Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Matka na zabití!
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.7.13 22:50
Tak na tohle je asi jen jednina rada. Pevne nervy. Nebo se rozhodni, co je pro tebe dulezitejsi. Matka ktera nerespektuje tebe ani tveho muze nebo tvoje rodina. Ono, pokud o tebe a vnoucata ma opravdu zajem, tak driv nebo pozdeji zavola.
Obcas mam pocit, ze deti a rodice jsou to same 
chce to dusledne si nenechat sr*t na hlavu.
btw. vztekaci obdobi mame doma taky. Zkusila jsem ignorovat, delat jako ze nevidim a naopak se to stupnovalo takze radsi semtam placnu lehce po prdce nez aby mi triskala nadobim o zem (ono to ma lepsi efekt kdyz se to rozprskne na tisic kousku) nebo aby mlatila do nas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 22:50
Myslíš, že tvoje vyhraněnost k samostatnosti pramení právě z toho jejího obskakování mladšího bratra?
Podle mě obě jdete trochu od extrému, tak je jasné, že třecí plochy musejí vzniknout.
Dělat za postiženého všechno se fakt nevyplácí, i běžná sebeobsluha rozvíjí a postižený člověk má pak tendence krnět, litovat se, dělat ze sebe chudáčky, měla jsem krátkou možnost nahlédnout do tohoto světa.
Jako problém bych viděla hlavně to, že třeba péče o bratra jednou padne na vaše bedra a bude rozdíl, jestli bude vychovaný normálně nebo s takovou opičí láskou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 22:52
@Anonymní píše:
Mám takový problém. Žiju se svou rodinou. Já, manžel, a děti 7 let a druhé 14 měsíců. Často ke mně jezdí na návštěvu matka s mým jedenáctiletým lehce mentálně postiženým bratrem. To je totálně nezvládnutý fracek. Když se narodil, málem zemřel a máma tehdy řekla, že mu nikdy nedá na zadek za to, že si život vybojoval. A také tak učinila. Ale je celkem jedno, jak se chová. Spíš jde o to, že on nic nemusí a ona vše dělá za něj. Uklízí mu pokoj, připravuje každý den oblečení, kolikrát mu jde utřít i zadek po velké potřebě, když jemu se nechce. Je sice postižený, ale tyto věci by zvládal normálně, kdyby ho k tomu vedla. Vím to, protože jsem ho jednou měla na prázdninách, služku jsem mu odmítla dělat, a všchno zvládnul sám, i když s plnou pusou nadávek, což je pro něj typické. Jenže ona vyžaduje, abych svoje děti vedla stejně! Dnes u nás byla celý den. Sarší syn měl nepořádek v pokojíku a nechtělo se mu uklízet. A ona šla, že mu pomůže. Řekla jsem jí, že si to nepřeji, protože kluk si sám udělal bordel, sám ho uklidí. Vynadala mi, že je ještě malý a nemůžu tohle po něm chtít. Odporovala jsem jí slovy, že já si v jeho věku taky musela uklízet sama. Řekla, že to je něco jiného. Já jsem přeci byla holka a kluky musí maminky hýčkat. Já se s ní nerada hádám, protože je děsně urážlivá. Manžel se jí ale klidně vzepře. Ona teda poslechla, ale po jeho odchodu na noční jsem poslouchala, jak si vůbec může dvacetisedmiletý cucák dovolit jí okřiknout, že vnoučeti nebude pomáhat s úklidem pokoje! Poté jsme chtěli jít ven. Jenže syn nevěděl, kde má kšiltovku. Tak jsem řekla, že bez ní nejde, protože by ho bolela hlava. A že si jí musí najít sám, protože on si jí svlékl, on si jí někam odložil. Opět mi matka vyčetla, co to po tom klukovi chci, vždyť mu je jen sedm let! A šla hledat. Opět zakročil můj muž. Další věc. Syn chtěl pití. Tak říkám, ať si ho udělá. Nelíbilo se mu to, chtěl obsloužit ode mě, ale šel si ho udělat. A matka opět moralizovala, že ten kluk nemá žádné dětsví, protože všechno musí sám! A poslední- mladší syn je strašně uvztekaný jak není po jeho. Začne házet věcmi okolo. Buď na zem, nebo po lidech. Tak ho jednoduše plácnu po zadku nebo přes ruku. tohle se přeci nedělá! Tak to mě vysloveně seřvala, že to dítě z toho nemá ještě rozum a mám dělat, že to nevidím. Jenže já si myslím, že ve 14 měsících z toho už rozum má. navíc už od mala se musí učit, že takhle tedy ne! A takto mi do výchovy kecá neustále. Když se jí chci vzepřít, urazí se a je schopná nekomunikovat několik měsíců. Jenže to já nechci, je to moje máma. Nebyl někdo v podobné situaci a poradí mi, jak to řešit? Děkuji.
podle mě se k tomu dobře staví tvůj muž, nech ho ať ji upozorní on, když tobě to nejde a když se bude příště ptát jak si může vyskakovat tak jí řekni proč by nemohl, je to jeho byt a jeho děti, myslím že jiná možnost než jí to říct rázně není, já jsem takto měla debatu se svojí mámou, sice asi dva měsíce trucovala ale od té doby je to úplně v pohodě aktuálně pět let, naprosto respektuje můj přístup k výchově dětí a můžu říct že kdybych jí řekla že má dát dětem k svačině bobek tak by se jen zeptala jestli nakrájet nebo namačkat jasně jsme si tenkrát vyříkali že mám svoji rodinu a svoje děti, ona si své už vychovala, taky dělala chyby a já si chci ty své taky udělat, když potřebuji poradit nebo cokoli tak přijdu a řeknu si
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 22:56
Z mého pohledu - jsi až nepřiměřeně tvrdá a matka ti nastavuje zrcadlo. Viz to o té kšiltovce, to mi přijde, jako bys to tomu klukovi snad dělala naschvál, aby nikam nemohl.
Ano, děti mají mít povinnosti, mají se vést k samostatnosti, ale to, co popisuješ se mi jeví jako cvičák Hitlerjugend.
Matce se to zjevně nelíbí, ty si myslíš, že máš pravdu, těžko to nějak řešit. Buď si vyjasníte dopředu pravidla, anebo se nebudete stýkat, jinak to asi nepůjde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.7.13 23:00
@Virginia Asi na to máme odlišný názor. Já nevidím důvod, proč bych měla sedmiletému dítěti pomáhat hledat něco, co si sám zašantročil. Tohle jsem mu tolerovala do pěti let. Od šesti si už musí hledat vše sám. Je dost starý na to, aby věděl, kde má každá jeho věc své místo. Pokud není schopný to tam uložit, má smůlu.
- Citovat
- Upravit
10.7.13 23:02
@Anonymní píše:
@Virginia Asi na to máme odlišný názor. Já nevidím důvod, proč bych měla sedmiletému dítěti pomáhat hledat něco, co si sám zašantročil. Tohle jsem mu tolerovala do pěti let. Od šesti si už musí hledat vše sám. Je dost starý na to, aby věděl, kde má každá jeho věc své místo. Pokud není schopný to tam uložit, má smůlu.
já s tebou v tomhle souhlasím, máme to doma stejně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 23:02
S matkou neporadím, ale myslím si, že ty děláš ten další extrém. Plácat 14 měsíční dítě po zadku za to, že se přirozeně vyvíjí (a prochází si různými obdobími, které jsou u dětí normální) mi přijde přehnané (dá se to udělat jinak, citlivěji).
To samé extrémní „nepomoc“ staršímu mu může připadat jako neláska z tvé strany. Není nic špatného na tom mu občas (ne vždy, ale prostě někdy, když třeba vidíš že je z toho sám nešťastný, je unavený apod.) pomoci, aby viděl, že ti na něm záleží - a zas až budeš potřebovat ty, pomůže ono tobě. Učí se tím empatii mimo jiné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.7.13 23:04
@Lucie_Sx Tak jasně, že když chce pití na noc k posteli, tak mu ho udělám. Ale ruce a nohy mu slouží dobře a přes den si ho může udělat sám.
- Citovat
- Upravit
10.7.13 23:04
@Anonymní píše:
@Virginia Asi na to máme odlišný názor. Já nevidím důvod, proč bych měla sedmiletému dítěti pomáhat hledat něco, co si sám zašantročil. Tohle jsem mu tolerovala do pěti let. Od šesti si už musí hledat vše sám. Je dost starý na to, aby věděl, kde má každá jeho věc své místo. Pokud není schopný to tam uložit, má smůlu.
Když manžel něco zašantročí a nemůže to najít a požádá o pomoc, taky ho v tom necháš vyráchat? A až budeš stará o holi, upadneš a řekneš synovi ať tě zvedne, počítáš s tím, že ti řekne něco jako „spadla jsi ty, tak se pěkně zvedni sama“?
Vzájemná pomoc (přiměřená!) by měla být normální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 23:04
@Virginia me jako prilis tvrda neprijde 
resila bych situace velmi podobne. Co je spatne na tom, ze chci po ditku aby melo za sve veci/ciny zodpovednost?
Ja bych trebas nechala proste ditko hledat a kdyz by bylo neuspesne a pozadalo o pomoc tak bych pomohla. Prijde mi dobre, ze se dite nauci, ze kdyz vec nekam zasantroci ze nad tim nemavnu rukou a nebezim hendle koupit/vytahnout novou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
Anonymní
10.7.13 23:08
@Lucie_Sx ano, přirozeně i manžel si musí vše hledat sám, stejně tak nežádám já pomoc, když si někde něco odložím a nemůžu to najít. Je to přece moje blbost, že nevím, kam jsem to položila. Ne jejich. A s pádem je to snad něco úplně jiného, ne? To taky syna nenechám válet se po zemi, ale pomohu mu vstát a zjišťuji, jestli si neublížil.
- Citovat
- Upravit
10.7.13 23:08
@Virginia píše:
Z mého pohledu - jsi až nepřiměřeně tvrdá a matka ti nastavuje zrcadlo. Viz to o té kšiltovce, to mi přijde, jako bys to tomu klukovi snad dělala naschvál, aby nikam nemohl.
Ano, děti mají mít povinnosti, mají se vést k samostatnosti, ale to, co popisuješ se mi jeví jako cvičák Hitlerjugend.
Matce se to zjevně nelíbí, ty si myslíš, že máš pravdu, těžko to nějak řešit. Buď si vyjasníte dopředu pravidla, anebo se nebudete stýkat, jinak to asi nepůjde.
Taky mi to, co zakladatelka popisuje jako extrémné tvrdá výchova… 
Přísnost jo, ale zase pokud by mě prcek normálné poprosil o pití, nevidím důvod mu ho neudělat… V 7 letech… Stejně tak to hledání kšiltovky… Já taky kolikrát něco někam položím a zapomenu… 
takže pro tohle mám pochopení a pomáhám komukoliv hledat cokoliv, co někam „uklidil“… 
Výchova mámy zakladatelky je zas opačnej extrém…
Ale po dočtení příspěvku mě napadlo, která je ta „Matka na zabití“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.7.13 23:09
@Anonymní píše:
@Virginia Asi na to máme odlišný názor. Já nevidím důvod, proč bych měla sedmiletému dítěti pomáhat hledat něco, co si sám zašantročil. Tohle jsem mu tolerovala do pěti let. Od šesti si už musí hledat vše sám. Je dost starý na to, aby věděl, kde má každá jeho věc své místo. Pokud není schopný to tam uložit, má smůlu.
Však říkám, výcvikový tábor. Ne, že bych někomu hledala nějaký krámy, bud si vezme něco jiného, nebo jde bez toho, ale podmiňovat procházku s babičkou nalezením čepice se mi jeví spíš jako pomsta.
A jaké další máš hranice? Věta: tohle jsem mu tolerovala do pěti let je pro mě děsivá. Každé dítě je jiné, každé jinak zvládá různé situace, mně se takovéhle škatulkování příčí. Nemám nesamostatný individua, devítiletý syn v klidu upeče buchtu a dcera s přehledem žehlí, puberťák si umí vyprat. Ale - nejsou přece všichni stejní, někdo potřebuje pomoc ještě v sedmi, někdo jde v pěti nakoupit. Asi si neporozumíme, no, já chci, aby se mé děti cítily dobře a milované k tomu, mám dojem, že takováhle drezura vede k tomu, že si ty děti budou jednou myslet, že jen dokonalý člověk co vše zvládá si zaslouží přízeň. Možná to máš jinak, ale ze tvého psaní jde na mě takový chlad, až mě mrazí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Mám takový problém. Žiju se svou rodinou. Já, manžel, a děti 7 let a druhé 14 měsíců. Často ke mně jezdí na návštěvu matka s mým jedenáctiletým lehce mentálně postiženým bratrem. To je totálně nezvládnutý fracek. Když se narodil, málem zemřel a máma tehdy řekla, že mu nikdy nedá na zadek za to, že si život vybojoval. A také tak učinila. Ale je celkem jedno, jak se chová. Spíš jde o to, že on nic nemusí a ona vše dělá za něj. Uklízí mu pokoj, připravuje každý den oblečení, kolikrát mu jde utřít i zadek po velké potřebě, když jemu se nechce. Je sice postižený, ale tyto věci by zvládal normálně, kdyby ho k tomu vedla. Vím to, protože jsem ho jednou měla na prázdninách, služku jsem mu odmítla dělat, a všchno zvládnul sám, i když s plnou pusou nadávek, což je pro něj typické. Jenže ona vyžaduje, abych svoje děti vedla stejně! Dnes u nás byla celý den. Sarší syn měl nepořádek v pokojíku a nechtělo se mu uklízet. A ona šla, že mu pomůže. Řekla jsem jí, že si to nepřeji, protože kluk si sám udělal bordel, sám ho uklidí. Vynadala mi, že je ještě malý a nemůžu tohle po něm chtít. Odporovala jsem jí slovy, že já si v jeho věku taky musela uklízet sama. Řekla, že to je něco jiného. Já jsem přeci byla holka a kluky musí maminky hýčkat. Já se s ní nerada hádám, protože je děsně urážlivá. Manžel se jí ale klidně vzepře. Ona teda poslechla, ale po jeho odchodu na noční jsem poslouchala, jak si vůbec může dvacetisedmiletý cucák dovolit jí okřiknout, že vnoučeti nebude pomáhat s úklidem pokoje! Poté jsme chtěli jít ven. Jenže syn nevěděl, kde má kšiltovku. Tak jsem řekla, že bez ní nejde, protože by ho bolela hlava. A že si jí musí najít sám, protože on si jí svlékl, on si jí někam odložil. Opět mi matka vyčetla, co to po tom klukovi chci, vždyť mu je jen sedm let! A šla hledat. Opět zakročil můj muž. Další věc. Syn chtěl pití. Tak říkám, ať si ho udělá. Nelíbilo se mu to, chtěl obsloužit ode mě, ale šel si ho udělat. A matka opět moralizovala, že ten kluk nemá žádné dětsví, protože všechno musí sám! A poslední- mladší syn je strašně uvztekaný jak není po jeho. Začne házet věcmi okolo. Buď na zem, nebo po lidech. Tak ho jednoduše plácnu po zadku nebo přes ruku. tohle se přeci nedělá! Tak to mě vysloveně seřvala, že to dítě z toho nemá ještě rozum a mám dělat, že to nevidím. Jenže já si myslím, že ve 14 měsících z toho už rozum má. navíc už od mala se musí učit, že takhle tedy ne! A takto mi do výchovy kecá neustále. Když se jí chci vzepřít, urazí se a je schopná nekomunikovat několik měsíců. Jenže to já nechci, je to moje máma. Nebyl někdo v podobné situaci a poradí mi, jak to řešit? Děkuji.