Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Plánujete svůj život?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
16.9.14 17:28
No, třeba děti se nám tak nějak přihodily, ale se studiem jsem to měla podobně. S prací…trochu jinak, ale taky plánuju a jak mi to chlap rozhodí (nějaké krátkodobé plány), tak jsem z toho pěkně rozčarovaná 
Plánování je bezva věc…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:29
Plánuju, rozhodně nežiju ze dne na den. Ale ne vše se dá ovlivnit, tak ne všechny plány vyšly jak jsem chtěla…třeba ty děti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:32
Věděla jsem, co chci, jak se k tomu chci dopracovat… Ale nějak jsme nepočítala s tím, že nám doktoři ve 21 letech řeknou, že máme minimální šanci mít spolu dítě… Takže pak se nám tak nějak přihodily dvě děti a nedodělaný inženýrský studium… 
Jako jo, asi jsem se mohla měsíc nebo dva měsíce po svatbě rozvést a najít si jinýho manžela… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:32
Já jsem věděla takové ty základní věci. Plánovat hodně dopředu, mě nikdy moc nebavilo, přišlo mi to nudné, že mě život nemá čím překvapit. Teď plánuji tak maximálně, co budeme dělat o víkendu, jo a možná už plánuji, co koupím na Vánoce. Asi nesnesu to zklamání z něčeho na co se těším a plánuju to a pak přijde něco, co mi vše zkazí. Sama nevím, kde budu za rok, ale o to mi připadá, že je můj život zajímavější… a kdo ví co mě čeká 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:32
Už neplánuju, protože život přihodil to, co se s plány moc nemusí…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:33
Nevím, jestli je plánování bezva věc. Taky plánuji, mám občas i různé varianty, ale už se mi stalo, že to bylo nakonec jinak. Prostě mám „základní kostru“, ale už nelpím na detailech. Kolegyně je největší plánovač, kterého jsem kdy potkala a ještě je k tomu velmi netrpělivá. Nemá to jednoduché sama se sebou a ani její okolí s ní - hroutí se, když jí plány nevycházejí a vše by chtěla hned, je věčně nespokojená…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Chocoloco
16.9.14 17:33
Ja nejsem priznivcem velkeho planovani, protoze pak hrozi o to prudsi zklamani, kdyz to nevyjde. U VS jsem mela dve tri, ktere me zajimaly a nakonec jsem vystudovala obe, partnera jsem rozhodne nemela vysneneho do detailu a presto jsem potkala skveleho chlapa, se kterym nam to klape uz trinact let, ani deti jsem neplanovala na rok presne..
A i presto, ze nejsem centralni planovac, mam vicemene vse, co jsem kdy chtela, rodinu, vzdelani, praci, zazemi. Neziji ze dne na den, ale take odmitam resit, co bude za petadvacet let.
Nekteri lide stravi zivot cekanim na to, az se jejich sny zmeni ve skutecnost, ja se jim snazim jit naproti, abych si je stihla trochu uzit.
Příspěvek upraven 16.09.14 v 17:35
- Citovat
- Upravit
16.9.14 17:35
Plánuji, ale neberu to dogmaticky. Tj. vím kam přibližně chci dojít, ale když mně osud zavane na úplně jinou cestu která vypadá zajímavěji nebráním se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:35
Měla jsem o svém životě celkem jasnou představu - jakou školu bych chtěla udělat, velikost rodiny apod.
Bohužel možná bohudík se mi přihodila nemoc, které jsem musela částečně svůj život podřídit a potom také problémy s donošením dítěte. Od té doby už nic moc velkého neplánuju. Mám představu co a kdy bych chtěla, ale nechávám všemu tak nějak volný průběh.
Jsou věci, které nijak nelze ovlivnit ani naplánovat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:37
Planovala jsem. Vzdycky a vsecko a ono to krasne vychazelo. Pak jsem si ovsem naplanovala tri deti do tricitky a prihodila se nam neplodnost Prvni jsem porodila skoro ve dvaatriceti po sestiletem usili, dalsi jsou naprosto v nedohlednu a ja dostala pres hubu a zjistila, ze planovani je krasna vec, ale spoustu veci nemame nejmensi sanci ovlivnit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:38
Oproti tobě tedy plánovač nejsem - jaké chci povolání jsem nikdy moc neřešila, partnera jsem měla vždycky toho, do kterého jsem se zamilovala, dětí mám tolik, kolik se náhodně podařilo , zaměstnání mám takové, které se naskytlo. Ale oproti tobě se vůbec necítím v nevýhodě, i když vlastně žiju tak, že nic neplánuju a využívám jen příležitosti, které život nabízí - všechna moje zaměstnání byla bezvadná a líbila se mi, i když jsem se k nim dostávala jako slepý k houslím. Dokonce jsem se bez plánování dostala kariérně docela vysoko, aniž bych to tedy plánovala nebo o to usilovala - prostě se to přihodilo. Teď studuju druhou vysokou školu - taky bez plánování - po letech mě napadlo, že mě daný obor zajímá a chci se v něm zdokonalit, a tak si to užívám. Partnera mám skvělého už 17 let - a to jsme se seznámili jen tak na ulici 
- zamilovala jsem se a neřešila jaký je a není, co má nebo nemá. Jo, vlastně jsem v té době chodila s jiným, který nám naplánoval dalších asi 10 let života a já mu to takhle nezodpovědně seznámením s cizím chlapem na tramvajové zastávce zkazila .
Asi věřím v osud - co se má člověku stát, to se stane a jestli se k tomu dostane s velkým plánováním, nebo se to „přihodí“ - to je celkem jedno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:41
Věřím v sílu myšlenky a to, co jsem si tak nějak vysnila a představovala „v barvách“, to se mi splnilo…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.9.14 17:42
@ugluk se třema dětma do třicítky jsem to měla stejně, nestihnu ani jedno
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Otázka je jednoduchá. Já jsem typický plánovač. Věděla jsem na jakou chci střední a vysokou školu a dělala a udělala jsem pro to maximum. Věděla jsem jakého chci partnera - a za tím jsem si šla, že chci dvě děti - né více i s přibližně jakým věkovým rozdílem, co pro mně bude přijatelné.
Měla jsem vždy tak nějak v hlavě, co chci dokázat a jakou cestou se k tomu dopracuju…a světe div se, povedlo se…a odmítám nařčení, že je to jen dílem náhody a štěstí.
Proto by mě zajímalo jak jste na tom Vy, kterým se život tak nějak „přihodil“…tedy například přihodilo několik dětí, přihodila nezaměstnanost, přihodilo nedodělání školy…prostě věci, které když chceme, tak je ovlivnit můžeme.
Změnilo to Váš postoj k tomu, že jste plánovat začaly? Nebo stále žijete ze dne na den?