Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Partner mi zakazuje i chodit se synem ven
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
jahuhudka
2.3.20 15:58
Sbal sebe a malého a utíkej… Mamka tě u sebe doma s malým snad nechá než si Najdeš něco svého.. Akorát do doje*es život
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 15:58
Poradit muzu. Pokud chcete zachránit svému dítěti život a vychovat z nej normálního člověka, musíte odejít. V takovém prostředí dítě byt nemůže. Musíte si vybrat, buď život vašeho dítěte nebo váš partner. Doufam, ze jako máme víte která odpoved je správná
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 15:59
Proboha a co tě u něho drží? Nejspíš je psychicky nemocný ale hlavně je to nevychovaný debil. Co na to jeho rodiče? Proč nemůžeš jít ven, když on je v práci? Normálně se seber a běžte, jsi dospělá, nikdo ti nemůže říkat, co máš dělat.
Ve tvém případě bych se ale sbalila a odstěhovala se pryč, třeba k mamince. Určitě vám tam bude líp než se sprostým starým magorem. Myslíš, že tohle je dobrý příklad pro tvé dítě?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 15:59
No, ty jsi to tedy vyhrála, šílence o dvacet let staršího, co nemá ani v jeho věku vlastní byt. Hrůza, co by se ti tak dalo poradit, bude se to zhoršovat, pokud to jen trochu jde, tak vezmi nohy na ramena, i když v tomhle případě to asi nebude jednoduché. U mamky být můžeš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 16:00
Pokud potřebuješ sebrat nějakou sílu k odchodu, zavolej třeba na Bílý kruh bezpečí, existuje spousta linek pro ženy v nouzi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
alena1995
2.3.20 16:01
@Anonymní píše:
Dobrý den,
potřebuju už opravdu pomoc, poradit…
S partnerem máme chlapečka (rok a půl). Bydlíme v jednom pokojíku v malém bytě u jeho rodičů. Partner je ode mě starší asi o 20 let.Je to strašně dlouhý příspěvek a není úplně smysluplně napsaný, protože jsem psala co mě zrovna napadlo, tak kdo nechce číst celý dole jsem to shrnula.
A teď k tomu co mě trápí…
Co se malej narodil jsem s ním nebyla ani jednou venku sama. Nemůžu ani sama vynest koš, vždyť on to potom vynese. Co jsem byla těhotná jsem si představovala, jak budu chodit s kočárkem jako pyšná mamina a později na hřiště aby se dostal mezi děti a ven. Přímo před barákem máme malé dětské hřiště s plůtkem a nemůžu ani tam, vždycky když mu řeknu, že bych s malym chtela aspoň pred barak na to hřiště, ani se o tom nechce bavit řekne, to jeho ironické „určitě“ a tváří se jako kdybych chtěla bůh ví co. Já přece nechci nikam cestovat nebo něco jenom jít před barák. Ale my jsme pořád zavřený v tom malym pokojíku a koukáme z okna na to hřiště jak si tam nějaké maminky hrajou se svýma detma a nebo jak maminky chodí s kočárkama, je mi to líto, že tohle už zpět nevrátím. Partner chodí do práce od po do pá asi od 6 hod a vrací se až později odpoledne přibližně kolem páté. O víkendu jezdíme většinou na chatu, takže aspoň tam je malej venku. Po práci je samozřejmě rád, že už je doma a může odpočívat. Já po něm taky nechci aby pak po práci jsme někam šli nebo jeli, a taky pro malého to takhle pozdeji neni idealní. Tak proč sakra s malym nemůžu ven třeba dopoledne na to hřiště. Pořád se něčeho bojí, že se něco stane, spadneme na schodech, že uteče do silnice… ale to se může stát takhle i něco doma, ale taky ho samozřejmě pořád hlídám, jsem u malého 24 hodin denně od doby co se narodil, nikdy ho nikdo nehlídal a to je moc hodnej, jde o to, že by ho nikomu nesvěřil.Nadává mi ale kvůli takovým blbostem a maličkostem, a tak hnusně a pak se ještě naveze do mojí mamky a to mě naštve snad nejvíc, mamka totiž vůbec neví že se něco takového děje, protože vim, že kdybych jí to řekla moc by jí to mrzelo. Tak třeba: partner leží v posteli a já sedim v kresle, malej jde ode mě k tátovi a cestou zavrávorá a spadne, nic se nestane, on vstane a jde dál jakože nic, no a partner mi hned nadává jaka jsem krá, kun, vyjebna zasá, že ho nehlidam a pak že ten xindl (myslí mojí mamku) co mě vychoval že ať sem dlouho nechodí atd… A když to zajde dál tak řekne, že ať vypadnu, že jsem nic, ho***, a že ať se hlavně nevracim a malého už nikdy neuvidím, že ho bude mít v péči, že nemám žádnou šanci atd… Proč? Nerozumim tomu… Někdy bych se nejradši sbalila a odešla, kamkoliv hlavně pryč, ale jedině s malym, bez něj bych nikam nešla a to by bylo strašný, myslim, že bych to asi nepřezila. A za hoďku, třeba když malej usne, se začne lísat a dělá jako že se nic nestalo a že máme úplně idylicky vztah… Starám se o malého tak pečlivě, miluju ho nejvíc na světě, a jemu se pořád něco nelíbí. Nemůžu ani navštívit svoji mamku u ní doma a to bydlí o dvě ulice od nás. Občas přijde ona k nám, tak jednou dvakrát za měsíc. Když se mamkou domluvím tak se mu to úplně bojim říct, jak se zase bude tvářit a co bude říkat. Moje mamka je úžasná, klidnéjšího, milejsiho a hodnejsi člověka jsem nikdy nepoznala.
Dřív mi partner doma vypínal i internet, což tomu nerozumim, protože ho skoro nepouzivam, nemam zadnou socialni sit a pisu si jen se svoji mamkou ale to asi ani nevi.
S nikym se nestykam, nikdo k nam nechodi, pořád jenom doma, jednou za týdnen jedeme na nákup a to hned říká ať už jsme zase doma. Nechápu že nerozumí tomu, že se tu nekdy citim jako ve vězení, nemam si s kym popovidat, on mě neposlouchá, neumí to a jeho mamka taky ne. On chodí do práce tam se vidí s lidma, nedělá kancelarskou práci, a taky nedělá každéj den to samé.
Večer když malej nemůže usnout tak mi hned zase vyčítá, co jsme celej den dělali, že nechce spát, ale co ono se taky dá celej den delat v jednom malym pokojíku, kterej ještě k tomu zabírá celej prostor velká postel.
Chtěla bych tohle všechno nějak změnit ale nevim jak, asi to ani nejde, je mi z to strašně.-- Abych to shrnula, tak mi prostě nejvíc vadí, že nemůžu s malym ven a že mi pořád nadává kvůli blbostem a ještě k tomu pred malym, nevim jak se branit. Když se branim je to ještě horší.
Kolikrát mě už ani život nebavi, ale nemůžu s tim nic dělat kvůli malemu a mamce, to jim nemuzu udělat. Chtěla bych si popovídat treba s psychlozkou, ale kdo mi pohlida maleho, jak se tam dostanu atd, kdyby to měl partner vědět a nahodou se ta věc dostala až k soudu, tak by to určitě zase nejak pouzil proti mě.
Asi to zni blbě i přes to ho mám nějak ráda, nechci abysme šli od sebe, nedokážu si to představit.
Prosim Vás můžete mi nějak poradit?
To je, ale fakt hrozný. Přečti si to po sobě… Odejdi od něj. Malého ti nevezme, vyhrožuje každej chlap.
- Citovat
- Upravit
2.3.20 16:01
Já myslím, že opravdu potřebuješ odbornou pomoc 
Protože, žít dobrovolně tak jak žiješ, to prostě není normální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hegy
2.3.20 16:02
@jahuhudka píše:
co třeba odejít.
Nechce odejít…má ho ráda…zakladatelko a jinak jsi normální? 
- Citovat
- Upravit
2.3.20 16:03
Ja to ani nebudu cele cist, beztak vim, co tam pises… je to i tvoje vina ze tvoje dite zije v tomhle… kdybys mela vsech pet pohromade tak uz jsi davno pryc i kdyby v azylaku
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 16:04
Jsi fakt blbá. Jestli je to z poloviny pravda, tak chudák dítě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 16:05
@Anonymní píše:
Dobrý den,
potřebuju už opravdu pomoc, poradit…
S partnerem máme chlapečka (rok a půl). Bydlíme v jednom pokojíku v malém bytě u jeho rodičů. Partner je ode mě starší asi o 20 let.Je to strašně dlouhý příspěvek a není úplně smysluplně napsaný, protože jsem psala co mě zrovna napadlo, tak kdo nechce číst celý dole jsem to shrnula.
A teď k tomu co mě trápí…
Co se malej narodil jsem s ním nebyla ani jednou venku sama. Nemůžu ani sama vynest koš, vždyť on to potom vynese. Co jsem byla těhotná jsem si představovala, jak budu chodit s kočárkem jako pyšná mamina a později na hřiště aby se dostal mezi děti a ven. Přímo před barákem máme malé dětské hřiště s plůtkem a nemůžu ani tam, vždycky když mu řeknu, že bych s malym chtela aspoň pred barak na to hřiště, ani se o tom nechce bavit řekne, to jeho ironické „určitě“ a tváří se jako kdybych chtěla bůh ví co. Já přece nechci nikam cestovat nebo něco jenom jít před barák. Ale my jsme pořád zavřený v tom malym pokojíku a koukáme z okna na to hřiště jak si tam nějaké maminky hrajou se svýma detma a nebo jak maminky chodí s kočárkama, je mi to líto, že tohle už zpět nevrátím. Partner chodí do práce od po do pá asi od 6 hod a vrací se až později odpoledne přibližně kolem páté. O víkendu jezdíme většinou na chatu, takže aspoň tam je malej venku. Po práci je samozřejmě rád, že už je doma a může odpočívat. Já po něm taky nechci aby pak po práci jsme někam šli nebo jeli, a taky pro malého to takhle pozdeji neni idealní. Tak proč sakra s malym nemůžu ven třeba dopoledne na to hřiště. Pořád se něčeho bojí, že se něco stane, spadneme na schodech, že uteče do silnice… ale to se může stát takhle i něco doma, ale taky ho samozřejmě pořád hlídám, jsem u malého 24 hodin denně od doby co se narodil, nikdy ho nikdo nehlídal a to je moc hodnej, jde o to, že by ho nikomu nesvěřil.Nadává mi ale kvůli takovým blbostem a maličkostem, a tak hnusně a pak se ještě naveze do mojí mamky a to mě naštve snad nejvíc, mamka totiž vůbec neví že se něco takového děje, protože vim, že kdybych jí to řekla moc by jí to mrzelo. Tak třeba: partner leží v posteli a já sedim v kresle, malej jde ode mě k tátovi a cestou zavrávorá a spadne, nic se nestane, on vstane a jde dál jakože nic, no a partner mi hned nadává jaka jsem krá, kun, vyjebna zasá, že ho nehlidam a pak že ten xindl (myslí mojí mamku) co mě vychoval že ať sem dlouho nechodí atd… A když to zajde dál tak řekne, že ať vypadnu, že jsem nic, ho***, a že ať se hlavně nevracim a malého už nikdy neuvidím, že ho bude mít v péči, že nemám žádnou šanci atd… Proč? Nerozumim tomu… Někdy bych se nejradši sbalila a odešla, kamkoliv hlavně pryč, ale jedině s malym, bez něj bych nikam nešla a to by bylo strašný, myslim, že bych to asi nepřezila. A za hoďku, třeba když malej usne, se začne lísat a dělá jako že se nic nestalo a že máme úplně idylicky vztah… Starám se o malého tak pečlivě, miluju ho nejvíc na světě, a jemu se pořád něco nelíbí. Nemůžu ani navštívit svoji mamku u ní doma a to bydlí o dvě ulice od nás. Občas přijde ona k nám, tak jednou dvakrát za měsíc. Když se mamkou domluvím tak se mu to úplně bojim říct, jak se zase bude tvářit a co bude říkat. Moje mamka je úžasná, klidnéjšího, milejsiho a hodnejsi člověka jsem nikdy nepoznala.
Dřív mi partner doma vypínal i internet, což tomu nerozumim, protože ho skoro nepouzivam, nemam zadnou socialni sit a pisu si jen se svoji mamkou ale to asi ani nevi.
S nikym se nestykam, nikdo k nam nechodi, pořád jenom doma, jednou za týdnen jedeme na nákup a to hned říká ať už jsme zase doma. Nechápu že nerozumí tomu, že se tu nekdy citim jako ve vězení, nemam si s kym popovidat, on mě neposlouchá, neumí to a jeho mamka taky ne. On chodí do práce tam se vidí s lidma, nedělá kancelarskou práci, a taky nedělá každéj den to samé.
Večer když malej nemůže usnout tak mi hned zase vyčítá, co jsme celej den dělali, že nechce spát, ale co ono se taky dá celej den delat v jednom malym pokojíku, kterej ještě k tomu zabírá celej prostor velká postel.
Chtěla bych tohle všechno nějak změnit ale nevim jak, asi to ani nejde, je mi z to strašně.-- Abych to shrnula, tak mi prostě nejvíc vadí, že nemůžu s malym ven a že mi pořád nadává kvůli blbostem a ještě k tomu pred malym, nevim jak se branit. Když se branim je to ještě horší.
Kolikrát mě už ani život nebavi, ale nemůžu s tim nic dělat kvůli malemu a mamce, to jim nemuzu udělat. Chtěla bych si popovídat treba s psychlozkou, ale kdo mi pohlida maleho, jak se tam dostanu atd, kdyby to měl partner vědět a nahodou se ta věc dostala až k soudu, tak by to určitě zase nejak pouzil proti mě.
Asi to zni blbě i přes to ho mám nějak ráda, nechci abysme šli od sebe, nedokážu si to představit.
Prosim Vás můžete mi nějak poradit?
Kazdej trpi, jak je blbej.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
2.3.20 16:05
Prostě se seber a jdi k mámě. Zajdi na ospod, vyřeš svěření do péče a už se tam nikdy nevracej. Dítě nemůže být zavřený doma, takhle to prostě nejde přece. Vůbec nechápu, že ho posloucháš tohle není normální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý den,
potřebuju už opravdu pomoc, poradit…
S partnerem máme chlapečka (rok a půl). Bydlíme v jednom pokojíku v malém bytě u jeho rodičů. Partner je ode mě starší asi o 20 let.
Je to strašně dlouhý příspěvek a není úplně smysluplně napsaný, protože jsem psala co mě zrovna napadlo, tak kdo nechce číst celý dole jsem to shrnula.
A teď k tomu co mě trápí…
Co se malej narodil jsem s ním nebyla ani jednou venku sama. Nemůžu ani sama vynest koš, vždyť on to potom vynese. Co jsem byla těhotná jsem si představovala, jak budu chodit s kočárkem jako pyšná mamina a později na hřiště aby se dostal mezi děti a ven. Přímo před barákem máme malé dětské hřiště s plůtkem a nemůžu ani tam, vždycky když mu řeknu, že bych s malym chtela aspoň pred barak na to hřiště, ani se o tom nechce bavit řekne, to jeho ironické „určitě“ a tváří se jako kdybych chtěla bůh ví co. Já přece nechci nikam cestovat nebo něco jenom jít před barák. Ale my jsme pořád zavřený v tom malym pokojíku a koukáme z okna na to hřiště jak si tam nějaké maminky hrajou se svýma detma a nebo jak maminky chodí s kočárkama, je mi to líto, že tohle už zpět nevrátím. Partner chodí do práce od po do pá asi od 6 hod a vrací se až později odpoledne přibližně kolem páté. O víkendu jezdíme většinou na chatu, takže aspoň tam je malej venku. Po práci je samozřejmě rád, že už je doma a může odpočívat. Já po něm taky nechci aby pak po práci jsme někam šli nebo jeli, a taky pro malého to takhle pozdeji neni idealní. Tak proč sakra s malym nemůžu ven třeba dopoledne na to hřiště. Pořád se něčeho bojí, že se něco stane, spadneme na schodech, že uteče do silnice… ale to se může stát takhle i něco doma, ale taky ho samozřejmě pořád hlídám, jsem u malého 24 hodin denně od doby co se narodil, nikdy ho nikdo nehlídal a to je moc hodnej, jde o to, že by ho nikomu nesvěřil.
Nadává mi ale kvůli takovým blbostem a maličkostem, a tak hnusně a pak se ještě naveze do mojí mamky a to mě naštve snad nejvíc, mamka totiž vůbec neví že se něco takového děje, protože vim, že kdybych jí to řekla moc by jí to mrzelo. Tak třeba: partner leží v posteli a já sedim v kresle, malej jde ode mě k tátovi a cestou zavrávorá a spadne, nic se nestane, on vstane a jde dál jakože nic, no a partner mi hned nadává jaka jsem krá, kun, vyjebna zasá, že ho nehlidam a pak že ten xindl (myslí mojí mamku) co mě vychoval že ať sem dlouho nechodí atd… A když to zajde dál tak řekne, že ať vypadnu, že jsem nic, ho***, a že ať se hlavně nevracim a malého už nikdy neuvidím, že ho bude mít v péči, že nemám žádnou šanci atd… Proč? Nerozumim tomu… Někdy bych se nejradši sbalila a odešla, kamkoliv hlavně pryč, ale jedině s malym, bez něj bych nikam nešla a to by bylo strašný, myslim, že bych to asi nepřezila. A za hoďku, třeba když malej usne, se začne lísat a dělá jako že se nic nestalo a že máme úplně idylicky vztah… Starám se o malého tak pečlivě, miluju ho nejvíc na světě, a jemu se pořád něco nelíbí. Nemůžu ani navštívit svoji mamku u ní doma a to bydlí o dvě ulice od nás. Občas přijde ona k nám, tak jednou dvakrát za měsíc. Když se mamkou domluvím tak se mu to úplně bojim říct, jak se zase bude tvářit a co bude říkat. Moje mamka je úžasná, klidnéjšího, milejsiho a hodnejsi člověka jsem nikdy nepoznala.
Dřív mi partner doma vypínal i internet, což tomu nerozumim, protože ho skoro nepouzivam, nemam zadnou socialni sit a pisu si jen se svoji mamkou ale to asi ani nevi.
S nikym se nestykam, nikdo k nam nechodi, pořád jenom doma, jednou za týdnen jedeme na nákup a to hned říká ať už jsme zase doma. Nechápu že nerozumí tomu, že se tu nekdy citim jako ve vězení, nemam si s kym popovidat, on mě neposlouchá, neumí to a jeho mamka taky ne. On chodí do práce tam se vidí s lidma, nedělá kancelarskou práci, a taky nedělá každéj den to samé.
Večer když malej nemůže usnout tak mi hned zase vyčítá, co jsme celej den dělali, že nechce spát, ale co ono se taky dá celej den delat v jednom malym pokojíku, kterej ještě k tomu zabírá celej prostor velká postel.
Chtěla bych tohle všechno nějak změnit ale nevim jak, asi to ani nejde, je mi z to strašně.
-- Abych to shrnula, tak mi prostě nejvíc vadí, že nemůžu s malym ven a že mi pořád nadává kvůli blbostem a ještě k tomu pred malym, nevim jak se branit. Když se branim je to ještě horší.
Kolikrát mě už ani život nebavi, ale nemůžu s tim nic dělat kvůli malemu a mamce, to jim nemuzu udělat. Chtěla bych si popovídat treba s psychlozkou, ale kdo mi pohlida maleho, jak se tam dostanu atd, kdyby to měl partner vědět a nahodou se ta věc dostala až k soudu, tak by to určitě zase nejak pouzil proti mě.
Asi to zni blbě i přes to ho mám nějak ráda, nechci abysme šli od sebe, nedokážu si to představit.
Prosim Vás můžete mi nějak poradit?