Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Nemám rodinu
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
9.3.17 20:50
@Anonymní píše:
Ano manzela mam. Ale to je relativni, co si budem povidat. Muze si najit jinou nebo proste odejde a ja budu uplne sama. Rodina by tu mela byt vzdy. Kamaradek mam jen par z toho nejlepsi tu o ktere pisu v uvodu. Nejsem moc kontaktni clovek, nikdy jsem nemela moc znamych. Jasne, ze jsem rada za to co mam. O dve deti jsem prisla, takze i tohle znam. Jen jsem si tak posteskla
Mám to opačně. Manzel je můj nejbližší člověk. Toho jsem si vybrala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 20:56
Rozumim tomu jak se musis citit, ze si pripadas sama a nedivim se ti. musi to byt pro tebe tezke. poradit ti neumim, ale co zkusit psychologa? nebo alespon krizovou linku? ja to tu uz psala v par diskuzich a i jsem davala odkaz. me to pomohlo. muzes napsat bud mail, nebo jit na chat, nebo zavolat. vyslechnou te
http://www.elinka.iporadna.cz
http://www.modralinka.cz/?…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 20:57
Hlavne, deprese jsou nemoc. Tezko muze clovek zpochybnovat vsechny choroby,,ktery nemel.
Kazdej mame jinak nalozeno. Myslim ze se trapis zbytecne. To nikam nevede.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 20:58
Lidi ona ma trapeni. co tady tocite o tom at si vazi ceho ma a ze nekdo jinej nema ani ty deti a blabla? 
to ji moc nepomuze asi.ona se bavi o sobe a ne o ostatnich.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 21:00
Hele holka, poradím ti, s nikým se nikdy nesrovnávej!! Každý máme svoje, a i tvoje kámoška, co má deprese, někde uvnitř musí mít pádný důvod aby je měla! Popíšu ti svůj příběh, otec nás opustil když mi bylo 3 měsíce po narození, v životě jsem ho neviděla, takže ani nikoho z jeho strany…s nikým nemluvila, otec i jeho rodina (jestli vůbec žijí), žijí v Kazachstánu, já se narodila na Ukrajině, když mi bylo 6 let odjela máma za prací sem do ČR, viděla jsem ji max 3× do roka, jednou za měsíc pár minut po telefonu. V tu dobu jsem žila s babičkou a dědou (její rodiče), máma jako samoživitelka se oháněla jak mohla, nikdy jsem ji to nevyčetla ani nevyčtu, momentálně mohu žít v zemi, která je dost stabilní, kde si mohu najít práci při chuti pracovat, a mohu zadarmo studovat, vystuduji-li to za danou dobu zákonem, to vůbec není málo, jsme 6. nejbezpečnější země na světe! A už vůbec to není standart!! 
navíc máme dostatečné zásoby pitné vody, která postupně začíná nahrazovat zlato.. No dále, děda zemřel v 60 letech na rakovinu kůže, babí (3 dny před jeho datem úmrtí) na rakovinu vaječníků, v 11 letech jsem měla jen mámu už.. ostatní 2 tety (její ségry v Rusku, přitom též 2 dny cesty od sebe). Rakovina přišla nejspíše z kontaminace půdy a vody Černobylem, žili jsme 350km odtud, já nejspíš kvůli tomu jsem též chudokrevná (porucha vstřebávání železa do červených krvinek). Dneska už mám dceru a jsme pořád spolu s její tatínkem, on má naštěstí širokou rodinu a jsme ve stejném městě, je to veliká pomoc, máma je tu také.. ale nebýt jeho rodiny, jsem sama jen s ní.. Buď ráda za to, jak to je… věřím ve vyšší cíle našich životů a věř, že i ten tvůj má důvod proč je takový jaký je! 
Naopak jsem ráda za muže, kterého miluji, a někdy si i přejeme odjet na delší dobu daleko a oprostit se na chvíli od našich rodin.. Nechápu na co si vlastně pořád tak smutná, když rodinu máš, mějte se rádi tak jak jste, i s tchyní, je to také rodina! Jen závist, že někdo má víc,,prémií´´, které rodina přináší? Zapracovala bych na tom, abych se necítila jako oběť, to je podle mě to nejvíc, co z tebe dělá chudinku…(tím to prosím neber, že tě nějak kritizuji, jen jsem někdy víc ostrá vy vyjadřování, neber si to prosím osobně..), když bych chtěla, tak také bych se cítila jako oběť toho, co se mi stálo v dětství a vůbec tím, jaké bylo (kdo nezažil Ukrajinu, neví..) ale necítím se tak.. mám obrovské štěstí už vůbec za to co mám!! To že už jsi dospělá, a nemáš rodiče je přirozené… to se dospělým prostě stává.. tam je problém možná spíš to nenaplněné dětství a to, že na tebe rodiče přenesli roli,, já jsem životní oběť ´´, a sami se uchlastali.. buď silná, svůj život v rukách máš jen ty! A ani oni by za tebe nerozhodli v těžkých situacích!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 21:00
Trochu mimo - proč si vzala dědictví, kde jsou dluhy? 
Ale i tak mas děti a manžela. Nemrhej čas litovanim 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 21:08
Akční babičky jsou někdy horší než žádné. Kolikrát si tu holky stěžují, že si babičky dělají, co chtějí, kazí děti, dávají jim jídlo, které ještě nesmí atd., atd.
Máš manžela, děti a to je rodina. Rodiče už se nevrátí (babička alkoholička také není nic moc), tak to tak ber a raduj se z toho, co máš. Život je fajn, tak si ho nekaz věcmi, které stejně nemůžeš změnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 21:11
@Anonymní píše:
Nic nezpochybnuji, beru to jako nemoc. A jak uz pisu vyse, snazim se ji pomoct ,podporit.Ale proste, i kdyz jsem nad tim premyslela, neumim si to predstavit. Bylo to uvedeno jen jako priklad, ze je nemocna a rodina ji pomuze. Stat se to me, nikdo nepomuze.
Víš co, zbav se svých strachů z toho, že se z manžou rozvedete, zbav se svých strachů z toho jak je svět zlej a krutej a nikdo ti nepomůže… a bude ti lépe! Co ty vůbec víš, a třeba pomůže někdo cizí… polemizuješ tu a neuvědomuješ si, že už vytváříš konstrukce coby kdyby, který v tobě vyvolávají úzkost, kterou zbytečně prožíváš… nebo jí teda asi k životu potřebuješ.. prostě dovol si být šťastná i v tomto! Svět není zlý, svět je takový jakým ho vidíš… a zachová se k tobě tak jak očekáváš.. to není polemika, to je zákon akce a reakce, jak přemýšlíš, takové věci k sobě i přitahuješ..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.17 21:15
@Anonymní píše:
Jdu se sem spíš vypsat z toho co mě už dlouho tíží. Narodila jsem se do úplné rodiny, po 6ti letech se narodil můj bratr, vše bylo růžové. Když mi bylo asi 10, naši se rozvedli, máma s námi odešla za novým přítelem - alkoholikem. Táta o nás nijak nebojoval, jen platil alimenty. S tátou jsem se nestýkala, nestál o to. Loni, měsíc po tom co se mi narodila druhá dcera, se táta zastřelil a necelé 2měsíce na to zemřela v nemocnici máma na selhání organismu v důsledku nadměrného požívání alkoholu. Oba dva byli jedináčci, prarodiče z obou stran nežijí… Prostě nemám rodinu… Děti nemají z mojí strany babičku, dědečka, tetičku, jen strýce (mého bratra) se kterým si moc nerozumim. A já to čím dál hůře nesu.. Vždy mě zamrzí, když vidím okolo sebe, jak se prarodiče mohou pro vnoučata přetrhnout, snaží se mladým pomáhat… Někdy si toho ti lidi ani neváží… Zrovna dnes kroutila maminka ve školce očima, že se dohadují babičky, která bude mít holčičku přes víkend. U nás se nedohaduje nikdo.. občas si je vezme tchýně, ale jen když nutně potřebuji. Nebo když vidím, jak rodiče pomáhají dospělým dětem řešit vše závažné. Já jsem na vše sama. Třeba kamarádka má deprese, ani neví z čeho. Má velikou oporu v rodině. Berou si její děti aby měla klid, nakupujou, pomáhají. Přitom ona nemá žádný velký problém, kvůli kterým by měla mít deprese. Dnes jsem se dokonce přistihla, že mě až štve, že ona má v rodině takovou oporu, přitom jí „nic není“ (vůbec si deprese neumím představit) a já, která teď díky dědictví, kdy jsem po mámě zdědila vrak auta, který ani nevím kde je, vybydlený dům a dluhy s tím mám akorát velké starosti, se nemám komu svěřit, nikdo mi nepomůže neporadí, nepodpoří. A to ani ve výchově dětí, v životě, ve špatné situaci… Vůbec nevím, jak se s tím smířit… Občas to na mě padne a je mi to opravdu líto. Je na tom někdo podobně?
Ja jsem na tom trochu jinak, oba moji rodiče ziji, nicméně já v nich nemam takovou tu rodicovskou oporu. Takze je to podobne.
Nasi se rozvedli kdyz uz jsem byla dospela a táta ma ted novou rodinu a vubec se s nim nestykam. S mamkou jsem sice v kontaktu často ale nejsme vubec v tom vztahu mama dcera. Mama je hodně jiná nez ja a je hodně psychicky labilni. Hodně hledá oporu ve mne (často mi vola a svěřuje se mi, na neco si stěžuje a nebo breci) ale mne víceméně nikdy nevyslechne a moje problémy ji nezajímají. Navíc deti nemam, jsem neplodna - takze se cítím ze rodinu nemam o to vic. Ale zas mi pomáhá to ze můj manžel je z obrovské a skvělé rodiny.
Ale chci Ti říct co mi pomohlo- přijmout to ze já sama jsem vlastně svoji mamou i tatou. Ze nepotrebuji nikoho z nich, ze jsem silná a dospela osobnost. A desítky hodin terapie…
Chápu ze je to těžké ale chce to proste přijmout tu situaci jaká je. Stejne s tim nic nenadelas.
Nema cenu se srovnávat s jinyma a zavidet jim. Proste každý ma tu svou životní cestu jinou. A většina nějaké tezkosti taky prožívá, jen jsou třeba jine nez ty Tvoje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.17 03:46
Taky nemám vlastní rodinu, matka Bůh ví kde zda je vůbec ještě mezi námi a otec na druhém konci republiky s hromadou dětí a manželkou o několik let mladší než jsem já 
Moc dobře vím jak se cítíš taky někdy pustím slzu když si vzpomenu že defakto nemám za kým jít pro útěchu, radu, komu se můžu vybrečet na rameni aniž by ho to obtěžovalo nebo se svěřit. Moje dvouletá dcera má babičku, dědečka, prababičky a zbytek rodiny pouze z otcovy strany. Netrap se tím co bylo a co nemůžeš změnit hold osud, někdo má kompletní rodinu a neváží si jí, druhý by zase dal všechno co má za to aby měl aspoň část rodiny. Dětem to časem vysvětlíš až se budou zajímat 
Pokud si budeš chtít popovídat není problém 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.3.17 11:56
Velmi všem děkuji za slova útěchy, včera jsem těch kompletních rodinek měla kolem sebe až nezdravě mnoho a tak to na mě holt padlo. Každopádně s tím nic nenadělám a aspoň mi nikdo do ničeho „nekecá“ (což je dle mého odvrácená stránka velké rodiny).
- Citovat
- Upravit
10.3.17 14:06
@Anonymní píše:
Depresim fakt nerozumim, snazim se ji podporit, ale nechci o tom polemizovat, protoze jsem to nezazila a neumim si to predstavit. Neni to mysleno spatne vuci ni.. to vubec ne. Ja treba zazila v detstvi, ze mi dela udelal domecek se dreva a babicka delala svestkove knedliky. To moje deti bohuzel nezaziji, Obca me to zamrzi. S tou pomoci si to neidealizuju. Opravdu to nekteri tam maji.
Já myslím, že porovnáváš svoje dětství a chceš takové pro svoje děti. Ale ty děti to ani postrádat nebudou, když to nezažily. Prostě stráví svoje dětství zase jinak. A hlavně uteče to jak voda a vyrostou a budeš mít velkou oporu kromě manžela i ve vlastních dětech. Když máš děti už nikdy nebudeš sama ( i kdyby manžel náhodou někdy odešel).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.17 14:19
@Tšekkin Kulpa píše:
Ja jsem na tom trochu jinak, oba moji rodiče ziji, nicméně já v nich nemam takovou tu rodicovskou oporu. Takze je to podobne.
Nasi se rozvedli kdyz uz jsem byla dospela a táta ma ted novou rodinu a vubec se s nim nestykam. S mamkou jsem sice v kontaktu často ale nejsme vubec v tom vztahu mama dcera. Mama je hodně jiná nez ja a je hodně psychicky labilni. Hodně hledá oporu ve mne (často mi vola a svěřuje se mi, na neco si stěžuje a nebo breci) ale mne víceméně nikdy nevyslechne a moje problémy ji nezajímají. Navíc deti nemam, jsem neplodna - takze se cítím ze rodinu nemam o to vic. Ale zas mi pomáhá to ze můj manžel je z obrovské a skvělé rodiny.Ale chci Ti říct co mi pomohlo- přijmout to ze já sama jsem vlastně svoji mamou i tatou. Ze nepotrebuji nikoho z nich, ze jsem silná a dospela osobnost. A desítky hodin terapie…
Chápu ze je to těžké ale chce to proste přijmout tu situaci jaká je. Stejne s tim nic nenadelas.
Nema cenu se srovnávat s jinyma a zavidet jim. Proste každý ma tu svou životní cestu jinou. A většina nějaké tezkosti taky prožívá, jen jsou třeba jine nez ty Tvoje.
V některých oblastech to mám velmi podobné, hlavně ve vztahu s vlastní matkou. Ona spíš očekává oporu od nás, svých dětí. Ale v opačném grádu toho není schopna (a asi ani ochotna) poskytnout. Od vnoučat se drží v uctivé vzdálenosti.
Srovnat se s tím je běh na dlouhou trat, tak jak píšeš. Taky jsem se musela smířit s tím, jaká je a že ji nezměním. Na druhou stranu, naučila jsem se být sama sebou a nebát se věci pojmenovat tak, jak je já vidím a cítím. A nenechat sebou manipulovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.17 14:22
@brisco píše:
Mám to opačně. Manzel je můj nejbližší člověk. Toho jsem si vybrala.
Cítím to stejně
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.3.17 14:24
Jsem na tom vlastně podobně. S manželem oba jedináčci, ani jeden už nemáme rodiče nebo prarodiče. Můj otec teda žije (nevím kde), ale odešel od nás, když jsme byla malá, takže jsem vyrůstala jen s mamkou, se kterou jsem měla báječnej vztah. Její nečekaná smrt v mých 19 pro mě byla obrovská rána, se kterou dodnes nejsem smířená a už je to skoro 10 let 
Bylo to tenkrát šílený období. Ze školy (maturitní ročník) jsem pádila do nemocnice na jipku za mámou, která byla na přístrojích v umělém spánku a večer domů do prázdnýho bytu se svým strachem a takhle skoro měsíc, než to skončilo, tak jak to skončilo. Tenkrát mi opravdu chyběl někdo, komu bych se vybrečela na rameni. Podle občanky dospělá, uvnitř pořád malá holčička, která mámu potřebuje. Taky to na mě občas hodně padne a je mi líto, že náš syn má vlastně jen nás dva, ale nedá se s tím nic dělat. Ale rozumím ti, člověk se té lítosti a možná i závisti občas neubrání.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
