Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Posedlost umělcem.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.5.20 00:25
Hele, jestli chceš být doopravdy spokojená sama se sebou, tak je potřeba naučit se fungovat i se skutečnými lidmi a především se naučit mít pozitivní a konstruktivní vztah se sebou samotnou. (ono to dost pak pomůže i s tím jak riskovat kontakt s okolními lidmi)
Není potřeba se kvůli tomu vzdát své fantazie a oblíbené hudby - ale jen pro radost, ne jako útěk před světem.
Protože z toho co píšeš, tak čtu strašně moc osamělosti a přes tu se dá dostat a dá se najít skutečné lidi, co tě přijmou taková jaká jsi. Usnadníš jim to tím, že přijmeš sebe sama i ty.
Mrkni třeba do téhle knížky.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.20 00:32
Kolik ti je? Já myslím že do určité míry je to normální, v pubertě jsem taky milovala jednoho umělce 
a na dost filmů koukám jen kvůli sexy hlavnímu hrdinovi 
ale v reálu bych nikoho takového nechtěla a chápu rozdíl mezi fantazií a realitou. Nicméně pokud jsi šťastná a deptá tě jen fakt, že svým snenim vybočuješ z nějaké normy, tak myslím že můžeš být v klidu. Nikomu neubližuješ a lidí, co nechtějí partnera nebo děti už je dneska taky dost. Je jen tvoje věc, co uděláš se svým životem. Smát se ti nebudu 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.5.20 06:01
@Anonymní píše:
Možná se mi někteří z vás vysmějí, ale přesto…Od mala jsem byla hodně snivá a utíkala od reality do svých představ, jelikož jsem nikdy nezapadala do kolektivu, mohla jsem mít přátele, alespoň ve svých snech.
Snila jsem si o přátelích, nadpřirozených schopnostech, seriálech…ale v pubertě mě to najednou přestalo naplňovat, cítila jsem se hrozně prázdná, celý můj život se mi zdál strašně zbytečný a chtělo se mi zemřít. Tento stav trval asi půl roku, poté jsem našla nový koníček, který mi vrátil chuť do života, díky tomuto koníčku jsem objevila umělce, kterého jsem si brzy oblíbila a začala ho umělecky obdivovat, k čemuž se později přidala platonická zamilovanost, do té doby jsem něco takového nechápala a odsuzovala, ale říkala jsem si, že je to v mém věku asi normální a po čase z toho vyrostu, jenže se tak nestalo. Uplynulo několik let a situace se příliš nezměnila, není den, abych si na něj nevzpomněla a stále sleduji jeho kariéru. Dnes jsem ve věku, kdy bych měla být dospělá, ale duševně se cítím stále velmi nevyzrálá…
Jsou dny kdy jsem šťastná, že jsem,,ho" objevila, protože mi jeho sledování přináší do života šťastné chvíle, jako nic předtím. A pak jsou dny, kdy se cítím jako naprostý blázen a tupec, že ač jsem opravdu nikdy reálného partnera nechtěla (navíc reálný člověk nikdy nemůže být tak dobrý jako iluze o někom, koho neznám) a ani po dětech jsem nijak moc netoužila, tak by mohl přijít den, kdybych litovala. Jenže mám pocit, že na ten reálný život prostě nemám.
Do dvaceti bych to brala jako normální. Ale kdyby ti ta zamilovanost bránila poznávat reálné lidi a myslela jsi na něj třeba ještě ve 30, je to spíš posedlost a neschopnost žít normální život. Pak bych šla nejspíš pro odbornou pomoc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.20 09:35
@Serpentini píše:
Kolik ti je? Já myslím že do určité míry je to normální, v pubertě jsem taky milovala jednoho umělce
Taky bych ho v reálu nechtěla, vyhovuje mi ta iluze…Partnera jsem nikdy nechtěla, ale pravda, že,,před ním" jsem byla prakticky dítě a nemůžu stoprocentně říct, jak bych uvažovala, kdybych ho neobjevila…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.20 09:38
@fera21 Není to z tohohle filmu?
https://www.csfd.cz/…nky/galerie/?…
Přiznám se, že mě tam Havlová docela děsila. A Gottova fanynka ve Škodě lásky taky.
Příspěvek upraven 25.05.20 v 09:53
- Citovat
- Upravit
25.5.20 09:42
@Anonymní píše:
@fera21 Není to z tohohle filmu?
https://www.csfd.cz/…nky/galerie/?…
Přiznám se, že mě tam Havlová docela děsila.
Jo, přesně z něj 
Já nechtěl být urýpanej, ale tohle mi to prostě evokovalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.20 10:06
@Ou píše:
Hele, jestli chceš být doopravdy spokojená sama se sebou, tak je potřeba naučit se fungovat i se skutečnými lidmi a především se naučit mít pozitivní a konstruktivní vztah se sebou samotnou. (ono to dost pak pomůže i s tím jak riskovat kontakt s okolními lidmi)Není potřeba se kvůli tomu vzdát své fantazie a oblíbené hudby - ale jen pro radost, ne jako útěk před světem.
Protože z toho co píšeš, tak čtu strašně moc osamělosti a přes tu se dá dostat a dá se najít skutečné lidi, co tě přijmou taková jaká jsi. Usnadníš jim to tím, že přijmeš sebe sama i ty.
Mrkni třeba do téhle knížky.
https://www.kosmas.cz/…-osamelosti/
Děkuji, na tu knížku se podívám…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.20 10:51
Já jsme na tom s tou snivostí tak jako to, možná hůř, mám vysněný život s mojí platonickou láskou - zpěvákem + k tomu samozřejmě vše ostatní, přidávají se scény a herci z oblíbených seriálů, v mém imaginárním životě mám úplně jiné povolání než ve skutečnosti. Táhne se to se mnou asi od 13-14? jen se občas někdo změní nebo dostane jinou roli. Už by to dalo na film, jestli se někdy naučím psát, tak to dám nějak dohromady, byla by to dobrá knížka/film. 
Sním o tom vždycky když někam sama jdu, se sluchátky v uších.
Ale k tomu mám normální život no, dodělanou školu, přátele, rodinu, manžela, syna.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.5.20 11:38
@debra.morgan píše:
Já jsme na tom s tou snivostí tak jako to, možná hůř, mám vysněný život s mojí platonickou láskou - zpěvákem + k tomu samozřejmě vše ostatní, přidávají se scény a herci z oblíbených seriálů, v mém imaginárním životě mám úplně jiné povolání než ve skutečnosti. Táhne se to se mnou asi od 13-14? jen se občas někdo změní nebo dostane jinou roli. Už by to dalo na film, jestli se někdy naučím psát, tak to dám nějak dohromady, byla by to dobrá knížka/film.Sním o tom vždycky když někam sama jdu, se sluchátky v uších.
Ale k tomu mám normální život no, dodělanou školu, přátele, rodinu, manžela, syna.
O životě s ním jsem nikdy nesnila, ale představoval jsem si jeho vztah s bývalou partnerkou, když se rozpadl, hodně mě to vzalo, tehdy jsem si poprvé řekla, že se mnou není něco v pořádku…podobná věc se mi tedy stala již dříve se seriálovým párem, ale ti se dali brzy dohromady a navíc jsem byla mladší…
Já mám vymyšleno několik příběhů, které si představuje jako film, mám to i sepsané s konkrétním obsazením i detaily kostýmů…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Anonymní
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Možná se mi někteří z vás vysmějí, ale přesto…
Od mala jsem byla hodně snivá a utíkala od reality do svých představ, jelikož jsem nikdy nezapadala do kolektivu, mohla jsem mít přátele, alespoň ve svých snech.
Snila jsem si o přátelích, nadpřirozených schopnostech, seriálech…ale v pubertě mě to najednou přestalo naplňovat, cítila jsem se hrozně prázdná, celý můj život se mi zdál strašně zbytečný a chtělo se mi zemřít. Tento stav trval asi půl roku, poté jsem našla nový koníček, který mi vrátil chuť do života, díky tomuto koníčku jsem objevila umělce, kterého jsem si brzy oblíbila a začala ho umělecky obdivovat, k čemuž se později přidala platonická zamilovanost, do té doby jsem něco takového nechápala a odsuzovala, ale říkala jsem si, že je to v mém věku asi normální a po čase z toho vyrostu, jenže se tak nestalo. Uplynulo několik let a situace se příliš nezměnila, není den, abych si na něj nevzpomněla a stále sleduji jeho kariéru. Dnes jsem ve věku, kdy bych měla být dospělá, ale duševně se cítím stále velmi nevyzrálá…
Jsou dny kdy jsem šťastná, že jsem,,ho" objevila, protože mi jeho sledování přináší do života šťastné chvíle, jako nic předtím. A pak jsou dny, kdy se cítím jako naprostý blázen a tupec, protože ač jsem opravdu nikdy reálného partnera nechtěla (navíc reálný člověk nikdy nemůže být tak dobrý jako iluze o někom, koho neznám) a ani po dětech jsem nijak moc netoužila, tak by mohl přijít den, kdybych litovala. Jenže mám pocit, že na ten reálný život prostě nemám.
Příspěvek upraven 25.05.20 v 11:53