Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Necítím od našich lásku
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
31.10.20 10:26
- Citovat
- Upravit
31.10.20 10:34
@Anonymní píše:
@niko999 ty sis nikdy, a to budu předpokládat, že jsi vyrůstala v normální zdravé rodině, nikdy nepomyslela o svých rodičích nic ošklivého? Pokud ne, tak jsi normálně anděl
Nejsem anděl a v normální rodině jsem určitě nevyrůstala 
Jejich chování vůči mě jsem jako dítě brala jako křivdu, v pubertě jsem se s nimi samozřejmě hádala a nesouhlasila s jejich názory, ale neměla jsem to jako ty. Nelíbí se mi, jak se ke mě chovali, ale byly jiné důvody, kvůli kterým jsem si jich tak nějak vážila.. Ale pravda je, že jednou jedinkrát jsem si (už jako dospělá) o tátovi v duchu řekla, že se fakt chová jak debil, to je fakt 
Ale jak říkám, já odmaturovala a okamžitě vypadla - i za cenu, že to byl ze začátku mazec. Neumím si představit, že bych si to chování měla jako dospělá nechat od někoho líbit… Zvlášť když bych je vnímala tak trochu jako „špínu a slizáka“… 
Já jako rozumím, že už to nezvládáš jinak, že je toho prostě moc (a vůbec teď, když jste skoro jen zavření doma, ve společnosti i doma je dusno po kterém se všichni tři cítíte víc a víc špatně), jen jsem psala, že není dobře, že jsi na tu jejich hru přistoupila, protože se dostáváte do spirály, kdy prostě nemůžete ani jedna strana vyhrát a bude se vám v tom žít hůř a hůř 
Jak jsem psala, zkus je co nejvíc ignorovat a vypustit, věnuj se tomu co máš ráda, co má smysl.. Prostě na ně zkus nemyslet, protože před tím nejde utéct. Je nezměníš, jiní nebudou, tvoje pocity nepochopí, jen se těmi konflikty s nimi budeš cítit zbytečně pořád hůř… Fakt držím palce ať se ti z toho podaří brzy vypadnout!:)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.20 11:50
@Anonymní píše:
Zakladatelko i když je to těžké snaž se ty negativní řeči na tebe vypouštět. Jedním uchem tam a druhým ven
Mám to podobné jako ty..
Moje máma si totiž o sobě myslí, že je dokonalá, ale pravda je ta, že má velkou nadváhu má cca 130 kg a má komplexi určitě. Jinak jako ano chytrá je, zajištěná také a to jen díky sama sobě.
Ale to, že ona něco dokázala a na mě vidí nedostatky je pouze její problém!
Takže když přijede na návštěvu, tak si Chvilku vyslechnu jeji bláboly a když to přehání, tak ji slušně řeknu, že odjíždím na výlet s dcerou a pá
Má to něco do sebe já nikdy nechci být jako ona a mam úplně jinou výchovu.
Moje výchova se jí taky nezdá, ale víš co? Může mi tak akorád kulové a ano dceru si rozmachávám po svém a mě to tak vyhovuje, takže to tak bude! Dcera je spokojená, lásku ji vyznávám před každým usnutím dám pusu a pomazlím
Nepamatuji si, že by mi má matka někdy řekla větu mám tě ráda
O to víc mě těší, že já to své dcerce říkám často a ona mě taky a to je teď pro mě to nejdůležitější
S Vánocema jsem to měla podobné jako ty a hračky pod stromečkem nebyli.
V dospělosti si dárky pod stromeček kupuji sama a mám z toho radost, je tam co si přeji a dcerce se snažím kupovat co si napíše ať je šťastná
Ty jsi ta důležitá na tobě tady záleží a jaké si to uděláš, takové to máš.
Věřím, že takové věci ty dělat nebudeš jednou svým dětem, tak jako já.
Ona ti matka pod stromeček nedala žádný dárek? Tos opravdu nedostávala k Vánocům nic?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.10.20 12:07
@Anonymní píše:
@mado mohla bys mi prosím přesněji specifikovat, jakých rodičovských chyb se mám vyvarovat? Zatím sice děti nejsou úplně na pořadu dne, ale třeba se mi to bude někdy hodit. Díky
Mmch, i když jsem jezdila domů jen občas, naši se chovali pořád stejně - jen já měla víc psychických sil…
Z části to mám stejně. Já ji totiž necítím od mamky. Chyba není na tvé straně, ale na straně tvých rodičů.
Já jsem si prožila psychickou, fyzickou šikanu i pokus o sebevraždu. Pomohlo mi hodně četba pozitivních knih, motivačních. Kdy jsem si uvědomila, že chyba není na mé straně, ale na jeji. Ale zvednou si zničené sebevědomí, jsem si musela sama. A taky svým způsobem jsem si uvědomila, že za to ona nemohla, to co nedostala ona od rodičů, nemůže dát dál, když si neuvědomuje, že je někde chyba. I když kdoví zda to u ni tak je, moje sourozence ráda má (jsem nejmladší, nikdy nechtěla dětí tak blízko u sebe)
Několikrát mi vyhrožovala ústavem, netajila, že měla jít na potrat, utopit mě apod…
I když to zní divně, jsem za to svým způsobem ráda. Vím, že díky tomu se vyvaruju spoustu rodičovských chyb. A ty se jich vyvaruješ taky.
Prostě vím, že nechci aby mé dětí, prožívali to co jsem prožívala, ze strany mamky já, chci je zahrnout velkou láskou a nikdy jim nedát to co jsem dostala od mamky já.
Jen povědomě bych chtěla dceru, (syna budu taky milovat), ale tohle mi v podvědomí zůstává. Že tím že dceři dám lásku, kterou jsem nedostala já od mamky, tak tím odčiním chování od mamky.
- Citovat
- Upravit
31.10.20 13:18
@niko999 píše:
Začínám si říkat, že si budeš do budoucna muset dát bacha sama na sebe, protože s nimi tu hnusnou hru už očividně hraješ a to tě pokroutí určitě… Oni si možná myslí, že jsi k ničemu, ty jimi očividně taky pohrdáš a myslíš si, že jsi víc než oni… vlastně si teď asi nemáte moc co vyčítat. Jasně, každou akci následuje reakce, takže se dá chápat, že si jich nevážíš, ale začínám z tvých reakcí mít pocit, že i jejich chování může být jen reakcí na tvé chování a vystupování…
Asi jiná cesta než vypadnout a získat odstup fakt nebude.
Pár sekund dozadu jsem dala Tvému příspěvku plusku. Pro vysvětlení: já byla psychicky týráná svou matkou, otec-slaboch, také její oběť.
S čím teď s Tebou nesouhlasím: Zlo plodí zlo. Zadavatelka nemůže reagovat normálně na nenormální chování svých rodičů. Jak sama říkáš, je to jen reakce na akci. Tak jí za to prosím ani slovíčkem neodsuzuj, dokonce neobviňuj, že „jejich chování je možná reakcí na její chování“. Ani v nejmenším. Oni jsou dva a ona trpí už léta, od bezmocného dítětě (dítě je vždy vystaveno libovůli svých rodičů).
Samozřejme, jak tvrdíš Ty a vlastně všechny, jí pomůže jenom se odstěhovat. Úplně a definitivně! (A čím dál, tím líp!) Doporučuji se ani nepotkávat (rod. návštěvy) a telef. kontakty také radikálně omezit podle toho, jak budou zadavatelku psychicky zatěžovat.
Zakladatelko, máš jedinou devízu: jsi mladá, budoucnost je před Tebou. Příspěvek Niko999 od věty: Já se dlouho bála mít děti… je nádherný, zapamatuj si ho. A také některé další stojí za to, aby sis tuhle diskusi zkopírovala. Psychicky Ti to pomůže. Myslím, že Tvůj otec je Manipulátor, toho nezměníš. (Když si tohle slovo dáš zde do vyhledávače, hodně se dozvíš…)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.20 13:37
@Anonymní píše:
Ahoj,
mám poslední dobou takový problém. Nechci aby to vyznělo že jsem nevděčná nebo že se lituju, ale prostě to tak cítím. Jsem obyčejná mladá žena, celkem úspěšně studuji, mám byť malý příjem a milovanou fenku - se svým životem jsem celkem spokojená. Třeba na mě jen doléhá korona a podzimní splín, ale poslední dobou často přemýšlím o tom, že jsem za celý svůj život nikdy necítila od našich lásku. Začalo to už od základky - nikdy jsem nebyla dost dobrá, dost chytrá, dost krásná, dost hubená, dost výkonná (dosaďte si)… Každé moje slovo nebo rozhodnutí bylo okamžitě podrobeno bedlivému zkoumání a následně rozcupováno. Připadala jsem si jako u soudu - neustále jsem se musela z něčeho zpovídat a před někým se obhajovat. I když jsem jako malá měla spoustu drobných docela rozumných přání, nikdy se mi žádné nesplnilo. Vzpomínám si, že jednou jsem si přála k Vánocům panenku, ale pod stromečkem byly jako obvykle samé „praktické dárky“. Proč rozhazovat za zbytečnosti (a ne, nijak chudí jsme nebyli)? Na to že by mě někdo obejmul, dal pusu nebo prostě jenom řekl „Mám Tě rád.“ jsem mohla rovnou zapomenout. Zbytečné rozmazlování, ne? A tak je to vlastně doteď. Např. jako svoji strategii jak doma nezešílet jsem si zvolila chovat se co nejvíc jako normálně - líčím se, pěkně oblékám, češu si vlasy, cvičím… Moje máma např. chodí celý týden v jednom triku a jedněch teplákách a taky jí to neberu. Ale jí ten můj přístup hrozně vadí. Tohle samo o sobě by se dalo v pohodě zvládnout, ale to jsou tisíce dalších věcí, které se na mě sypou jako lavina a já už to nedávám. Jednou mám ošklivého psa, pak nemám vkus, blbě se stravuju, moc často se sprchuju, nosím brýle, chrápu, mám blbý výsledky ve škole, špatnou brigádu… zkrátka všechno je špatně, snad i to jak dýchám. Každý den si opakuju, že problém mají oni a já musím zůstat nad věcí, ale už to zkrátka nejde - cítím jak mě to sžírá a stává se ze mě hromádka neštěstí. Co si o tom myslíte, jak se bránit, nebo je opravdu chyba na mojí straně? Poraďte prosím. A omlouvám se za slohovku… Zakladatelka (snad je anonym pochopitelný)
Zakladatelko, máš nějakého přítele nebo aspoň dobrou kamarádku, na svěření, pochopení? Obávám se, že se ti uleví ve chvíli, kdy se odstěhuješ, ale definitivně ať už do pronájmu nebo do nějakého studentského bytu.
Rozumím ti, moji rodiče jsou naštěstí slabý odvar těch tvých, ale je pravda, že dokud jsem s nimi žila, byla jsem nešťastná, i když tam asi hodně dělal i bratr…to není důležité…
Také jsem bydlela 3roky na koleji, ale nebylo to ono, beztak se vracíš k rodičům a koleje…bez komentáře 
Ulevilo se mi, když jsem se odstěhovala k příteli, neskutečně jsem se srovnala, vyrovnala, neskutečně mi stouplo sebevědomí, ale i pokora a jsem neskutečně šťastná. Doporučuji odtrhnout se co nejdřív to půjde
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.10.20 13:40
@Anonymní píše:
Z části to mám stejně. Já ji totiž necítím od mamky. Chyba není na tvé straně, ale na straně tvých rodičů.
Já jsem si prožila psychickou, fyzickou šikanu i pokus o sebevraždu. Pomohlo mi hodně četba pozitivních knih, motivačních. Kdy jsem si uvědomila, že chyba není na mé straně, ale na jeji. Ale zvednou si zničené sebevědomí, jsem si musela sama. A taky svým způsobem jsem si uvědomila, že za to ona nemohla, to co nedostala ona od rodičů, nemůže dát dál, když si neuvědomuje, že je někde chyba. I když kdoví zda to u ni tak je, moje sourozence ráda má (jsem nejmladší, nikdy nechtěla dětí tak blízko u sebe)
Několikrát mi vyhrožovala ústavem, netajila, že měla jít na potrat, utopit mě apod…
I když to zní divně, jsem za to svým způsobem ráda. Vím, že díky tomu se vyvaruju spoustu rodičovských chyb. A ty se jich vyvaruješ taky.
Prostě vím, že nechci aby mé dětí, prožívali to co jsem prožívala, ze strany mamky já, chci je zahrnout velkou láskou a nikdy jim nedát to co jsem dostala od mamky já.
Jen povědomě bych chtěla dceru, (syna budu taky milovat), ale tohle mi v podvědomí zůstává. Že tím že dceři dám lásku, kterou jsem nedostala já od mamky, tak tím odčiním chování od mamky.
Prosím, poraď mi, jak se zvedá to zničené sebevědomí. To bych potřebovala jak sůl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.10.20 13:54
@Kotatko03 mám leda to svoje psisko. Jinak spis známý než blízké kamarády. Na zábavu dobrý, ale navzájem se nesvěřujeme.
- Citovat
- Upravit
31.10.20 14:06
@Anonymní píše:
Na to že by mě někdo obejmul, dal pusu nebo prostě jenom řekl „Mám Tě rád.“ jsem mohla rovnou zapomenout.
Nepamatuju si, kdy jsem naposledy cetl neco tak smutneho.
Moc Ti preju, at mas v zivote nekoho, kdo ti to rad bude rikat a bude te mit opravdu rad. Podle tveho textu si myslim, ze si to moc zaslouzis.
Hodne stesti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.20 14:52
@BeaL Já jí právě neodsuzuji vůbec. Vím, že skoro nejde reagovat jinak (také jsem to zažívala). Tím co jsem napsala jen konstatuji, že se dostali do blbé spirály a to jí může ještě víc ublížit. Navíc je v tom sama, oni jsou dva, mají deptací přesilu To zakladatelky pohrdání je taky samozřejmě forma sebeobrany, ale zrovna tato je hodně zrádná.
Pochybuji, že se s nimi nějak rozumně domluví, oni se nezmění, spíš si myslím, že při pokusu sdělit jim své pocity ještě přitvrdí, nebo jí budou shazovat..
A tím, jaké má na ně vzpomínky, zážitky a jak o nich proto přemýšlí, tak podle toho na ně reaguje a to je, podle mě, ještě víc provokuje a kolo se točí.. (moc dobře si pamatuji jak jsme se s tátou vzájemně štengrovali, ale já před tím mohla vždy někam utéct ) Prostě to nemá řešení, chce je v hlavě zkusit úplně vypustit, ale jak když není úniku? V mimocovidové době by prostě zůstala na koleji, nastěhoval by se na čas ke kamarádce atp., ale teď je zavřená v jednom prostoru a jejich společnost jí jen otvírá staré rány a vytváří nové. (Já jsem jako dospělá měla také z každého setkání regulérní úzkosti a žaludeční neurózu a většinou to podle toho i skončilo - hádkou, prostě už jsem tam šla našponovaná a většinou neustála hned první rýpnutí). Prostě musí zkusit sama sebe nějak ochránit, když už nemůže nikam utéct. Udržet se maximálně v klidu, nepustit k sobě to jejich prudění a výčitky. Zkusit na to nereagovat. Být třeba většinu času venku s pejskem, být zalezlá ve svém pokoji a dělat oblíbené věci a na ně zkusit vůbec nemyslet. Vyhýbat se jim a potkávat se s nimi co nejmíň. Fakt si myslím, že občas je jediná cesta ignorace.
Mě osobně nejvíc pomohlo přijmout to jako fakt, že to se mnou nemá vlastně nic moc společného. Přestat sama sebe deptat vzpomínkami na ně a připomínat si jejich křivdy. Vzít to tak, že jsou prostě takoví, jací jsou a měli očekávání, která jsem jim nesplnila a to je jejich problém, ne můj..a to jak se chovali je také jen jejich selhání ale byla to hodně dlouhá cesta plná trápení a omylů, o to víc je mi líto, když někdo dělá podobné „chyby“. Zas na druhou stranu vím, že to nejde jinak, není jak získat potřebný nadhled když je člověk uvnitř. Tomu pomůže jen z toho vypadnout a čas.
Neříkám, že to je teď pro mě pohoda úplně vždycky, třeba dnes se mi toho zase hodně vybavilo (vůbec tady v diskusích se mi to vybavuje celkem často a je mi z toho hodně smutno, když si vezmu kolik z nás s tím musí žít a v čem některé děti žijí, nebo jak je na ně nahlíženo.. 
) ale co se týče mě, tak už mě to tak nějak moc netrápí, možná je mi to i jedno, jak kdybych to tehda nebyla já..
Zakladatelce držím palce, myslím že to má v hlavě srovnané, ví v čem je problém a že není v ní, bude vědět na co si má dát ve výchově pozor a věřím, že se s tím také časem popere, vypadne z té pakárny a uleví se jí jako nám!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Psylocke
31.10.20 15:48
@Anonymní píše:
Jinak prosím vás, chci se zeptat ještě ne jednu věc, která je mi líto. Jak se zbavit té neskutečné averze na jeho osobu. Já prostě jen ho vidím jsem napjatá jak tětiva. Pouhá jeho přítomnost mě vytáčí do běla, nedejbože když promluví. Je to odporné a je mi to moc líto, ale…
Podle mě ti sice pomůže se odstěhovat a nebýt s nimi v kontaktu.Ale vnitřně tě to bude pořád žrát. A až budeš mít vlastní rodinu bude ti to líto, že ty tu lásku, co dáváš, tak od vlastních rodičů jsi ji nedostala..Já myslim, že jediný, co opravdu pomůže je…ODPUSTIT JIM. Teď třeba ani nechceš. Nestačí si to jen říct. Musíš tomu uvěřit a to je běh na dlouhou trať. Mluvím z vlastní zkušenosti, kdy jsem odpustila lidem, co mě šikanovali celé dětství. Neskutečně se mi ulevilo. A pak se začaly dít věci. Zjistila jsem, co prožívali oni a proč to dělali a sami od sebe se mi omluvili.
- Citovat
- Upravit
31.10.20 16:09
Odstěhovat se, je to velký krok, ale dost bych to zvažovala.
Protože pak bych rodiče navštěvovala sporadicky. Je na mě, s kým se stýkám - i když jde o rodinu, můžu si vybrat, s kým je mi dobře.
Když ne odstěhovat, pak si otevřeně promluvit. Kolikrát lidi netuší, že nám ubližují. Říct narovinu, co cítíš a třeba na tom rodiče zapracují.
Moje máma do mě taky různě ryla a jednou jsem to už dál snášet nechtěla, řekla jsem jí to, byla konkrétní a pomohlo to.
A moji rodiče mi taky nikdy neříkali, že mě mají rádi, nechválili, táta mě shazoval, nic jsem neměla zadarmo… i když to nezní idylicky, tak máma tu pro mě prostě byla.
Ne v každé rodině si říkají, jak se nekonečně milují, nejsme v přeslazeném americkém filmu, ale každý její člen by tu lásku měl cítit.
Ještě radím dát se dohromady s kámoškama, pěstovat si kontakty i v dnešní šílený době, najít v nich oporu a čerpat energii. Najít si koníčky a přečkat dobu, než se budeš moct osamostatnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.10.20 16:54
@niko999
Až teď jsem četla Tvé další příspěvky a souhlasím s Tebou. Že je zakladatelka ve spirále, protože, bohužel, v čase korony nemá kam jít.
Jak píšeš, takových jako zakladatelka a Ty nás je hodně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.10.20 18:11
@Dicentra27 píše:
Ne v každé rodině si říkají, jak se nekonečně milují, nejsme v přeslazeném americkém filmu, ale každý její člen by tu lásku měl cítit.
Přesně! O to podle mne jde
- Citovat
- Upravit
31.10.20 21:08
@Dicentra27 píše:Ne v každé rodině si říkají, jak se nekonečně milují, nejsme v přeslazeném americkém filmu, ale každý její člen by tu lásku měl cítit.
Pokud kazdy clen rodiny tu lasku citi, je vsechno v absolutnim poradku.
Presto nechapu, co je tak tezkeho na tom aspon obcas rict nekomu, kdo pro mne opravdu hodne znamena, ze ho mam rad. a rict to casteji nez jen obcas je, myslim, jeste lepsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Té averze se nezbavíš, dokud ho budeš mít na očích a budeš tam bydlet. Už ti tu hodně lidí napsalo, ať se odstěhuješ. Nehledej důvody, proč to nejde.Jsi dospělá, tak je jen na tobě, jak to budeš mít. Nikdo tě nenutí s nima žít a trpět jejich chování.