Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ne, nedělej to. Uchovej si tatínka v paměti tak, jaký byl zaživa.
Osobne nemam rada otevrene rakve, mrtvy clovek vypada proste jinak. Radsi si cloveka pamatuju tak, jak byl zaziva.
My sme meli chvíli u babičky a strýce ale nikdy jsem k ni nesla, neměla jsem na to odvahu.
Taky bych to nedělala, z výše psaného důvodu.
Když mi zemřel otec, tak rakev před zavřením před obřadem zkontrolovala jen máma, tehdy hlavně pro kontrolu, aby nedošlo k nějaké záměně (v širší rodině se něco podobného kdysi stalo, ještě v době totality, takový blbý konec…).
@Anonymní píše:
Ahoj, zemřel mi tatínek a já přemýšlím, jestli se s ním mám ještě naposledy před obřadem rozloučit v rakvi nebo ne, nevím, bojím se, nechal jste si prosím někdo otevřít rakev a pak jste třeba litovali? Děkuji
Uprimnou soustrast.
Ja videla svou maminku a dedu a zadne zrauma nemam!!Takze pokud chces, tak se klidně rozluc!!Nemáš se čeho bát. JÁ dedu pohladila po ruce ale jen na obleku a mámu po vlasech!!Vadilo mi jak byli studený. Jinak nic!!
Nemám otevřené rakve ráda, ať v nich leží kdokoli. Raději si dotyčného pamatuji takového, jaký byl dřív. Vím, že by se mi místo těch krásných chvil s ním vybavoval poslední pohled na něj. A to bych nechtěla.
Upřímnou soustrast ![]()
Před půl rokem zemřel tchán. Byla jsem přesvědčená, že se nepůjdu podívat, ale nějak to nešlo jinak. Přišlo mi, že je to úplně někdo jiný, měla jsem si ho raději pamatovat živého.
@Anonymní píše:
Ahoj, zemřel mi tatínek a já přemýšlím, jestli se s ním mám ještě naposledy před obřadem rozloučit v rakvi nebo ne, nevím, bojím se, nechal jste si prosím někdo otevřít rakev a pak jste třeba litovali? Děkuji
Upřímnou soustrast
Asi bych rakev neotevírala a tatínka si nechala v paměti jak byl za živa, hezké vzpomínky.
Jo a taky se zavrenou rakvi da predejit trapnym situacim. Babicka umrela po pul roce po mrtvici, kdy byla uz jen upoutana na luzko. Po operaci nemela vlasy, za tech nekolik mesicu moc nedorostly a taky byla hodne zavodnena. No a pred pohrbem, pri rozlouceni u rakve, manzel, ktery babicku v nemocnici uz nevidel, vyjukane prohlasil „To je babicka?!“, nebyla si podobna tak jak ji znal. No nastesti jsem to slysela jen ja a moje mamka ![]()
Pokud se bojis a chceš si uchovat tatínka ve vzpomínkách jako býval dřív, nedělala bych to. Svého tatku jsem viděla chvíli potom, co umřel a nehezke vzpomínky na to mam i teď.
Ja byla v poslednich letech na hodne pohrebech a vzdy jsem se sla rozloucit - jako jedina- k otevrene rakvi. Bylo to na pozadani, pak vratili zase zpet viko. A zadne trauma z toho nemam. Byli jsme i radi, ze muzeme zkontrolovat, ze tam lezi opravdu nas blizky. Ale bylo to vzdy za sklem a rozloucit se pohlazenim tedy nikdy neslo. Fotit ale slo.
@martula78 píše:
Ja byla v poslednich letech na hodne pohrebech a vzdy jsem se sla rozloucit - jako jedina- k otevrene rakvi. Bylo to na pozadani, pak vratili zase zpet viko. A zadne trauma z toho nemam. Byli jsme i radi, ze muzeme zkontrolovat, ze tam lezi opravdu nas blizky. Ale bylo to vzdy za sklem a rozloucit se pohlazenim tedy nikdy neslo. Fotit ale slo.
nemohla bych si fotit blízké v rakvi, neumím si představit, že bych se k těm fotografiím vracela, prohlížela své mrtvé na fotce. Člověk je rád, že mu některé věci z paměti spíše mizí.
My se byli rozloučit přímo v nemocnici, pár hodin po smrti.Ve vzpomínkách se mi vybaví živý, ale tak každý to má jinak.
Upřímnou soustrast… jak už tu zaznělo, pokud si chceš tatínka pamatovat takového jaký byl, nedělej to… já se šla rozloučit s mým tatínkem pár hodin po tom, co zemřel a neměla jsem to dělat, vidím to dodnes…
U nas to bylo tak, ze pohrebni sluzba mela dedu vystaveneho v nejake vedlejsi mistnosti a tam se mohla jit rodina podivat pred obradem. A pak uz pro ostatni byla rakev v sale zavrena.
Vetsine lidi je ten pohled neprijemny, tak bych tam zbytecne nedelala dalsi stres vystavovanim.
Ale jako blizka rodina jsem byla rada, ze jsem videla me blizke i po smrti, i kdyz vypadali uz uplne jinak. A nemam je uchovane v pameti tak jak vypadali po smrti, ale tak jak jsem je vzdy vidala, jako zive v pro ne typickych situacich.