Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem sobec, co s tím
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.1.19 15:30
Klid, to se srovná. Ty druhé dítě chceš? Pokud ne, tak atˇsi okolí očekává co chce, tohle je jen a jen tvoje věc a nikomu do toho nic není 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Janli
19.1.19 15:35
Neboj, mateřství fakt není jen sluníčkový, jak se někdy prezentuje a pocity frustrace jsou celkem běžný. Život, jak jsme ho znaly, nám prostě skončil. Nahradí ho něco jinýho a možná krásnějšího. Třeba budeš jako máma spokojenější až se z dítěte stane parťák. Co se týká sourozence, tak doporučuju co nejdřív. Jednak to budeš mít v jedné lajně, nevypadneš z péče o mimino a pak si děti spolu budou hrát. Já jsem přišla znovu do jinýho stavu ve chvíli, kdy byly dcerce dva roky. Zrovna se osamostatnila, já si začínala užívat trochu svobody a do toho na krku zase mimčo. Radši bych je měla do dvou let od sebe, aby se ta „agonie“ neprotahovala 
.
- Citovat
- Upravit
19.1.19 15:37
@Anonymní píše:
Asi chci, ale jistá si 100 % nejsem… Synovi je osm měsíců
tak na rozhodnutí jestli další máš spousty času okolí at jde do háje když se nestará a nepomáhá 
a ty pocity neřeš ono se to všechno uklidní až malej povyroste ono to propagovaný že ženská je vždy nadšená z dítěte není až tak moc pravda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.1.19 15:39
Hele, tohle všechno může být jednak dané okolnostmi porodu, šestinedělí a hlavně nevyspáním. Já měla naprosto psychotické šestinedělí, rodila jsem císařem, a když mi přinesli malé mimčo, žádná emoční smršť se nekonala, koukala jsem na něj a říkaal si: „Jako jo, ošklivej není, ale co jako…“ 
V maratonu kojení, odsávání a já nevím čeho ještě, kdy jsem spala zhruba 20 minut po 30 hodinách, k tomu brutální noční můry, mléko všude, jsem byla totálně mimo a rozhodně se neradovala z toho, že mám nějaké miminko. Ale ono si to fakt všechno sedlo a i když jsem hodně dlouho měla stavy, že vlastně už nemůžu nic z toho, co dřív, bylo to jen v mojí hlavě. Protože pokud je to mimčo v pořádku, tak i u novorozence ho tatínek nebo jiná spolehlivá osoba dokáže na hodinku dvě pohlídat, abys mohla vyrazit ven na kafčo, cvičení nebo jen zírat do trávy v parku. My si nakonec pořídili druhé mimino a protože jsem už byla otřískanější a u kupy situací zjistila, že je jen stačí zkusit, nebát se, a nějak se to zvládne, byla jsem i mnohem odvážnější, jezdila s ním na dlouhé cesty vlakem, přespávala s ním u kamarádky apod. Za sebe bych tedy doporučovala vypadnout z bytu, udělat si na sebe čas, dát se do pohody, to všechno k tomu pak přijde. A pokud se na druhé miminko necítíš, tak proč by sis ho měla dělat? 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.1.19 15:39
děkuju, na nestarající se okolí si zas stěžovat nemůžu, to bych nebyla fér…
- Citovat
- Upravit
19.1.19 15:40
@Janli vidíš a já zase doporučuju větší rozdíl, starší je samostatný a schopný pochopit že to malý vřískající je sourozenec a že ho musím nejdřív přebalit a pak bude klid, nestojí mi za zády dvě vřeštící děti co trvají na tom že ted hned něco chtějí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.19 15:42
Já úplně stejně,i ty nervy z nonstop blinkajiciho kolikového mimina,které když jsem potřetí za sebou po kojení převlékla v noci,tak se vzápětí pokadilo i pres plinu durch a zase znova…no jako pamatuju si v nějakém afektu,že jsem vykřikovala,že to snad dělá schválně…jasné z nadhledu pitomost…opicarny do roka jako spadla kostička baaaac mě taky nebraly,max takový ty básničky kovej kovej kovaricku, leze leze po železe na prebalovaku, když se u toho to mimino chechta mě doopravdy bavily.Ostatni spíš,že je potřeba dítě zabavit…a odestup jsem řešila skoro na den, kvůli práci,aby navazoval,ale byl co největší.A zas tak hrozná jsem si nepřišla 
Jo a druhý šestinedělí jsem měla uuuuuplne jiný.Naprosto pohodový,v ničem jsem neviděla problém a vznášela se na vlnách euforie.Hormony dělají dost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.1.19 15:54
@Anonymní píše:
Díky moc za podporu
A ty depky, že jsem to zvorala a jsem nejhorší matka ze všech…tak ty mám periodicky doteď, když jsou obě ve školce… Starší je poněkud oříšek Možná je příliš po mě 
A myslím, že občas nad tím přemýšlet a pochybovat o sobě budu ještě dlouho. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.19 16:06
Hele, to se prostě stává. Aspoň já se tím uklidňuju, protože v posledních dnech mě doslova se*ou děti v podstatě non stop. Jsem pět let doma, mám dvě. Druhé bych si na tvém místě dost rozmyslela, představ si, že v tomhle stavu budeš další třeba čtyři roky. A osmiměsíční dítě je ještě těžce v pohodě proti době kdy se naučí chodit, do všeho leze a mluvit, protože pak už tu klapačku nezavře.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.19 16:20
Rozhodne bych nemalá druhé dítě být tebou. Ono proste mateřství pro každého není. Sluníčkové matky na to musí mít povahu. Buď v klidu. Dítě vyroste a budeš mít klid. Druhé dítě Te ale zdrchá úplně. Hlavně se budeš starat ty, takže se nenech semlit tím, co se očekává. Dvě deti jsou jiný level než jedno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.1.19 16:26
Hele, já mám fakt dítě „za odměnu“. je orpavdu hodnej, od pěti týdnů spal téměř celou noc (poslední měsíc asi kvůli zubům ne), trápilo ho bříško, ale jiank pohodovej usměvavej a veselej klučina… Fakt to máme hodně na pohodu.
A pak stačí několik dnů, kdy není v pohodě, prořve dny, prořve noci a já jsem na prášky…
Taky mám pocit, že s ním umím jen blbnout, ale jinak to s ním mnohem líp umí moje máma a já jsem dost nešikovná… Neumí takový ty číčoviny jako paci paci, pápá, jak ej velikej… nebaví ho to, rád si hraje na schovku a růlzně blbneme…
No a?
Já jsem jeho máma, mám ho ráda, dělám co můžu. Jo a taky mi někdy lupnou nervy a musím na chvíli jít do jinýho pokoje, abych se uklidnila. A to mám dítě opravdu milionový. Nevím, jak bych zvládala náročnější…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj maminky, chtěla bych se zeptat, jestli některá řešíte, popř. jak, své sobecké chování. Před osmi měsíci se nám narodil vymodlený syn, a já místo, abych se radovala, mám hodně stupidní myšlenky. Porod mi vyvolávali tři dny kvůli preeklampsii, nakonec byl sice bolestivý, ale rychlý, po něm jsem byla v euforii, jenže pak to nastalo - teploty, lítostivost a nevím co… Nakonec se zjistilo, že mi nechali v porodních cestách tampon, po pěti dnech vyšel sám, no…
A teď k věci - ty poporodní komplikace mě sebraly, i když jsem už dneska zdravotně v pohodě, ale pořád si připadám strašně vyšťavená. Syn se v noci budí co 2 hodiny na kojo, ale hned usne, co by za to jiné daly, jinak je to milé mimino, občas se směje, občas vzteká. Jenže já jsem hnusná lemra, která to s ním neumí, přijde mi, že se na ostatní směje mnohem víc, prostě mi to asi s miminama nejde, nevím, co říkat, neumím dělat ty ksichtíky a moc dlouho ho nevydržím ani nosit (má 10 kg)… Pamatuju si, jak jsem na něho zařvala, když byl ještě maličký a já jsem ho asi pošesté převlíkala kvůli blití, a on za to chudák nemohl. Prostě mi přijde, že jako matka jsem celkem mimo, a sobecky jsem ráda, když ho zabaví někdo jiný. Asi se teď očekává, že brzo otěhotním znova (věk na to mám) a já si to fakt neumím představit, tak hrozně jako v porodnici mi ještě nebylo… Sobecky mám prostě pocit, že tím asi můj „normální“ život skončí úplně… Řešily jste některá něco podobného - obavy z malého rozestupu mezi sourozenci? A jak to pak dopadlo? Měly jste někdy pocit, že se chováte sobecky? Díky za odpovědi, anonymně píšu kvůli popisu porodu.