Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dobrý den.
Chtěla bych se zeptat. Zažili jste někdy náročné období, kdy jste měli pocit, že vám nikdo nerozumí? Ani příbuzní, kteří vás mají rádi nebo milující partner. Myslím tím třeba vážnou nemoc, těžký porod, smrt milovaného, cokoliv.
Mám milujícího přítele, ale do tohohle se jaksi “nedokáže” vžít a ale podporuje navenek. Myslím, že je to normální. Jen ten daný člověk si to celé prožil. Jsou kolem mě lidé, kteří moji situaci zlehčují. Já mám potom pocit, že to co jsem prožila “nikdo nechápe” a já jsem na světě sama. Asi je to normální a nic se s tím neda dělat.
Co myslíte?
Holt musíš najít sílu v sobě a nečekat až tolik podporu zvenku, ono to časem půjde ![]()
Nemusí tě chápat, stačí, když tě tolerují.
Kdo si nějakou zkušeností neprošel, nemusí jí rozumnět. ČLověk s milujícími rodiči nepochopí pocity týraného dítěte, bezdětní nemusí pochopit únavu čerstvých rodičů, ten, kdo se má jako v bavlnce nepochopí úzkost člověka, co přijde o střechu nad hlavou.
Když nenapíšeš, o co jde, těžko napsat víc.
Díky, mně štve to neustálé sebelitování, když by člověk mohl myslet na hezké věci.
Už mi to sebelitování vyčetla maminka a přítel, takže k tomu asi mám sklony.
Všechno chci perfektně, aby dopadlo tak, jak jsem si naplánovala a když to tak není.. je problém…
Tak snad negativní pocity časem poleví ![]()
A nejedná se náhodou o smutek z ranného potratu? Jestli ano, tak to si prožije skoro každá. Je to smutné, ale jsou horší situace. Možná ti to rodina dává najevo. Otočit list a jít dál. A už to nerozebírat, pokud to partner už uzavřel. Šťourání v ráně smutek nezacelí.
@Karolína13210 píše:
Díky, mně štve to neustálé sebelitování, když by člověk mohl myslet na hezké věci.
Už mi to sebelitování vyčetla maminka a přítel, takže k tomu asi mám sklony.
Všechno chci perfektně, aby dopadlo tak, jak jsem si naplánovala a když to tak není.. je problém…
Tak snad negativní pocity časem poleví
tak pokud máš problém se sebelitováním i při běžných situacích, tak by ti mohl pomoct nějaký terapeut, protože to musí být smutné žití, se pořád litovat.
Já mám podobnou kolegyni v práci a upřímně, pro okolí je to docela nepříjemné, pořád poslouchat nějaké stesky a fňuky, když se nic dramatického neděje.
Takže z tohoto pohledu věřím, že to tvé rodině a tvým blízkým vadí. Vadí jim to ale také proto, že mají s tebou soucit a jsou špatní z toho, že ty jsi pořád ve splínu.
@Karolína13210 píše:
Díky, mně štve to neustálé sebelitování, když by člověk mohl myslet na hezké věci.
Už mi to sebelitování vyčetla maminka a přítel, takže k tomu asi mám sklony.
Všechno chci perfektně, aby dopadlo tak, jak jsem si naplánovala a když to tak není.. je problém…
Tak snad negativní pocity časem poleví
No tak když víš, že je v základu chyba u tebe, tak je ten úvodní příspěvek trochu zavádějící ![]()
Je potreba se soustredit na lidi, kteri te chapou (nejaci se najdou vzdy), a ty ostatni nebrat tak vazne.
No a nevalit jim to do hlavy prilis.
Protoze ve finale to trapeni z tebe stejne nikdo nesejme, to je ciste v tvych rukou.
Ano. Clovek potrebuje podporu bliznicha je vlastne skvele kdyz te podporuji i presto ze te nechapou. To neumi kazdy. Ale pochopeni hledej dal, u kamaradek, vzdalenejsich pribuznych. Hodne mi to pomohlo kdyz jsem konecne nasla nekoho kdo me chapal. To clovek totiz citi. Nejde to po nikom vynutit. Musis hledat nekoho kdo proste zazil to co ty a citil se podobne…