Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neumím rodičům odpustit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
19.12.20 09:03
- Citovat
- Upravit
19.12.20 09:15
@Anonymní píše:
@Jolka86
Ano, manžel o všem ví. Proto se mnou odmítá chodit na návštěvy, když chodím ukázat syna jednou za měsíc. Rodiče bydlí asi 500m ode mě.
Oni si pamatuji pouze to, co bylo zalito sluncem a chyby si nepřipouští.
Manžel je rozumný! Nejezdi tam. Spíše tě to vysaje ty návštěvy. Nic jim nedlužíš. Utni kontakty. Jak bylo psané už, napiš jim dopis a na závěr že prozatím pro tebe je lepší se nestýkat. Napiš vše, co cítíš, co bylo nejhorší pro tebe… A určitě si najdi psychologa dobrého. Věnuj se sobě, manželovi a synovi!!! Utni minulost!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.12.20 09:26
Je mi to moc líto čím sis procházela 
Měla jsem doma něco podobného a s rodiči se stýkám jen dvakrát ročně…
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem byla v mládí nešťastná.. docházela jsem už v pubertě k psychologovi, ale z důvodu zhoršení se ve škole a nerespektování rodičů 
je docela úsměvné, že tohle všechno ze mě udělali rodiče, ale svou chybu nikdy nepřiznají, vždy viděli problém ve mě! Jinak už mám také dítě a jsem na něj sama a moc to nezvládám…Nikdy bych mu neublížila a mám problém určit hranice, protože nepoznám jestli je to už moc.
Takže se dá říct, že mi dítě skáče po hlavě.
Nikdy bych mu neublížila a ve všem ho podporuji. Kolikrát za něj uklidím jeho pokoj abych ho nemusela prudit a nevznikla hádka. Nechci doma žádný rev a žádné násilí. Vím je to blbý ale asi neumím vychovávat. Nikdo mě to nenaučil. U nás byl jen řev, vojna a násilí. Já dělám vše s láskou a snažím se vždy najít kompromis. Své dítě budu vždy bránit vlastním tělem! Nikdy bych nedovolila aby mu někdo ublížil. Chci aby měl krásné dětství a věděl, že má milující matku které na něm záleží.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.12.20 09:27
@Berry77
Tiché usměvavé děvčátko. Nikdo nic.
Máma byla ve spolku rodičů a přátel školy.. Koho by to napadlo.
- Citovat
- Upravit
19.12.20 09:31
Jestli ti nedělá dobře, když je vidíš, tak se s nimi nevídej. Taky jsem nevyrostla v ideální rodině, odstěhováním jsem se vyhnula bití, ale ne urážkám, tak jsem utnula kontakt úplně a je mi už x let mnohem líp. Jo a omluvu nečekej, tihle lidi si nějaké pochybení nikdy nepřipustí. Já si přitom myslím, že přiznání viny a lítost je jediná věc, díky které bych jim dokázala odpustit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.12.20 09:33
@Berry77 Moje máma mě netýrala fyzicky, ale byla to a stále je citová vyděračka a tyranka… Každou moji prohru, vše co jsem ji svěřila dokáže v citlivou chvíli použít proti mě… a ano zásadně si nepamatuje nic z toho co se jí nehodí a je schopná se do krve pohádat, že jsem pohádkářka a lhářka a zesměšnit me před okolím.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.12.20 09:37
Moje dětství se odehrávalo v podobně veselém duchu.
Párkrát jsem byla i u doktora s různými zraněními z mlácení. Bylo to hodně dávno, vůbec se to tehdy neřešilo jako nějaké týrání dětí a podobně. Ve škole při tělocviku, když se učitelka ptala na původ modřin, radši jsem řekla, že jsem odněkud spadla. Být to dneska, tak mám rodiče v kriminále a já jsem v Klokánku.
Fyzická zranění se zahojila, psychické problémy přetrvávaly ještě hodně dlouho. S psychologem jsem to neřešila, on to nějak čas otupil sám, rodičům jsem odpustila, ale nešlo to na povel, musela jsem k tomu dozrát a trvalo to do nějakých mých 35 let.
Dneska máme vztahy dobré, sice chladnější, ale to je dáno i našimi povahami.
Tím odpuštěním se mi hrozně ulevilo na duši. Přeju ti, ať k tomu taky jednou dospěješ. Ale nespěchej na sebe.
- Citovat
- Upravit
19.12.20 09:38
@Berry77 píše:
To si ani jeden z vašich babiček a dedečků nevšiml, že jsi samá modřina, monokl, učitelé při tělocviku, pediatr, známí?
Matka ti mlátila hlavou o zeď a teď se na to nepamatuje?
Mám pro tebe špatnou zprávu. V Česku se pořád bere bití jako standardní součást výchovy. U mě jsem zpětně zjistila, že třídní učitelka něco tušila, jen se bála zasáhnout, přiznala mi to. Jeden člověk to třeba u mě řešit chtěl, ale radši jsem s pláčem řekla, že hraju fotbal (totální blbost), když se vyptávala, protože jsem se bála, co bude když řeknu pravdu. Jo a tihle rodiče to prostě nevidí tak jak to bylo a ještě se cítí urážení, když to vytáhneš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 09:39
Když to čtu, tak jakobych to psala já. Až na to, ze mě tak surově nebili. Mám naopak starší sestru, která mohla vždy všechno. Mohla chodit ven, mohla si vodit kamaradky, mohla cokoliv. Ale já ne.
Nás vychovávala jenom máma s nějakým pritelem který byl k nicemu.
Máma měla občas nějaké záchvaty vzteku, tak přesně jak píšeš, mlatila nás, držela pod krkem, vyhazela skrine, šuplíky, matrace z postele, rosty, proste pokoj celej vzhůru nohama.
Nesu si to v sobě do dnes. Nestykam se s matkou už 3 roky, vlastně od doby kdy jsem poznala svého nynějšího přítele a uvědomila si, jak to ma vypadat v rodině. Ma skvělou rodinu, mají se všichni rádi, pomáhají si. Je to zvláštní ale až díky tomuhle jsem si řekla ze já vlastně zažila něco co, co bych nepřála žádnému dítěti. A aby toho nebylo malo, máma si pořídila další dite, takže mám mladšího brášku kterému je 10 roku, ale ne ze by se mi zdálo o sobě, ale o nem jak mu určitě ubližuje a jak na nej pořad křičí jako na nás. Já vlastně mame ani mami neříkám, když se o ni s někým bavím, říkám ji jejím jmenem. Vlastně během těch 3let mě viděla asi jen tak 3×, kdyby mě měla rada, zajímá se o mě. Vyhodila mě z domu, nezajímá se jak se mám a kde ziju, co děla za praci a tak. Občas se kvůli tomu fakt trapim, teeba jako letos jsem odmítla slavit Vánoce, protože né, ze by se mi po ni zastesklo, ale protože mi svým způsobem chybí a všechny ty věci okolo Vánoc jsme dělali spolu.
Můj přítel to nějak všechno vi, a často se hádáme, ze k němu nejsem uprimna, nebo ze se mu nedokážu otevřít.. a i sám chape, ze je to kvůli tomu v čem jsem vyrůstala.
Musíš pracovat hlavně sama na sobě, se sebevědomím na tom také nejsem moc dobře jako ty. Je to totiž hrozny boj, a i návštěvy psychologa probehli nejednou.
A je to opravdu těžký.
Přičemž největším paradoxem je, ze sestra je stejná jako ona, nezajímá se o mě, jen když chce peníze, bydlí u ni, ma 2 leteho syna, a jsou jedna ruka. Matka je jako pubertak, samé akce, výlety, kamarádky.. občas je to hrozny.
Takže mi zbyl jen taťka a jeho rodina. Ten ma pro změnu další 2 děti a nechce o matce ani slyset. Byla mu nevěrná, lhala, a využívala ho.
Kdyby jsi chtěla, klidně napis.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.12.20 09:40
A to je zajímavý, jak mnohé píšete, že zpětně si to rodiče „nepamatují“. U mě totéž. Už se o tom dávno nebavíme. Ale když se to ve mně v dospělosti mlelo a chtěla jsem to „vyčistit“, tak prý ať nepřeháním a že takhle to rozhodně nebylo. No, vím svoje.
- Citovat
- Upravit
19.12.20 09:42
Panebože, to je hrůza.. 
Musíš s tím něco udělat máš to pořád v hlavě a ničí tě to..
Dobry nápad je ten dopis a pak následně terapii u psychologa. Jinak si to v sobě poneseš stále a nedej bože to může ovlivnit další průběh tvého života..
Držím palce a posílám sílu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 09:43
Otec te kopal, matka plivala do obliceje a mlatila s tebou o zeď. Temhle lidem, nedluzis vubec nic. Jako i ostatni Ti vyjadruji soucit, moc me mrzí, ze jsi to zazila. Dobry psycholog te z toho vyvede, pomuze ti to zpracovat a bude ti lip. Najdi si nejakeho, s kterym ti bude dobre a budes se moci otevřít. Řídila bych se pak jeho radami, nedokazu posoudit, jestli je dopis a odriznuti rodicu dobry napad. Podle me ano, chtela bych, aby vedeli co provadeli a ze si to vsechno pamatujes, byl by to dlouhy dopis. A nechodila bych k nim. Ale psycholog to muze vidět jinak a nejdůležitější je tvoje uzdraveni, a tomu bych vse podridila. Gratuluji k tvoji rodine a skvelemu manzelovi. To je bajecne, ze se ti to podarilo.
Preji, aby rodice prozreli, priznali se, ze udelali spoustu chyb a uprimne se omluvili. Zaslouzila by sis to.
Hezke svatky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
aquarian
19.12.20 09:51
@Anonymní píše:
Ano, manžel o všem ví. Proto se mnou odmítá chodit na návštěvy, když chodím ukázat syna jednou za měsíc. Rodiče bydlí asi 500m ode mě.
Oni si pamatuji pouze to, co bylo zalito sluncem a chyby si nepřipouští.
Když chodíš ukazovat vnuka, tak prarodiče tím získávají prostor domáhat se v budoucnu styku s vnukem, je tu o tom pár diskuzí.
Třeba Ti to pomůže při rozhodování o jejich odstřižení.
- Citovat
- Upravit
19.12.20 09:59
@Anonymní píše:
@Jolka86
Ano, manžel o všem ví. Proto se mnou odmítá chodit na návštěvy, když chodím ukázat syna jednou za měsíc. Rodiče bydlí asi 500m ode mě.
Oni si pamatuji pouze to, co bylo zalito sluncem a chyby si nepřipouští.
Proč jim chodíš ukazovat syna? Čím ho tyhle toxické osoby podle tebe obohatí?
Vztah zjevně dobrý nemáte, proč po kontaktu s nimi tak rváš? Tyhle typy lidí nikdy nehledají chybu v sobě, ale v těch ostatních, oni nikdy neuznají, že udělali něco špatně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Taky jsem zažila týrání od rodičů, ale ne tak hrozné jako ty. Presto vím, jake to je, když člověk uhýbá před vlastním manželem, protože se bojí, že to schytá přestože manžel je zlato a nikdy by mě neuhodil. Stačilo aby manžel při jídle zvýšil hlas na syna a už jsem se kryla…Člověk to má vsechno v podvědomí. Moji výchovu syna to velmi ovlivnilo, nedokážu ho uhodit. Nedostal na zadek ani od manžela nikdy a je mu šest let. Máme krásný vztah. Někdy křičím, protože chci, aby byl vychovaný, ale hrozně mně to ubírá sílu. Nepřipadám si už tak odolná psychicky jako dřív. Ale myslím, že to mám zpracované. Rodiče chybu přiznali a prý by dnes vychovávali jinak. Táta by se ale podle mě choval podobně a mámě hráblo a rozmazlovala by našeho syna způsobem, že mu dovolí naprosto všechno. Rozvedli se když mi bylo 18. Máma odešla v mých šestnácti. Od té doby ziju sama, resp později přítel…atd. Doporučuji ti jednu věc, nikdy nenechávej svoje dítě samotné s nimi. Podle toho co píšeš, se nezměnili. A měla bys to probrat s psychologem všechno. Máš noční můry, nemůžeš to mít zpracované, když se to dere tímto způsobem ven. Já taky byla…je to pro tebe opravdu dobré. Neboj, probereš to, nabereš sebevědomí a pak možná i utneš kontakt, protože podle mě se ti to rodičema akorát všechno znovu vrací a připomíná, když je vidíš. Já se svýma rodičema nevydržím dlouho. Nesvedčí mi to a jsem spokojená, když se vidíme jen 4× do roka. Volame si a to stačí. Hovor můžu kdykoliv ukončit, když nemám náladu. Navic resime jen obecné věci vetsinou.