Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
Děkuji za zhodnocení toho, jaký jsem člověk, paní dokonalá![]()
Ale máš pravdu v tom, že jsem ten manželský model považoval vždy za normální. Já jsem v něm vyrostl. To, že je to smutné, je pravda. Táta se choval k mámě hezky, ona k němu taky. Jednou za čas jí bouchly saze, protože asi s tímto životem nebyla spokojena (většinou na vánoce, na silvestra, nebo na narozeniny), ale já tohle nikdy nemohl ovlivnit. Byl jsem dítě a bral jsem to tak, jak to bylo. Stejně jako to, jestli se rodiče milují, nebo ne. Rozhodně nebyly hádky na denním pořádku. Rodiče se zkrátka jen nehladili, nedali si pusu, neměli koníčky a zájmy. Spíš jen pracovali a když se na to teď zpětně dívám, byl to takový ten typický model „zůstaneme spolu kvůli dětem“.
Nedokážu říct, jestli jsem tady tu oběť od někoho z nich potřeboval. Nevím, jak bych vypadal teď, kdyby se rozešli už v mém dětství. Ale cítím se poměrně slušně psychicky vyrovnaný, rodičům pomůžu, když je potřeba. Tátu navštěvuju každý týden a lecčím mu pomůžu, protože mě má rád a chová se ke mně hezky. Ale od mámy jsem několik posledních let poslouchal výčitky, takže se ve mně něco v jednu chvíli „zablokovalo“ a od té doby je mi líp, když se s ní nevídám, ani nebavím.
Ona má hodně podobné argumenty jako ty: „Dala jsem vám hodně své životní energie, obětovala jsem vám život a vy jste nevděční…“ Mám pocit, že tato oběť nebyla nutná. Ona se jen bála odejít a zkusit něco budovat buď sama, nebo s někým jiným. Nebyla to moje vina. Ona když byla malá, musela se starat o svoji nemohoucí matku, takže se v té době obětovala a přemáhala pro ni, pak se obětovala a přemáhala kvůli dětem, a teď zřejmě chce, aby se ostatní obětovali a přemáhali kvůli ní, ale ve věcech, kde nějaké oběti a přemáhání není třeba. Já bych s ní chtěl vycházet tak jak dřív. Normálně si popovídat o nějakém banálním tématu. Třeba, jaké je venku počasí, co je nového ve světě a tak. To ale ona už neumí. Ona už se baví jenom o svém zdraví, ani se mě nezeptá, jak je mně. A to ví, že jsem před dvěma roky onemocněl nevyléčitelnou nemocí. Bavili jsme se o tom jen jednou a to mi řekla, že ta nemoc je jen v mé hlavě. Od té doby jsme se o tom už nikdy nebavili.
Mě z toho přijde, že jsi prvotřídní sobec a když se stejně chová tvoje máma, tak s tím máš problém.
To je fuk, že tě její témata nebaví a po tom extempore, co předváděla, s ní pochopitelně už asi nebdueš mít vřelé vztahy. Prostě za ní občas jezdi a poslouchej, je to tvůj rodič a mladý jsi tu ty ne ona. Momentálně nijak neubližuje.
Holt tě to nudí a je to ve stádiu, kdy požaduje, abys tu byl ty pro ni a ne ona pro tebe. Je to pro tebe asi šokující změna. Buď to uneseš a nebo ne.
A v necem ma @Sany80s pravdu i kdyz se ti to nelibi a hned si ji osocil.Do te doby, kdy tu byla pro tebe, si byl spokojeny, ale v momente kdy se to obratilo a ona byt nestastne, davala zretelne najevo, ze to potrebuje i ona, ses stahnul. A vubes ses nezamyslel nad hloubkou problemu, odkud jeji chovani muze pramenit. Nikdo jsme u toho nebyli, takze tezko rict, jen si myslim, ze to neni tak jednostranny, jak to popisujes ty.
Víš, já naprosto chápu, že ji nechceš vídat, je to naprosto pochopitelný. Můj přítel měl vztah se svojí matkou na totálním bodu mrazu, nevěděla ani, že se příteli před lety narodil syn. Jednou za rok si napsali k narozeninám a tím veskerej kontakt skončil. Vloni mu zavolal partner jeho matky, že zemřela. Věděl, že je nemocná, ale ne, že je to tak strašně vážný. Ženská kolem 60. Mrzelo ho, že zemřela bez nějakýho smíření, ne usmíření, ale aby odešla v klidu a smíru. Byl z toho dlouho dost špatnej, a to jsou prostě věci, který nezmenis. Mysli na to, že ať je matka jakákoliv, jednou přijde den, kdy tu nebude. Neříkám hned se vrhat do náručí, ale úplně bych kontakt nepřerušila.
Prosím ponechat anonym, osobní informace.
Já teda asi půjdu proti proudu. Mně bude 55 za par let. Zakladatelova maminka nenî stařenka nad hrobem. Ani to s ni asi nebude tak spatne po zdravotní stránce, když cestuje ( zmínka o letišti) apod. Myslím, ze ona se staví do pozice „zlobiveho dítěte“, které nechce převzít zodpovědnost za svůj život. Rodičovská role je postavit deti na vlastní nohy a nechat je žít. Deti zajisté mají morální a vlastně i zákonnou povinnost postarat se o potřeby a pohodlí starnoucich a nemohoucích rodicu. Nemají žádnou zodpovědnost za to, jestli se jejich rodiče cítí stastne, jestli mají přátele a koníčky a naplněny život. To si musí řešit každý sám. To, ze rodiče vychovají deti není půjčka a dluh. To se předává další generaci.
A mělo by to byt i jistým druhem varování pro ty rodiče, především matky, kteří se „obětují“ svým dětem. Je to špatně na všechny strany. Dítě nás potřebuje víceméně stoprocentně do svých zhruba 10 let. Pak už je čas, vracet se ke svému vlastnímu životu a vztahy mírně rozvolnit. Jinak se jeden obětujeme druhému a spláčeme nad vejdělkem všichni.