Náročná dcera, nebo naivní rodiče?

@ludmilaadamkova píše:
@jkra sociopatky porouchaná osobnost sami byly jako děti týrané a naskakuje jim to tam mají prostě takové vzorce ( ne každý kdo je tyrany taky Tyra děti) ale děje se to… Psychicka porucha… Někdy taky drogy

Ano, u mojí matky to bylo porouchanou osobností i když jí uměla dobře skrývat a na okolí působila jako nejhodnější člověk široko daleko. Pomáhala v azylových domech a v takových institucích, všude dávala dobro, doma rozdávala zlo. Nesnášela chlapy a narodil se jí syn. Údajně jí měl v mládí týrat nějaký přítel. Co je na tom pravdy nevím.

@Anonymní píše:
Již jsem nechtěla psát, ale nemohu naposled nereagovat. Nikdo nemůže vědět, co cítím. Prakticky poslední dva dny jen pláču. Svou dceru miluji, dala bych za ni život. Tvrzení kohokoliv zde na tom nemůže nic změnit. Špatná matka možná jsem, ale ne úmyslně. Dala jsem svým dětem úplně vše co bylo i nebylo v mých silách. Především této dceři jsem dala ze sebe 300%. Kolikrát padám na ústa aby se měla dobře. Trpím v srdci, které mi krvácí po jejich odporných slovech a přesto ji obejmu, protože si říkám, že se jen trápí a nemůže za to. Dávám svým dětem maximum lásky, co mám. Více nemám. Jestliže to nestačí, nemohu více udělat. Pokud si dcera přeje, abych zemřela, vyhověla bych jí jen kdybych neměla další tři děti, takto si to dovolit nemohu, mám za ně odpovědnost. Svým způsobem jsem ráda, že jste neodsoudily dceru, snad to znamená, že ona se bude mít v životě nakonec dobře. Velmi mě bolí že zpochybňujete moji lásku k ní, protože cítím velký pocit nespravedlnosti, na druhou stranu je to diskuze dvou dnů, nikdo z Vás neví, jak se o dceru starám a co pro ni dělám, co k ní cítím a jak se chová ona. Když jsem jí požádala, aby se omluvila, odvětí, že to myslí vážně. Když byl její bratr v nemocnici, zajímalo ji pouze to, kdo jí dá kapesné. Pro mě je toto zklamání, neumím si představit takové chování ke svým rodičům a sourozencům a nečekala jsem tedy, že se takového chování dočkám. Bylo by fér, kdybyste aspoň nepřekrucovaly, co jsem psala. Oblečení, jídlo, kroužky vše má a měla vždy podle přání. Věnuje se jezdectví, financujeme jí vlastního koně, sama si to vybrala. Druhý sport finančně nezvládáme a nemám z toho výčitky. Jen manžel ví, jak se trápím z toho, jak se ke mně chová, já na ni hrubá nejsem, vše ji vždy odpustím a již nějaký čas dávám maximum lásky člověku, který mi pouze nadává, mluví o mé smrti, odstranění mých dalších dětí a o tom jak jsem špatná, neschopná, tlustá a určitě ne dostatečně dobrá. Rozdíl je v tom, že dcera se nesnaží vůbec. Nic oc ji požádám nechce udělat. Já dělám vše co chce ona. Nepoděkuje. Já se opakovaně omlouvám za jídlo, které jí nechutnalo, za sourozence, kteří ji omezují v něčem zrovna, za něco, na co zrovna nemám peníze - dovolená v Portugalsku.. Dcera se neomlouvá, nikdy nikomu. Obvykle svého chování ani nelituje. Má i dobré vlastnosti, ale ty mě netrápí, tudíž o těch jsem tu nepsala. Vyznělo z toho, že ji nemám dost ráda a nakonec jsem sektařka, protože věřím, že je Bůh, ačkoliv nejsem křesťanka ve smyslu chození do kostela a nic podobného, pouze věřím, že je Bůh. Asi je to špatně. Také veganka, jen protože se snažím dětem dopřát zdravou stravu a maso nevařím úplně denně. Vůbec nemám pocit, že žijeme extra alternativně, kromě toho vztahu k přírodě a ekologii, který tedy pěstujeme, ale proto snad nemusíme být šílení podivíni. A nešiji batiku, dokonce nešiji ani žádné oblečení. Názory mi pomohly, ale následné odsuzování a závěry..? Každopádně vyplynulo z nich, že dcera je chudák a v naší rodině se trápí. To si ovšem myslím po celou dobu také, proto se jí snažím všemožně vyjít vstříc a přes její pohrdání ji milovat a také ji opravdu miluji. Představa, že by dcera odešla do dětského domova je pro mě naprosto šílená, utrápila bych se, ale pokud by to znamenalo, že bude šťastná, v cestě ji stát nechci. Já mohu změnit své zvyky, ale nemohu změnit své nitro a svou povahu, dceři taková matka nevyhovuje, ale to bych se opravdu mohla leda zastřelit. Jsem nyní přecitlivělá, tak se omlouvám za jistou sebelítost, ale velmi se tím vším trápím, právě proto, jak moc mi na ní záleží. Že jsem ta divná já je sice možné, ale přes jakékoliv pochybnosti a opovrhování vím, že ji miluji a to nikdy nebylo jinak. Mám o ni jen obavy. Nevěří mi to nikdo, ani ona. Takže zřejmě také moje chyba. Ale co cítím je skutečné. Bez ohledu na tuto diskuzi. Dále číst nebudu, je mi ještě hůř, než bylo ze slov dcery.

Tyhle melodramata a stavění se do role oběti dceři nepomůžou. Té pomůže terapie, práce na vašem vztahu a i tvoje práce na sobě, kterou prostě potřebuješ, protože přes všechna slova o lásce nedokážeš dceru v praktickém životě opravdu přijmout. A to se fakt žádnými krásnými slovy nespraví. Taky jí potřebuješ nastavit hranice. A s tím potřebuješ praktickou pomoc. Být oběť je strašně jednoduché, ale to teď už prostě nestačí.

@Kolotočč Jak to u vás dopadlo, když jsi to oznámil?

@Anonymní píše:
Již jsem nechtěla psát, ale nemohu naposled nereagovat. Nikdo nemůže vědět, co cítím. Prakticky poslední dva dny jen pláču. Svou dceru miluji, dala bych za ni život. Tvrzení kohokoliv zde na tom nemůže nic změnit. Špatná matka možná jsem, ale ne úmyslně. Dala jsem svým dětem úplně vše co bylo i nebylo v mých silách. Především této dceři jsem dala ze sebe 300%. Kolikrát padám na ústa aby se měla dobře. Trpím v srdci, které mi krvácí po jejich odporných slovech a přesto ji obejmu, protože si říkám, že se jen trápí a nemůže za to. Dávám svým dětem maximum lásky, co mám. Více nemám. Jestliže to nestačí, nemohu více udělat. Pokud si dcera přeje, abych zemřela, vyhověla bych jí jen kdybych neměla další tři děti, takto si to dovolit nemohu, mám za ně odpovědnost. Svým způsobem jsem ráda, že jste neodsoudily dceru, snad to znamená, že ona se bude mít v životě nakonec dobře. Velmi mě bolí že zpochybňujete moji lásku k ní, protože cítím velký pocit nespravedlnosti, na druhou stranu je to diskuze dvou dnů, nikdo z Vás neví, jak se o dceru starám a co pro ni dělám, co k ní cítím a jak se chová ona. Když jsem jí požádala, aby se omluvila, odvětí, že to myslí vážně. Když byl její bratr v nemocnici, zajímalo ji pouze to, kdo jí dá kapesné. Pro mě je toto zklamání, neumím si představit takové chování ke svým rodičům a sourozencům a nečekala jsem tedy, že se takového chování dočkám. Bylo by fér, kdybyste aspoň nepřekrucovaly, co jsem psala. Oblečení, jídlo, kroužky vše má a měla vždy podle přání. Věnuje se jezdectví, financujeme jí vlastního koně, sama si to vybrala. Druhý sport finančně nezvládáme a nemám z toho výčitky. Jen manžel ví, jak se trápím z toho, jak se ke mně chová, já na ni hrubá nejsem, vše ji vždy odpustíma již nějaký čas dávám maximum lásky člověku, který mi pouze nadává, mluví o mé smrti, odstranění mých dalších dětí a o tom jak jsem špatná, neschopná, tlustá a určitě ne dostatečně dobrá. Rozdíl je v tom, že dcera se nesnaží vůbec. Nic oc ji požádám nechce udělat. Já dělám vše co chce ona. Nepoděkuje. Já se opakovaně omlouvám za jídlo, které jí nechutnalo, za sourozence, kteří ji omezují v něčem zrovna, za něco, na co zrovna nemám peníze - dovolená v Portugalsku.. Dcera se neomlouvá, nikdy nikomu. Obvykle svého chování ani nelituje. Má i dobré vlastnosti, ale ty mě netrápí, tudíž o těch jsem tu nepsala. Vyznělo z toho, že ji nemám dost ráda a nakonec jsem sektařka, protože věřím, že je Bůh, ačkoliv nejsem křesťanka ve smyslu chození do kostela a nic podobného, pouze věřím, že je Bůh. Asi je to špatně. Také veganka, jen protože se snažím dětem dopřát zdravou stravu a maso nevařím úplně denně. Vůbec nemám pocit, že žijeme extra alternativně, kromě toho vztahu k přírodě a ekologii, který tedy pěstujeme, ale proto snad nemusíme být šílení podivíni. A nešiji batiku, dokonce nešiji ani žádné oblečení. Názory mi pomohly, ale následné odsuzování a závěry..? Každopádně vyplynulo z nich, že dcera je chudák a v naší rodině se trápí. To si ovšem myslím po celou dobu také, proto se jí snažím všemožně vyjít vstříc a přes její pohrdání ji milovat a také ji opravdu miluji. Představa, že by dcera odešla do dětského domova je pro mě naprosto šílená, utrápila bych se, ale pokud by to znamenalo, že bude šťastná, v cestě ji stát nechci. Já mohu změnit své zvyky, ale nemohu změnit své nitro a svou povahu, dceři taková matka nevyhovuje, ale to bych se opravdu mohla leda zastřelit. Jsem nyní přecitlivělá, tak se omlouvám za jistou sebelítost, ale velmi se tím vším trápím, právě proto, jak moc mi na ní záleží. Že jsem ta divná já je sice možné, ale přes jakékoliv pochybnosti a opovrhování vím, že ji miluji a to nikdy nebylo jinak. Mám o ni jen obavy. Nevěří mi to nikdo, ani ona. Takže zřejmě také moje chyba. Ale co cítím je skutečné. Bez ohledu na tuto diskuzi. Dále číst nebudu, je mi ještě hůř, než bylo ze slov dcery.

Za co se furt omlouváš a chováš tak submisivně? Holku nechte dýchat, co se týče líčení, postojů, názorů atd., náboženství nevnucujte, zkuste nementorovat, ale domluvit se, že ještě chvíli to s vámi vydrží a brzo přijde čas, kdy si bude moct zařídit život podle svého se vším všudy.
Jak můžeš napsat, že pokud si dcera přeje, abys zemřela, vyhověla bys jí? Taky si musíš vytyčit rozumné hranice…
Ono to její chování patří k věku, je jí 14, rodiče jsou největší nepřátelé a jejich způsob života je naprosto nemožný, ale to neznamená, že z toho nevyroste, nepřehodnotí…

@Anonymní píše:
Již jsem nechtěla psát, ale nemohu naposled nereagovat. Nikdo nemůže vědět, co cítím. Prakticky poslední dva dny jen pláču. Svou dceru miluji, dala bych za ni život. Tvrzení kohokoliv zde na tom nemůže nic změnit. Špatná matka možná jsem, ale ne úmyslně. Dala jsem svým dětem úplně vše co bylo i nebylo v mých silách. Především této dceři jsem dala ze sebe 300%. Kolikrát padám na ústa aby se měla dobře. Trpím v srdci, které mi krvácí po jejich odporných slovech a přesto ji obejmu, protože si říkám, že se jen trápí a nemůže za to. Dávám svým dětem maximum lásky, co mám. Více nemám. Jestliže to nestačí, nemohu více udělat. Pokud si dcera přeje, abych zemřela, vyhověla bych jí jen kdybych neměla další tři děti, takto si to dovolit nemohu, mám za ně odpovědnost. Svým způsobem jsem ráda, že jste neodsoudily dceru, snad to znamená, že ona se bude mít v životě nakonec dobře. Velmi mě bolí že zpochybňujete moji lásku k ní, protože cítím velký pocit nespravedlnosti, na druhou stranu je to diskuze dvou dnů, nikdo z Vás neví, jak se o dceru starám a co pro ni dělám, co k ní cítím a jak se chová ona. Když jsem jí požádala, aby se omluvila, odvětí, že to myslí vážně. Když byl její bratr v nemocnici, zajímalo ji pouze to, kdo jí dá kapesné. Pro mě je toto zklamání, neumím si představit takové chování ke svým rodičům a sourozencům a nečekala jsem tedy, že se takového chování dočkám. Bylo by fér, kdybyste aspoň nepřekrucovaly, co jsem psala. Oblečení, jídlo, kroužky vše má a měla vždy podle přání. Věnuje se jezdectví, financujeme jí vlastního koně, sama si to vybrala. Druhý sport finančně nezvládáme a nemám z toho výčitky. Jen manžel ví, jak se trápím z toho, jak se ke mně chová, já na ni hrubá nejsem, vše ji vždy odpustím a již nějaký čas dávám maximum lásky člověku, který mi pouze nadává, mluví o mé smrti, odstranění mých dalších dětí a o tom jak jsem špatná, neschopná, tlustá a určitě ne dostatečně dobrá. Rozdíl je v tom, že dcera se nesnaží vůbec. Nic oc ji požádám nechce udělat. Já dělám vše co chce ona. Nepoděkuje. Já se opakovaně omlouvám za jídlo, které jí nechutnalo, za sourozence, kteří ji omezují v něčem zrovna, za něco, na co zrovna nemám peníze - dovolená v Portugalsku.. Dcera se neomlouvá, nikdy nikomu. Obvykle svého chování ani nelituje. Má i dobré vlastnosti, ale ty mě netrápí, tudíž o těch jsem tu nepsala. Vyznělo z toho, že ji nemám dost ráda a nakonec jsem sektařka, protože věřím, že je Bůh, ačkoliv nejsem křesťanka ve smyslu chození do kostela a nic podobného, pouze věřím, že je Bůh. Asi je to špatně. Také veganka, jen protože se snažím dětem dopřát zdravou stravu a maso nevařím úplně denně. Vůbec nemám pocit, že žijeme extra alternativně, kromě toho vztahu k přírodě a ekologii, který tedy pěstujeme, ale proto snad nemusíme být šílení podivíni. A nešiji batiku, dokonce nešiji ani žádné oblečení. Názory mi pomohly, ale následné odsuzování a závěry..? Každopádně vyplynulo z nich, že dcera je chudák a v naší rodině se trápí. To si ovšem myslím po celou dobu také, proto se jí snažím všemožně vyjít vstříc a přes její pohrdání ji milovat a také ji opravdu miluji. Představa, že by dcera odešla do dětského domova je pro mě naprosto šílená, utrápila bych se, ale pokud by to znamenalo, že bude šťastná, v cestě ji stát nechci. Já mohu změnit své zvyky, ale nemohu změnit své nitro a svou povahu, dceři taková matka nevyhovuje, ale to bych se opravdu mohla leda zastřelit. Jsem nyní přecitlivělá, tak se omlouvám za jistou sebelítost, ale velmi se tím vším trápím, právě proto, jak moc mi na ní záleží. Že jsem ta divná já je sice možné, ale přes jakékoliv pochybnosti a opovrhování vím, že ji miluji a to nikdy nebylo jinak. Mám o ni jen obavy. Nevěří mi to nikdo, ani ona. Takže zřejmě také moje chyba. Ale co cítím je skutečné. Bez ohledu na tuto diskuzi. Dále číst nebudu, je mi ještě hůř, než bylo ze slov dcery.

Znovu se budu opakovat. Nechápu, že to tvůj muž dopustí.
Osobně tě neobviňuju z nedostatku lásky, to si fakt myslím, že tady některé překrucují a projektují do toho své zážitky. U vás je problém jedno velké nepochopení a ty tvoje nekonečné ústupky.
Každé dítě není stejné. Jednomu stačí říct, že se to nedělá, ono se zastydí a omluví se. Jiné odfrkne a ušklíbne se, ale už to neudělá. A další to udělá zas a natruc, jen aby tě nas.alo. Ke každému musíš přistupovat jinak.
Já jsem z tábora těch, co ti vyčítá jediné. Přílišná měkkost.
Proč jí financujete koně? Vždyť to je nákladné jak prase. Moje dcera jezdí už 10 let, celé léto je u koní, všechny víkendy, dělá už trenérku, tráví tam veškerý volný čas. S tím koněm to na mě na to taky zkoušela. Já jsem jí řekla, že má možnost, až bude dospělá, si koně koupit a živit si ho. A to si myslím, že jsme na tom finančně dobře a nějak šetřit nemusíme, k moři létáme pravidelně, v zimě na lyže do Alp, hodně cestujeme… Ale koně fakt ne, i tak je to sakra drahý koníček.
Stejně tak kapesné má dost omezené, od 15 chodí na brigády. Na druhou stranu jí fakt nekecám do toho, co si obleče nebo jestli se namaluje, pokud nevypadá jak lehká děva a je to decentní, tak proč ne, patří to k jejímu věku. Když dodržuje pravidla a podílí se aspoň minimálně na chodu domácnosti, má absolutní svobodu. Podle mě, co jste jí nepředali do života doteď, to už nedoženete. Teď přišel věk, kdy má ona jiné vzory, než své rodiče - kamarády a všecky ty pochybné hvězdičky typu influesceenti atd., tomu prostě nezabráníš a patří to k době.
Ty by sis měla zajít k nějakému kvalitnímu terapeutovi, aby ti někdo vysvětlil, že tomuto dítěti se nezavděčíš, když ze sebe uděláš onuci a postavíš se do pozice utrápené chudinky, to možná platí na ty ostatní.
Ona chce silné a sebevědomé rodiče, které bude respektovat a kteří pro ni budou zároveň i autoritou. Podle mě ji ta tvá poddajnost, omluvy, ústupky atd. vytáčí daleko víc, než kdybyste se tomu postavili.
To myslíš vážně, že bys klidně i umřela, abys jí udělala radost, pokud bys neměla další děti? A máš sama sebe ráda? Myslíš, že to tak ten tvůj Bůh chce? Myslíš že chce, abys ze sebe dělala před dcerou hadr na podlahu?
Promiň, ale tady z toho asi viním nejvíc tvého chlapa. Když vidí, že ty na to nemáš, tak on s tím měl udělat dávno pořádek.

@bigl píše:
@Kolotočč Jak to u vás dopadlo, když jsi to oznámil?

Sel jsem hned do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Bohužel jsem se za několik měsíců vrátil zpět k matce, já to chtěl, uvěřil jsem jí, byla obrovský manipulátor, ale stejně nikdy nepochopím, jak to mohl někdo dopustit. Bohužel se tenkrát řídilo heslem, biologická rodina je to nej. Nicméně situace se doma velmi brzy vrátila do starých kolejí, ne li do horších a znova nemocnice. Tentokrát jsem si tam poležel delší dobu, měl jsem několik zlomenin a další úrazy způsobené týráním. Tentokrát si to už matka odseděla, já se vrátil do FOD a brzy jsem pak putoval do DD, kde jsem byl až do maturity, takže do 19.