Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Kdy se vám ulevilo po přerušení kontaktu s rodiči?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
3.1.24 12:28
To bude hodně individuální. Mně se třeba ulevilo hned, když jsem skončila s otcem. Dodnes si ten pocit vybavuju, bylo to, jak když mě pustí z vězení.
Dneska je už hodně starý, sám, je mi ho trochu líto. Ale ne tak, abych za ním šla.
- Citovat
- Upravit
3.1.24 12:57
Zvyky, které byly léta zakořeněné, nezmizí rychle. Máš na sebe velké nároky. Já cítila úlevu hned, ale asi jsem prostě větší ranař než ty, můj mozek dokáže vygenerovat hodně vzdoru a vzteku, což mi takové situace ulehčuje. Pokud ty takovou berlicku nemáš, bude to asi trvat déle. Dopřej si tolik času, kolik potřebuješ, a opecuj se. Nekritizuj se, že to trvá dlouho. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.1.24 13:08
@Kubula.K píše:
Zvyky, které byly léta zakořeněné, nezmizí rychle. Máš na sebe velké nároky. Já cítila úlevu hned, ale asi jsem prostě větší ranař než ty, můj mozek dokáže vygenerovat hodně vzdoru a vzteku, což mi takové situace ulehčuje. Pokud ty takovou berlicku nemáš, bude to asi trvat déle. Dopřej si tolik času, kolik potřebuješ, a opecuj se. Nekritizuj se, že to trvá dlouho.
No já vlastně cítila zkraje hlavně úlevu, že už to nemusím snášet spojenou s pochopením minulosti a dynamiky těch rodinných hrůz.
A pak přicházel ten vztek, který mi pomáhal budovat tu zeď.
Ale ten vztek nepřechází… to mi vadí. Já ho cítím pořád a už mě to obtěžuje, přitom ho nechci zažehnávat, protože vím, že mě chrání od toho skočit do té pekelné jámy znovu.
Ale tak třeba ta fáze vzteku je delší obecně. Četla jsem, že je třeba si dát třeba rok, i terapeutka mi to zkraje řekla, ale někdy to je tak únavné… a nevidím tomu konce.
- Citovat
- Upravit
3.1.24 14:13
Na ten vztek bych si dovolila něco doporučit. Nedržte ho v sobě. Napište třeba tomu člověku dopis a tam vše dejte. Nejde o to navázat kontakt, takže ho pak určitě neposílejte, ale klidně vyhoďte, ale to vypsání se hrozně moc pomůže.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.1.24 21:26
8 let mi trvalo, než jsem k rodičům našla zase cestu. 4 roky jsme zase v „normálním“ kontaktu. Ještě nikdy jsem jim neřekla vše, co si nesu na bedrech. Ale asi to tak má být. Nejhorší jsme překonali a zbytek už zůstane asi v nás. I když bych tolikrát řekla více. Ale neumím. Jsem ráda, že fungujeme aspoň takto.
- Citovat
- Upravit
15.1.24 11:34
Mela jsem to jako ty - sevřel se mi žaludek, když mi zazvonil telefon, zahlédla jsem venku jejich auto..
Nestýkali jsme se cca 5 let, mezitím jsem se odstěhovala 100 km od nich, mou adresu neznali, teprve to pomohlo. Teď už se běžně stykame, o té díře ve stylech mlčím, vše je v pořádku. Já mám svůj život, naučila jsem se nepodléhát matce, dostala se z jejího vlivu.
Nestykani se pomohlo, hlavně ta vzdálenost. Plus čas, jiné zkušenosti, určitě smíření se vším.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.1.24 14:33
@rejžička píše:
Mela jsem to jako ty - sevřel se mi žaludek, když mi zazvonil telefon, zahlédla jsem venku jejich auto..Nestýkali jsme se cca 5 let, mezitím jsem se odstěhovala 100 km od nich, mou adresu neznali, teprve to pomohlo. Teď už se běžně stykame, o té díře ve stylech mlčím, vše je v pořádku. Já mám svůj život, naučila jsem se nepodléhát matce, dostala se z jejího vlivu.
Nestykani se pomohlo, hlavně ta vzdálenost. Plus čas, jiné zkušenosti, určitě smíření se vším.
Taky často uvažuju o stěhování, ale dohledají mne, matka mi často vyhrožovala a pravidelně lustrovala rejstříky, katastry a nestyděla se. Navíc jsem už vázána školami, lékaři pro děti, zbývá než vydržet a za pět, šest let se odstěhovat sama, až děti vyletí z hnízda. Jenže to už padne ten čas, kdy právě ti rodiče budou potřebovat pomoc… už tam nemám prostor pro ten útěk jako zamlada, což jsem měla udělat, ale neudělala, bohužel.
Tobě přeju hodně štěstí a vůbec všem.
Jinak když odešla ta vlna strachu, tak je jakoby líp, ale dokud je má člověk za zády, tak to dobrý nebude.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.1.24 14:45
Upřímně, až po otcově smrti a zbavení se společného majetku, ale podotýkám, že mě jako malé dítě mlátil prodlužovákem, utekl do alkoholové závislosti. Věděl i o tom, že mě sexuálně zneužíval jako dítě předškolního věku příbuzný. Nepomohl mi. Nezvládl se postarat o moji vážně nemocnou matku, která později zemřela. Rodiče už žijící nemám a v tomto směru se cítím o něco svobodnější. Jinak nejsem psychicky v pořádku. Léčím se s PTSD a život mi zkomplikovaly další nešťastné události. Třeba narození postiženého dítěte.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
16.1.24 07:21
@Anonymní píše:
Upřímně, až po otcově smrti a zbavení se společného majetku, ale podotýkám, že mě jako malé dítě mlátil prodlužovákem, utekl do alkoholové závislosti. Věděl i o tom, že mě sexuálně zneužíval jako dítě předškolního věku příbuzný. Nepomohl mi. Nezvládl se postarat o moji vážně nemocnou matku, která později zemřela. Rodiče už žijící nemám a v tomto směru se cítím o něco svobodnější. Jinak nejsem psychicky v pořádku. Léčím se s PTSD a život mi zkomplikovaly další nešťastné události. Třeba narození postiženého dítěte.
Děkuji za příspěvek, můj největší strach je, že se budu muset starat o někoho, kdo mne brutální týral. Vím, že ta povinnost je a to mně zpomaluje to uzdravování. Nechci… mrzí mne, že se nemůžu odstěhovat a úplně odstřihnout.
Jsem asi z těch, komu uleví až smrt tyrana.
- Citovat
- Upravit
16.1.24 15:26
@Anonymní píše:
Děkuji za příspěvek, můj největší strach je, že se budu muset starat o někoho, kdo mne brutální týral. Vím, že ta povinnost je a to mně zpomaluje to uzdravování. Nechci… mrzí mne, že se nemůžu odstěhovat a úplně odstřihnout.
Jsem asi z těch, komu uleví až smrt tyrana.
Zadna takova povinnost neni - aby ses ty osobne fyzicky starala.
A pokud muzes prokazat to tyrani, nejspis by nedostali ani vyzivne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.1.24 19:05
@Anonymní píše:
Děkuji za příspěvek, můj největší strach je, že se budu muset starat o někoho, kdo mne brutálně týral. Vím, že ta povinnost je a to mně zpomaluje to uzdravování. Nechci… mrzí mne, že se nemůžu odstěhovat a úplně odstřihnout.
Jsem asi z těch, komu uleví až smrt tyrana.
Nebudeš muset. Pokud budou nesoběstační, řeší se to vyřízením příspěvku na péči a pečovatelkami/sestrami. Pokud to nepůjde, umístěním do domova. Postará se sociálka. Rozhodně ti nikdo nemůže přikázat, aby ses o ně osobně starala nebo si je dokonce nastěhovala domů. Jistě, mohou ti tím vyhrožovat/vydírat, ale to je tak všechno. Neskákej jim na to. Užívej si života beze strachu, jsi plnoletá, svobodná, už na tebe nemůžou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
16.1.24 21:56
@Anonymní píše:
Děkuji za příspěvek, můj největší strach je, že se budu muset starat o někoho, kdo mne brutální týral. Vím, že ta povinnost je a to mně zpomaluje to uzdravování. Nechci… mrzí mne, že se nemůžu odstěhovat a úplně odstřihnout.
Jsem asi z těch, komu uleví až smrt tyrana.
O otce jsem se nestarala. Nestýkala jsem se s ním posledních deset let jeho života. Jako čerstvý teenager jsem se starala pouze o umírající matku.
Měla jsem zprávu od psychologa, který mě měl dlouhodobě v péči. Zprávu jsem uplatnila u soudu při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Bylo v ní všechno, o týrání, zneužívání i dalších událostech. Jindy jsem ji nepoužila. Zároveň mi pomáhal také psychiatr. Ve vesnici, kde jsem vyrůstala byly tyto věci veřejným tajemstvím, před kterým strkal každý hlavu do písku.
Přeji ti především klid, abys našla sebe, svoji vlastní cestu k uzdravení i životem.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Téma staré, provařené, typické, dotaz zní, kdy se vám ulevilo poté, co jste po dlouhých, pečlivých, desetiletí trvajících úvahách přerušili kontakt s toxickými rodiči nebo rodičem?
Jsem od tohoto kroku osm měsíců, je víc lepších dnů a vidím více výhod, ale pořád to nějak není ono. Pořád chodí pocit viny, strach z trestu (jakéhokoliv). Při zazvonění zvonku mě často sevře úzkost, že to jsou oni, nebo soudní obsílka. Nejhorší to je v době PMS, kdy celkově mám sklony k úzkostem.
Svých starostí mám dost, důvody zcela jasné, od nich zničené oblasti v rodině natolik, že bude trvat dlouho než to zahojíme. Přesto mívám občas stavy šíleného vnitřního vzteku na to, že vůbec pomýšlím na pocit viny, lítost vůči týrající matce, že mě to vůbec pořád napadá, když vím, kolikrát už mi takhle bodla do zad kudlu. Možná je to fáze, kdy mě vzteká víc to, že už přes ten vtíravý pocit viny ani lítosti necítím pravou vinu a lítost, ale že už tam fakt není cesta, protože pohár přetekl a já už fakt nejen nesmím, ale ani nemůžu, že je tam ta zeď, která tam nikdy předtím nebyla.
Obecně se asi cítím líp… jen v těchto chvílích propadám depresi a pocitu, že jsem asi poškozená navždy, že nikdy nebudu mít klid, pořád tu kouli u nohy.
Obdivuju každého, kdo dokázal tento krok udělat s tím, že se mu OKAMŽITĚ ulevilo. Nedělám něco špatně, nebo jak dlouho tohle trvá, sakra už?