Nedokážu se s ním rozejít 2

Anonymní
23.5.18 10:10

Nedokážu se s ním rozejít 2

Ahoj, prosím vás o nestranný pohled..
Mám přítele, máme spory. Pocit, že se k sobě nehodíme. On tvrdí že žádný problém nemá. Mně chybí hlavně konverzace, třebas po příchodu z práce ( ne jen o běžných organizačních věcech ) a vadí mi, že má takové ty, sice lehké, ale pro mě otravné připomínky ' tuhle kaši mu nedávej ' a ' tohle se musí takhle a tamleto takhle a takhle, a tady je drobeček atd. Z mé strany to sem tam večer vygraduje ve frustraci nic se neděje a já se najednou zvednu a jdu spát jinam. On nadává že nechápe proč to dělám. V poslední době na to reaguje tak že to ignoruje a jde spát protože ví že ráno už se budu bavit normálně ( po telefonu ). Někdy se to ale tak nahromadí že stropím scénu a jeho tak vytocim že on pak křičí argumenty pro mě i absurdní a nevím jestli to myslí vážně ( pak bych ho musela uškrtit ) nebo je to jen tím že jsem ho vyprovokovala a reaguje takhle absurdně ( prostě že si to ve skutečnosti nemyslí ) ale někdy si na to pak vezme diazepam a jde spát. A pokaždé je to stále podobné dokola, a už mě to moc nebaví. Ale. Přesto se s ním nedokážu rozejít, vždy to nakousnu a nikdy to nedotahnu. Už to i párkrát bylo tak že sel mimo dům na pár nocí po tom co jsme se pohádali ale pak přestože ty hádky jdou hnusne to končí tak že on řekne že mě miluje a já jeho. Ale je to fakt ode zdi ke zdi, v hádce jsme schopni si vyškrábat oči a pak tohle. Já se prostě i stydim za tohle, přijde mi že dospělí lidí takhle by se měli umět ovládat tím spíš jestli se milují ( otázka ) tak si vyjít vstříc a tak.. je pravda, že máme oba dva za sebou, co se nervů týče, trochu neblahou ' kariéru ' kdy já měla nervy v dětství s bydlením na samotě ohrožení a hádky rodičů, jsem tremista, a měla jsem i panické ataky. On měl taky panické ataky, až do bezvědomí, v dětství zlý otčím pak dětský domov. Takže se v tom placam hrozně moc. Ale odejít od něj prostě nedokážu nedokážu se od něj odpoutat, přitahuje mě a něco mě k němu poutá. :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
86
23.5.18 10:27

Až budeš fakt cítit že se s ním chceš rozejít tak se s ním rozejdeš

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
760
23.5.18 10:55

A co pomoc psychologa nebo nejaka poradna?

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
23.5.18 12:16
@lennkaa píše:
A co pomoc psychologa nebo nejaka poradna?

Právě mě to už taky napadlo. Ale nejdřív to chci zkusit řešit sama, moc se mi nechce nadhazovat mu psychologa apod. Mám pocit, že by se oklepal, že má psycho..xxx spojení s nepříjemnostmi až traumatem.

  • Citovat
  • Nahlásit
694
23.5.18 14:47

Skôr nejaká poradňa než psychológ. Mali by ste sa naučiť ako spolu komunikovať, udržať tie nervy na uzde a naučiť sa hádať produktívne. Tak aby ste vyjadrili svoje pocity a pritom sa neurážali a nakoniec došli k nejakému kompromisu. Rodina ma byt miesto kľudu, pohody, lásky a vzájomnej podpory, nie bojisko. A na tom sa naučte pracovať. Stačí, že vonku je džungľa, mať to ešte aj doma a ísť si po krku, to nemá význam.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14648
24.5.18 07:02
@Anonymní píše:
Ahoj, prosím vás o nestranný pohled..
Mám přítele, máme spory. Pocit, že se k sobě nehodíme. On tvrdí že žádný problém nemá. Mně chybí hlavně konverzace, třebas po příchodu z práce ( ne jen o běžných organizačních věcech ) a vadí mi, že má takové ty, sice lehké, ale pro mě otravné připomínky ' tuhle kaši mu nedávej ' a ' tohle se musí takhle a tamleto takhle a takhle, a tady je drobeček atd. Z mé strany to sem tam večer vygraduje ve frustraci nic se neděje a já se najednou zvednu a jdu spát jinam. On nadává že nechápe proč to dělám. V poslední době na to reaguje tak že to ignoruje a jde spát protože ví že ráno už se budu bavit normálně ( po telefonu ). Někdy se to ale tak nahromadí že stropím scénu a jeho tak vytocim že on pak křičí argumenty pro mě i absurdní a nevím jestli to myslí vážně ( pak bych ho musela uškrtit ) nebo je to jen tím že jsem ho vyprovokovala a reaguje takhle absurdně ( prostě že si to ve skutečnosti nemyslí ) ale někdy si na to pak vezme diazepam a jde spát. A pokaždé je to stále podobné dokola, a už mě to moc nebaví. Ale. Přesto se s ním nedokážu rozejít, vždy to nakousnu a nikdy to nedotahnu. Už to i párkrát bylo tak že sel mimo dům na pár nocí po tom co jsme se pohádali ale pak přestože ty hádky jdou hnusne to končí tak že on řekne že mě miluje a já jeho. Ale je to fakt ode zdi ke zdi, v hádce jsme schopni si vyškrábat oči a pak tohle. Já se prostě i stydim za tohle, přijde mi že dospělí lidí takhle by se měli umět ovládat tím spíš jestli se milují ( otázka ) tak si vyjít vstříc a tak.. je pravda, že máme oba dva za sebou, co se nervů týče, trochu neblahou ' kariéru ' kdy já měla nervy v dětství s bydlením na samotě ohrožení a hádky rodičů, jsem tremista, a měla jsem i panické ataky. On měl taky panické ataky, až do bezvědomí, v dětství zlý otčím pak dětský domov. Takže se v tom placam hrozně moc. Ale odejít od něj prostě nedokážu nedokážu se od něj odpoutat, přitahuje mě a něco mě k němu poutá. :nevim:

Bohužel, nemáte v sobě vyřešené traumata z dětství, a zrovna jste se sešli oba takto vnitřně rozbití, a založili rodinu. Neměli jste kde převzít ani normální vzorce chování v rodině, a neumíte spolu ani komunikovat.To není rýpání, to je prostě skutečnost. Co s tím? Pokud se opravdu milujete, a chcete, aby vaše děti vyrůstaly v normální rodině, budete muset začít u sebe. Oba potřebujete solidního psychologa, a partnerskou poradnu. Držím palce. :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
24.5.18 09:28
@stankaSR píše:
Skôr nejaká poradňa než psychológ. Mali by ste sa naučiť ako spolu komunikovať, udržať tie nervy na uzde a naučiť sa hádať produktívne. Tak aby ste vyjadrili svoje pocity a pritom sa neurážali a nakoniec došli k nejakému kompromisu. Rodina ma byt miesto kľudu, pohody, lásky a vzájomnej podpory, nie bojisko. A na tom sa naučte pracovať. Stačí, že vonku je džungľa, mať to ešte aj doma a ísť si po krku, to nemá význam.

S tou rodinou to vidím úplně stejně! Nehledě na to, co jsem zažila já, si taky myslím, že rodina má být tak trochu taková oáza uprostřed pouště kde se člověk osvěží. Není to tedy o tom, že bych třebas každý den napjatě čekala, co bude, ale jde o to, že když prostě na tu hádku dojde, tak dokážeme na sebe být pěkně hnusný, jsou mi předhazována věci, které jsem mu říkala s důvěrou, vytýkány nesmysly atd. Ale myslím, že on si to pak uvědomí, ale když na tu hádku dojde, servítky si moc nebere. Sice jsem se už s ním dohodla, že některé věci prostě říkat nebude, a on už ví, že bych se na několik dní nejméně naštvala tak se stává že vidím že to má na jazyku, ale spolkne to. Ale to mě vlastně tak moc neuklidnuje. Nechci ani aby si to jen myslel. Zase na druhou stranu, já si taky casto myslím ošklivé věci, akorát je nahlas neřeknu. A on argumentuje : ' no.. ty to sice neřekneš ale dáš to tak okatě najevo že je to ještě horší než to říct '

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
24.5.18 09:33
@stankaSR píše:
Skôr nejaká poradňa než psychológ. Mali by ste sa naučiť ako spolu komunikovať, udržať tie nervy na uzde a naučiť sa hádať produktívne. Tak aby ste vyjadrili svoje pocity a pritom sa neurážali a nakoniec došli k nejakému kompromisu. Rodina ma byt miesto kľudu, pohody, lásky a vzájomnej podpory, nie bojisko. A na tom sa naučte pracovať. Stačí, že vonku je džungľa, mať to ešte aj doma a ísť si po krku, to nemá význam.

Ale snažím se to nějak zvládnout. Zjistila jsem, že je docela dobré sejít se v kavárně, a tam si to vyříkat. Sice když je kolem málo lidí třebas potměšile pokukuji, ale co. Kavárny mají být místem setkání. A já přicházím v míru ne se hádat. A je to fajn, že tam se nemůžeme nechat utrhnout tak, že na sebe budeme křičet. Zatím jsme všechny spory a hádky docela dobře vždy zvládli vyřešit v kavárně. Ale jsme z vesnice a tak ne vždy se kavárna namane :)

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
24.5.18 09:37
@nostress píše:
Bohužel, nemáte v sobě vyřešené traumata z dětství, a zrovna jste se sešli oba takto vnitřně rozbití, a založili rodinu. Neměli jste kde převzít ani normální vzorce chování v rodině, a neumíte spolu ani komunikovat.To není rýpání, to je prostě skutečnost. Co s tím? Pokud se opravdu milujete, a chcete, aby vaše děti vyrůstaly v normální rodině, budete muset začít u sebe. Oba potřebujete solidního psychologa, a partnerskou poradnu. Držím palce. :kytka:

Už jsem mu to včera navrhla ( neřekla jsem slova poradna ani psycholog atp. řekla jsem neutrálně ' co takhle nějakou třetí stranu..' ) a on že ne. Tak mu říkám že to není žádná ostuda že během života potřebuje někdy pomoct úplně každý, lepší než říct JÁ to zvládám a nezvladat to. No, bručel, moc se mu to nelíbilo.

  • Citovat
  • Nahlásit
14648
24.5.18 11:55

Asi by byl velmi překvapený, kolik lidí jenom tady na Em si prožilo doslova hororové hrůzy v dětství. Ne každý se dokáže s takovými věcmi vyrovnat, a proto jsou ti psychologové, psychoterapeuti, případně psychiatři, aby pomáhali vyrovnat se s traumaty, a nejenom z dětství. A manželská/partnerská poradna může pomoci zase ujasnit si, kde dělají partneři chyby ve vzájemné komunikaci, a nastavení v rodině a pod.To není žádná ostuda, když se někdo obrátí na odborníka. Ostuda je chovat se jako b.lbec, a nic s tím nedělat. Pokus se s ním mluvit vždy v klidu, a bez křiku. Vysvětli mu, že ho chápeš, a víš, že to neměl lehké/ty taky ne/, a že ho máš ráda, a chtěla by jsi, aby jste spolu mohli žít a vychovávat vaše děti v prostředí, kde bude láska, vzájemná úcta a respekt. Pokud by zatím odmítal on, ty můžeš i sama zajít za odborníkem.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama