Náročná dcera, nebo naivní rodiče?

Já jsem si sama pro sebe udělala shrnutí.
Slečna problémová je, ale nejspíš jen doma. Ve škole a u koní funguje. Jinak by měla problém i tam, a o tom se nikde nepíše. A nechce se mi věřit, že by princezna prišla na jízdárnu, tam dostala osedlaného koně, zajezdila si a zase s díky vrátila a šla pryč. Takoví lidé se v tomto prostředí moc netolerují, slušně řečeno. A je úplně jedno, že to je 13letá holka.
Hlavní problém je zde rodičovský přístup. I když vím, že bych pro své dítě udělala cokoliv „rozumného“ a i za něj dala život…tak rozhodně u něj musím mít nějakou autoritu a všechno musí mít nějaký řád, a nebudu ho plevelit svými citovými výlevy. O to lepší je, když pak sám přijde večer do obýváku a alespoň pět minut vnímáme jeden druhého a i se třeba přitulí…je o trochu mladší než slečna, ale zase ne o tolik. To je náš přístup, a u nás to funguje. Hawk 

@Anonymní píše:
Tohle je můj obrovský problém a manžel na tom je podobně. Jsme oba submisivnější typy, nehádaví, manžel obzvlášť měl výchovu kde se úcta k rodičům velice dodržovala a když mu táta zemřel nesl to špatně, miloval ho, s mámou na tom pak finančně byli špatně, snažíme se dětem dopřát, co jsme my neměly, naše děti mají mnohonásobně více jak peněz tak i času s námi, prostoru. Na mě ani na manžela ale nikdo doma nekřičel, netrestali nás, máme klidné povahy, nedělali jsme problémy, ani v pubertě. Brzy jsme oba pracovali, pomáhalo se se sourozenci, ale máme na dětství hezké vzpomínky a s mámami dobré vztahy. Se situací jaká je jsme nepočítali. Že by manžel dceru uhodil nebo na ni zařval je nemyslitelné. Není tak nastavený. A já jsem z ní nešťastná, ani na ni nejsem naštvaná, mě to jen mrzí.

Zdravím, o téhle diskuzi jsem se dozvěděl od rodinné kamarádky, sleduji jí už dva dny. Nebyl jsem si stále jistý, kdo je u vás ta oběť, protože některé tvoje příspěvky značí, že holku dusíte, ale tenhle příspěvek mě donutil se zaregistrovat a napsat ti svůj pohled. Musíš sama vědět, jak to doma máte, případně si přiznat chybu, ale pokud je pravda, že je holka ta, která vás doma šikanuje, tak tady máš pohled někoho, kdo má takovou sestru. Snad ti to otevře oči. Mám sestru, dvojče a vychovávala nás jen máma. Sestra byla od školky se vším nespokojená, chtěla jinou mámu, jiného bráchu a nic se jí nelíbilo. Máma to vzala za špatný konec a snažila se jí ve všem vyhovět, doufala, že bude spokojená. Opak byl pravdou, věkem se to zhoršovalo a i když se máma mohla přetrhnout a stálo jí to hodně sil, sestra spokojená nikdy nebyla. V pubertě se to zhoršilo do takové míry, že máma věřila, že ona je ta špatná, užírala se, že je její dcera nešťastná a dávala si za vinu, že je ona ta neschopná, co nedokáže udělat své dítě šťastným. Já byl na druhoé kolej, vše se točilo kolem sestry. Mě to bylo jedno, také jsem doufal, že když jí půjdu z cesty, že bude konečně klid. Vadilo mi, jak se chová k mámě, nechtěl jsem, aby se máma trápila, tak jsem stejně jako máma dělal, vše co chtěla. Ubližovala nám oběma. V pubertě to nabralo grády. Musel jsem opustit školu, chovala se tam ke mě tak, že mě ponižovala, vymýšlela si věci, které nebyly pravda a dělala ze mě neskutečného losera. Na konec mě začali šikanovat i spolužáci, s ní v čele. Nemohl jsem se nikomu svěřit, protože jsem žil v tom, že máma má hodně starostí se sestrou a nebyl jsem zvyklý jí nijak otravovat. Dělal jsem, že mi je všechno jedno, vařilo se podle sestry, televize běžela podle ní, ona měla drahé kroužky, já žádný… Trápilo mě to, ale kvůli mámě, jsem dělal, že ne. Protože jsem nechtěl, aby se trápila ještě kvůli mě. Věděl jsem, že jí je to líto, ale už to bylo ve stádiu, kdy si nevěděla rady, tak jsem jí nechtěl přidělávat starosti ještě já. A oba jsme ustupovali a ustupovali. Ať to bude znít sebevíc absurdně, psychicky nás týrala puberťačka. A hlavně máma se jako oběť domácího násilí chovala. Až do 18 let jsem spal s mámou v obýváku na gauči a sestra měla svůj pokoj, nedalo se s ní vyjít. Po nástupu na střední školu to gradovalo ještě víc. Kradla peníze, kradla mi věci, jakmile jsem si našel nějakého kamaráda, postarala se lží o to, abych o něj přišel. Přivést si někoho domů, nebylo možné, styděl jsem se za to, jak to u nás je. V 18 jsem se okamžitě odstěhoval s nedokončenou školou ke kamarádovi s garsonky. Měl jsem hrozné výčitky kvůli matce, že jí v tom nechám samotnou, ale už to nešlo. Začal jsem nás oba bránit, přestal se jí bát, ale vše se právě zhoršovalo směrem k mámě. Už jí i napadala fyzicky. A já se na to prostě nemohl dívat, bylo mi mámy hrozně líto a doufal jsem, že když zmizím já, bude to lepší. Nebylo. Na konec se máma nechala přesvědčit a vyhodila ji. Několikrát jí vzala zpět, ale od té doby, co má v pěstounské péči sestry starší dítě, tak to už konečně pochopila a dala se do kupy. Teď má ty děti dvě. Snaží se co může, ale hrozně si vyčítá, že to všechno nechala se sestrou zajít tak daleko. Sestra dopadla špatně, nejdříve se obklopovala bohatými muži, ale setkání s realitou jí dohnalo na úplné dno, dnes údajně žije mezi bezdomovci v hlavním městě. A já, nemít v těch 18 okolo sebe pár skvělých, hodných lidí, kteří mě podrželi, měli o mě zájem, tak nedodělám školu a měl jsem slušně nakročeno vstoupit do blbé party. Na konec jsem poznal dnes již manželku a s pomocí její rodiny jsme se postavili na své nohy a dnes žijeme šťastně, jsme rodiče malého syna a jsme spokojení. Ale opravdu v těch 18 nebylo daleko a mohl jsem dopadnout všelijak. Cítil jsem se hrozně sám a zklamaný, dokonce i ze sebe. Vážně jsem si dával za vínu to, že sestra je jaká je kvůli mě. Že kdybych se přece jen nenarodil, třeba by mámu tak netrápila a kdybych měl tu odvahu a nedržela mě tady máma, tak nebylo daleko od toho si něco udělat. Věřil jsem, že tím udělám sestře radost a konečně přestane trápit mámu. A ty máš podobný kecy. Jak můžeš říct, že by si se zabila? Jsi dospělá je, jste na to dva, tak se spojte q začněte konat. Zcela upřímně, já mámě nic nevyčítám, dělala co momentálně mohla i když špatně, neměla to vůbec lehké, ale mít ještě otce a ani jeden s tím nic neudělat asi to cítím jako křivdu, tak pozor na to. Snad ti něco dojde, měj se Martin.

@Marťas2021 píše:
Zdravím, o téhle diskuzi jsem se dozvěděl od rodinné kamarádky, sleduji jí už dva dny. Nebyl jsem si stále jistý, kdo je u vás ta oběť, protože některé tvoje příspěvky značí, že holku dusíte, ale tenhle příspěvek mě donutil se zaregistrovat a napsat ti svůj pohled. Musíš sama vědět, jak to doma máte, případně si přiznat chybu, ale pokud je pravda, že je holka ta, která vás doma šikanuje, tak tady máš pohled někoho, kdo má takovou sestru. Snad ti to otevře oči. Mám sestru, dvojče a vychovávala nás jen máma. Sestra byla od školky se vším nespokojená, chtěla jinou mámu, jiného bráchu a nic se jí nelíbilo. Máma to vzala za špatný konec a snažila se jí ve všem vyhovět, doufala, že bude spokojená. Opak byl pravdou, věkem se to zhoršovalo a i když se máma mohla přetrhnout a stálo jí to hodně sil, sestra spokojená nikdy nebyla. V pubertě se to zhoršilo do takové míry, že máma věřila, že ona je ta špatná, užírala se, že je její dcera nešťastná a dávala si za vinu, že je ona ta neschopná, co nedokáže udělat své dítě šťastným. Já byl na druhoé kolej, vše se točilo kolem sestry. Mě to bylo jedno, také jsem doufal, že když jí půjdu z cesty, že bude konečně klid. Vadilo mi, jak se chová k mámě, nechtěl jsem, aby se máma trápila, tak jsem stejně jako máma dělal, vše co chtěla. Ubližovala nám oběma. V pubertě to nabralo grády. Musel jsem opustit školu, chovala se tam ke mě tak, že mě ponižovala, vymýšlela si věci, které nebyly pravda a dělala ze mě neskutečného losera. Na konec mě začali šikanovat i spolužáci, s ní v čele. Nemohl jsem se nikomu svěřit, protože jsem žil v tom, že máma má hodně starostí se sestrou a nebyl jsem zvyklý jí nijak otravovat. Dělal jsem, že mi je všechno jedno, vařilo se podle sestry, televize běžela podle ní, ona měla drahé kroužky, já žádný… Trápilo mě to, ale kvůli mámě, jsem dělal, že ne. Protože jsem nechtěl, aby se trápila ještě kvůli mě. Věděl jsem, že jí je to líto, ale už to bylo ve stádiu, kdy si nevěděla rady, tak jsem jí nechtěl přidělávat starosti ještě já. A oba jsme ustupovali a ustupovali. Ať to bude znít sebevíc absurdně, psychicky nás týrala puberťačka. A hlavně máma se jako oběť domácího násilí chovala. Až do 18 let jsem spal s mámou v obýváku na gauči a sestra měla svůj pokoj, nedalo se s ní vyjít. Po nástupu na střední školu to gradovalo ještě víc. Kradla peníze, kradla mi věci, jakmile jsem si našel nějakého kamaráda, postarala se lží o to, abych o něj přišel. Přivést si někoho domů, nebylo možné, styděl jsem se za to, jak to u nás je. V 18 jsem se okamžitě odstěhoval s nedokončenou školou ke kamarádovi s garsonky. Měl jsem hrozné výčitky kvůli matce, že jí v tom nechám samotnou, ale už to nešlo. Začal jsem nás oba bránit, přestal se jí bát, ale vše se právě zhoršovalo směrem k mámě. Už jí i napadala fyzicky. A já se na to prostě nemohl dívat, bylo mi mámy hrozně líto a doufal jsem, že když zmizím já, bude to lepší. Nebylo. Na konec se máma nechala přesvědčit a vyhodila ji. Několikrát jí vzala zpět, ale od té doby, co má v pěstounské péči sestry starší dítě, tak to už konečně pochopila a dala se do kupy. Teď má ty děti dvě. Snaží se co může, ale hrozně si vyčítá, že to všechno nechala se sestrou zajít tak daleko. Sestra dopadla špatně, nejdříve se obklopovala bohatými muži, ale setkání s realitou jí dohnalo na úplné dno, dnes údajně žije mezi bezdomovci v hlavním městě. A já, nemít v těch 18 okolo sebe pár skvělých, hodných lidí, kteří mě podrželi, měli o mě zájem, tak nedodělám školu a měl jsem slušně nakročeno vstoupit do blbé party. Na konec jsem poznal dnes již manželku a s pomocí její rodiny jsme se postavili na své nohy a dnes žijeme šťastně, jsme rodiče malého syna a jsme spokojení. Ale opravdu v těch 18 nebylo daleko a mohl jsem dopadnout všelijak. Cítil jsem se hrozně sám a zklamaný, dokonce i ze sebe. Vážně jsem si dával za vínu to, že sestra je jaká je kvůli mě. Že kdybych se přece jen nenarodil, třeba by mámu tak netrápila a kdybych měl tu odvahu a nedržela mě tady máma, tak nebylo daleko od toho si něco udělat. Věřil jsem, že tím udělám sestře radost a konečně přestane trápit mámu. A ty máš podobný kecy. Jak můžeš říct, že by si se zabila? Jsi dospělá je, jste na to dva, tak se spojte q začněte konat. Zcela upřímně, já mámě nic nevyčítám, dělala co momentálně mohla i když špatně, neměla to vůbec lehké, ale mít ještě otce a ani jeden s tím nic neudělat asi to cítím jako křivdu, tak pozor na to. Snad ti něco dojde, měj se Martin.

hustý

@Marťas2021 píše:
Zdravím, o téhle diskuzi jsem se dozvěděl od rodinné kamarádky, sleduji jí už dva dny. Nebyl jsem si stále jistý, kdo je u vás ta oběť, protože některé tvoje příspěvky značí, že holku dusíte, ale tenhle příspěvek mě donutil se zaregistrovat a napsat ti svůj pohled. Musíš sama vědět, jak to doma máte, případně si přiznat chybu, ale pokud je pravda, že je holka ta, která vás doma šikanuje, tak tady máš pohled někoho, kdo má takovou sestru. Snad ti to otevře oči. Mám sestru, dvojče a vychovávala nás jen máma. Sestra byla od školky se vším nespokojená, chtěla jinou mámu, jiného bráchu a nic se jí nelíbilo. Máma to vzala za špatný konec a snažila se jí ve všem vyhovět, doufala, že bude spokojená. Opak byl pravdou, věkem se to zhoršovalo a i když se máma mohla přetrhnout a stálo jí to hodně sil, sestra spokojená nikdy nebyla. V pubertě se to zhoršilo do takové míry, že máma věřila, že ona je ta špatná, užírala se, že je její dcera nešťastná a dávala si za vinu, že je ona ta neschopná, co nedokáže udělat své dítě šťastným. Já byl na druhoé kolej, vše se točilo kolem sestry. Mě to bylo jedno, také jsem doufal, že když jí půjdu z cesty, že bude konečně klid. Vadilo mi, jak se chová k mámě, nechtěl jsem, aby se máma trápila, tak jsem stejně jako máma dělal, vše co chtěla. Ubližovala nám oběma. V pubertě to nabralo grády. Musel jsem opustit školu, chovala se tam ke mě tak, že mě ponižovala, vymýšlela si věci, které nebyly pravda a dělala ze mě neskutečného losera. Na konec mě začali šikanovat i spolužáci, s ní v čele. Nemohl jsem se nikomu svěřit, protože jsem žil v tom, že máma má hodně starostí se sestrou a nebyl jsem zvyklý jí nijak otravovat. Dělal jsem, že mi je všechno jedno, vařilo se podle sestry, televize běžela podle ní, ona měla drahé kroužky, já žádný… Trápilo mě to, ale kvůli mámě, jsem dělal, že ne. Protože jsem nechtěl, aby se trápila ještě kvůli mě. Věděl jsem, že jí je to líto, ale už to bylo ve stádiu, kdy si nevěděla rady, tak jsem jí nechtěl přidělávat starosti ještě já. A oba jsme ustupovali a ustupovali. Ať to bude znít sebevíc absurdně, psychicky nás týrala puberťačka. A hlavně máma se jako oběť domácího násilí chovala. Až do 18 let jsem spal s mámou v obýváku na gauči a sestra měla svůj pokoj, nedalo se s ní vyjít. Po nástupu na střední školu to gradovalo ještě víc. Kradla peníze, kradla mi věci, jakmile jsem si našel nějakého kamaráda, postarala se lží o to, abych o něj přišel. Přivést si někoho domů, nebylo možné, styděl jsem se za to, jak to u nás je. V 18 jsem se okamžitě odstěhoval s nedokončenou školou ke kamarádovi s garsonky. Měl jsem hrozné výčitky kvůli matce, že jí v tom nechám samotnou, ale už to nešlo. Začal jsem nás oba bránit, přestal se jí bát, ale vše se právě zhoršovalo směrem k mámě. Už jí i napadala fyzicky. A já se na to prostě nemohl dívat, bylo mi mámy hrozně líto a doufal jsem, že když zmizím já, bude to lepší. Nebylo. Na konec se máma nechala přesvědčit a vyhodila ji. Několikrát jí vzala zpět, ale od té doby, co má v pěstounské péči sestry starší dítě, tak to už konečně pochopila a dala se do kupy. Teď má ty děti dvě. Snaží se co může, ale hrozně si vyčítá, že to všechno nechala se sestrou zajít tak daleko. Sestra dopadla špatně, nejdříve se obklopovala bohatými muži, ale setkání s realitou jí dohnalo na úplné dno, dnes údajně žije mezi bezdomovci v hlavním městě. A já, nemít v těch 18 okolo sebe pár skvělých, hodných lidí, kteří mě podrželi, měli o mě zájem, tak nedodělám školu a měl jsem slušně nakročeno vstoupit do blbé party. Na konec jsem poznal dnes již manželku a s pomocí její rodiny jsme se postavili na své nohy a dnes žijeme šťastně, jsme rodiče malého syna a jsme spokojení. Ale opravdu v těch 18 nebylo daleko a mohl jsem dopadnout všelijak. Cítil jsem se hrozně sám a zklamaný, dokonce i ze sebe. Vážně jsem si dával za vínu to, že sestra je jaká je kvůli mě. Že kdybych se přece jen nenarodil, třeba by mámu tak netrápila a kdybych měl tu odvahu a nedržela mě tady máma, tak nebylo daleko od toho si něco udělat. Věřil jsem, že tím udělám sestře radost a konečně přestane trápit mámu. A ty máš podobný kecy. Jak můžeš říct, že by si se zabila? Jsi dospělá je, jste na to dva, tak se spojte q začněte konat. Zcela upřímně, já mámě nic nevyčítám, dělala co momentálně mohla i když špatně, neměla to vůbec lehké, ale mít ještě otce a ani jeden s tím nic neudělat asi to cítím jako křivdu, tak pozor na to. Snad ti něco dojde, měj se Martin.

Taky si myslím, že prožívají něco podobného. Máma tady volá o pomoc a zbytek rodiny se užírá na úkor této slečny. Zakladatelko, nakopni se a reš to aspoň ty. Holka je pořád ještě dítě a musí tě poslouchat. Vyhledej s ní odbornou pomoc.

@Janasas píše:
@Marťas2021 jenomže to je to. Jakmile od malinka, se ustupuje, vyhovuje, a místo třeba, vynadání, když to tak napíšu, se jenom řekne, to nevadí, je to dítě,.. Onoje to dítě ve 3, ve 5 letech se zase vymluví, že je to nějaký vzdor, v 7 letech, že nevím co a v 10 letech to dítě už moc směrovat nejde..
Já si myslím, že trpí tam obě, ale možná ta dcera, je taková jaká je, protože to šlo tasi takto..
Aby byla spokojena, štastná, povolíme, ono se to naskládá.. Já tady v ulici mám příklad. kdy se nesmělo dítěti nic říct, jenom samé, objímání, a laskáním, a dkyž něco provedlo, tak se řeklo, že to nevadí, všechno bylo podle něho, protože je jedinečná, samá chvála.. a holka v první třídě babičkau poslala do pi.. a ted v 15 už rok žije s 25 letým chlapem, na školu kašlala a, když se učilo, doma, tak ji to psala máma, protože se,, bála.. Jenomže oni si to tak nastavili, když byla malá, tak chtěla,, malé věci, malou pozornost, s věkem se to mění, a to ne je těžší říct..

No právě, neznají slovo ne a když ho náhodou slyší, tak mají vyzkoušeno, že stačí začít vydírat, manipulovat a do dosáhnou svého. A čím je dítě starší, tím je to horší, hlavně, když mu to prochází. Myslím, že zakladatelka už hodně zameškala a vše napravit nepůjde, ale za pokus to určitě stojí. Důležité je, aby slečna neměla šanci jít dál a dál, protože pokud se nic nezmění, ona půjde. Od věty: chci aby jste umřeli, po facku je už velmi tenká hranice.

@Marťas2021 píše:
No právě, neznají slovo ne a když ho náhodou slyší, tak mají vyzkoušeno, že stačí začít vydírat, manipulovat a do dosáhnou svého. A čím je dítě starší, tím je to horší, hlavně, když mu to prochází. Myslím, že zakladatelka už hodně zameškala a vše napravit nepůjde, ale za pokus to určitě stojí. Důležité je, aby slečna neměla šanci jít dál a dál, protože pokud se nic nezmění, ona půjde. Od věty: chci aby jste umřeli, po facku je už velmi tenká hranice.

Tak hlavně, říct toto děcko mně, tak je do minuty bez všeho - bez mobilu, tabletu, počítače, bez kapesného, bez mého servisu (přechod na samostatné vaření, praní apod.) a bez koně. Financovala bych jen nezbytné věci související se školou a zajištěním základních potřeb. A možná bych ji vzala na výlet do pasťáku, já myslím, že to by se dalo domluvit.

@bigl píše:
Tak hlavně, říct toto děcko mně, tak je do minuty bez všeho - bez mobilu, tabletu, počítače, bez kapesného, bez mého servisu (přechod na samostatné vaření, praní apod.) a bez koně. Financovala bych jen nezbytné věci související se školou a zajištěním základních potřeb. A možná bych ji vzala na výlet do pasťáku, já myslím, že to by se dalo domluvit.