Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
To je jen nějaká úzkost z nového. Vybav si vždycky i to spatne, jen si to musíš připomenout sama.
Asi rok.. terapie mi dost pomohla… jednoho dne mi bylo jasny, ze uz to mam vyreseny. A za 14 dni jsem potkala toho pravyho:)
@Anonymní píše: Více
Terapii taky dávám šance…chodila jsem dva měsíce, ale úplně mi nesedl přístup terapeutky („prostě si řekněte, že byl toxický“, mi fakt nepomáhalo
), takže hledám jinou…ale díky, vidím, že naděje je ![]()
Půl roku než jsem se dokázala od něj odpoutat tak, abych ho opustila a další rok než jsem získala zpět sama sebe, sebevědomí a pochopila, že takového člověka už k sobě nikdy nepustím. A až jsem to vše v sobě zpracovala se objevil muž mého života
a je to ohromný rozdíl mít vedle sebe někoho kdo tebou nemanipuluje a psychicky tě netýrá a přesto i po letech ti projevuje bezpodmínečnou lásku
neboj ono to přijde, ještě je brzy
Už to budou čtyři měsíce, kdy jsem se rozešla s člověkem, kterého jsem hodně milovala. Byli jsme spolu necelý rok, první tři až čtyři měsíce vztahu byly perfektní, pak se postupně začaly objevovat takové menší „red flags“, dospělo to do fáze, kdy extrémně bez důvodu žárlil, lezl mi do telefonu, lhal, měl neskutečné emoční výkyvy, ve vzteku mlátil do věcí apod. Snažila jsem se ho podporovat, mluvit s ním o tom, ale bylo to k ničemu. Já už to pak nedávala a rozešla jsem se s ním. Důvod jeho chováním vím, vyrůstal v prostředí domácího násilí a nejspíš je tam porucha osobnosti. Ke konci byl ten vztah opravdu těžký, začalo se to odrážet na mém zdraví.
„Problém“ je, že jsme si jinak v hodně věcech rozuměli, a hlavně mi sedl fyzicky, byl to můj typ a byla mezi námi chemie, což je pro mě docela problém najít. Měli jsme společné koníčky a smysl pro humor.
Každopádně jsem si myslela, že jsem ten rozchod zpracovala. Vím, že mi ublížil (ke konci vztahu) a nehodlám se k němu vracet. Nemyslela jsem na něj v podstatě poslední měsíc vůbec.
Akorát že jsem teď začala randit (seznamka) a zjistila jsem, že se mi během schůzek vrací v různých situacích ten bývalý a to jeho dobré chování, např. nikdy nechodil pozdě, vždycky mě doprovázel domů, vrací se mi i to, jak mi s ním bylo dobře (než to začalo být toxické). Samotnou mě to překvapilo, jak moc to v sobě ještě mám.
Jak dlouho jste musely být samy, než jste se z podobného vztahu „vyléčily“ a tohle se vám nedělo? Pomohlo vám k tomu něco?