Náročná dcera, nebo naivní rodiče?

@ludmilaadamkova píše:
A od tý doby co odešla se s ní nestákáš fakt je z ní bezdomovec? nikdy vás nekontaktovala?

Kontaktovala, ale vždy to byla pohroma. A máma se musela rozhodnout, zda si vezme děti, bude je v klidu vychovávat a pokusí se z nich vychovat někoho lepšího, než je jejich matka nebo do nekonečna dávat šance jí. Ona si k mámě začala tahat všelijaké existence a já jí přesvědčil, že to pro dobro vnoučat musí řešit. Sestra dostala soudně zákaz se k nim přiblížit. Zkusila to porušit, máma jí kryla, ale napadla jí a máma pochopila, už snad na dobro, že v tomhle děti nevychová a že jí prostě musí nechat být. Přiznám se, že jsem jí dal nůž na krk i já. S dětmi jí pomáháme, jak hlídáním, když potřebuje nebo i finančně, jelikož ona jako přímá příbuzná nemá nárok na dávku pěstounské péče nebo takto, není tak průbojná, aby si to vyřídila. Takže pobírá pouze příspěvek, něco jako rodičák, protože mladší dítě má 2 roky a jsem s ním doma. Takže chodí na brigády, my hlídáme a finančně pomáháme. Pokud by se dále stýkala se sestrou, tak bohužel, já končím. Já už neminim řešit jí a rozhodně si se ženou nepřejeme, aby náš syn zažil nějaký její scény a pokud se s ní bude matka stýkat, nebudeme jí dávat našeho syna. Je to blbé, ale jiná možnost není. Já jsem si s ní užil dost a nehodlám si kvůli ní ničit svou rodinu, manželství a nedovolím, aby se syn s ní někdy setkal. Zatím to na mámu platí a funguje, tak doufám, že to vydrží a budeme mít konečně relativní klid. Myslím, že stačí, že momentálně z jednoho platu a z rodičáku, při malém dítěti a hypotéce, se musíme dost uskromňovat, aby jsme pomohli mámě a jsem si vědom toho, že má moje žena svatozář. Více ale se už omezovat nenechám a proto nechci mít se sestrou žádný kontakt. Už mi to všechno stačilo. Jsem strašně rád, že momentálně máme od ní klid, máma také snad chápe, že jiná možnost není. Jediný čeho se děsí je další případné těhotenství, to už by máma nezvládla, další dítě. Jelikož nám je 25, tak tato hrozba bude ještě spoustu let.

@Gituš píše:
Téda, tato diskuze mi skoro vypálila sítnici.

Prvních asi 10, 15 stran jsem četla pečlivě, zbytek pak už tak letmo, protože jsem chtěla vědět, jak vypadá konec diskuze. Na mě to působí neskutečně zvláštně celé.

A je to přesně ten případ, kdy lidi říkají - my ty děti milujeme, děláme pro ně první poslední. Ale lidi dělají všechno blbě. Skoro doslova. Já sice chápu, že si každý rodič myslí (i my s manželem si to myslíme ), že dělá pro dítě to nejlepší, ale opravdu to tak někdy nemusí být a pokud je někde „vadné“ smýšlení, tak je pak i vadný způsob, kterým pro to dítě člověk dělá všechno.

Lidé se tu vyjadřují, že je holka spratek, nevychovaná, zasloužila by si po puse a podobně. Jenže ta holka je produkt rodičů, je to produkt jejich výchovy. Není to tak, že by se ve 14, nebo kolik ji je, lusknutím prstů zjevila a byla taková. Ne, k tomu byla evidentně hodně dlouhá a trnitá cesta. A mohou za to RODIČE, ne to dítě.

Rodiče jsou od toho, aby vychovávali. Vy jste se ji snažili vychovávat, ustupovat, vyhovovat úplně ve všem. Copak je to výchova? Dát všechno a naopak šetřit s mantinely? Mimo jiné, taky z toho cítím to, že ta holka není přijatá, jaká je.

Psala jsi - s materiálnem nebo obecně s jejím typem smýšlení nemůže být šťastná - to je ale omyl, jak tu někdo psal, štěstí je nastavení mysli. A i ta mysl může být nastavena na štětí z materiálních věcí (ano, může tam být problém toho, že to štěstí bude prchlivé a pomíjivé, ale fungovat tam pocit štěstí normálně bude). Vnímám, že ji neakceptujete, jaká je.

Pořád uvnitř sebe cítíš, že holka je jiná, nezapadá, nehodí se k vám. Malování se ti přijde na stejné úrovni jako kouření (to je jako jaký vesmír? S kvalitní kosmetikou dnešní doby to ani nemusí zatěžovat pleť, na rozdíl od toho, kdyby kouřila…).

Naučili jste dceru to, co umíte samy - netoleranci, nechápavost, akorát ona jako dítě to projevuje nahlas a nemá ty sociální mantinely. Vy je máte a tak to vyjadřujete lživým/protichůdným postojem/chováním vůči ní. Myslím si, že nic ve vás není v souladu. Holka to akorát neumí dobře skrýt a říká to nahlas. Přijde mi dost logické, že holka zkouší, kam až může, protože ji daná situace přijde bezhraniční a myslím si, že v tom musí být ztracená. Prostě zkouší, kde se teda ty hranice konečně najdou, aby si mohla svůj prostor vyznačit a zjistit, kde je to její bezpečné prostředí.

Já osobně ráda prohlašuji, že dítě se vychovává tak do puberty - a pak už to nemá cenu a může se pouze směřovat, usměrňovat a po pubertě se uvidí, co tam vše zůstalo či nezůstalo. Já naprosto chápu, že si myslíte, že pro to dítě děláte to nejlepší - ale dle toho, co píšeš, je to naprosto blbě. Možná je to to nejlepší, ale ne zrovna pro toto VAŠE DÍTĚ.

Chce to mantinely - jednoznačně a nekompromisně - k lidem obecně se člověk nějak má chovat - je jedno, jestli to je bratr, sestra, děda, cizí člověk - máme nějaké základní slušné vychování, stejně tak zákony ve světě a podle nich se řídíme. Nešikanujeme, nevysmíváme se, neubližujeme,… A v případě, že se to děje, jasně vysvětlíme, co je špatně a hlavně PROČ je to špatně. Jenže to už dítěti v pubertě, se kterým mlátí hormony a má starosti samo se sebou, nevysvětlíš a do toho mozku se to spíš neprocpe. K tomuhle se mají vést děti odmala.

A pokud holka není ani nejstarší, ani nejmladší a má ještě jiné sourozence a problémy začali ve školce - byla spousta času nepořizovat si další děti a naopak věnovat „ušetřený čas“ studiu toho, jak tu holku vést v životě tak, aby jednou okolí nerozkládala na atomy.

Není to o tom, že dítěti dá člověk všechno - bylo zde někde napsaný, že chce bejt bohatá tím, že věci zdědí, aby nemusela pracovat. Jak k tomuhle myšlenkovému pochodu jako došla? Kde to vzala. Jak to, že nemá vazbu na to, že aby člověk něčeho dosáhl, musí pracovat a věnovat tomu své úsilí, čas a energii? Že většina těch lidí, co něco má, pro to musela hodně udělat. Ano - objevil by se argument - existují tito lidi, ale ti mají děti, kterým dopřejí vše - tam by bylo záhodno vysvětlovat - ano, chápu, že by se ti to líbilo, asi každému by se to líbilo, ale není to cesta. Všichni na světě by si přáli, nemuset hnout prstem, ale kdo by pak dělal to či ono. Nikdo není víc, než ten druhý a pokud by všichni chtěli nic nedělat, nebylo by co jíst,.. mohla bych pokračovat. A tohleto je prostě blbě už od začátku - to se mělo řešit ve 3 letech. A ne v pubertě.

Ach jo, holky je mi fakt líto. Protože ta má složitou osobnost a rodiče, kteří mají být rozumní a vědět si rady, si rady neví, nikde se neporadí a plácají se v tom všichni. Plus teda navíc se v tom ráchají i ostatní děti. Moc pěkný. Ach jo.

My máme s manželem 6 dětí - 18, 16, 11, 11, 8, 6. Sice se škorpí, ale neexistuje, aby se děti nějak výrazně uzurpovaly a škodily si. Bohatí vcelku jsme - kvůli manželovo práci - ale od samého začátku vědí, že manžel to má vydřené a věnoval tomu vždy mnoho času a energie. Jak to bylo možné, zapojovaly se děti do domácích prací, později u manžela v práci, aby věděly, co to obnáší. Zároveň jsme je ale vždy podporovali v tom, co chtěly, neupírali jsme jim techniku, dovolené - které máme rádi - kvůli tomu cestování, poznávání světa, jiné kultury, zvyklostí, dopřáli jsme jim tábory, dopřáli jsme jim pohybové a hudební kroužky. Stejně tak jsme ale cvičili práci s emocemi, nějakou empatii, apod.

Nejmladší dcera - 6 - má od začátku, co je na světě - zdravotní problémy, po mentální stránce je v pořádku - a taky jsme si tehdy museli vlastně všichni zvykat, že k nám do rodiny přibylo dítko, které je jiné, je v něčem pomalejší, slabší, nezapadá. Rádi jsme výletovali - nejmladší to úplně nezvládala fyzicky, pak byla otrávená, pak byli všichni ostatní otrávení, byli jsme zvyklí fungovat bez kočárků celkem brzy - najednou tonešlo a museli jsme fungovat s kočárem/nosítkem do toho jsme cvičili. A pořád jsem někomu něco vysvětlovala - teď nemohu jít hrát tu a tu hru s vámi, musíme cvičit s xy, můžeme si u toho ale zahrát jinou hru, třeba… pokud nebudeme cvičit, stane se to a to. A člověk to vysvětloval mladším i starším - chápala jsem, že se zlobí, řekla jsem jim to, ale i tak jsem pořád vysvětlovala… Bylo to potřeba. Nakonec jsme se ale všichni zařadili.

Dvojčata holky jdou do puberty a začínám vnímat, že je doma směřování, nikoliv formování. Zúročí se to, co jsme je naučili dosud. Zatím to vypadá dobře - samozřejmě, všude je něco… a jsou to normální děti - chybami se člověk učí, pokud se z nich poučí. Je to jak ve výchově, tak ve všem ostatním…

Držím holce palce, ať se to nějak ustálí a vy najdete rozum…

To je napsané naprosto dokonale a souhlasím s každým slovem  

@Marťas2021

Moje sestra trpí bipolární poruchou a doteď se nevyléčila (a asi už nikdy nevyléčí) z poruchy příjmu potravy. Dospívání s ní byl horor. Jak ta dokázala slovy ublížit… Cíleně útočila na slabá místa.

A taky to jednou na mámu zkusila. Máma že už si s ní neví rady a tak ségra půjde do pasťáku. No ta se toho chytla a já tam chci, nenávidím tě, ty budeš tancovat na mém hrobě… A podobné kraviny. No tak máma sice s pláčem, ale šla. A otevřela jednání s dětským domovem (na pasťák neměla ségra dost průserů). A teprve až když tam se ségrou jela a začalo se jednat o datumu nástupu, tak ségra pochopila, že je zle, a vzala zpátečku.

Máma je taky taková hodná/blbá a co se ségra navyváděla I v dospělosti… Ale teď to snad vypadá, že šla do sebe. Zvládla 5 let insolvenci, stará se sama o sebe a pochopila, že pomocná ruka je na konci vlastního ramene. Ale to si musela projít doslova peklem a hezky v něm vyráchat i svoji dceru (tu to taky pěkně poznamenalo).

Je jí už 40+ a pro nás je teda překvapení, že se toho věku dožila. Byla I v Motole na psychiatrii a co vím, tak holky, se kterými tenkrát zůstala v kontaktu, jsou už všechny mrtvé.

@Marťas2021 píše: Úplně nevím jestli v téhle situaci pomůže pasťák, pro takové matky je to větší trest, než pro dítě. Navíc takové děti se umí chovat, když chtějí. Takže by si z toho odnesly jen to, že je vina u máti a takto by to i všude prezentovalo. A vyhrožovat pasťákem nemá cenu také. To máma zkusila. Slyšela věty typu, na to si moc velká stačí. ka na to nemáš, moc dobře víš, že všechno je tvoje chyba, ty jsi za nejhorší a tam by se to ukázalo. Dáš mě tam, hned co vyjdu tak tě zničím… A máma jen brečela, brečela a brečela, dělala všechno co chtěla a neustále jí opakovala, jak jí miluje. A sestra toho jen využívala, až jsme se vážně stali oběti domácího násilí. Já si taky dnes uvědomuji. Vim, že to musí znít divně, ale bylo to tak. Máma byla tou obětí ještě víc.

V mém případě se jednalo o bratra. Děti neměl, včas ho každá prokoukla. Pokaždé, když někde krachnul, tak se vrátil domů s tím, že za to můžou rodiče a jelo se dál. Vždycky, když byl pryč vládl doma nádherný klid a pomalu jsme pookřávali. Jak se vrátil, tak mámu zpracoval, táta se stáhnul a vše bylo ve starých kolejích. Dokázal před nezasvěcenými hrát neuvěřitelné divadlo a procházelo mu to. U nás bylo už pozdě, s dospělým agresorem a uzurpátorem už se moc možností nenabízelo. Doba taky byla špatná, nebylo možné jako dnes někoho vykázat.
Před dobrým psychologem nebo psychiatrem holka těžko něco překroutí a důvěryhodně zahraje. Ačkoliv rodiče nesou na jejím chování hlavní podíl viny, nemá smysl řešit co bylo, spíš rychle řešit to, co se děje teď. Myslím si, že oni potřebují pomoc zvenčí, sami to teď už nezvládnou. Ale ten první krok musejí udělat oni a už to neodkládat.

@Salome123 píše:
Jasně, zakladatelka zaťuká na dveře pasťáku a řekne jim, že její pubertální dcera sice nebere drogy, nepije alkohol, nekouří, chodí do školy, nikoho nemlátí, ale je hříšnice materiálně založená, chce se líčit a moderně oblékat, dívat na tv, neděkuje, nechce jíst uvařené luštěniny, nechce přispívat na Afriku ani se modlit! A protože na ní nezabírá bubu v podobě čertíků v pekle co ji jistě čekají, tak ji šoupne na víkend do pasťáku. Jj, na to oni tam čekají, běžně tam můžou rodiče dávat,,zlobivé,, děti na čumendu aby viděly

Do výchovného ústavu (pasťáku) rozhodně nejde chodit na čumendu. Není tam dokonce ani možné dítě umístit skrze vlastní rozhodnutí. Dítě se tam dostane jedině po rozhodnutí soudu. Pak ale existují ŠVP(středisko výchovné péče), jde využít jak ambulantní, tak pobytovou formu a to si myslím, že by nebylo od věci navštívit. Klidně nejprve bez holky. Protože rodiče jsou ti, kteří nesou za její chování zodpovědnost a hlavně to jsou oni, co potřebují otevřít oči. Doposud dělají všechno totálně špatně. Pokud by si nechali poradit a své vlastní chyby si uvědomili, je možné, že by se ještě dalo dost zachránit, ale začít musí u sebe. Vyhrožovat výchovným ústavem apod může (nemusí) situaci ještě zhoršit.

@Ja-rekk píše:
Do výchovného ústavu (pasťáku) rozhodně nejde chodit na čumendu. Není tam dokonce ani možné dítě umístit skrze vlastní rozhodnutí. Dítě se tam dostane jedině po rozhodnutí soudu. Pak ale existují ŠVP(středisko výchovné péče), jde využít jak ambulantní, tak pobytovou formu a to si myslím, že by nebylo od věci navštívit. Klidně nejprve bez holky. Protože rodiče jsou ti, kteří nesou za její chování zodpovědnost a hlavně to jsou oni, co potřebují otevřít oči. Doposud dělají všechno totálně špatně. Pokud by si nechali poradit a své vlastní chyby si uvědomili, je možné, že by se ještě dalo dost zachránit, ale začít musí u sebe. Vyhrožovat výchovným ústavem apod může (nemusí) situaci ještě zhoršit.

Ano, myslela jsem SVP, takový předstupeň toho pasťáku, kde si děcko může uvědomit, že může být ještě hůř. Ale vybrala bych pobytový, ne docházkový. Tam je to právě o hodně pevně nastavených mantinelech, ty děti přesně ví, co se od nich čeká, pochopí to dost rychle a pokud respektují, tak všecko klape perfektně a není to pro ně nic traumatizujícího. Akorát to není tak komfortní, jak doma, kdy můžou všecko a nemusí nic. Osobně i myslím, že holka by byla ideální adept na to, si to tam vyzkoušet.