Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše:
@Venetia Se společným bydlením jsem přišla já. Tohle téma se nedá zhrnout jednou větou, bylo tam okolo toho dost potíží.. O tom jsem už jednou zakládala diskuzi .. → https://www.emimino.cz/…ntou-334600/ . Tenkrát jsem ho „sbalila“, jako náplast a nechtěla jsem s ním vůbec bejt.. Ale po nějaký době randění jsem se do něj zamilovala no…
Je to flegmouš, ale jak na co no…@Lalelale není divnej.. Je to introvert..
Jinak je to policajt, což vlastně nechápu, že někdo, kdo má problém mluvit, dělá tohle povolání… Možná bude problém ve mě..
U policie dela plno magoru, to je normalka. Kdo normalni by tam delal. ![]()
@Anonymní píše:
@Venetia Se společným bydlením jsem přišla já. Tohle téma se nedá zhrnout jednou větou, bylo tam okolo toho dost potíží.. O tom jsem už jednou zakládala diskuzi .. → https://www.emimino.cz/…ntou-334600/ . Tenkrát jsem ho „sbalila“, jako náplast a nechtěla jsem s ním vůbec bejt.. Ale po nějaký době randění jsem se do něj zamilovala no…
Je to flegmouš, ale jak na co no…@Lalelale není divnej.. Je to introvert..
Jinak je to policajt, což vlastně nechápu, že někdo, kdo má problém mluvit, dělá tohle povolání… Možná bude problém ve mě..
Nezlob se, ale to není introvert. Já jsem introvert a fakt nemám problémy s někým mluvit, vyjádřit emoce nebo s partnerem bydlet. On je opravdu jenom divný, zejména ve svém věku
Mám to podobně, ačkoliv v minulé práci jsem musel mluvit podstatě od rána do večera před vícero lidmi. Doma pokud se jednalo o důležité věci tak jsem k tomu potřeboval buď klid, nebo pivo nebo to napsat. Kombinace introvert a flegmatik je asi pro ženskou občas peklo. Na druhou stranu ti nikdy nebude kecat do toho jak má či nemá to bydlení vypadat a vše si uděláš v klidu podle svého.
Holka… Přečetla jsem si Tvůj dotaz i v té minulé diskuzi, kterou jsi zakládala a… Já vím, že pohled je to jednostranný (pouze Tvoje výpověď), ale vážně si rozmysli, zda s takovým člověkem chceš opravdu být…
Za mě je to opravdu nejen introvert, ale i lenoch, kterej nechce nic řešit… Argumentů pár má (neivestovat do cizího), ale činy (když už teda povětšinou nemá slova), jsem neviděla žádný… - když chce bydlet doma, tak tu rekonstrukci mohl už sám zahájit, ze svých peněz, které má, v 35 a bez dětí, předpokládám našetřené… ![]()
Prostě jsi mladá, poohlédni se okolo, vsadím se, že najdeš jiného, nemamánkového a nelenošného chlapa, který s Tebou bude diskutovat a hlavně konat a spokojení budete oba
Ve svých 23 letech vidíš na tom druhém, po 1,5letém vztahu mouchy… V tuhle dobu bys měla být zamilovaná až po uši a myslet si o svém příteli, že je dokonalý… ![]()
Hm, ja introvert jsem, ale to znamena, ze nerada mluvim s cizima lidma, nerada mluvim pred hodne lidma a nerada mluvim zbytecne. Takze doma s partnerem (ktery je teda ukecany) nemam problem probrat, co je treba. Tohle mi prijde spis nakombinovano s necim jinym. ![]()
@Planetka85 Já to už přestala řešit.. Buď prostě po novém roce začne sám něco dělat, nebo to začnu dělat tak, že spolu budeme jen tak.. Prostě „kamarádi s výhodami“ a časem, než příjde někdo lepší, konec.. Je to strašně sobecký, já vím.. Ale to on je taky.. No ne?
Je strašně mínusů na našem vztahu. Počínaje tím, že to je mamánek, že nemluví, že taky dost pije, atd atd.. Na druhou stranu.. I přes to všechno tvrdím, že to je první chlap, ke kterýmu citím, co to k němu.. Prostě nepopsatelná láska.. Pocit štěstí, když jsme spolu.. A asi bych pro něho i dýchala.. A vím to samém o něm.. Jenom má prostě problém dávat na jevo emoce atd. A furt doufám, že to jednou bude lepší.. Že se to třeba společném bydlením změnít.. zlepší.. Jen bych nerada ztrácela čas.. Vím, že se nemůžu řídit názory cizích lidí. Prostě to není jednoduchý asi. ![]()
@Lenka_Hal Já si myslím a jsem přesvědčená o tom, že to má z dětství.. Jeho mamka, když byl malej, tak chodila na cvičák a věnovala se psům. Řekla bych, že víc než rodině.. A spíš ho vycvičila, než-li vychovala.. ![]()
@Anonymní píše:
@Planetka85 Já to už přestala řešit.. Buď prostě po novém roce začne sám něco dělat, nebo to začnu dělat tak, že spolu budeme jen tak.. Prostě „kamarádi s výhodami“ a časem, než příjde někdo lepší, konec.. Je to strašně sobecký, já vím.. Ale to on je taky.. No ne?
Je strašně mínusů na našem vztahu. Počínaje tím, že to je mamánek, že nemluví, že taky dost pije, atd atd.. Na druhou stranu.. I přes to všechno tvrdím, že to je první chlap, ke kterýmu citím, co to k němu.. Prostě nepopsatelná láska.. Pocit štěstí, když jsme spolu.. A asi bych pro něho i dýchala.. A vím to samém o něm.. Jenom má prostě problém dávat na jevo emoce atd. A furt doufám, že to jednou bude lepší.. Že se to třeba společném bydlením změnít.. zlepší.. Jen bych nerada ztrácela čas.. Vím, že se nemůžu řídit názory cizích lidí. Prostě to není jednoduchý asi.
To určitě není, rozhodnutí je vždy na Tobě
Samozřejmě můžeš zkusit zaujmout jeho postoj (a tedy nic neřešit), ale myslím, že nakonec tím vytrestáš jen sama sebe - tebe to bude štvát stejně pořád a on bude spokojený, že se po něm nic nechce a nic nemusí řešit… Přeji hodně sil do budoucna a hlavně!!! Ať jsi štastná! Život je tak krátký, že nemá cenu si ho zbytečně a dobrovolně kazit smutkem! ![]()
Já jsem asi vadná nebo nevím. Mám taky nemluvného chlapa a ze začátku mě to fakt kolikrát štvalo a deptalo vše z něj páčit heverem, protože jsem na to nebyla absolutně zvyklá. Ale čím dýl jsme spolu tím víc oceňuji jaký je. Nemá problém dát najevo city, nikdy mi teda sáhodlouze nevyzná lásku slovně, ale sám od sebe ke mně přijde a obejme mě, pohladí, dá pusu a to několikrát za den, taky uvaří, uklidí, koupí mi něco dobrého, prostě nekecá ale jedná. A za ty roky jsem se i naučila s ním komunikovat tak abych se i něco dozvěděla. Když si chci povídat o filmu, na kterém jsme byli v kině, tak o něm prostě začnu sama jaký mám názor a on jen okomentuje s čím souhlasí, s čím ne a třeba i můj názor doplní. A třeba ten messenger je fajn, když chci jeho názor na něco drahého co chci třeba koupit, tak mu pošlu odkaz. On si pročte recenze, srovná si to v hlavě a pak mi buď odepíše že je to blbost nebo za mnou přijde a řekne, že to je fajn a že to koupíme. Je samotář, tak ho nechávám klidně celý den zavřeného v jiném pokoji, když to potřebuje a čekávám až přijde sám. A sestěhování navrhl sám. Je to hodný, citlivý, báječný člověk, který prostě potřebuje citlivější přístup.
@Serpentini S tím souhlasím. On taky za mnou sám příjde, obejme. Večer v posteli se taky tulí on ke mě. Já si myslím, že jsem prostě ještě nenašla ten způsob, jak s ním soužít.. nebo nevim..
@Anonymní píše:
@Serpentini S tím souhlasím. On taky za mnou sám příjde, obejme. Večer v posteli se taky tulí on ke mě. Já si myslím, že jsem prostě ještě nenašla ten způsob, jak s ním soužít.. nebo nevim..
Hele, ono to hlavně chce nečekat zázraky. Prostě vždycky bude svůj a asi nikdy nepřijde a nezačne ti sám vykládat co bylo v práci, nebo co řešili s klukama u piva a co u koho nového, vždycky to z něj budeš muset nějakým způsobem dostat. A ty se s tím buď musíš smířit, nebo budeš hrozně nešťastná při očekávání že se změní. Nezmění se nikdy, prostě je to taková povaha. Mně opravdu pomáhá neptat se „Tak co v práci?“ ale klást konkrétní otázky … s jakým kolegou tam byl, co měl k obědu, jestli toho měli hodně, … Když jde na pivo, tak se taky zeptám co nového třeba u Martina, jestli už má holku, jestli měl od posledně nějaký rande, co u nich nového v práci, jak to dopadlo s tou jeho mamkou … jinak on je asi opravdu základ ve výchově, protože u toho mého jsou taky rodiče oba značně citově chladní a neschopní si normálně lidsky povídat, oba mají na prvním místě kariéru, klidně v jeho dětství třeba odjeli na měsíc pryč a kluka nechali u příbuzných.
@Serpentini píše: Více
Ahoj, řeším podobnou věc a moc se mi líbí tvůj přístup. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že by mohlo pomoct to, že nebudu klást obecné dotazy, ale budu se ptát konkrétně. Můj přítel neumí vést takové ty běžné konverzace, vyprávět o běžných denních událostech. Verbalizování emocionálních věcí, to je pro něj tabu. Já jsem se s tím už myslím smířila, určitě nedoufám v to, že by se mohl změnit, ale nějakým způsobem jsem se dostala do fáze, že se kvůli tomu necítím dobře. Bohužel už se netěším na trávení společného času. Říkám si, jestli na tom mám ještě zkusit vnitřně zapracovat, nebo se tak jen zbytečné trápím. Řešila si v sobě někdy něco podobného? Jste pořád spolu? Děkuji za odpověď.
B.
@Balvína píše: Více
Pořád spolu a pořád šťastní. Ale jo, občas je to s ním těžké. On to se mnou ale taky nemá lehké.
Já si naštěstí můžu popovídat s kamarádkou nebo v práci, když chci normální konverzaci. Nevím jak jste spolu dlouho, ale jestli ti to nevyhovuje a nemáte závazky, tak bych šla od toho. Tohle se nezlepší.
@Serpentini
Tak to je dobře, že vám to klape!
Podle tvých příspěvků soudím, že tvůj muž je asi jen nemluvný. Vypadá to na typ charakteru. Myslím si ale, že u mého přítele by mohlo jít o autistické rysy. Je inteligentní, ale v určitých věcech se chová hodně atypický. Z jeho výrazu a řeči těla nepoznáš aktuální emoci. Má hodně nevýraznou mimiku. Jeho intonace hlasu je někdy až taková hrubá, působí neomaleně. Když ho na to člověk upozorní, tak to není schopen rozpoznat. Někdy mě jeho způsob sdělování věcí zraňuje. Není schopen mluvit o každodenních „banalitách“ nebo mi třeba vyprávět zážitky z akcí, které zažil. Příběhy jeho přátel atd… Neřekne mi sám od sebe, že mě má rád. Když se ho zeptám, jestli mě má rád, řekne ano, ale není schopen říct ani jeden důvod proč. A spousta jiných drobností, které se k vztahují k emocím. Jinak je to hodný, racionální a inteligentní člověk. Snažila jsem se vše brát takové, jaké to je, ale asi toho nebudu dlouhodobě schopna. Závazky nemáme a jsme spolu 5 let. Poznáváš svého muže i v něčem jiném, co jsem popsala?