Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mám ještě právo / šanci na lásku?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.4.11 14:26
máš právo a šanci na lásku…
víc k tomu nebudu psát, v těchto slovech je všechno. Zbytek máš ve svém srdci..
NiKi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.11 14:36
Myslím si a nechci tím nijak křivdit Tvému manželovi,že tě má jen jako jistotu a jako hospodyňku co se stará o děti a o domácnost.Jsi jen člověk a potřebuješ cítit že tě někdo miluje že jsi pro někoho víc než jen součást domácnosti.Děti nemusejí přijít o tátu jen proto že se rozejdete.Mohou ho vídat dál a být šťastné i tak.Záleží jak se k tomu postavíte vy dva a jak spolu bude po rozchodu vycházet.Vaše osobní problémy by neměli zasahovat mezi ně a pak to bude určitě fungovat.Nemyslím si že je pro děti úplně nejlepší vyrůstat v takto napjaté domácnosti.Jakou pak budou mít představu o rodině?Že maminka spinká s dětma a tatínek maminku ignoruje?Řiď se svým srdcem a mysli také trošku na sebe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.11 14:38
Už dlouho se odhodlávám napsat něco podobného … až jsem se lekla, když jsem to tu četla, jestli nejsem schizofrenik a nepsala jsem to já … Neporadím - jen ti chci říct, že v tom nejsi sama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.11 14:42
Já na sebe myslela a od manžela odešla, i když jako táta je nanahraditelný a skvělý! Jestli mi to dcera nebude jednoho dne vyčítat a nenávidět mě za to, se teprve uvidí. Ale zastávám názor, že život se má prožít, ne přežít, proto jsem se k tak radikálnímu kroku rozhodla. Aby dcera neměla do život vštípeno, že milující partnerství neexistuje a manželé mají žít jako spolubydlící.
Taky mi jedna chytrá osoba řekla, že dcera mi to vyčte tak jako tak. Když neodejdu, vyčte mi, že jsem neodešla a ona se na nás musela celé dětství dívat, jak se vedle sebe trápíme. Když odejdu, vyčte mi, že jsem jí sebrala tátu. Proto se všemožně snažím, aby ho vídala pokud možno denně a aby jí zůstali oba rodiče. Jenže na toto je potřeba chladná hlava obou rodičů a taky se musí chtít.
Rozhodně máš právo na lásku. Toto si myslím jak o ženských, tak o chlapech. Než celý život vedle sebe, radši s někým jiným, ale spolu. Děti to pochopí, až vyrostou. Jen nedopusť, aby ztratily tátu. Ani jeden z nich si to nezaslouží.
Držím palce, ať už se rozhodneš jakkoli, ať je to to nejlepší pro vás všechny.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.11 14:42
Já myslím, že už s ním být nechceš a jsi vlastně rozhodnutá, jen musíš udělat ten těžký krok. Kdoví, možná po rozchodu si oba uvědomíte, že spolu chcete být a možná taky ne. Ale žít tak nějak mezi se přece nedá… 
Přeju ti hodně sil
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.11 14:43
A co zkusit manželskou poradnu? je mi jasné že chtít musí oba a to ne jen tak, že o tom bude mluvit. Vesměs nic špatného nedělá „jen“ tě nemiluje a neváží si tě, ale to je to nejvíc. Zažila jsem takové období taky, u nás k tomu byla navíc i nevěra manžela, kterou jsem odhalila ale jemu to neřekla a dál s tím pracovala.
Dnes už se vše dává do normálu, vztah se o moc zlepšil, jako na začátku už to nikdy nebude, ale to ani vztah po 10 letech být nemůže. Doporučila bych ti přečíst si něco od Plzáka, mě to třeba hodně pomohlo a tak nějak mi to urovnalo pohled na manželství, rodinu, lásku, nevěru a sex. Ale musí na to být vždy dva o tom žádná.
Určitě tam hraje roli to, že si je tebou moc jistý, snažila bych se víc soustředit na sebe - zajdi si na kosmetiku, do města, na cvičení, cokoliv, jakoby se odprosti od toho „my“ ale mysli víc na sebe, mě to hrozně pomohlo a když nic jiného tak jsem měla ze sebe dobrý pocit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.4.11 14:59
Děkuju všem za reakce 
Je mi jasné, že takhle je to do budoucna neudržitelný stav. Když mi řekl, že už o mě asi nestojí, to byla taková poslední kapka, obrečela jsem to a rozhodla se, že vztah ukončím. Jenže teď už opět slibuje, že všechno bude jinak, a je to vlastně na mně, zda se taky pokusím anebo ne… Já už ale nevím, jestli mám sílu a jestli tomu věřit. Nešlo to během uplynulých dvou a půl let a teď to půjde? 
Bojím se, že se zase spálím… Jsem z toho prostě hrozně zmatená.
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
29.4.11 13:53
Ahojky anonymní,
docela s těžkým srdcem jsem teď dočetla tvůj příspěvek. Jsem na tom skoro stejně (dnes jsem psala novou diskusi) a čím dál víc vidím, že to nemá cenu. Mluvím o sobě, ale máme to nejspíš podobné. Mně zas řekl, že neví, zda se mnou do budoucna chce být. Jak tu někdo již psal - jsme tím, kdo zajišťuje servis a možnost být s dětmi. U nás jsem služka s celibátem. Moc by mě zajímalo, jak bojujete dál, klidně napiš soukromou zprávičku. Ve dvou se bojuje lépe. Drž se!
Hanka
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.4.11 15:48
Ahoj HankoB, je mi líto, že je nás víc s podobným osudem, jak vyplývá z tvé i mé diskuse 
Ačkoli můj manžel sliboval, že tentokrát už opravdu bude všechno jinak a bude se snažit, průběh posledních dnů mě nepřesvědčil, že bych tomu mohla věřit
Promýšlím tedy všechny varianty, které pro mě teď přicházejí v úvahu a musím se rozhodnout, která z nich bude nejlepší a bude mít nejméně špatných dopadů na děti. Bohužel mám zatím pocit, že ve všech případech něco ztrácím. Zůstanu-li, připravím se o hypotetickou možnost najít lásku, rozvedu-li se, nebude to určitě vůbec jednoduché finančně ani organizačně a navíc při variantě střídavé péče o děti, na níž by pravděpodobně manžel trval, přijdu o polovinu času s dětmi, což mi taky trhá srdce…
I ty se drž, sz zašlu
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Zdravím všechny a děkuju za možnost se vypovídat.
Je mi 31 let, jsem vdaná, s manželem jsme už 10 let a máme dvě děti (4 a 2 roky). Po narození prvního děcka jsme měli problémy, kterými si asi projde spousta párů – nedostatek času na sebe, moje náladovost, problémy se sexem… Problémy se vystupňovaly až v krizi, která nám, alespoň podle mě, mohla umožnit si většinu věcí vyříkat, vyřešit… V té době jsem také podruhé otěhotněla. Nicméně, k řešení problémů nedošlo, manžel si tehdy našel práci navíc a té věnoval velkou část volného času. Ta práce byla pro něj částečně koníčkem, částečně možností vypadnout z bytu. Finanční přínos byl spíš vedlejším efektem, nikoli hlavním důvodem. Já jsem byla těhotná, měla jsem k tomu malé děcko, byla jsem většinou sama a nezvládala jsem to moc dobře. V té době jsme spolu přestali i spát. Když ta jeho práce konečně skončila, byli jsme dva úplně cizí lidé. Možná se z něj tehdy stal workoholik. Za měsíc potom se narodilo druhé dítě a od té doby fungujeme pouze jako rodiče, mezi námi nic není. O další rok později byl manžel sám na týden na dovolené, byla jsem zklamaná a naštvaná a řekla jsem mu, že takto už nechci dál žít, že bude lepší se rozejít. Nechtěl, chtěl vztah spravit. Nicméně pro to nic neudělal. Pokusila jsem se tedy já, snažila jsem se prolomit bariéru mezi námi, mluvit s ním, obnovit sexuální život, ale on se k mé snaze nepřidal. Díky mně jsme se sice přestali hádat, ale jiný výsledek moje snaha nepřinesla. Mnohokrát jsme spolu řešili, jestli tedy vztah ukončíme, vždy chtěl ještě další šanci a sliboval, že se bude sám snažit o nápravu… Ale nic se dalších 6 měsíců nedělo. Uvědomila jsem si, že jsem z toho hrozně na nervy, nezvládám to a ujíždím i na děti. Dozvídala jsem se věci jako „Já jsem s tebou rád, ale nedaří se mi, aby to přerostlo v něco víc“, že „myslí pouze na práci a na děti a já jsem tak nějak mimo“, že se ke snaze „nutí, ale nemůže donutit“ a nakonec, že se tedy rozejdeme a on bude mít konečně ten správný důvod začít se vztahem něco dělat a že „už o mě opravdu ASI nestojí“. To všechno hrozně bolelo a já mám pocit, že už se to ve mně všechno zlomilo a ani bych s ním snad být nemohla. Odstěhovala jsem se z ložnice do pokoje k dětem a přiznávám, že se mi už tím hrozně moc ulevilo.
Manžel teď říká, že díky tomu si uvědomil, o co přichází, znovu teď slibuje snahu, ale já už nevěřím, bojím se dalšího zklamání… Podobnou situaci jsem řešila před rokem, dala jsem vztahu jednu, poslední, šanci a dopadla jsem špatně… Mám to zkoušet znovu?
Ráda bych dětem zajistila úplnou rodinu, jako táta je skvělý, děti ho milují, ale já už prostě nevím, jestli to má smysl… Mám ale právo dětem rodinu rozbít? Nebudou mě za to nenávidět? Tak ráda bych zase zažila ten pocit, jaké to je moct někoho pohladit, obejmout, milovat se… Ale mám ještě vůbec právo a šanci na lásku?