Je se mnou něco špatně?

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Anonymní

14.6.25 21:25

načítám...

Nevím jestli je něco semnou špatně

Dobry den,
Vím ze to sem nepatří ale popravde byla jsem u spoustu psychologů ale nikdy jsem nemohla moc říct naplno kvůli tomu ze to nebylo anonymní. tak bych to chtěla zkusit tady a třeba mi to pomuze a nebo by mi mohl i někdo poradit.
Jsem jedinaček a už od malá jsem trávila čas hodně sama a tak jsem si začínala o vymyslet imaginární psy, kočky no proste abych nebyla sama.
Pak jsem asi tak 5 měsíců byla u příbuzných asi když mi bylo 11 a ti me vychovávali uplně jinak a tedka poslední dobou když jsem si to období připustila tak jswm si propojila ze mám od tamtud třeba zasekavani a lékaní se + se nedokážu absolutně otevřít nikdy nikomu neřeknu vic, ale to nevím zda je kvůli tomu přímo.
Momentálně se potýkam s hodně emocnimy problémy a divnymy myšlenkami.
Nejspíše kvůli tatkovi on totiž me tak nějak ignoruje a mám pocit ze moje problémy jsou oproti jeho nic. Když se ozvu nebo něco on se naštve a já pak jen hodiny sedím brecim cumim do prázdná a nemám hezky myšlenky.
Připadám si jakoze nic nedokážu se ničemu na 100% věnovat. Mám 3 brigády dělám skolu rozjížděl jsem si menší podnikání ale musela jsem tedka prěrusit kvůli tomuhle.
Když přijdu domu tak vždy radši usnu než se bavit. Nikdy totiž se nebavíme o ničem co jsem dělala já jen o nějakých autech a něčem co nerozumím a musím to poslouchat protože pak se urazí.
Hrozne bych se chtěla odstěhovat myslim si ze by to bylo pro me v něčem tak zlehčující ale bohužel to finančně nejde a taťka by to nesnesl jeslikoz jsme to už i navrhovala a dopadlo to zase nastvanim.
Jen cítím tedka takový prázdno jako bych nic nebyla jakoby jen seděla a nikdy nebyla dost dobra a nikdo nikdy nedával pozornost me psychice jelikož musím být normalní.
Bylo mi i několikrát doporučeno jít na testy na ADHD/ADD/ a něco s psaním. Ale rodiče me tam nikdy ani jako malou neposlali a tedka už se tam bojim aby mi to nějak nezasáhlo do života
Tak jestli někdo měl podobný pocit nebo něco jak jste se toho zbavily nebo jak co mám dělat. A já sw fakt snažím být dobra

Citovat
Upravit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

teroonka

3257

4940

14.6.25 21:47

načítám...

Zeptám se na několik otázek: u kolika psychologů jsi byla, když píšeš „spousta?“ Kolik je ti let? Nenavrhl ti někdo podrobit se psychologickému vyšetření? To je metoda, vcelku náročná pro klienta i terapeuta časově, která slouží při správném vyhodnocení a interpretaci k odhalení možného duševního onemocnění, třeba i počínajícího. Jestli jsi ve věku konce puberty nebo časné dospělosti, cca. 15-25 let, tam je riziko vzniku závažných duševních onemocnění relativně vyšší a tvé potíže by mohly být, nejsem psycholog a neříkám že jsou, známkou prodromálního stádia některé duševní nemoci. Popisuješ emoční uzavřenost, velkou představivost v dětském věku, depresivní stavy po komunikaci s otcem, uzavírání se do sebe, píšeš „nemám hezké myšlenky“ - znamená to, že pomýšlíš na sebevraždu nebo že by bylo lepší nebýt?

načítám...
Citovat
Zmínit

Buba mara

2902

3856

15.6.25 07:39

načítám...

Ale proto k tomu psychologovi chodíš, abys to tam mohla říct naplno. Tam ti to pomůže, ne tady. Evidentně nějakou odbornou pomoc potřebuješ. Plnoletá už zřejmě jsi, tak nečekej, nějakého najdi a opravdu k němu choď. To není chřipka, to si doma nevyležíš. A doktor, to je jako kněz. Co se ve zpovědnici řekne, to tam zůstane. Tak se toho neboj. Soudit tě nikdo nebude.

načítám...
Citovat
Zmínit

andiedvorakova

1949

2760

15.6.25 09:33

načítám...

Já mám stejný problém. Od mala si mě táta všiml jen když bylo třeba mě za něco seřvat. Že mi nešel sport, který mi vybral, že jsem se na ten sport vykašlala. Za každou chybu v domácím úkolu nebo ve škole, že jsem něco, co jsem nikdy předtím neviděla, nedokázala pochopit do dvou minut. Nebo že jsem se opovážila nebýt furt veselá a třeba se kvůli něčemu rozbrečet, nebo vztekat. Pozitivně se mnou nikdy nemluvil. Buď řval a ponižoval (to když jsem něco udělala špatně), anebo mě ignoroval (to když jsem všechno dělala dobře). Chtěl ode mě výkon, jako člověka mě nikdy nevnímal. Bez mámy by si ani nepamatoval, kdy mám narozeniny. Netušil, do jaké chodím třídy, kdo jsou mí přátelé, co mám ráda, co ráda nemám… Jako malá jsem se snažila mít stejné koníčky jako on, být co nejlepší. Ale nešlo mi to. Došlo mi, že kdybych byla to, co si přál, tak by se asi ke mně choval jinak a že takovou, jaká jsem byla, mě přijmout prostě nedokázal. Neměl si se mnou co říct… Terapeutka mi pak vysvětlila, že vztah s otcem je pro ženu zásadní v tom, že jí od mala určuje její hodnotu coby ženy. A tudíž ženy, které vyrostly jako my, mají prostě problém. Naučí se, že nikdy nejsou dost dobré, nikdy nedělají dost a myslí si, že problém je na jejich straně. Zatímco ten problém je na straně otce, který nedokáže milovat svou dceru a být jí oporou tak, jak by měl… Úplně upřímně? Nemusíte se snažit být lepší, než jste. Nikdy mu nebudete dost dobrá. Připusťte si to. Ať byste udělala cokoliv na světě a byla kdokoliv, nezmění se to. Chyba je totiž u něj a změnit by to musel on. Na vás není vůbec nic špatně… Takže se na něj přestaňte soustředit. Stejně to k ničemu nebude. Nejde to vyřešit. Musíte si vybrat sebe. Buďte, kým chcete vy být, ne kým si myslíte, že by vás chtěl mít otec, aby se k vám mohl konečně chovat tak, jak jste si zasloužila. Všechno to hezké chování otce k dceři jste si zasloužila už jen tím, že jste se narodila. Selhal on, když vám ho nedokázal dát. A nedokázal to kvůli vlastní nedostatečnosti, ne kvůli té vaší… Zkuste si vyhledat něco o otcovském zranění/father wound… Co se týče ADHD a podobných diagnoz, tak občas za neschopností se soustředit stojí rozházený nervový systém z toho, že nevyrůstáme v bezpečném a milujícím prostředí, ne nutně diagnoza. Můžete zkusit somatická cvičení na regulaci nervového systému a za nějaké ty týdny nebo měsíce uvidíte, jestli se váš problém zlepšil, anebo ne. Pokud ne, tak pak bych se možná diagnostikovat nechala…