Nevíme si rady a dcerou, nějaké nápady z venčí?

@Anonymní píše:
Já se k tomu dále nebudu vyjadřovat. Dospělé ženy které o jedenáctiletém dítěti dovedou napsat jeho mámě, že je dítě spratek, jen proto, že ještě neumí dostatečně spracovat emoce, jsou se slušností a taktem hluboko pod takovým dítětem. A nejčastější rada dítě zbít když netušíme proč to dělá (má nějaké trápení, problém, emoční nevyzrálost je dle psychologa v poradně pravděpodobná) tak jsem jen ráda, že nemám takové rodiče já. Pro mě tato diskuze skončila, neboť moji dceru nebude urážet nikdo, kdo nežil její život, nemá její pocity a neví přesně, proč to dělá. Domněnky neberu. Nevadí mi názory, ani osočování o zkažené výchově, když to může být jinak, budiž, beru to jako názor, ale moje dcera je dítě, které potřebuje pomoc, ne rozbít ústa, na to tu vidím jiné adepty s jejich postoji k výchově a vyjadřováním. Mimo to, málo se tu objevily takové ženy, které dítě s tímto problémem vychovaly a zvládly to, většina nemá osobní zkušenost a pouze kritizuje.

Tak já si třeba vůbec nemyslím, že potřebuje dostat. Ani si nemyslím, že potřebuje vyloženě přísnější výchovu. Ale myslím si, že potřebuje méně chaotickou a klidnější výchovu. To, co jsi popisovala ohledně toho jídla, tak to byl jeden velký chaos - prosby, výhrůžky, sliby, zákazy, tresty… Od jednoho k druhému. Oba jste s manželem jednali pod emocemi. Ty a tvá dcera jste se vlastně chovaly dost podobně. Obě jste se snažily dosáhnout svého a obě dvě jste k tomu volily nátlak a manipulaci a jednaly jste hystericky. Já si myslím, že v první řadě se musíš naučit pracovat s emocemi ty sama. Pak to od tebe může tvá dcera odkoukat. A můžeš jí poradit, jak na to. Kdyby tvé dceři nešla třeba matematika, tak by to přece také nespravilo to, že se s ní budeš dohadovat a ječet po ní. A zároveň by ses určitě nesmířila s tím, že donese pětku, omluví se a jede se dál a za dva dny další pětka. Ne, určitě bys trvala na tom, že se musí tu matematiku učit a procvičovat ji. A pokud by to sama nezvládala, tak by ses učila s ní. A taky by ses třeba u toho musela něco sama naučit a pak přijít na to, jak to dceři co nejlépe vysvětlit a pak to s ní procvičovat a procvičovat a zase procvičovat. Tohle je podobné, jen dceři nejde zvládání emocí.
Jedna z prvních věcí, kterou podle mne můžeš příště udělat jinak, je to, že až uvidíš, že jsi vytočená a začínáš jednat až moc pod vlivem emocí, je to, že prostě sdělíš, že teď jsi až moc naštvaná, nemyslí ti to a odchazíš se uklidnit. Protože pak je to akorát boj o tom, kdo s koho. A nic neřešíte, pouze bojujete. Zároveň tím dceři dáš nějaký vzor, jak je možné reagovat v situaci, kdy se člověk přestává ovládat.
Nenechávej se zatahovat do zbytečných hádek. Myslím si, že v okamžiku, kdy je tvá dcera v nějakém hysterickém rozpoložení (vzteklá), tak nemá cenu se s ní pouštět do nějakých debat. Spíš třeba dle situace říct ještě v počátku, kdy situace není tak vyhrocená, že vidíš, že není ve své kůži, třeba začne sama s tím, proč je doopravdy tak naštvaná. Nebo projevit empatii „asi tě pěkně vytočilo, že nemáme tvou oblíbenou snídani“… Nebo dát možnost, ať si situaci vyřeší nějak sama. Nebo v okamžiku, kdy už bude fakt drzá, tak prostě jen říct, že jestli chce s tebou mluvit, tak jedině slušně a poslat ji se uklidnit. Ale v klidu. Ne za trest. Prostě má nějakou emoci, potřebuje si ji prožít a uklidnit se. Tak ať si ji prožije a uklidní se. Ty se zatím můžeš taky uklidnit a promluvit si s ní o jejím chování až potom v klidu.
Vem si ten den s tou snídaní, kolik času ti ten boj s dcerou zabral. A mám dojem, že svého jsi stejně nedosáhla. Zbytečně jsi se rozčilovala, vyhrožovala, prosila. Zbytečně jsi šla na nákup. Kdybys ji nechala být, ať se teda vyvzteká a mezitím by sis sama udělala pěkný den, tak by to nejspíš při nejhorším dopadlo stejně. Ale dost možná by to taky dceru přešlo dřív, když bys to nezhoršovala svou snahou dosáhnout svého. Nebo by ji to bez tvé reakce nebavilo takhle blbnout. Nebo by jsi se alespoň ty uklidnila a byla bys pak schopná tu situaci řešit víc v klidu a racionálněji a méně chaoticky.

@Anonymní píše:
Já se k tomu dále nebudu vyjadřovat. Dospělé ženy které o jedenáctiletém dítěti dovedou napsat jeho mámě, že je dítě spratek, jen proto, že ještě neumí dostatečně spracovat emoce, jsou se slušností a taktem hluboko pod takovým dítětem. A nejčastější rada dítě zbít když netušíme proč to dělá (má nějaké trápení, problém, emoční nevyzrálost je dle psychologa v poradně pravděpodobná) tak jsem jen ráda, že nemám takové rodiče já. Pro mě tato diskuze skončila, neboť moji dceru nebude urážet nikdo, kdo nežil její život, nemá její pocity a neví přesně, proč to dělá. Domněnky neberu. Nevadí mi názory, ani osočování o zkažené výchově, když to může být jinak, budiž, beru to jako názor, ale moje dcera je dítě, které potřebuje pomoc, ne rozbít ústa, na to tu vidím jiné adepty s jejich postoji k výchově a vyjadřováním. Mimo to, málo se tu objevily takové ženy, které dítě s tímto problémem vychovaly a zvládly to, většina nemá osobní zkušenost a pouze kritizuje.

Ona určitě má problém se zpracováním emocí. To píšu od začátku. Ale kdyby byl problém jen v tom, tak budou scény všude, ne jen doma. Což podle Tebe nejsou. Opravdu to vidím na velmi výrazný podíl vás rodičů. Udělali jste si z domova kolbiště, kde se hraje o moc, jste nedůslední, vyhrožujete neadekvátními tresty a reakcemi, které nedokážete naplnit. Asi taky máte problém se zpracováním emocí - máš o ni strach, že nepije, a reaguješ tak, že se ji k tomu snažíš donutit, ať to stojí, co to stojí. 

@blumen píše:
Aha, Ty ji jeste omlouvas po tom vsem, co vam rekla, dobry no.

Ona chudinka za to nemuze, protoze neumi zpracovat emoce…takze je zrejme v poradku, ze v 11 letech sprostě nadává rodičům, ale nevychovaná - dle matky - údajně není.. to nevymyslis…  

@Anonymní píše:
Máme puberťandu, občas to stojí za to, jako všude. Potíž asi je, že my jsme s manželem takový, že si s ní občas už nevíme rady. Je neuvěřitelně paličatá a nic na ni neplatí. Jsou to dny, kdy je to takhle, jindy je to s ní zase prima a je moc fajn.
Potřebujeme asi nějaké řešení z jiného hnízda, co bychom mohli vyzkoušet, jelikož to asi děláme celé nějak špatně.
Například dnes tedy ráno chtěla dcera ke snídani sladké pečivo. Žádné jsme neměli. Ona nám sdělila, že drží hladovku a nebude jíst ani pít dokud nebude mít to sladké pečivo a šťávu (sirup taky jak naschvál došel ).
Nabízeli jsme jí několik jiných variant snídaně, kakao, čaj. Nechtěla.
Manžel teda řekl, že když chce být princezna hlady, ať je hlady. Ona opravdu od toho rána nejedla, ani nepila. Asi kolem 12 hodiny slyším, že se hrabe v lékárničce. Ptám se jí co dělá a ona, že si jde vzít něco na bolest hlavy, že ji už hrozně bolí hlava. Tak ji vysvětluji, že hlava ji bolí, protože od večera nepila, že může omdlít, že mám o ní strach, ať se napije. Prášek do prázdného žaludku bez vody ji může ublížit a není to žádné řešení. Lékárničku jsem odnesla do auta. Ona začala neskutečně vyvádět, že je jí špatně, bolí ji hlava a je moje povinnost ji dát léky a že ji zanedbávám a nestarám se o ní. Tyto scény nám dělá tak dvakrát týdně když ji neustoupíme, sousedi už nám hrozili socialkou.
Už jsem měla strach, že se jí něco stane, když nepije, tak jsem ji donesla vodu a přemlouvala ji, aby se napila. Nechtela. Přišel i manžel. Hrozila jsem ji, že ji nedáme kapesné, nekoupíme zmrzlinu, nepojede s námi na koupaliště, zákazem kamarádek, zákazem počítače, telefonu. Počítač i telefon mi strčila do ruky s tím, že je jí to jedno a že bude jen ráda, že s námi nikam nemusí jet.
Manžel ji na to řekl že tím pádem volá sanitu ať ji odvezou do nemocnice na kapacky, když teda ve 36°C nepije už 16 hodin nic. Já jsem ji domlouvala, hrozila jsem že dostane facku, absolutně bez reakce, ví že by ji zřejmě nedostala. Už dostala, ale to bylo velmi raritně. Pak manželovi na tu sanitku řekla ze je dbil, že to by stejně neudělal (jasně, zaplatili bychom akorát výjezd). Manzel ji pleskl prstama přes ruku přes místo jak je biceps a triceps, ale asi jí to celkem bolelo a zařval na ni, že není u ní žádný dbil. Ona na to že ne, že je to ketensky tyran když ji mlátí.
Odešli jsme se uklidnit protože my si s ní vážně nevíme rady v těchto momentech.
Nachystala jsem vodu s ledem s brčkem a dala jí to k obědu vedle talíře. A nic. Nenapila se. Nejedla. Šla jsem tedy do obchodu a koupila ten hloupý sirup a udělala do džbánu limonádu.
Dceru jsem zavolala s tím že tady má limonádu, že manžel je vytočený, mě bolí žaludek i hlava a že doufám, že je na sebe hrdá, jak trapně nás vydírá. Že by se měla stydět. Nalila jsem ji limonádu do sklenice a dala jí to.
Ona si srkla malinkou trošku a vyplyvla to na zem se slovy, že co to je za sirup, takový hnus pít nebude. Manžel když to viděl tak odesel radši ven, asi by ji vážně jednu vrazil. Ja se neudržela a chrstla na ni tu limonádu ze skleničky. Tu že zbanu jsem vylila do dřezu a šla jsem do obýváku. Dcera tam vriskala co si to dovoluji že jsem kava, že jsem ji polila tričko
Já chápu že to bylo ode mě úplně hloupé, ale bit ji nechceme, domluvy nefungují a ona se stále nenapila. Prostě chce to pečivo a sirup na který je zvyklá a já nevím, zda se mám opravdu ráno obléknout a vše koupit podle jejího diktátu aby byl doma klid, nebo se snažit s ní dál bojovat. Už nám tohle předvedla jednou a nepila celý den, ale bylo to v zimě. Teď mám vážně obavy aby se jí neudělalo zle.
Podobné scénky nám tropí tak dvakrát za týden vždy si něco umane a když není po jejím je ostuda na celé kolo.

hele já bych se poradila na Ospodu, vzala jí k psychologovi/ psychiatrovi nebo jí vzala na výlet do dětského domova…tohle už je fakt na hlavu… evidentně fyzické násilí na ní neplatí a vy oba u ní nejste žádná autorita…

možná příště jí naložit do auta a vzít na pohotovost je jednodušší než chtít volat sanitku a pokud by byla dehydratovaná, tak by si jí tam třeba i nechali přes noc a dali jí kapačku…

@Hanka1 píše:
Ona chudinka za to nemuze, protoze neumi zpracovat emoce…takze je zrejme v poradku, ze v 11 letech sprostě nadává rodičům, ale nevychovaná - dle matky - údajně není.. to nevymyslis…

V pořádku to není, nechali to zajít moc daleko. Může to být od ní vzpoura za něco. Toho je třeba se dopátrat. Nadávat bych si rozhodně nedala. Na druhou stranu se to neobjevilo z ničeho nic. U nás doma se třeba nesmí říct nikomu křivé slovo, my nenadavame dětem, sobě navzájem, děti mezi sebou si taky nesmí nadávat. Říct někomu doma krávo je prostě nepředstavitelný.

@Arboretka píše:
já chápu, že jí její máma miluje a i přes to, jaká je, ji omlouvá. Člověk to u vlastních skrze tu lásku nevidí tak hrozné, jako to vidí u jiných. Je to její milovaná holčička a když nemá tyhle své dny, tak určitě bude fajn a ta máma s ní má i krásné zážitky, které to spolu s láskou vyrovnávají. A sama máma je ale dost omezená ( nemyslím jako blbá), a tímhle omlouváním si toho chování dělá té holce medvědí službu, taková ta mekritická opičí láska, co spíš ale škodí. Sama matka nedokáže nastavit pevné hranice, protože sama matka je tou svojí opičí láskou úplně měkká. Ťuťuňuňu na holčičku, ať to stojí co to stojí. Představa, že jedenáctileté dítě ve chvíli, kdy má okolo sebe dostatek pití všude možně včetně tekoucí vody z kohoutky padne žízní, ta je úplně zcestná. Jistěže by se ta holka napila, i kdyby potají. Zrovna tak představa, že bez buchty k snídani pojde hlady je naprosto úsměvná. Já si naopak myslím, že kdyby na mě vřeštělo takhle moje dítě a vydíralo smrtí hlady a žízní, tak by tuplem nic k tomu jídlo nedostalo, aby tedy vidělo, jak takový hlad opravdu vypadá. A k pití vodu, ať si to zkusí. A to vše s klidnou a kamennou tváří. I když bych supěla, nedopřála bych vyděračskému vzteklounovi, aby vidělo, jak se mnou mává. A na koupák bych odjela a smrádě by bylo samotné doma, však ono by se tam hezky najedlo a napilo

Já bych neřekla, že je máma ťuťuňuňu. Mně spíš přijde, že je asi až moc úzkostná. A taky, že má až moc pocit, že musí mít vše pevně v rukou. A že holt reagovala v té své úzkosti. Že si opravdu představovala, že se dcera za celý den nenapije a že se jí kvůli tomu něco stane. A že má v hlavě takovou představu, že nesmí dovolit dceři dělat nerozumné věcí. A že je její povinnost do ní to pití a jídlo jakkoli narvat, aby jako matka neselhala. Přijde mi, že mamka jedná pod vlivem těch úzkostí a těchto představ a pak jí to vůbec nemyslí racionálně a ty reakce tomu odpovídají. Možná je to i taková ta máma, co má pocit, že je zodpovědná za to, aby se její děti cítily spokojeně a dceři nedala v minulosti moc prostoru zažít si ty negativní emoce a naučit se je zpracovat, když byla mladší. Možná se jí ani nejde moc svěřit, když má dcera špatnou náladu, protože hned radí, snaží se za dceru tu situaci vyřešit a nenechá ji se prostě jen svěřit. Jako jo, dcera se chová děsně, ale to prostředí doma mi taky nepřijde zrovna jako něco extra fajn.