Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Neumím rodičům odpustit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
19.12.20 12:17
- Citovat
- Upravit
19.12.20 12:35
@Berry77 píše:
To si ani jeden z vašich babiček a dedečků nevšiml, že jsi samá modřina, monokl, učitelé při tělocviku, pediatr, známí?
Matka ti mlátila hlavou o zeď a teď se na to nepamatuje?
Tady to, co zakladatelka píše, zpochybňuješ. Proto ti ve sve odpovědi píšu, že to okolí nemuselo vidět nebo to mohlo zlehčovat, pokud si něčeho všimlo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 13:05
@Anonymní píše:
Přeji pěkný den..
Chtěla bych se tady trošku vypsat z toho co mi nedá teď před vánoci spát.Začala bych tím, že jsem o 7let starší než moje ségra.
Rodiče se brali se mladí, neklapalo jim to, tak ty problémy svadeli na nás. Byli jsme důvodem proč se neustále hádali. Ráno, večer, doma, venku, před námi, sami zavření v některé místnosti, na oslavách, o vánocích, při besídkach…
Kolem mého 11 roku, se ke křiku přidalo i fyzické násilí. Oba nešli pro ránu daleko a tak se mydlili navzájem. Nejednou jsem měla takový strach, že se navzájem probodli nožem jaký vydávali jekot. Když hádka zkončila, napochodovali si do pokoje a začal teror. Jak psychicky, tak fyzicky.. Vyhazeli všechny skříně a šuplíky na koberec..a já to musela znovu skládat a přitom poslouchat jak jsem k hovnu. Jelikož jsem měla pubertu v začátcích, párkrát jsem se snažila odpovědět a obhájit se. To jsem hned dostala do huby takovou bombu, že jsem měla monokl ještě týden. Rodiče mě taky rádi ponižování, hlavně když jsem byli u rodinných příslušníků. Všichni se smáli vyprávění o tom, jaký jsem sobecek, nevážím si svých hodných rodičů, mám se jak v bavlnce a ani doma neumyju nádobí.
Avšak nejvíc mi utkvelo v paměti, když mě otec kopal nohou, ležela jsem mezi těma vecma na zemi a snažila se chránit hlavu a nemocné břicho. Taky mám před očima jako by to bylo včera, jak mi matka plive do obličeje, drží mě za vlasy a vší silou mě mlátí o stěnu v pokoji. Další nezapomenutelný zážitek který nemůžu matce odpustit, je její šikana ohledně mého vzhledu. Celou pubertu jsem se doma bála jist, aby náhodou neřekli že už zase žeru. Denně mi nadávala do tlustých prasat a vepru. Jak můžu být její dcera, když vypadám jako becka. Nikdo mě v životě nebude chtít, nikdy nic nedokážu a budu je doma vyzirat tak dlouho, dokud nesežeru i je. Chtěla bych jen říct, že jsem si procházela šikanu kvůli mě silnější postavě a velkým prsam i ve škole na celém druhém stupni. Nikdo si toho nevšiml a já měla několikrát myšlenky na to, že to vše ukončím a budu mít konečně klid.
Není divu, že jsem se do 16ti let pocuravala vždy po příchodu k domu, většinou už u schodů do bytu.
Víc už asi popisovat nechci. Mám to v hlavě a nejde to smazat.Teď ve svých 25 letech, mě tyto vzpomínky budí ze spaní. Nebydlím s rodiči, mám vlastní rodinu a ty jejich dosavadní hádky se snažím nevnímat. 20 let křiku, divím se že se už dávno nerozvedli. Nedávno jsem zkusila to rodičům vše říct a chtěla jsem vysvětlení. Oba mi řekli, že si to nepamatují, takže mi k tomu nemají co říct. Máma mi řekla, že me nikdy neviděla se pocurat a že si vymyslím.
Jsem moc ráda, že z toho ségra vyšla s menším traumatem jako já a většina věcí se děla když nebyla doma.
Tohle me poznamenalo na celý život. Ještě teď se občas cukam, když mě chce manžel jen pohladit. Sebevědomí mám na nule. Nedokážu se s rodiči bavit o svém soukromí a všeobecně si s nimi normálně povídat.Já se budu že všech sil snažit, abych byla dobrý rodič a měla spokojené děti, které budou mít šťastné dětství.
Pokud jste to dočetli do konce, děkuji… Je to dlouhé a náročné, ale mě se aspoň trošku ulevilo a třeba se dnes v noci konečně vyspím.
Ale pokud víte jak se sbavit tohoto traumatu a myšlenek na smutné dětství, poraďte prosím..
Ty jo, tak to je síla. Zkus psychologa, vypovídáš se, dostaneš to ze sebe a snad se ti asponˇtrošku uleví. Ono je strašně těžké na něco takového zapomenout. Ještě když ti rodiče drze lžou do očí že to není pravda.
Já bych s nimi přerušila veškerý kontakt a už bych ty lidi nechtěla nikdy vidět.
Ano, říká se že rodiče máme jen jedny, ale tyhle zrůdy nemají právo se tak nazývat.
Tak se drž holka 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.12.20 13:24
@Berry77 Ptáš se, kde je násilí na dítěti považováno za standard. Tak si tady otevři nějakou diskuzi o problémovém dítěti, často tu čtu jako navrhované řešení pár facek nebo dát mu přes zadek. Pusť si Výměnu manželek, taky tam ve spoustě rodinách dítě dostalo. I mě už se dostalo rady, ať dítěti dám na zadek, když mi udělá scénu. V obchodním domě, když dala mama dítěti přes zadek, tak se nad tím nikdo nepozastavil. NIKDE nepíšu, že je tolerována taková míra jako u zakladatelky. O tomhle ale diskuze není. Proč ty jsi zakladatelce nejdřív neodpověděla na její otázku, jak se postavit k jejímu problému?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.20 01:03
@Berry77 jasně, vyber si z toho jen to co se ti hodí a zbytek ignoruj 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.20 01:13
Uplne se od nich odrizni, nechapu proc s nimi jeste mluvis 
Je jedno, ze to jsou biologicky rodice, kdyz se chovali jako ho.ada, tak si nezaslouzi zadnou tvoji spolecnost. Ted jsi mlada a oni relativne taky, pockej az budou stari a padnou na ne nemoci a nebudou si moct dojit ani na nakup, to pak bude psychickej teror pro tebe, budou te chtit vyuzivat a budou te deptat, jak jsi zla dcera, ze jim nechodis uklizet. A nevim, proc mas nizky sebevedomi - nasla sis milujiciho manzela a mas dite, to ti nestaci jako znak toho, jak jsi schopna zenska? Kolik by ti to zavidelo, tak hlavu vzhuru!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.12.20 06:29
Pomůže ti psychoterapie pod vedením zkušeného psychoterapeuta. Mám podobné zážitky z dětství. Trvalo mi několik let, než jsem to vše zpracovala a nyní mám obstojné vztahy s oběma rodiči. To, co se ti děje, je posttraumatická stresová porucha (zlé sny, ve kterých se ti vrací prožité), pokud by to přerostlo v neúnosnou míru, můžeš navštívit psychiatra. Ovšem psychoterapie si s tím dokáže poradit. Nikdy nezmizí to, co se ti stalo, ale můžeš se s tím naučit žít a naučit se, jak sama se sebou pracovat, zlé zážitky uzavřít.
Já to málem po porodu prvního dítě skončila. Sebepoškozování, pokusy, deprese…nedokázala jsem ani pořádně fungovat ve vztahu. Obešla jsem se bez psychiatra, ale v terapii jsem byla 6 let.
Odpustit rodičům nemusíš, není to tvá povinnost, ale v terapii k tomu časem sama dojdeš a pak zjistíš, že odpuštění není darem pro tvé rodiče, ale hlavně dar pro tebe. Přestaneš žít v křivdě, pocitu ublíženosti, zla…vlastně tě to svým způsobem obohatí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.12.20 06:55
Ja to mela podobne, ale slabsi odvar nez ty… Je mi ted 29, mam 2 sourozence (26, 18 )
Kazdy mame jinyho tatu… Kdyz mi bylo asi 12 let mama si nasla po dalsim rozchodu,,super'' chlapa, co rad chlastal, mel taky 3 deti z predeslyho vztahu, neplatil aliky…proste partie k pohledani. Nenapadlo je nic lepsiho nez se po pul roce vzit, a pak to zacalo… byli jsme jen kryplove co v zivote nic nedokazou, klidne jsme meli o prazdninach mesic zaracha v pokoji, bez televize…mama vasem zacala chlastat s nim. Brachovi byl tenkrat rok a segre 9. Cely dny jsme byli sami, ja se starala o ty mladsi, a oni si prisli v noci nameteny…a dalsi den nanovo. Vecne jsme nemeli co jist, a taky jsme kolikrat nesli do skoly protoze nebylo nic k svacine… Mama mela byt s dekretem, uspesne ho prochlastali, a my se pak skoro kazdy rok stehovali, pac nasekali dluhy a zase slo dal…
Vydrzeli spolu asi osm let, bracha z toho ma celkem dost velky nasledky do budoucna, opakujicim tlakem a nadavkama se mi zarazilo IQ na hranici retardace…
My se segrou jsme z toho vyvazli dobre, relativne..
Ja mam ted uz svoje dite, super manzela… ale taky se mi ty zazitky vasto vraci ve snech a budim se upocena…
Za mamou nemam duvod jezdit, vidime se jen tak 3× do roka. Nejak ji nemuzu zapomenout co byla schopna dopustit za chovani ke svym detem… Ona si mysli taky ze mame super vztah, a tvrdi jak nas deti miluje…
Joo hlavne kdyz ji strkame penize. A to jsem uz taky utnula…
- Citovat
- Upravit
20.12.20 23:29
@Berry77 píše:
Jen jsem se ptala, kde je bití standard výchovy, to je celé
Standard je spíš to, že ví když sousedé např velice dobře vědí, co se děje, tak to z 90% neřeší, protože „nechtějí mít problémy“ (žádné by samozřejmě neměli, ale už jen mluvit se sociálkou pořád hodně z lidí vidí jako něco e-e, takže radši dělají mrtvé brouky) a protože "kdyby si to nějak nezasloužila, přece by jí tolik nebili (zejména u starších dětí).
Mě sousedé kolikrát zmlácenou museli nechávat přespat u sebe doma. A víš co udělali druhý den? Poslali mě nazpět a přísně zakázali svým dětem si s námi hrát. To bylo vše. Sociálku jsem si nakonec musela v šestnácti zavolat sama. A odebrali mě okamžitě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.20 00:24
Je dobre si uvedomit naplno, ze te rodice tyrali. A necekat od nich pochopeni, sebereflexi, litost, toho nejsou schopni, protoze kdyby byli, tak ti neudelaji to, co ti udelali. Kdyz si je zaradis tam, kam patri, mezi lide s narusenou osobnosti, nebo s poruchou osobnosti, prestanes se snazit o komunikaci s nimi, protoze ti bude jasny, ze s takovym clovekem to nejde. Nikdy se nezmeni. Nikdy.
Tva cesta, jak z toho ven, je uvedomit si, ze vsechno co ti delali a rikali, kdyz jsi byla dite, nema nic s tebou, nebylo to o tobe, neni to o tobe, ale jen a jen o nich, resili si na tebe SVOU patologii osobnosti a nema to nic s tebou, ty jses nedelala jako dite nic, za co by te meli trestat.
Proto nemas zadny duvod na sebepodcenovani, musis si uvedomit, ze jses stejne tak hodnotnej clovek, jak ktokoli jinej, zaslouzis si stejnej repekt a uctu, jak ktokoli jinej, i kdyz te rodice v detstvi chteli presvedcit o opaku a darilo se jim to, protoze jses byla dite, ale delali to jen proto, protoze oni maji obrovskej problem sami sebou.
Dokonce ty muzes byt dal a v budoucnu silnejsi, jak rovesnici ve tvem veku, protoze TY jses to prozila a zvladas to. 
Dalsi krok po uvedomeni si naplno a jasne, kto jsou ve skutecnosti tvi rodice, je pretrhnout kontakt a zacit budovat svuj zivot od znovu, jinak a s minulosti nemit nic spolecny. Malokto dokaze pretrhnout uplne kontakt s rodici, ale pokud nechces, aby ti lidi, kteri ti nicili minulost, znicili i budoucnost, jina cesta neni…
Dalsi vec a strasne dulezita vec, je odpusteni. Nevim, jestli se jde k tomu prinutit, asi to potrebuje svuj cas, ale strasne se ti ulevi. Je to, jakoby ti spadl ze zad kamen. Az kdyz clovek odpusti, muze jit dal, jinak se budes motat v kruhu…k odpustetni ti pomuze uvedomit si, jak strasne museli byt tvi rodice nestastni, kdyz byli schopni detem delat to, co delali… stastny clovek nema potrebu ublizovat… oni meli nestastnej vztah, nestastnej celej zivot, byli a jsou tak hluboce nestastni ze sveho zivota, ze se ventilovali na svych detech…tohle vedomi ti muze pomoct odpustit. Abys nenosila ten balvan bolesti na zadech i dal, aby ti minulost neznicila budoucnost. Prerusit kontakt, odpustit…a zacit nanovo a jinak.
( A bylo by asi i dobre najit si nejakeho dobreho psychoterapeuta, kterej ti pomuze pochopit, co se delo a proc se to delo, jak budes mit jako tyrane dite tendenci delat veci, bud jsi dusi rebel a budes chtit delat vsechno opacne, jak tvi rodice, nebo budes mit tendenci jit v jejich vzorci.
Budes mit jeste dlouho tendenci si neverit, podcenovat se, bude ti chybet sevedomi, sebeucta a proto budes mit taky tendenci si hledat jako partnera podobneho pacose, jak byli tvi rodice, protoze si podvedome budes myslet, ze je normalni, ze te nekto ponizuje a ublizuje ti a ze si to zaslouzis.. a psychoterapeut by ti mohl pomoct toto vsechno pochopit a jak z toho ven. )
Drzim palce, holka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.12.20 00:46
@My Melody
Celým srdcem Vám děkuji za tuto odpověď. 
(Bohužel musím říct, že s tím partnerem máte pravdu.)
- Citovat
- Upravit
21.12.20 01:01
@Serpentini píše:
Mám pro tebe špatnou zprávu. V Česku se pořád bere bití jako standardní součást výchovy. U mě jsem zpětně zjistila, že třídní učitelka něco tušila, jen se bála zasáhnout, přiznala mi to. Jeden člověk to třeba u mě řešit chtěl, ale radši jsem s pláčem řekla, že hraju fotbal (totální blbost), když se vyptávala, protože jsem se bála, co bude když řeknu pravdu. Jo a tihle rodiče to prostě nevidí tak jak to bylo a ještě se cítí urážení, když to vytáhneš.
Ja mala obrovske stesti, ze me mlatil jen jeden rodic, druhej me branil, ale mel psychicke problemy, takze na to uz po case nestacil a pak uz nezvladal ani svuj zivot… neumim si predstavit, ze by me mlatili oba. U nas to tusili sousedi, poculi krik…az jednou, kdyz jsem byla dospela, mi sousedka rekla, ze bylo hrozne poslouchat hadky a nas plac… byli jsme navenek sporadana, vzdelana rodina, nikto nevedel co u nas je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.20 01:43
@Anonymní píše:
@My Melody
Celým srdcem Vám děkuji za tuto odpověď.
(Bohužel musím říct, že s tím partnerem máte pravdu.)
Mas strasne tezky zacatek zivota, ale nakonec muzes byt stastnejsi, jak spousta lidi, kteri neprozili to co ty, protoze ty muzes byt diky tomu nasobne silnejsi osobnost a zvladnout to, co jine lidi polozi, muzes mit jinou hierarchii hodnot, jit do hloubky, nezit pro banality…I kdyz mas blbou startovaci pozici, vsechno se muze zmenit a nakonec to muze dopadnout dobre.
Muj prvni vazny vztah byl vztah s clovekem s poruchou osobnosti. Nasla jsem si podvedome presne to, co jsem videla doma. Kdyz jsem od nej odchazela po 5 letech, byla jsem na tom blbe, byla jsem v zahranici, sama, nastesti mi pomohli kamaradi. A dnes mam nejlepsiho chlapa na svete a ziju tam, kde jsem vzdy zit chtela a delam praci, kterou jsem vzdy delat chtela. 
To pisu jako priklad, aby te to povzbudilo, ze spatnej zacatek jeste neznamena, ze to tak bude furt… najednou se zacnou dit veci a nekdy tak, jak si to v dusi prejeme..
Drz se, holka… a drzim palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
21.12.20 09:24
@My Melody Hele u nás si myslím, že to taky věděl celý barák. Museli. My taky slyšeli každou hádku u sousedů a člověk věděl jak zhruba žijí, i když se o ně aktivně nezajímal. Mně by svědomí nedovolilo nezasáhnout, ale myslím, že častěji lidi spíš nezasáhnou. Otázka taky je, jestli by to k něčemu bylo. Kolikrát když řidič zabije svoje dítě, tak se pak z novin dozvíme, že byli dlouhodobě sledováni OSPODem a ten stejně nezasáhl. To se vždycky rozčílím 
No a přesně jak říkáš, navenek by to do mojí matky nikdo neřekl. Jsi frajerka, že máš život dle svých představ, ať se ti daří i nadále 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
@aleaa
Děkuji za krásnou zprávu, komentář. Je pravda, že díky tomu co bylo, jsem o dost silnější a v podstatě i více optimisticky a prejici člověk.
Co mě nezabije, to mě posílí.