Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Doufám že sem mají přístup i tatínci. ![]()
Musím tě taky podpořit. Měli sme u nás problémy s mou tchýní, která vše brala podle svých zvyklostí, u svých dětí, před dvaceti lety.
To se nám samozřejmě nelíbilo, hlavně manželce. Ona si ale nenechala nic líbit a když se jí něco nelíbilo, tak jí to dost rázně řekla, takže tchýně s ní třeba 3 dny vůbec nemluvila, ale výsledek je ten, že teď nedělá nic podle sebe a je to všechno OK. Hodně taky pomohlo, že sme si našli podnájem a byl klid. Sem tam přijedeme na „návštěvu“ a je to.
Prostě podle mne rodiče mají vychovávat a nikdo jiný do toho nemá co kecat!
)
Ahojky,tak jsem jen chtěla napsat jak to všechno asi tak dopadlo zatím…připojuji se k tomu, že svým rodičům si vůbec nebojím říct něco natvrdo,klidně se s nima zhádám,ale u manželových si to prostě nedovolím,nebo spíše nedovolila.Dala jsem na „vaše“ rady a trošku více si pro:,–(ila svoje názory a ejhle ono to docela funguje.Možná jsem se moc snažila o to,aby bylo vše v pohodě,žádné hádky,abych nebyla za hysterku,ale teď vím, že už je mi fakt volné jak před nima vypadám,že to je to poslední co by mě mělo zajímat a to jestli se někdo uráží,tak na mně taky nikdo ohledy nebral,jestli se mě něco nedotkne třebas nebo tak,takže už je taky neberu.Jako ironií bylo, že když se někomu někde něco děje,tak já jsem ta první která se ozve a tam jsem v tom totálně selhala,ale už jsem se vzpamatovala a vám díky za nakopnutí
.
Než jsme si našli podnájem, tak jsme bydleli právě u rodičů manželky, takže oni byli právě ti co o všem vědli a všechno mohli komentovat. Moji rodiče sem tam malé koupí něco na sebe a jinak se do ničeho nepletou. Já si s tchýní docela rozumím, ale to je tím, že ten křičící je manželka a ne já. Taky mám jinou povahu a všechno se snažím řešit v klidu a domluvou, zatímco manželka dost často „vybuchne“ a pak je oheň na střeše.
Jinak ale chápu manželku a sám mám stejný názor na výchovu naší malé, což je podle mne důležité. Nedovedu si představit, že se jinak stará o dítě maminka, jinak tatínek, jinak tchýně, babička, dědeček, atd. To mimčo pak v tom musí mít pěkný zmatek a samozřejmě to řeší tak, že když něco chce, tak jde za tím, o kom ví, že mu to povolí/dá.
Momentálně řešíme stravovací návyky malé. Máme názor ten, že když je čas jíst (oběd, večeři, atd.) tak se jí a nedělá se nic jinýho. Až se dojí, tak se jde třeba hrát. Není to jednoduché, chápu že roční mimčo není schopno se 10 min. soustředit na jídlo, ale krmit hodinu je asi špatně. No a právě tchýně má názor ten, že aby bylo mimčo „hodné“ u jídla, tak se musí nějak zabavit. Takže malá si hraje, různě blbne a během hodiny spolyká půlku jídla, co jindy slupne za 5 minut. Zrovna dneska jedem na návštěvu, tak si budeme muset s tchýní promluvit. ![]()
SMALSOFT ,tak tohle kupodivu dělají asi všichni prarodiče,když malá nechce jíst,tak se ji snaží zabavit nějak a pak si ani neuvědomuje, že třeba jí ikdyž nechce,na jednu stranu účinné,na druhou s tím taky nesouhlasím a snažím se to odbourávat,protože když jsem s malou doma a papáme,tak prostě papáme,za deset minut opravdu většinou není co řešit,ať už to snědla vše,nebo už nechtěla,sama si řekne (má 17 měsíců,takže když nechce kroutí hlavičkou a já už více nenutím,pokud aspoň něco snědla),když se krmí u babiček a nekrmí zrovna máma,tak se ten obídek pěkně protáhne,malá je jak po bitvě s jídlem,což zase toleruju,ne každý umí pěkně nakrmit mimčo,na druhou stranu,kdyby nedělala koniny,neupatlá se a oběd netrvá půl dne,že…co absolutně netolerujeme s manžou je chození u jídla,někdy když krmím jen na židli a ne v její židličce,tak má tendence slézat dolů a jíst ve stoje a tak,to pak ví, že pokud nevyleze zpět,tak už se žádné jídlo nekoná…tak asi k tomuhle problému
..mimochodem je osvěžující číst i názory tatínka
Jen se připojím se svým názorem a chci Tě podpořit. Myslím si, že k malým dětem patří právě jejich maminky. Je to přirozená věc. Docela Tě chápu, jak Ti je, když si ji švagrová přivlastňuje a ty raději mlčíš, abys nevyvolala hádku. Trochu mi to připomíná, když byla má dcerka mladší, taky jsem na ni byla hrozně moc opatrná. Neříkám, že teď už ne, ale ten první rok maximálně. Tady jsem se ovšem střetávala se svojí mamkou a sestrou, které tenkrát bylo něco přes 11 a měla o miminkách trochu panenkovské představy a různě ji zvedala, že jsem fakt trnula. Vždycky jsem si ale připadala naprosto nemožně, hlavně před mamkou i sestrou, že jsem zase vyrukovala s kdovíjakým nesmyslem, že dřív se to dělalo tak a tak a že teď jsou novinky a prostě.....generační rozdíl. Ale nenechme si vzít naše mateřství a dělejme to tak, jak nám srdce radí.