Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Potrat - pocity potom
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
15.1.18 20:01
@Anonymní píše:
Prosím o anonym.Chtěla bych se zeptat především těch, které jste na potratu byly, jaké jste měly pocity, když jste zákrok podstoupily, co se vám honilo hlavou, a jak šel váš život dále, i bez dítěte? Vypořádaly jste se s tím? Dá se pak vůbec sama se sebou žít?
Klidně pište anonymně, jen prosím o upřímnost.. děkuju
Jediné, co ti mohu popřát, je, aby ti Bůh odpustil a dal ti novou šanci, včetně miminka, které k tobě chtělo přijít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 20:05
@Ennny píše:
@Enmamma děkuji ja bych vrcela jak pes na zloděje tak se radši nevyjadruju
Chápu, mám stejné pocity.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.1.18 20:06
@Enmamma Co? Já na žádném potratu nebyla, jen jsem chtěla znát názory ostatních.
- Citovat
- Upravit
15.1.18 20:08
@Enmamma já mám sice dvě děti, ale o jedno jsem taky přišla a doted mi je zle a smutno jen si na to vzpomenu, proto nikdy nepochopím tyhle rozhodnutí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 20:10
@Anonymní píše:
@Enmamma Co? Já na žádném potratu nebyla, jen jsem chtěla znát názory ostatních.
Promin ale tohle je vyloženě buď provokativní nebo pitomý dotaz 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 20:17
@Anonymní píše:
@Enmamma Co? Já na žádném potratu nebyla, jen jsem chtěla znát názory ostatních.
Tak proč sem píšeš: Byla jsem-donucena bývalým přítelem. Už bych nešla. Od te doby jsem 3× samovolne potratila.
Já se bohužel smirit nedokázala. To jsi napsala, abys z nás vytáhla informace???
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.1.18 20:18
@Enmamma OMG - to psal jiný anonym, já jsem zakladatelka!! Proto jsem psala, ať sem píšou anonymně.. Prosím tě, nepleť se tu, když chceš jen dělat dusno, nazdar
- Citovat
- Upravit
15.1.18 20:22
@Anonymní píše:
@Enmamma OMG - to psal jiný anonym, já jsem zakladatelka!! Proto jsem psala, ať sem píšou anonymně.. Prosím tě, nepleť se tu, když chceš jen dělat dusno, nazdar
Kdo nesouhlasí, dělá dusno? Tak promiň, že tady nepěji ódy na potraty.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 20:37
@Anonymní píše:
Prosím o anonym.Chtěla bych se zeptat především těch, které jste na potratu byly, jaké jste měly pocity, když jste zákrok podstoupily, co se vám honilo hlavou, a jak šel váš život dále, i bez dítěte? Vypořádaly jste se s tím? Dá se pak vůbec sama se sebou žít?
Klidně pište anonymně, jen prosím o upřímnost.. děkuju
Samovolný potrat, nesla jsem to těžce, „vyřešilo“ to až další miminko (a to jsem už dvě děti měla). Někdo to nese těžce, někomu je to těžce u zadní části těla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 20:57
Vzala jsem to kupodivu uplně v pohodě. Bylo mi 17 a věděla jsem, že by se to prostě nedalo. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.1.18 23:42
Holky nesudte. A anonym nema duvod se ospravedlnovat.
Pokud ti nebude dobre doporucuji zkusit zavolat na anonymni linku…jsou tam sikovny holk 
A sama za sebe muzu rict, jsem mama 4deti po onkolecbe kazdy dite se mi snazili lekari rozmluvit a poslat me k ukonceni…
Na webu nesoudime. pomáháme jsou i pribehy mozna se s některým ztotoznis.
Rozhodni se
A nezapomen ze vse je řešitelné!!!
Příspěvek upraven 16.01.18 v 15:16
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.1.18 11:23
Milá zakladatelko,
mohu ti napsat spoustu zkušeností ohledně tzv. postabortivního syndromu. Snažím se pomáhat ženám, které nechtěně otěhotněly a navrhnout jim jiná řešení než je právě chtěný potrat, protože vím, že toto rozhodnutí bude mít za následek nejen likvidaci nově počatého života, ale i možné velké zranění matky. Zároveň pomáhám i ženám, které podstoupily interrupci a se situací se nedokážou vyrovnat. Nikdy žena neví, do jaké kategorie bude spadat. Jestli s ní potrat hodně psychicky i fyzicky zamává, nebo se s ním vyrovná. Po potratu se žena dostane i do hormonální dysbalance a i ta napomáhá zhoršení psychiky. Bohužel hodně žen si myslí, že se s interrupcí vyrovnalo, ale najednou, třeba po letech, se objeví úzkosti, deprese, nespavost, výčitky svědomí. Může to být nějaká nemoc v rodině, onemocnění té ženy, samovolný potrat, když už konečně chce otěhotnět, nemožnost otěhotnět atd. Někdy může být spouštěčem cokoliv. Já bývám v kontaktu s ženami této kategorie, ale i s ženami, které se nemohou vyrovnat s potratem těsně po zákroku. A to zdůrazňuji - bývají i ženy, které si vůbec nechtěly ani připustit, že se jedná o dítě, o nově počatý život, který už má i srdeční akci atd. Většina se to snažila brát tak, že o nic nejde a po zákroku se jim uleví. Někomu třeba na chvilku ano - situace se jakoby vyřešila. Ale pak začnou strašné výčitky svědomí, kterých se žena nemůže nijak zbavit. Mnohá nemůže spát nebo se jí zdají strašné sny, některá se budí úzkostí, nastupují deprese, i když se snaží omlouvat obtížnost situace, ve které byla. Často žena obviňuje i okolí: „Proč mi to nikdo neřekl, že to bude tak hrozné, proč cítím takovou prázdnotu, proč mi to nikdo nerozmluvil, proč mě přítel/manžel nepodpořil, proč jsem si to jen víc nerozmyslela?“ Někdy to končí i rozchodem s přítelem, odcizení s manželem či rozvodem. Je to čin, který se nedá vzít nikdy zpět. Litují jak ženy, které ještě dítě neporodily, tak i ženy, které šly na potrat třeba se třetím dítětem. Pak často slyším věty, že se nemohou ani na ty dvě podívat, protože tam mezi nimi vidí to třetí, přemýšlejí, jak by vypadalo, jak by si s nimi hrálo. Zbavit se takových vtíravých myšlenek je velice obtížné. Mnohdy žena vzpomíná i každý rok na výročí potratu, na den, kdy měla porodit. Setkávám se bohužel i s tím, že má žena sklony k sebevražednému jednání, nemůže se vrátit do normálního života, nikdo ji nechápe, nerozumí jejím stavům, nikomu se nemůže svěřit. Jejím problémy jsou buď bagatelizovány, nebo úplně potlačovány. Nic z toho nefunguje. Pamatuji i ženu, o které mi vyprávěla jedna gynekoložka. Každý rok k ní chodila paní na preventivní kontrolu a pokaždé vzpomínala na to, jak byla kdysi v 17 letech na interrupci a už se jí nikdy nepodařilo otěhotnět. Vždy říkala, že teď už by měla dítě, teď třeba už vnoučata… Její špatné rozhodnutí se s ní táhlo celý život. Jak z celé obtížné situace ven? Žena se musí snažit vyrovnat se vším tak, že připustí, že provedla špatnou věc, snaha o bagatelizaci, zapomenutí, nefunguje. Poprosí o odpuštění nenarozené dítě, dá mu jméno, zapálí svíčku nebo se třeba pomodlí, jde ke zpovědi, pohovoří s knězem, duchovním, někdy je nutné navštívit i psychologa či psychiatra, který se PAS zabývá. Nejtěžší je odpustit sama sobě. Je to běh na dlouhou trať. Pokud byste znala někoho, kdo pomoc potřebuje, ať se na mě obrátí, nebo využije i bezplatnou linku, na které ji vyslechnou, poradí: Aqua vitae 800108000.
Prosím ženy, aby si vše rozmyslely, nenechaly se tlačit do žádných unáhlených rozhodnutí, protože ta rychlá řešení právě do budoucnosti nejvíc bolí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.1.18 19:37
@s.y.p.t.a píše:
Milá zakladatelko,
mohu ti napsat spoustu zkušeností ohledně tzv. postabortivního syndromu. Snažím se pomáhat ženám, které nechtěně otěhotněly a navrhnout jim jiná řešení než je právě chtěný potrat, protože vím, že toto rozhodnutí bude mít za následek nejen likvidaci nově počatého života, ale i možné velké zranění matky. Zároveň pomáhám i ženám, které podstoupily interrupci a se situací se nedokážou vyrovnat. Nikdy žena neví, do jaké kategorie bude spadat. Jestli s ní potrat hodně psychicky i fyzicky zamává, nebo se s ním vyrovná. Po potratu se žena dostane i do hormonální dysbalance a i ta napomáhá zhoršení psychiky. Bohužel hodně žen si myslí, že se s interrupcí vyrovnalo, ale najednou, třeba po letech, se objeví úzkosti, deprese, nespavost, výčitky svědomí. Může to být nějaká nemoc v rodině, onemocnění té ženy, samovolný potrat, když už konečně chce otěhotnět, nemožnost otěhotnět atd. Někdy může být spouštěčem cokoliv. Já bývám v kontaktu s ženami této kategorie, ale i s ženami, které se nemohou vyrovnat s potratem těsně po zákroku. A to zdůrazňuji - bývají i ženy, které si vůbec nechtěly ani připustit, že se jedná o dítě, o nově počatý život, který už má i srdeční akci atd. Většina se to snažila brát tak, že o nic nejde a po zákroku se jim uleví. Někomu třeba na chvilku ano - situace se jakoby vyřešila. Ale pak začnou strašné výčitky svědomí, kterých se žena nemůže nijak zbavit. Mnohá nemůže spát nebo se jí zdají strašné sny, některá se budí úzkostí, nastupují deprese, i když se snaží omlouvat obtížnost situace, ve které byla. Často žena obviňuje i okolí: „Proč mi to nikdo neřekl, že to bude tak hrozné, proč cítím takovou prázdnotu, proč mi to nikdo nerozmluvil, proč mě přítel/manžel nepodpořil, proč jsem si to jen víc nerozmyslela?“ Někdy to končí i rozchodem s přítelem, odcizení s manželem či rozvodem. Je to čin, který se nedá vzít nikdy zpět. Litují jak ženy, které ještě dítě neporodily, tak i ženy, které šly na potrat třeba se třetím dítětem. Pak často slyším věty, že se nemohou ani na ty dvě podívat, protože tam mezi nimi vidí to třetí, přemýšlejí, jak by vypadalo, jak by si s nimi hrálo. Zbavit se takových vtíravých myšlenek je velice obtížné. Mnohdy žena vzpomíná i každý rok na výročí potratu, na den, kdy měla porodit. Setkávám se bohužel i s tím, že má žena sklony k sebevražednému jednání, nemůže se vrátit do normálního života, nikdo ji nechápe, nerozumí jejím stavům, nikomu se nemůže svěřit. Jejím problémy jsou buď bagatelizovány, nebo úplně potlačovány. Nic z toho nefunguje. Pamatuji i ženu, o které mi vyprávěla jedna gynekoložka. Každý rok k ní chodila paní na preventivní kontrolu a pokaždé vzpomínala na to, jak byla kdysi v 17 letech na interrupci a už se jí nikdy nepodařilo otěhotnět. Vždy říkala, že teď už by měla dítě, teď třeba už vnoučata… Její špatné rozhodnutí se s ní táhlo celý život. Jak z celé obtížné situace ven? Žena se musí snažit vyrovnat se vším tak, že připustí, že provedla špatnou věc, snaha o bagatelizaci, zapomenutí, nefunguje. Poprosí o odpuštění nenarozené dítě, dá mu jméno, zapálí svíčku nebo se třeba pomodlí, jde ke zpovědi, pohovoří s knězem, duchovním, někdy je nutné navštívit i psychologa či psychiatra, který se PAS zabývá. Nejtěžší je odpustit sama sobě. Je to běh na dlouhou trať. Pokud byste znala někoho, kdo pomoc potřebuje, ať se na mě obrátí, nebo využije i bezplatnou linku, na které ji vyslechnou, poradí: Aqua vitae 800108000.
Prosím ženy, aby si vše rozmyslely, nenechaly se tlačit do žádných unáhlených rozhodnutí, protože ta rychlá řešení právě do budoucnosti nejvíc bolí.
Krásná odpověď. Tvé odpovědi jsou hluboké a moudré, ráda si je čtu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
16.1.18 21:01
@s.y.p.t.a píše:
Milá zakladatelko,
mohu ti napsat spoustu zkušeností ohledně tzv. postabortivního syndromu. Snažím se pomáhat ženám, které nechtěně otěhotněly a navrhnout jim jiná řešení než je právě chtěný potrat, protože vím, že toto rozhodnutí bude mít za následek nejen likvidaci nově počatého života, ale i možné velké zranění matky. Zároveň pomáhám i ženám, které podstoupily interrupci a se situací se nedokážou vyrovnat. Nikdy žena neví, do jaké kategorie bude spadat. Jestli s ní potrat hodně psychicky i fyzicky zamává, nebo se s ním vyrovná. Po potratu se žena dostane i do hormonální dysbalance a i ta napomáhá zhoršení psychiky. Bohužel hodně žen si myslí, že se s interrupcí vyrovnalo, ale najednou, třeba po letech, se objeví úzkosti, deprese, nespavost, výčitky svědomí. Může to být nějaká nemoc v rodině, onemocnění té ženy, samovolný potrat, když už konečně chce otěhotnět, nemožnost otěhotnět atd. Někdy může být spouštěčem cokoliv. Já bývám v kontaktu s ženami této kategorie, ale i s ženami, které se nemohou vyrovnat s potratem těsně po zákroku. A to zdůrazňuji - bývají i ženy, které si vůbec nechtěly ani připustit, že se jedná o dítě, o nově počatý život, který už má i srdeční akci atd. Většina se to snažila brát tak, že o nic nejde a po zákroku se jim uleví. Někomu třeba na chvilku ano - situace se jakoby vyřešila. Ale pak začnou strašné výčitky svědomí, kterých se žena nemůže nijak zbavit. Mnohá nemůže spát nebo se jí zdají strašné sny, některá se budí úzkostí, nastupují deprese, i když se snaží omlouvat obtížnost situace, ve které byla. Často žena obviňuje i okolí: „Proč mi to nikdo neřekl, že to bude tak hrozné, proč cítím takovou prázdnotu, proč mi to nikdo nerozmluvil, proč mě přítel/manžel nepodpořil, proč jsem si to jen víc nerozmyslela?“ Někdy to končí i rozchodem s přítelem, odcizení s manželem či rozvodem. Je to čin, který se nedá vzít nikdy zpět. Litují jak ženy, které ještě dítě neporodily, tak i ženy, které šly na potrat třeba se třetím dítětem. Pak často slyším věty, že se nemohou ani na ty dvě podívat, protože tam mezi nimi vidí to třetí, přemýšlejí, jak by vypadalo, jak by si s nimi hrálo. Zbavit se takových vtíravých myšlenek je velice obtížné. Mnohdy žena vzpomíná i každý rok na výročí potratu, na den, kdy měla porodit. Setkávám se bohužel i s tím, že má žena sklony k sebevražednému jednání, nemůže se vrátit do normálního života, nikdo ji nechápe, nerozumí jejím stavům, nikomu se nemůže svěřit. Jejím problémy jsou buď bagatelizovány, nebo úplně potlačovány. Nic z toho nefunguje. Pamatuji i ženu, o které mi vyprávěla jedna gynekoložka. Každý rok k ní chodila paní na preventivní kontrolu a pokaždé vzpomínala na to, jak byla kdysi v 17 letech na interrupci a už se jí nikdy nepodařilo otěhotnět. Vždy říkala, že teď už by měla dítě, teď třeba už vnoučata… Její špatné rozhodnutí se s ní táhlo celý život. Jak z celé obtížné situace ven? Žena se musí snažit vyrovnat se vším tak, že připustí, že provedla špatnou věc, snaha o bagatelizaci, zapomenutí, nefunguje. Poprosí o odpuštění nenarozené dítě, dá mu jméno, zapálí svíčku nebo se třeba pomodlí, jde ke zpovědi, pohovoří s knězem, duchovním, někdy je nutné navštívit i psychologa či psychiatra, který se PAS zabývá. Nejtěžší je odpustit sama sobě. Je to běh na dlouhou trať. Pokud byste znala někoho, kdo pomoc potřebuje, ať se na mě obrátí, nebo využije i bezplatnou linku, na které ji vyslechnou, poradí: Aqua vitae 800108000.
Prosím ženy, aby si vše rozmyslely, nenechaly se tlačit do žádných unáhlených rozhodnutí, protože ta rychlá řešení právě do budoucnosti nejvíc bolí.
Nenechte se tlačit…hezké. Ale když vám máma v 17 řekne na informaci o těhotenství, že prostě půjdete na potrat bez diskuze? Pro mě opravdu jina cesta nebyla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Prázdná náruč, deníčky na eMiminu
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
