Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neumím rodičům odpustit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
19.12.20 08:04
Na tvém místě bych si zkusila najít psychologa. Ať se můžeš vypovídat, dostat to ze sebe ven a zkusit to s jeho pomocí nějak zpracovat. Někdy trvá než najdeš někoho, kdo ti sedne, ale nevzdávej to.
Minulost už byla, tu nezměníš, ale budoucnost ano. Nenech se tím ovlivňovat, jedná blbá etapa není celý život.
A co se týče rodičů, pokud se s nimi necítíš dobře a ubližují ti, není tvoje povinnost s nimi udržovat jakýkoliv kontakt. Vykašli se na to, nic jim nedlužíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 08:09
@Anonymní píše:
Přeji pěkný den..
Chtěla bych se tady trošku vypsat z toho co mi nedá teď před vánoci spát.Začala bych tím, že jsem o 7let starší než moje ségra.
Rodiče se brali se mladí, neklapalo jim to, tak ty problémy svadeli na nás. Byli jsme důvodem proč se neustále hádali. Ráno, večer, doma, venku, před námi, sami zavření v některé místnosti, na oslavách, o vánocích, při besídkach…
Kolem mého 11 roku, se ke křiku přidalo i fyzické násilí. Oba nešli pro ránu daleko a tak se mydlili navzájem. Nejednou jsem měla takový strach, že se navzájem probodli nožem jaký vydávali jekot. Když hádka zkončila, napochodovali si do pokoje a začal teror. Jak psychicky, tak fyzicky.. Vyhazeli všechny skříně a šuplíky na koberec..a já to musela znovu skládat a přitom poslouchat jak jsem k hovnu. Jelikož jsem měla pubertu v začátcích, párkrát jsem se snažila odpovědět a obhájit se. To jsem hned dostala do huby takovou bombu, že jsem měla monokl ještě týden. Rodiče mě taky rádi ponižování, hlavně když jsem byli u rodinných příslušníků. Všichni se smáli vyprávění o tom, jaký jsem sobecek, nevážím si svých hodných rodičů, mám se jak v bavlnce a ani doma neumyju nádobí.
Avšak nejvíc mi utkvelo v paměti, když mě otec kopal nohou, ležela jsem mezi těma vecma na zemi a snažila se chránit hlavu a nemocné břicho. Taky mám před očima jako by to bylo včera, jak mi matka plive do obličeje, drží mě za vlasy a vší silou mě mlátí o stěnu v pokoji. Další nezapomenutelný zážitek který nemůžu matce odpustit, je její šikana ohledně mého vzhledu. Celou pubertu jsem se doma bála jist, aby náhodou neřekli že už zase žeru. Denně mi nadávala do tlustých prasat a vepru. Jak můžu být její dcera, když vypadám jako becka. Nikdo mě v životě nebude chtít, nikdy nic nedokážu a budu je doma vyzirat tak dlouho, dokud nesežeru i je. Chtěla bych jen říct, že jsem si procházela šikanu kvůli mě silnější postavě a velkým prsam i ve škole na celém druhém stupni. Nikdo si toho nevšiml a já měla několikrát myšlenky na to, že to vše ukončím a budu mít konečně klid.
Není divu, že jsem se do 16ti let pocuravala vždy po příchodu k domu, většinou už u schodů do bytu.
Víc už asi popisovat nechci. Mám to v hlavě a nejde to smazat.Teď ve svých 25 letech, mě tyto vzpomínky budí ze spaní. Nebydlím s rodiči, mám vlastní rodinu a ty jejich dosavadní hádky se snažím nevnímat. 20 let křiku, divím se že se už dávno nerozvedli. Nedávno jsem zkusila to rodičům vše říct a chtěla jsem vysvětlení. Oba mi řekli, že si to nepamatují, takže mi k tomu nemají co říct. Máma mi řekla, že me nikdy neviděla se pocurat a že si vymyslím.
Jsem moc ráda, že z toho ségra vyšla s menším traumatem jako já a většina věcí se děla když nebyla doma.
Tohle me poznamenalo na celý život. Ještě teď se občas cukam, když mě chce manžel jen pohladit. Sebevědomí mám na nule. Nedokážu se s rodiči bavit o svém soukromí a všeobecně si s nimi normálně povídat.Já se budu že všech sil snažit, abych byla dobrý rodič a měla spokojené děti, které budou mít šťastné dětství.
Pokud jste to dočetli do konce, děkuji… Je to dlouhé a náročné, ale mě se aspoň trošku ulevilo a třeba se dnes v noci konečně vyspím.
Ale pokud víte jak se sbavit tohoto traumatu a myšlenek na smutné dětství, poraďte prosím..
Je mi to moc líto… 
Bohužel, takhle se ani zvířata nechovají ke svým mládatům, jak dovedou někteří rodiče…
Myslím, že to byl typický vztah neplánovaného otěhotnění a pak prostě spolu být za každou cenu, at se děje, co se děje, dřív nic neobvyklého…
Přerušila bych kontakty a zkusila psychologa, ale hlavně se upnout na současnost, svoji rodinu… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 08:13
Hrozne. Není důvod aby jsi rodičům odpoustela, nezaslouží si to, za to co ti dělali by měli hnít v kriminálu. Když nechtějí poslouchat napiš jim dopis a popiš jim co všechno ti dělali, jen ať vědí, že nic není promlčeno a pokud ti to pomůže přeruš s nima kontakty. Nemáš vůči nim žádné povinosti, nic jim nedluzis, zamer se na sebe, najdi způsob který ti pomůže překonat to špatné a žít přítomností.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 08:13
Ahoj, teda z toho tvého psaní, je mi opravdu těžko na duši. Pokud sis tímhle procházela celé dětství a dospívání, pak se není čemu divit, že máš noční můry. Vlastně ti chci říct jen jednu věc, tím že jim odpustíš, pomůžeš hlavně sama sobě. Cesta k odpuštění v Tvém případě bude dost trnitá a být na Tvém místě, nebyla bych na to sama a nestyděla se zajít za psychologem. Je super, že máš svou vlastní rodinu a muže co je ti oporou, ale na tohle jen pohlazení a slova útěchy nejspíš nepomohou. Tak přeji do budoucna hodně sil a ať je brzy lépe
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jolka86
19.12.20 08:22
Vyhledala bych odborníka, svěřila jsi se manželovi? S rodiči bych se přestala stýkat, dokud minulost nedokážeš hodit za hlavu. Rodiče nezměníš, oni si myslí, jak byli dobří, nepřipouští si, že dělali něco špatně.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.12.20 08:25
@Jolka86
Ano, manžel o všem ví. Proto se mnou odmítá chodit na návštěvy, když chodím ukázat syna jednou za měsíc. Rodiče bydlí asi 500m ode mě.
Oni si pamatuji pouze to, co bylo zalito sluncem a chyby si nepřipouští.
- Citovat
- Upravit
Jolka86
19.12.20 08:35
@Anonymní píše:
@Jolka86
Ano, manžel o všem ví. Proto se mnou odmítá chodit na návštěvy, když chodím ukázat syna jednou za měsíc. Rodiče bydlí asi 500m ode mě.
Oni si pamatuji pouze to, co bylo zalito sluncem a chyby si nepřipouští.
Se manželovi nedivím, třeba nějaká společná mediace?
- Citovat
- Upravit
19.12.20 08:38
Nechápu, proč se jim snažíš zavděčit. Ukazovat dítě apod. Najdi si psychologa a s nimi se teď prostě nestýkej, nakonec tě ještě přesvědčí, že to bylo pro tvoje dobro, pokud přiznají, že se vůbec něco divného dělo. Jestli nebudou zatloukat pořád, že si vymýšlíš…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 08:53
Strašně se to čte.
Určitě začni docházet na terapii a rodiče vymaž ze života. Nesnaž se pochopit jejich chování, ani o tom s nimi nemluv. Ty nejsi zodpovědná za to co provedli a ani nemáš povinnost je respektovat. Od dítěte je odstřihni.
Mám za sebou taky špatné dětství, že musím udělat tlustou čáru jsem pochopila až po narození druhého dítěte. Psycholog mi řekl, že ukončit vztahy s rodiči, kteří nás týrali, je jednou z nejtěžších věcí. Proto si myslím, že terapie by ti velmi pomohla. Tyhle bolístky mají tendenci vylézt v nejméně vhodnou chvíli a pěkně píchnout do srdce.
Já jsem to zvládla bez terapie, ale trvalo to zbytečně moc dlouho.
Držím pěsti, seš máma, musíš se dát dohromady 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 08:54
Ukončila bych veškerý kontakt. Nevím proč bys jim měla odpustit a už vůbec bych se o ně ve stáří nestarala
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
PaníKadrnožková
19.12.20 08:55
To je strašný 
Vypada to, ze mas porad potrebu te lasky, kterou jsi nikdy od nich necitila. My vsichni chceme harmonicke vztahy, milujici rodice, ‚normalni rodinu‘. Nekdy to mozne neni, bohužel, je mi to lito a vim, o cem mluvim.
Zatim bych na sebe netlacila s odpoustenim. Ono totiz, k odpusteni musi byt nejaky impuls, zvenci (nekdo uzna, ze nam ublizil, pripadne se omluvi) nebo zevnitr, kdy pochopime, ze dalsi zloba nam nic neprinese.
Ja si teda nemyslim, ze jim chces odpoustet. Odpustit pro me znamena - uzavrit si v miru ve svem srdci a nic dalsiho neocekavat. Ale ty ocekavas, ty bys porad chtela tu lasku, a oni ti to porad nechteji dat, tam se o odpusteni neda mluvit.
Nejdriv se to musi uzavrit, ale to bude jeste asi trvat a bude to bolestne.
Hele, kazdy ti tu radi psychologa, ja bych teda spis sahla po nejake literature o duši, vině, odpušteni nebo zkusila vyhledat kneze. Cirkev ma tyhle veci zmakle
- Citovat
- Upravit
Anonymní
19.12.20 08:58
Vymaž ty dvě zrůdy ze života. Tohle je zasr. aně nesmazatelnej hřích neodpustitelnej. Možná vim jak ti je. Měla jsem doma něco podobnýho. Akorát jsem nebyla tlustá. Držím palce.
- Citovat
- Upravit
19.12.20 08:59
Proboha živýho, co jim chceš odpouštět? Oni by měli odprosit tebe a ne ty je. Někdo potřebuje k životu ženský, někdo chlast a někdo psychickej teror. Pro někoho je manželství pravidelná zásobárna sexu, tady se sešli dva lidi, kteří by nemohli žít bez ponižování někoho druhýho. Proto se nikdy nerozvedli, protože v podstatě jim tenhle zvrácenej způsob života vyhovuje. Bohužel, ventilovali si to i na dětech, budou si to ventilovat i na vnoučatech, možná v mírnější formě, ale určitě. Nesnaž se jim zavděčit, nemáš na to. Není to tím, že bys byla nedokonalá, je to tím, že to prostě není v možnostech žádnýho člověka na světě. Možná se najde někdo, koho nebudou ponižovat a týrat, ale bude to jen proto, že to bude člověk, kterýho momentálně potřebujou, popřípadě nepotřebujou, aby to o nich věděl. Distancovat se, nestýkat se, nebavit se. Protože až budou staří a nemocní, tak budou moc rádi, když jim bude někdo dělat, s prominutím, blbečka a utírat zadek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
19.12.20 08:59
@Anonymní píše:
Vymaž ty dvě zrůdy ze života. Tohle je zasr. aně nesmazatelnej hřích neodpustitelnej. Možná vim jak ti je. Měla jsem doma něco podobnýho. Akorát jsem nebyla silne postavy. Držím palce.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Přeji pěkný den..
Chtěla bych se tady trošku vypsat z toho co mi nedá teď před vánoci spát.
Začala bych tím, že jsem o 7let starší než moje ségra.
Rodiče se brali se mladí, neklapalo jim to, tak ty problémy svadeli na nás. Byli jsme důvodem proč se neustále hádali. Ráno, večer, doma, venku, před námi, sami zavření v některé místnosti, na oslavách, o vánocích, při besídkach…
Kolem mého 11 roku, se ke křiku přidalo i fyzické násilí. Oba nešli pro ránu daleko a tak se mydlili navzájem. Nejednou jsem měla takový strach, že se navzájem probodli nožem jaký vydávali jekot. Když hádka zkončila, napochodovali si do pokoje a začal teror. Jak psychicky, tak fyzicky.. Vyhazeli všechny skříně a šuplíky na koberec..a já to musela znovu skládat a přitom poslouchat jak jsem k hovnu. Jelikož jsem měla pubertu v začátcích, párkrát jsem se snažila odpovědět a obhájit se. To jsem hned dostala do huby takovou bombu, že jsem měla monokl ještě týden. Rodiče mě taky rádi ponižování, hlavně když jsem byli u rodinných příslušníků. Všichni se smáli vyprávění o tom, jaký jsem sobecek, nevážím si svých hodných rodičů, mám se jak v bavlnce a ani doma neumyju nádobí.
Avšak nejvíc mi utkvelo v paměti, když mě otec kopal nohou, ležela jsem mezi těma vecma na zemi a snažila se chránit hlavu a nemocné břicho. Taky mám před očima jako by to bylo včera, jak mi matka plive do obličeje, drží mě za vlasy a vší silou mě mlátí o stěnu v pokoji. Další nezapomenutelný zážitek který nemůžu matce odpustit, je její šikana ohledně mého vzhledu. Celou pubertu jsem se doma bála jist, aby náhodou neřekli že už zase žeru. Denně mi nadávala do tlustých prasat a vepru. Jak můžu být její dcera, když vypadám jako becka. Nikdo mě v životě nebude chtít, nikdy nic nedokážu a budu je doma vyzirat tak dlouho, dokud nesežeru i je. Chtěla bych jen říct, že jsem si procházela šikanu kvůli mě silnější postavě a velkým prsam i ve škole na celém druhém stupni. Nikdo si toho nevšiml a já měla několikrát myšlenky na to, že to vše ukončím a budu mít konečně klid.
Není divu, že jsem se do 16ti let pocuravala vždy po příchodu k domu, většinou už u schodů do bytu.
Víc už asi popisovat nechci. Mám to v hlavě a nejde to smazat.
Teď ve svých 25 letech, mě tyto vzpomínky budí ze spaní. Nebydlím s rodiči, mám vlastní rodinu a ty jejich dosavadní hádky se snažím nevnímat. 20 let křiku, divím se že se už dávno nerozvedli. Nedávno jsem zkusila to rodičům vše říct a chtěla jsem vysvětlení. Oba mi řekli, že si to nepamatují, takže mi k tomu nemají co říct. Máma mi řekla, že me nikdy neviděla se pocurat a že si vymyslím.
Jsem moc ráda, že z toho ségra vyšla s menším traumatem jako já a většina věcí se děla když nebyla doma.
Tohle me poznamenalo na celý život. Ještě teď se občas cukam, když mě chce manžel jen pohladit. Sebevědomí mám na nule. Nedokážu se s rodiči bavit o svém soukromí a všeobecně si s nimi normálně povídat.
Já se budu že všech sil snažit, abych byla dobrý rodič a měla spokojené děti, které budou mít šťastné dětství.
Pokud jste to dočetli do konce, děkuji… Je to dlouhé a náročné, ale mě se aspoň trošku ulevilo a třeba se dnes v noci konečně vyspím.
Ale pokud víte jak se sbavit tohoto traumatu a myšlenek na smutné dětství, poraďte prosím..