Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neumím rodičům odpustit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
My Melody
21.12.20 11:03
- Citovat
- Upravit
21.12.20 17:14
@My Melody Já jsem v pohodě, jen mám strach jak najdu po rodičáku práci, jinak mám všechno, takže taky happyend 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.20 19:49
Klobouk dolu před tebou.
Každopádně tohle je velké tema.
Rodiče jsme si vybrali - teda naše duše. Něco te měli prave díky tomuto naučit. Zní to možná divne.
Ale něco ti to opravdu má dat. Na to ale musíš přijít sama. Možná nějaký terapeut te dokáže navest na to, aby jsi na to přišla.
Každopádně odpustit můžeš, můžeš je pochopit a přijmout co se stalo, protože už se to neodestane…
držím palce, jsi dobra co jsi zvládla!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.12.20 23:12
@LídaLídaa píše:
Klobouk dolu před tebou.
Každopádně tohle je velké tema.
Rodiče jsme si vybrali - teda naše duše. Něco te měli prave díky tomuto naučit. Zní to možná divne.Ale něco ti to opravdu má dat. Na to ale musíš přijít sama. Možná nějaký terapeut te dokáže navest na to, aby jsi na to přišla.
Každopádně odpustit můžeš, můžeš je pochopit a přijmout co se stalo, protože už se to neodestane…
držím palce, jsi dobra co jsi zvládla!
co to placas prosim te?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.20 10:28
@warita píše:
co to placas prosim te?
No, že děti si vybírají, jakým rodičům se narodí. To neznáš? Tohle je Tvoje první setkání s ezopí. čou? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.20 10:53
@brisco píše:
No, že děti si vybírají, jakým rodičům se narodí. To neznáš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.12.20 11:25
@Alušáček píše:
Hrozne. Není důvod aby jsi rodičům odpoustela, nezaslouží si to, za to co ti dělali by měli hnít v kriminálu. … Nemáš vůči nim žádné povinosti, nic jim nedluzis, zamer se na sebe, najdi způsob který ti pomůže překonat to špatné a žít přítomností.
Naprostý souhlas s Alušáček.
To je hrozné. Já mám psychopatku matku i jediného sourozence, mladší sestru. Otec, já, matčina matka, když u nás žila, matčine podřízené (byla „malá“ vedoucí) byli její oběti. Šlo o psychické násilí (jeden renomovaný psycholog mi sdělil, že jsou „velmi silné psychopatky“). Sestra psychicky týrala matčinu matku, pak i mne. Nějaký čas s nimi nejsem v kontaktu, ale přerušily jej ony. Že se jedná o psychopatky, jsem se bohužel dozvěděla omnoho později než Ty.
Když mi napíšeš soukromou zprávu, sdělím Ti web toho psychologa (spolupracuje s jednou psycholožkou v jiné části ČR - mohla by sis vybrat). Mne stačilo jedno sezení!!! Nepředstavitelné! Už jsem pak neměla o čem mluvit, on mne hned pochopil a poskytl mi mediaci (nebo autogenní trénink, toť další název). Obojí mi nesmírně pomohlo. Totiž - ne každý psycholog Ti pomůže. Potřebuješ někoho, kdo má zkušenosti s obětmi psychopatů.
Podle mne jsou totiž Tví rodiče nepochybně psychopati. Bohužel, kteří Tě týrali také fyzicky (a to strašně ), nejenom psychicky. Přerušit kontakt Ti děsně pomůže (přesněji: bez toho se z těch sraček nedostaneš). Ještě zvaž, že v sázce je majetek po nich (hrozí Ti vydědení, resp. darování jejich nemovitosti někomu jinému) - jenomže toť v Tvém případu daleká budoucnost, že?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.20 07:47
@Anonymní píše:
Přeji pěkný den..
Chtěla bych se tady trošku vypsat z toho co mi nedá teď před vánoci spát.Začala bych tím, že jsem o 7let starší než moje ségra.
Rodiče se brali se mladí, neklapalo jim to, tak ty problémy svadeli na nás. Byli jsme důvodem proč se neustále hádali. Ráno, večer, doma, venku, před námi, sami zavření v některé místnosti, na oslavách, o vánocích, při besídkach…
Kolem mého 11 roku, se ke křiku přidalo i fyzické násilí. Oba nešli pro ránu daleko a tak se mydlili navzájem. Nejednou jsem měla takový strach, že se navzájem probodli nožem jaký vydávali jekot. Když hádka zkončila, napochodovali si do pokoje a začal teror. Jak psychicky, tak fyzicky.. Vyhazeli všechny skříně a šuplíky na koberec..a já to musela znovu skládat a přitom poslouchat jak jsem k hovnu. Jelikož jsem měla pubertu v začátcích, párkrát jsem se snažila odpovědět a obhájit se. To jsem hned dostala do huby takovou bombu, že jsem měla monokl ještě týden. Rodiče mě taky rádi ponižování, hlavně když jsem byli u rodinných příslušníků. Všichni se smáli vyprávění o tom, jaký jsem sobecek, nevážím si svých hodných rodičů, mám se jak v bavlnce a ani doma neumyju nádobí.
Avšak nejvíc mi utkvelo v paměti, když mě otec kopal nohou, ležela jsem mezi těma vecma na zemi a snažila se chránit hlavu a nemocné břicho. Taky mám před očima jako by to bylo včera, jak mi matka plive do obličeje, drží mě za vlasy a vší silou mě mlátí o stěnu v pokoji. Další nezapomenutelný zážitek který nemůžu matce odpustit, je její šikana ohledně mého vzhledu. Celou pubertu jsem se doma bála jist, aby náhodou neřekli že už zase žeru. Denně mi nadávala do tlustých prasat a vepru. Jak můžu být její dcera, když vypadám jako becka. Nikdo mě v životě nebude chtít, nikdy nic nedokážu a budu je doma vyzirat tak dlouho, dokud nesežeru i je. Chtěla bych jen říct, že jsem si procházela šikanu kvůli mě silnější postavě a velkým prsam i ve škole na celém druhém stupni. Nikdo si toho nevšiml a já měla několikrát myšlenky na to, že to vše ukončím a budu mít konečně klid.
Není divu, že jsem se do 16ti let pocuravala vždy po příchodu k domu, většinou už u schodů do bytu.
Víc už asi popisovat nechci. Mám to v hlavě a nejde to smazat.Teď ve svých 25 letech, mě tyto vzpomínky budí ze spaní. Nebydlím s rodiči, mám vlastní rodinu a ty jejich dosavadní hádky se snažím nevnímat. 20 let křiku, divím se že se už dávno nerozvedli. Nedávno jsem zkusila to rodičům vše říct a chtěla jsem vysvětlení. Oba mi řekli, že si to nepamatují, takže mi k tomu nemají co říct. Máma mi řekla, že me nikdy neviděla se pocurat a že si vymyslím.
Jsem moc ráda, že z toho ségra vyšla s menším traumatem jako já a většina věcí se děla když nebyla doma.
Tohle me poznamenalo na celý život. Ještě teď se občas cukam, když mě chce manžel jen pohladit. Sebevědomí mám na nule. Nedokážu se s rodiči bavit o svém soukromí a všeobecně si s nimi normálně povídat.Já se budu že všech sil snažit, abych byla dobrý rodič a měla spokojené děti, které budou mít šťastné dětství.
Pokud jste to dočetli do konce, děkuji… Je to dlouhé a náročné, ale mě se aspoň trošku ulevilo a třeba se dnes v noci konečně vyspím.
Ale pokud víte jak se sbavit tohoto traumatu a myšlenek na smutné dětství, poraďte prosím..
Žil jsem v něčem podobném. Týrala mě jen matka. Otec více méně přihlížel, na násili fyzickém nebo psychickém, se nikdy nikterak nepodílel. Jen tiše a mlčky přihlížel. Další věc co mě strašně vadí, rodiče mi celý život lhali, v maličkostech, v důležitých věcech, ale furt a neustále mi jen lhali. V životě s rodiči jsem měl a mám málo jistot. Jedna z nich je, že se vždy s neomylnou přesností postaví otec do opozice vůči mě. V jeho očích jsem já ten vždy problémový. A jsem mu více méně ukradený.
Domácnost rodičů jsem opouštěl ve 22 letech. Celý život jsem doufal, že matka s otcem se ke mně začnou chovat hezky. Celý život jsem doufal, že mě budou mít rádi jako mladšího bratra. Celý život jsem doufal, že mě rodiče přestanou odstrkovat. Po narození dětí jsem doufal, že moje děti vyvolají alespoň záchvěv zájmu u dědy a babičky, zaměstnanými svými „přáteli“ a dětmi od mladšího bratra (byť mladšího měl děti dřív než já). Poté co jsme byli na rodinné vánoční oslavě, a moje děti se koukaly jak dostaly najíst bratrovy děti, jsem si řekl dost. S matkou jsem ukončil veškeré styky. S otcem o tři roky později, poté co se vůči mě opět vymezil do opozice, v pro mě životně důležité zkoušce.
A mám klid. Mám svatý klid. Lituji toho, že jsem s matkou ukončil vztahy ve 33 letech a s otcem v nějakých 36 letech. Měl jsem to udělat ve 20. Jenže tehdy jsem neměl životní zkušenosti a koule na to takovou věc udělat.
A myslet si, že se ti rodiče omluví za nějaké prasárny co ti dělali, když jsi byla malá? S tím nepočitej. Když jsem matce vyčetl, že do mě plnou silou bušila vzteky pěstí, když jsem byl roční nebo dvouletý chlapec, řekla mi, že si vymýšlím. Nemohu si to prý pamatovat. Když jsem jí říkal, že si z dětství pamatuju jen to, že na mě neustále nepříčetně řvala, řezala mě jak psa, měla prý otce alkoholika, ona vlastně za nic nemohla. Pamatuji si, jak mě rvala za vlasy, z blizkosti na mě něco řvala, že jsem cítil zápach z jejich úst (nechtěl jsem vyplňovat nějaké cvičení z české gramatiku v 5.třídě). Měl jsem, ale s ní krásné dětstvi a vymýšlím si. Trestat mě musela byl jsem problémový. Že jsem byl problémový protože jsem měl negativní citovou vazbu s ní, ji nikdy nenapadlo. Když jsem otcovi říkal, že o mě vědomě v dospělosti šířil lži, které mě v životě hrozně moc poškodili, řekl mi „N E P A M A T U J I SI“.
Ukonči styky. Nemá to smysl. Rodiče, kteří se k tobě chovali jak popisuješ, se nezmění. Nikdy. Nikdy se nezmění a budou ti znovu a znovu obližovat. Budeš pro ně jen hadr na podlahu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.20 08:50
@Borecek178 to je strašný. Některé děti mají fakt těžký start do života. A je to jak říkáš, nemá cenu od nich čekat sebereflexi a lásku.
tyhle lidi nejsou normální, neomluví se. Kdyby byli normální a uměli se omluvit, tak by takové věci svým vlastním dětem nikdy nemohli dělat. Jsou narušení, závadní, sociopati, nebo podobná diagnoza.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.12.20 13:35
Ty za těma zmrdama ještě dobrovolně jezdíš na návštěvu a vubec s nimi komunikujes? Opravdu nemáš žádné sebevědomí. Měla by jsi jim zlomit nosy! A sobě naliskej, že je ještě znáš.
Ziskej sebevědomí, máš rodinu, bomba, jsi jednička, tak to neposer, třeba návštěvami zmrdů a babrani se v minulosti. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.12.20 13:53
Na keci typu sluníčko v duši a musíš odpustit mám extra alergii nějak… odpustit matce a fotrovi, že ju mlátili? To těžko…jsou věci který člověk nevymaže a ani neodpustí ikdyby 100× chtěl… naopak je přirozený nenávidět za tohle a zároveň prožívat lítost, že to tak bylo..nic víc s tímhle člověk neudělá…co pomáhá aspoň z moji zkušenosti je mluvit o tom, pokud zakladatelka chce a mluvit klidně 1000× dokola…čas to postupně otupí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.12.20 21:57
@Tomatam
Nechci aby syn přišel o prarodiče. Máme je vzdálené 500m, přijde mi blbe se s nimi nevidat. Celych 24let jsem byla v pohodě a nemyslela na to dětství. Až teď je mi z toho zle a mám noční můry..
Neumím utnout kontakty.. Jsem asi fakt zvláštní.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
30.12.20 06:53
@Anonymní píše:
@Tomatam
Nechci aby syn přišel o prarodiče. Máme je vzdálené 500m, přijde mi blbe se s nimi nevidat. Celych 24let jsem byla v pohodě a nemyslela na to dětství. Až teď je mi z toho zle a mám noční můry..
Neumím utnout kontakty.. Jsem asi fakt zvláštní.
Zakladatelko, četla jsem to až do konce. Taky mi to připomíná mé dětství, to je strašné, kolik dětí teda musí toto prožívat. Nedávno jsem se i dověděla, že jedna bývalá spolužačka měla to samé…no taky mám už děti a můžu ti říct, že mateřství byl u mě spouštěč těchto špatných vzpomínek, jakoby mi to říkalo, jak je možné, že se ti rodiče chovali tak hnusně, když mají takové krásné děti? Tyto prarodiče vídáme 1-2krát ročně, bydlí daleko, ale vždy jen pod našim dozorem, nikdy nenechávám samotné děti s nimi. A už jsem si i všimla, že na bratrova syna (je starší než naše děti) je ze strany těchto prarodičů používán jiný metr než na naše děti…už tam byly i náznaky bití přes zadek (jakoby takový náznak plácání) a taky rady typu dejte mu na zadek, když se zlobí (že mu někdo něco vzal a je z toho smutný)
Takže za mě, jestli neumíš utnout kontakty, budeš se to muset naučit nebo tam teda klidně choďte, ale s doprovodem…a teda manželovi nevadí, že tam chodíte, když jsi měla takové dětství?
- Citovat
- Upravit
30.12.20 09:00
@Anonymní píše:
Zakladatelko, četla jsem to až do konce. Taky mi to připomíná mé dětství, to je strašné, kolik dětí teda musí toto prožívat. Nedávno jsem se i dověděla, že jedna bývalá spolužačka měla to samé…no taky mám už děti a můžu ti říct, že mateřství byl u mě spouštěč těchto špatných vzpomínek, jakoby mi to říkalo, jak je možné, že se ti rodiče chovali tak hnusně, když mají takové krásné děti? Tyto prarodiče vídáme 1-2krát ročně, bydlí daleko, ale vždy jen pod našim dozorem, nikdy nenechávám samotné děti s nimi. A už jsem si i všimla, že na bratrova syna (je starší než naše děti) je ze strany těchto prarodičů používán jiný metr než na naše děti…už tam byly i náznaky bití přes zadek (jakoby takový náznak plácání) a taky rady typu dejte mu na zadek, když se zlobí (že mu někdo něco vzal a je z toho smutný)
Takže za mě, jestli neumíš utnout kontakty, budeš se to muset naučit nebo tam teda klidně choďte, ale s doprovodem…a teda manželovi nevadí, že tam chodíte, když jsi měla takové dětství?
Je hodně zvláštní, že je ochotná riskovat, že její děti budou zažívat ze strany prarodičů to co kdysi ona…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
To je na lidech s poruchou osobnosti to desive, ze nikto zvenku by to ne nich nerekl. Proto se partnerum od takovych lidi tak tezko odchazi, nikto jim neveri. A detem, ktere to prozili v rodine, taky ten, kto pozna jejich rodice, tezko veri, tuplem, pokud jde o vazeneho, vzdelaneho cloveka.
A lidi zvenku, treba sousedi, vahaji, protoze se boji, ze socialka by dite odvedla a skoncilo by v domove a jestli je to pro to dite lip, nechteji jeste vic ublizit, proste lidi nevi, co udelat.
Diky moc za hezka slova a tobe preju to same
, at se ti zivot usporada a at te potkaji hezke veci, preju to vsem, zakladetelce, vsem, ktere se napsaly, mela jsem slzy v ocich, jak jsem ty pribehy cetla, ozijou prozite veci, clovek po case odpusti a ulevi se mu, ale zapomenout, uplne to vymazat nejde.
Preju vam holky vsem, at se vam dari.