Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Manželská krize - proč jste zabojovali a zůstali ve vztahu?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
25.4.12 14:24
manželská krize - proč jste zabojovali a zůstali ve vztahu?
- Citovat
- Upravit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.4.12 14:40
Rada by byla, ať si spolu promluvíte, ale na to musí být dva a jak píšeš tak partner zájem nemá.
Já osobně jsem tedy neměla manželskou krizi, ale překonávali jsme s přítelem určitý problém a za prvé si o tom se mnou promluvil a za druhé jsem věděla, že ho pořád moc miluju a nechci bez něj být.
Píšeš že by ses neodstěhovala daleko takže asi máš kam jít a jestli víš že s manželem to nemá budoucnost tak bych Vaše trápení neprodlužovala. A myslím, že i děti budou radši, když budou s Vámi s každým zvlášť než snášet doma „dusno“.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.4.12 14:58
to je právě ten problém - manžel má pocit, že se nic neděje, že si jen vymýšlím kraviny a že mě to přejde, až začnu chodit do práce. Vnitřně nějak hledám důvod spíš proč s ním nebýt, než proč zůstat. Už mě to unavuje. Dala jsem si takový termín do konce roku - buď se to zlepší, nebo ne a není asi co řešit. Chci to tak i říct manželovi - prostě ať se trochu snažíme oba dva (ale moc se mi do tho nechce). Taky se mám na podzim vrátit do práce a tím pádem budu mít více peněz, takže bude jednodužší to vše po finanční stránce zvládnout.
Zatím nemám kam jít, jen jsem tak trošku sondovala a není problém si najít podnájem v lokalitě, kde momentálně bydlím. Navíc tam budou chodit holky do jesliček a do školky, tak to chci mít blízko.
- Citovat
- Upravit
25.4.12 15:00
Já tedy nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti, ale myslím, že velkým důvodem zabojovat jsou právě ty děti. Ví manžel, že uvažuješ o rozchodu? Pokud ne, možná by s ním hlo, kdyby to věděl, a začal se trochu angažovat.
Nemyslím si, že si vymýšlíš a asi by to měl pochopit on. Jinak já jsem na mateřský chvíli a musím říct, že je to složitější než chození do práce. A to jsem pracovala dlouho a docela hodně. Řeči o tom, že se žena doma s dětmi nudí mi připadaj dost mimo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ema N.
25.4.12 15:16
Ahoj, ja bojovala hlavne proto, ze jsem si zivot bez exmanzela neumela predstavit, bala jsem se, ze zustanu sama a hlavne jsem nechtela, aby maly vyrustal bez taty. To bylo jeste v dobe, co jsem byla tehu.
A priznam se, ze taky trochu kvuli financnim duvodum.
Kdyz jsem zacala planovane pracovat po materske, tak jsem zjistila, ze uz vlastne neni proc bojovat, ze s exmanzelem uz nemame nic spolecneho a po 2 mesicich prace jsem ho vyhodila z domu, protoze to uz dal neslo…
a ted jsme daleko spokojenejsi oba dva, on ma pritelkyni, co ji mel i kdyz jsme byli jeste manzele, je s ni porad, ja mam noveho bajecneho pritele, ktery miluje i me i meho syna a je to tak lepsi…
Ve Tvoji situaci bych manzelovi rekla, o cem premyslim a urcite bych to nenechavala „vyhnit“ protoze nic nevyhnije samo…
Drzim palce, abyste to vyresili tak, abyste byli oba spokojeni… 
- Citovat
- Upravit
25.4.12 15:20
já taky nesnáším řeči, že se ženská na mateřský nudí a má roupy, to bych úplně pěnila.
Taky bych manželovi řekla, že přesto, že on má pocit, že je vše v pořádku, tak není a chci věnovat jeden večer a tam bych mu řekla, že to jde tak daleko, že uvažuju o rozvodu.
Jsou v tobě zakořeněné bolístky z jeho chování, třeba ta poznámka o porodu, asi se v tobě hromadí to špatné nebo už je toho tolik, že to utluče to případné hezké.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
myšanda26
25.4.12 15:23
Já teda takhle nikdy bojovat nemusela. U tvého manžela ale vidím problém v tom, že si prostě odmítá připustit že nějaký problém je. Prostě řekne, že si vymýšlíš, že vidíš problémy kde nejsou a tím je to pro něj vyřešený. Asi to ultimátum, co sis dala sobě, budeš muset oficiálně oznámit i manželovi a myslet to vážně. Pokud se věci nezmění. Seber se a jdi, třeba pak ke změně dojde. Můžeš navrhnout i poradnu, nebo jí zkusit sama, ale když jsem viděla jak „pomohli“ kamarádce nejsem si jistá, jestli je to to pravé.
- Citovat
- Upravit
25.4.12 15:28
Řeším něco velmi podobného, i když u nás je navíc ještě jiný problém, ale v zásadě ten základ bude stejný. Krize tak rok, snažila jsem se hodně, aby se to zlepšilo, chtěla jsem komunikovat, říkala mu na rovinu, co mě trápí, ale bylo to jak mluvit do dubu. Poslední kapka přišla minulý týden…je jedno co to bylo. Takže jsem řekla dost, končíme. Je mi to líto, ale nejsem typ, který se bude dál snažit zachránit něco, co už vlastně ani zachraňovat nechci. Ani kvůli dítěti. Také zastávám názor, že pro dítě je nejdůležitější spokojený a šťatný rodič, a to že nežijí pod jednou střechou už není důležité. Láska vyprchala, nezůstalo téměř nic. A to jsme spolu strávili 9 let. Takže já prostě nebojuju o něco, když vidím, že se ten druhý vůbec nesnaží. Je to prostě demotivační a časem ti na nějaké zachraňování dojde chuť i síla. Já tu energii raději vložím do nového začátku, i když vím, že to vůbec nebude lehké. Přeji hodně štěstí, ať už se rozhodneš jakkoliv. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.4.12 15:29
já řešila něco podobného před 3 rokama. Mamžel se mnou nechtěl mluvit, tak jsem dala dceru k babi a jako že jdeme do kina. Koupila jsem lístky a protože byl ještě čas tak jsme šli na kafe - tam jsem na něj vybalila rovnou, že se chcu rozvést a proč. Jediná jeho reakce byla, jak se rozdělíme o majetek a že dcera bude u mě 
.
Samo, že jsem ho hned ten večer vypakovala.
Dodnes nevím kde celou noc byl, ale odpoledne zazvonil s kyticí a velikou omluvou. Došlo mu co mi vadí a od té doby seká latinu a doma fakt pomáhá.
Jsme spolu letos 8 let , ale pokud by mě nemiloval a nechtěl, myslím / vím, že by nepřišel a nespitoval svědomí.
- Citovat
- Upravit
anonymne
25.4.12 15:50
zakladatelko,
moje krize trvala vic nez rok a bylo to hrozne-pro mne. Muj manzel taky odmital pripustit ze je problem, rikal ze mu je lito ze nejsem spokojena, ale ze s tim nemuze nic delat 
Nicmene ja vedela ze pres to vsechno s nim byt chci- vazila a vazim si jeho nazoru (i kdyz se neshodneme), toho ze pracuje, ze je zodpovedny, ze ma dobry vztah k detem, ze je s nim legrace,ze je to poctivy clovek, ze se mi snazil doprat mi hodne casu pro sebe…akorat empaticky extra nebyl a neni (takoveho jsem si ho ale brala, a vedela jsem to )a jeho podpora byla spis prakticka nez nejake drzeni za ruku, nebo poklepavani po rameni 
Zacala jsem teda zmenu od sebe: prestala jsem se soustredit na to co mi nedava, a zacala jsem se soustredit na to co mi doprat muze: neocekavala jsem pochopeni, povidani, ale zase jsem vyuzila toho ze mi doprava cas pro mne, ze nezarli a ja muzu chodit kam chci, ze ma fantazii v posteli, odpocivala jsem, cerpala jsem ze svych konicku. Jak jsem prestala od nej ocekavat „nemozne“ tak jsem nebyla tak podrazdena, a postupne u nas prestala atmosfera houstnout, a byli jsme spolu schopni civilizovane mluvit, a postupne jsme se zblizovali.
On nikdy moc neuznal ze by na to mel nejaky podil, ale to mi ted nejak moc uz nevadi. Vazim si toho, ze jsem to ustala, hold vztah je i o praci a tezkych obdobich a nekdy to holt clovek tahne sam. Beru to tak, ze ted jsem to tahla ja, a urcite pak nekdy v budoucnu bude obdobi, kdy bude vic investovat do vztahu on.
Ja jsem byla rozhodnuta ze pokud se to nezacne zlepsovat ze zajdu (klidne i sama ) do manzelske poradny. Podle mne stoji za to bojovat, zvlast pokud je to manzel tvych deti, pokud jste se kdysi meli radi, vazili si jeden druheho, repsektvali se, pokud je ten druhy dobry clovek akorat je problem v komunikaci…
Duvodu je hodne.
Tady ti mozna hodne lidi napise, ze by odesli, ze si muzes najit jineho coz je urcite pravda. Dulezite ale je co pro tebe znamena manzelstvi a rodina, zda je to car papiru, neco co muzes vytvorit s kymkoliv jinym, nebo zda je to neco co stoji za trapeni a praci. Zivot je dlouhy, mozna mate pred sebou jeste 30 spolecnych let, a mozna ted bude jeste rok tezky ale dalsich 29 muze byt krasnych. A pokud ne, budes vedet ze si zabojovala. Drzim ti palce!
Anonymni ABC
PS: doslo i k hadkam pred detmi, na co vubec neni hrdy ani jeden z nas. vzdy jsme se ale snazili byt k sobe u toho slusni a detem jsme rekli ze to jsou takove dospelacke veci, ze se ted hadame tak jako nekdy oni se dohaduji o hracku, ze je vyresime, a to bude v pohode. ze se mame radi, ale ze i lidi co se maji radi, se obcas hadaji. neni to idealne ale pokud je to v slusnosti tak deti alespon vidi, ze veci se daji resit a ze nemusi prestat byt po jedne hadce kamaradi
- Citovat
- Upravit
25.4.12 15:56
Taky jsme prochazeli krizi a neni to tak davno.Byla jsem tehu,takze manzel jakekoli me reci okomentoval s tim,ze to jsou hormony.Mno po porordu jsem mu jasne rekla,bud se zmeni a nebo rozvod,tyden jsme spolu nemluvili a on spal u rodicu.Nevim jestli to pomohlo,ale snad jo,chovani se zmenilo a celkem to ted klape. 
Doufam ze i vam to dopadne dobre
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.4.12 16:10
Jiný anonym
Bojovala jsem a krizi překonala jen proto, že jsem tak nějak podvědomě cítila, že je to jen ponorka a že když to překonáme, vrátí se vše zpět do starých dobrých kolejí. U nás to dopadlo dobře, když jsem potom manželovi říkala, že jsme překonali krizi, tak on si ani žádné nebyl vědom 
. Možná ponorka jen z mé strany? Asi jen ženské se užírají.
Ty musíš cítit, jestli je možné, že se ten vztah někdy urovná, jestli to stojí za to. Pokud už nemůžeš manžela ani cítit, vadí ti, že myslí sobecky jen na sebe a víš, že se to nikdy nezlepší a že on nikdy nepochopí, co ti vadí, tak asi nemá cenu bojovat. Ale to asi musíš vědět ty, zvážit všechny okolnosti, taky jak by to zvládly děti atd. Držím pěsti, ať se rozhodneš správně.
- Citovat
- Upravit
25.4.12 18:38
Hodně mi to přípomíná můj minulý vztah.Je to sice už několik let,ale přesně si vybavuji ty pocity.Nic nechtěl řešit,myslel si že si vymýšlím.Dlouhé hodiny rozmluv a k ničemu.Večer lahvinka,povídání,hezký sex,vše tolikrát vypadalao že konečně a asi hov** ,ráno zas ve stejné koleji jak přes kopírák.Ta únava ze zachranování ničeho,já nešťastná on nevěděl proč.No debil no 
…ale v tomto se to asi rozchází,protože já jsem už teď přesvědčená že to byla jeho taktika.Pak v tom byla jiná machna(nevím kde nechal oči) a pak hodně internetových lásek.Pak se chtěl vrátit 
…nechtělo se mu asi začínat znova,slečnu už nebavil,přeci v mím bytě měl vše.Nechtěl začínat znova ale hold začal od začátku,u maminky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.8.13 21:31
Nevěra nebo rozvod?
Ahoj, prosím vás o váš názor. S manželem jsme spolu už 16 let, z toho 8 let svoji. Za tu dobu jsme prošli lecos a vážím si ho jako člověka s velmi krásnou povahou. Po velkém boji (5 let) se nám podařilo konečně splodit dítě, kterému jsou teď 2 roky. Náš vztah nebyl asi nikdy ideální (a který je?), ale pohodový a kvalitní. Manžel je od vždycky chladný a nerad dává najevo lásku, ani v sexu to nikdy nebyl žádný zázrak, jsem náruživější a vášnivější než on, ale orgasmu jsem dosahovala a sex byl něžný a láskyplný(jediná situace kdy je schopen něžností), takže jsem to až tak neřešila. Navíc jeho vlastnosti a pohodová atmosféra vztahu předčily touhu po kvalitnějším sexu. Při zadělávání synka jsem byla spokojená, sexu bylo dost, ale po otěhotnění se všechno změnilo, přestal mít úplně o sex zájem a to trvá doteď. Sex máme jen když já si ho skoro vynutím a ještě to není nic moc, jakoby měl splněno a nebaví ho to. Zkoušela jsem s ním o tom mluvit a vždycky se vymlouvá na únavu, nemoc, nechuť, čas, nevhodnost situace, apod. Nakonec jsem se nějak zablokovala a nemám už na to s ním vůbec chuť (už jsem to na něj nezkusila snad 3 měsíce a on nic). Soužití je provázeno navíc takovou lhostejností a chladem, že mám někdy pocit, jakobych spíš byla kus nábytku než člověk. Jakoby se úplně vytratila láska. V posteli vedle sebe ležíme jako bratr a sestra. Máme i další potíže, nemůžeme se moc dohodnout na bydlení, a hlavně mi přijde ten vztah už vyčpělý, nemáme chuť spolu trávit čas, jezdit na dovolenou se nám spolu chce jedině ve skupině dalších přátel, v podstatě se s ním nudím, nikam se mu nechce, stává se z něj pecivál. Mám pocit jako by mi bylo nejmíň 60 let. Zkoušela jsem s ním už několikrát mluvit, a on se vždycky diví, že se mu zdá všechno v pořádku a že mě hrozně miluje, a že žádné problémy nemáme. Co mám dělat? Mám chuť si najít milence, u kterého najdu sex a něžnosti, a změnu a vzrušení, ale znám se, obávám se, že se zamiluju, a taky s tím mám trochu morální problém. Nebo ho mám opustit a najít někoho s kým zase budu žít a ne jen přežívat a s kým budu zase žena? To mě opravdu láká, ale nechci ublížit synovi, o něj se stará opravdu krásně. Je to asi klasické dilema, vím, že ty problémy nejsou asi až tak strašné v porovnání s ostatníma, a proto se taky snažím držet, ale šťastná nejsem a nechci aby kluk vyrůstal v prostředí, kde se rodiče celý týden neobejmou a nepolíbí. Co si o tom myslíte?
- Citovat
- Upravit
6.8.13 22:59
Názor
Tady ty věty miluji „Dětem nechci brát tatínka“… jasně, nebudš jim brát tatínka, ale sama budeš X let nešťastná, to je opravdu moudré… nicméně jsi si odpověděla sama… „ale neustálé dusno a nespokojení rodiče nejsou pro ně taky moc vhodné prostředí“… přesně tak dáváte jim špatný výchovný vzor… celkově mně u kamarádek udivuje jejich uvažování, kdy řeší krizi rok, rok a půl a pod… k tomu přece není důvod… vyřešit problémy se dají za 3 měsíce…sedme si jeden den, řekneme si vše v čem vidíme problém a domluvíme se na nápravě, když to nefunguje, tak si sedneme za měsíc zopakujeme si to, když to nefunguje tak za měsíc potřetí… nefunguje stále? není vidět ani malá snaha něco změnit?… pak není co řešit, jakékoliv protahování je ztráta času… když se totiž partneři chtějí domluvit a změnit to jak se k sobě chovají… tak ta snaha je vidět hned… opravdu nerozumím tomu, že někdo krizi řeší 3/4 a pod.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Máme delší dobu manželskou krizi, řekla bych že už to trvá 3/4 roku. Pořád se hádáme. Máme 2 děti, manželé jsme 5 let. V manželovi necítím oporu, nerozumím si s ním, nemáme stejný názor na výchovu dětí. Popravdě přemýšlím, jestli ve vztahu pokračovat nebo odejít. Hádáme se i před dětmi, což se mi vůbec nelíbí. Když jsem doma sama, je klid, s dětmi si poradím. Jakmile je manžel doma, je pořád takové napětí ve vzduchu. Možná je to ponorka. Mám pocit, že manžela nemiluji, láska vypadá jinak. Netěším se na něj. Sex se z mojí strany hodně omezil, momentálně možná 1× za měsíc - a to se do toho ještě musím nutit. Není mi oporou (např. u porodu první dcery se víc zajímal o to, že si nemá chudák kde lehnout a že je nevyspalý a utahaný, než aby si ke mě sedl a jen mě držel za ruku a trošku povzbudil). Chtěla jsem si s ním sednout a tak nějak si probrat, co mi vadí, proč jsem nespokojená a jak bych si to představovala jinak. To samé bych chtěla slyšet od něj. Ale to nechce, nesnáší plánování, podle něj si jen moc vymýšlím a už se doma nudím.
Řešili jste podobný problém? Co u vás rozhodlo, proč zůstat a zabojovat? Dětem nechci brát tatínka, ale neustálé dusno a nespokojení rodiče nejsou pro ně taky moc vhodné prostředí. Kdybych se rozhodla odejít, nebudu tatínkovi bránit aby se s nimi viděl, klidně každý den. Neodstěhovala bych se daleko.