Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Připadám si strašně sama
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
24.9.11 16:06
.. a nebylo lepsi rict : ano, milacku, chci jet s vami, chci byt se svou rodinou??? Neber to tak, ze bys prekazela, proste se zapoj a netrap se, chapu, ze prilisna naklonost taky neni uplne ok, ale predstav si, ze by vasi manzela nenavideli.
Ted mas more casu, tak s nima sjezdi kde co,aspon Ti utece doba do porodu a podzim je naaadherny.
drz se a krasny zbytek tehulovani
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 16:10
Chápu, že tě to mrzí, ale jsi dospělý člověk, tak se ozvi, oni tě třeba chtějí jen šetřit 
Nedumej a konej, ptej se, jinak se z toho zblázníš Na druhou stranu - nejsi ráda, že si s nimi rozumí? že na tobě není tak závislý, mě by to děsilo, taková závislost na partnerovi nebo tě mrzí, že najednou nejsi jenom TY jeho středobodem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 16:35
Řekni to manželovi a hlavně RODIČŮM! Je taky možné, že mají pocit, že jako těhotná přece takové věci nechceš podnikat, asi bude potřeba jim vysvětlit, že nejsi nemocná a že ti tím přehlížením ubližují… Jak se k tobě manžel chová, když jste sami? Na jednu stranu mám pocit, že sis asi zvykla až extrémně na to, že manžel krom tebe nikoho nemá a tak je to teď šok, na druhou stranu je mi jasný, že když tě rodiče zanedbávají kvůli manželovi a manžel kvůli rodičům, připadáš si nepatřičně. Zkus jim to říct, třeba si to ani neuvědomují… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 16:51
Já si taky někdy připadám sama, když je oslava narozenin všichni se baví a já musím jít s dětmi domů, kolikrát čekám, že mi řekne, já půjdu s tebou domů, haha nikdy jsem se nedočkala.
Každopádně určitě u tebe pracují hormony a proto si tak připadáš, opravdu se zkus ozvat, zapojit se, neboj se, že bys jim překážela.
Nedávno jsem taky zakládala obdobnou diskusi, připadám si sama, všichni se venku baví a já musím jít domů s malým, cvičit vojtovku, krmit a odstříkávat, nemám tolik času, ostatní maminky když mají děti ve školce tak se venku baví a já nemůžu, jednak lítám okolo Míši a musím vařit. Chápu tě a znám to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 17:08
Mi to připomíná ten vtip o tom, jak si ženy po čtyřicítce nemaj hrát na schovávanou, protože by je nikdo nehledal 
. Promiň, ale za to vše si můžeš sama. Proč děláš takový ofuky, prostě jsi měla říct „ano, na výlet chci jet s váma“ a hotovo. No a kdyby řekli že tě nevezmou, pak teprve by to bylo divný.
Jsi dospělá, budeš matka, tak se vykašli na to, aby se tě někdo doprošoval, jestli s ním milostivě pojedeš na výlet 
A chceš, aby byl na tobě někdo závislý? Neboj, bude to na nějakou dobu tvé dítě, ale proč chceš, aby to byl manžel?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 17:29
Ahoj, nevím, oč tam přesně jde, proto tě nechci ani podporovat nebo kázat, že je to tvoje vina. Tvůj příběh je popisován jen z jedné strany, tak se toho zdržím.
Jediné, co mě opravdu zaráží, že manžel jede sám bez tebe s tvými rodiči na sobotní výlet 
Můj muž s mými rodiči vychází velmi dobře, ale nikdy by toto neudělal, ani by ho to nenapadlo, hlavně v době mého těhotenství Neřeknu jet na nákup nějaké techniky, zařízení něčeho do bytu, ale jentak na výlet, to je zvláštní Tam bude hodně velký problém u tebe nebo u něj, že spolu netrávíte čas. Sice píšeš, že tě úplně „odřízli“, a mluvila jsi s nimi o tom
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 19:00
Tam je něco špatně v komunikaci ne?Ty sis o tom jak se cítíš jako s rodiči ani s ním nepromluvila?Je to celé divné a musíš si promluvit!-a napiš jak to vidí oni-proč se tak chovají.Že s nimi jede na sobotní výlet je mi také divné Nemusela jsi ani tak říct ano chci,ale proč bych neměla chtít?Je opravdu možné,že Tě chtějí šetřit,ale nejsi nemocná.a kdy a jak se na tom výletu domlouvali?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 19:03
Oni ten problém určitě necítí a nevidí, jako těhotnou tě asi navíc chtějí „šetřit“, chtějí, aby sis odpočinula, ty do toho takhle uvažuješ a veze se to… mluv s manželem, s rodiči, neuzavírej se do sebe - uvažuješ takhle asi zbytečně…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
24.9.11 19:08
Ahoj,
trošku mě bolí když vidím, že tě tady za to spíš lidi odsoudí, ale možná je to tím, že si neprošli tím, co ty.
Já ti rozumím. Něco podobného zažívám, ač nejsem těhotná, ale už se tím tolik netrápím.
Chápu z toho, že bydlíte s rodiči nebo se s nimi nějak často vídáte?
Můj přítel má mámu, se kterou podniká a nemají spolu vůbec rodinný život, pořád se jen hádají o práci a jsou na sebe sprostí. Takže taky dost přilnul k mé rodině. Když jsme u rodičů, jsem taky na vedlejší koleji. Jsme 3 ségry, takže chlap je taky u nás takový mazánek. Táta s ním popíjí, máma ho pořád vychvaluje a běda, jak na něj řeknu něco ošklivého! Hned jsem ta nejhorší. A když vidím svoji babičku, je mi jasné, odkud to máma přebírá. Když k ní příjde táta, tak je Pepíčku sem, Pepíčku tam a máma je ta nejhorší 
Ono mě to kolikrát hrozně mrzí, uteču a jdu se zavřít někam, kde jsem sama - a nikdo to neřeší. Měla jsem stejné pochody jako ty - trucovitost, sebelítost…Ale nezbývá nic jiného, než se tomu postavit. Když se budeš litovat a budeš trucovitá, ničím tomu nepomůžeš. Oni si neřeknou - chudinka, je z toho smutná, začnem se chovat líp. Oni si myslí, že se chovají dobře a akorát si o tobě myslí, že jsi protivná nebo jiný věci a jestli jsi jim párkrát udělala scénu, že někam nejedeš, tak už tě možná proto neberou - alespoň takhle jsem to časem pochopila já u sebe.
Co jsem se naučila? Buď je ignorovat, přemoct city v sobě a nebo nečekat, že mě politují a zapojit se do činnosti s nima, ať už mě pozvou, nebo ne.
Protože - nemyslím si, že by mě rodiče nebo partner neměli rádi a nemyslím si to ani o tvých rodičích a partnerovi (pokud je miminko plánované, tak věř, že by do toho jen tak dobrovolně nešel kdejaký chlap, kdyby tě nemiloval).
Jednou jsme měli s partnerem krizi a já už s toho byla hodně v háji. Zrovna u nás byla na víkend máma… A místo aby zase obletovala miláče, tak přišla ke mně, protože vycítila, že je něco špatně a ptomluvila si se mnou. Měla o mě strach, že si něco udělám, protože jsem byla fakt na dně a když dojela domů, tak mi ještě napsala nádherný email o tom, jak mě má ráda…
A když se ledy u nás s miláčem uklidnily, tak si ho máma zase začala rozmazlovat a na mě se už zase neberou ohledy, ale já cítím, že jsme si s mámou blíž, a i když mám na ni vztek, tak si vždycky na ten email vzpomenu.
I tvoji rodiče a partner tě mají moc rádi!! Jen je to tak nějak v přírodě postaveno, že si neumíme dávat najevo dostatečně city.
Myslím, že je určitě fajn promluvit si s partnerem nebo s rodiči o tom co cítíš a vyslechnout taky je, jak to vidí oni. A hlavně bez emocí, říkat v hádce, co cítíš (jak jsem to dělávala já) nikam nevede :/
A až dokážeš zahodit splín co tě tíží a trochu se překonáš, zkus vymyslet nějakou aktivitu, kterou můžeš provádět jen s manželem (třeba si zajít do kina, udělat si pohodový večer u večeře, dát si společnou koupel apod) a taky vymyslet něco, co můžete dělat všichni čtyři. Uvidíš, že to uvítají, když příjdeš: Co takhle si udělat fajn víkend ve 4?
U nás tohle funguje, zajít si do přírody, na oběd… Občas mám pocit, že sice co neudělám, to nemám, ale ač musím společné aktivity navrhovat skoro vždycky já, tak z toho i tak mám vždy dobrý pocit - a ostatní to taky dokáží ocenit.
Doufám, že jsem ti aspoň trošku pomohla
(Ale mimochodem - nečekej zázraky, na mě taky i přes všechno to překonávání se padají sem tam chmury, ale člověk to nesmí vzdávat, život nemůže být jen růžový)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
24.9.11 20:10
Zakladatelko, vydrž. Není to jednoduché, máš rozbouřené hormony a potřebuješ podporu, kterou necítíš.
Tvoje rodina Tě má určitě moc ráda. Přece jen je to Tvoje rodina. Třeba jim prostě jen nedochází, co cítíš a co se děje.
Zažívám něco podobného, ale s manželovou rodinou. Tchán se odmítá smířit s tím, že manžel má novou rodinu a život. Když jsme spolu sami dva, je to ten nejlepší a nejpozornější chlap na světě, jak se k tomu přimotá jeho otec (Bydlí nedaleko a je u nás skoro denně od rána: cca od 6:00 do večera - večerem rozuměj i 23:00 a později), je konec. I když chápu, že to je jeho táta, bylo toho na mě moc. Nevšímá si mě, ignoruje mě - jde si udělat jídlo nebo pití, ale jen pro sebe a pro něj a já si připadám strašně sama… Nejdřív jsem se užírala sebelítostí (taky jsem těhotná) a čekala, kdy mu to konečně dojde, ale pak jsem to manželovi řekla. Jasně jsem mu popsala, co mi vadí. On byl překvapený a přiznal, že to tak neviděl! Jeho tátu změnit nemůžu, ale manžel to pochopil a od té doby se to pomalu lepší.
Ty to máš o trochu jednodušší v tom, že jde o Tvoje rodiče a s nimi se mluví lépe.
Hlavně to nevzávej. Třeba se to nezlepší hned, ale Tobě se aspoň trochu uleví.
- Citovat
- Upravit
24.9.11 20:55
Když jsme začali žít s mým tehdy přítelem a dnes manželem, začaly se u nás dít takové věci, že:
1, když jsme přijeli na návštěvu, začala máma nandavat jemu jídlo a mě ani neřekla, jestli taky chci.
2, přijedu za mýma rodičema s dětmi na chatu a i kafe si dělám sama. Má přijet i manžel a mamka udělá chlebíčky a navaří jak pro regiment vojáků. Vzduchem lítají dotazy, jestli nechce ohřát kousek uzenýho a podobně 
Kupodivu u tchánů se taky vždycky ptají jen jeho. Během tříhodinový návštěvy u nich mažel dostane jídlo. Pak se tchýně zeptá, zda nechce salát a i když řekne, že nechce, tak mu ho udělá. Mě se ani nezeptá a ani neudělá. A při odchodu se mě zeptá, proč jsem si neudělala kafe. 
Když jsem byla těhotná, tak mě to často pěkně sejř-lo. Ale už jsem si zvykla. Beru to, že je mamka slušná k návštěvě a já jsem vlastní, tak ať se postarám sama. A tchýně že je zas neslušná a totálně protěžuje svý miláčky, nedotknutelný synáčky. A moc tam prostě nechodim.
Zeptala bych se mažela, co se děje a řekla bych mu, že mě to mrzí. A rozhodně byste mohli být někdy na výletě spolu sami, ne? Vy s tvýma rodičema bydlíte?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.11.12 08:35
Je mi smutno
Ahojky,
potřebuju se trochu vyzpovídat a asi malinko uklidnit. Bydlíme s manželem a synem 200km daleko od rodiny. Šli jsme z velého města do malého. Manžel tady má skvěle placenou práci na dobré pozici s budoucností ve specifickém oboru, který v našem rodišti jaksi není. On tady bydlel první, v těhotenství jsem se sem natrvalo přistěhovala i já. Ze začátku jsme bydleli v jedné místnosti a zbytek rekonstruovali. Teď po 1,5 roce stále není hotovo 
. Porod byl rychlý, ale hodně jsem krvácela a 1,5 hodiny mě šili, až jsem omdlela. Kojení nešlo, nemohla jsem si ani sednout, po příchodu domů žádná změna, malý řval hlady. Spali jsme na nafukovacích matracích, protože jsme nestihli dodělat ložnici a koupit postel. Malý spal samozřejmě v postýlce. Byla jsem vyčerpaná a jediné čeho se mi dostalo byli chytré rady po telefonuod príbuzných, které samozřejmě všechny kojily. Vyprdla jsem se na to, dala UM, protože jinak bych skončila na větvi v lesoparku… 
.Byl konečně klid, malý spal. Šestinedělí bylo jedno z nejtěžších a nejhorších období v mém životě. Nikdo nepřijel, aby pomohl, ale všichni pořád tlačili, kdy už přijedeme my. Od té doby se to moc nezměnilo. S malým je to už klidnější, hraje si sám, je hodný, už je mu skoro rok, manželství taky fajn, jsme spokojení. Ale ta rodina 
. Teď jsem byla nemocná, chřipka, bylo mi fakt blbě a jsem z toho dost unavená a tím to depkování asi začlo. Chybí mi někdo, kdo by alespoň přišel a popovídal si se mnou. Nějaká změna. Jsem pořád sama. Byla jsem zvyklá na ruch velkoměsta, na kavárny, na to, že si můžu zajít pocourat do obchoďáku. Tady se mi ani nechce ven, protože nevím kam mám jít…kroužit po náměstí… .Chybí mi kamarádky, jen s jednou jsem v kontaktu a když jsem u našich, tak se vidíme. Ostatní se přestaly ozývat. Já už jsem vzdala to se ozývat pořád jako první. Rodina sem moc nejezdí. Moje mamka tady byla asi třikrát, táta ještě ani jednou 
. Tchánovci dvakrát. Mému bratrovi chodí náš táta pomáhat malovat atd., mamka jim pořád vaří jídlo. Tchánovci když sem jednou jeli na návštěvu, tak tchýně, že přiveze oběd, to jsem byla ráda. Jenže holky, ona přivezla br. salát, tři balení kuřecích prsou, strouhanku a vejce a položila mi to na linku, ať to udělám. Smažila jsem do mrtva (nemáme ještě digestoř) a chtělo se mi u toho brečet. Přítelovi od mojí mamky teď porodila neteř miminko a moje máma mi volala, co jsme používali na prdy, že je úplně vyřízená, že holka jim nespí a tak jí letí něco koupit do lékárny. Bylo mi to hrozně líto. Všichni chtějí, abychom pořád jezdili my a jistě chápete jaké to je každý druhý víkend zabalit v pátek věci, naštosovat se se vším do auta, jet 200km, tak všechno vybalit, obrazit příbuzný, v neděli zase všechno zabalit a vyrazit zpátky. Jsme z toho většinou vyřízený, navíc když potřebujeme dělat tady. Už jsme přemýšleli, že prostě jezdit nějakou dobu nebudeme, aby je to donutilo jet sem. Je mi to všehno líto, jsem nějaká rozhozená. Připadám si sama. Každý den jsem s malým sama. Koupila jsem si kapky na úzkost, trochu to pomáhá.
Máte to někdo podobně? Myslíte, že jsem přecitlivělá a moc si to beru? Já už nevím. Prosím, nepište mi sem věci typu, že někdo to má mnohem horší, ať jsem ráda, že mám zdravé dítě atd. Toho si samozřejmě vážím a tyto věci si uvědomuju.
Ráda bych, kdyby mi napsaly maminky, které jsou taky takhle daleko od rodiny a jak to zvládají.
Tak děkuju za přečtení a snad je to trochu srozumitelné .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.11.12 08:42
Ahoj, tak já jsem si Tvůj příspěvek přečetla a chápu. V 6 nedělí jsem byla sama, manžel odjel na služebku, z rodiny k nám nikdo nepřijede třeba celý rok, s kamarádkami se vídám, ale jen velmi málo, bydlím od rodiny už 8 let, jsou 160 km daleko. Na kojení jsem se také vyprdla, jinak bych visela na hrušce, není to tak skvělé a přirozené, jak se tvrdí. No a manželovu rodinu vídáme jednou za rok. Letos jsem je ještě ani neviděla a manžel naposledy na začátku roku…anonymní123
- Citovat
- Upravit
zrzana2
1.11.12 08:52
Ahoj, ja ziju v Praze a to uz temer deset let, nicmene rodina a kamaradi na morave(az na dve vyjimky, co jsem si tu nasla). Mam krasnou zdravou holcicku(a toho si vazim) ale porod jsem teda mela hnusnej a taky me vytacelo kdyz mi kazdy rikal..hlavne ze je mala zdrava(ja vim!!!).Me chybi vesnice, tady jsem jen kvuli praci. Pritel jezdi kamionem, sice je denne doma, ale vetsinou az vecer a ja si posledni dobou pripadam nejak opustena. Kdyz si vezmu, ze nekdy fakt mluvim za cely den jen na Miminko . Mama zije v nemecku, jenze asi pred rokem zacala mit velke psychicke problemy(tezka paranoia) a od te doby v podstate nekomunikuje(pouze pokud zrovna nekoho obvinuje ze sledovani atd, fakt hruza).
posilam silu, nekdy je to fakt tezky 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jsem zoufalá, nejdříve jsem si myslela, že je to jenom změnou hormonů v těhotenství, ale pomalu mi to všechno začíná docházet. Zkusím vám to povyprávět pěkně od začátku, třeba mě někdo pochopí.
Když jsme spolu začali s mým manželem (tehdy ještě přítelem) chodit, bylo všechno perfektní, byla jsem jediná na světě, nebojím se říct, že byl na mě závislý, protože jeho rodina nebyla moc v pohodě. Jenže pak jsem otěhotněla, seznámila ho se svými rodiči a všechno se to začalo kazit. Hodně z vás asi trápí, že váš muž nevychází s vaší rodinou, u mě je to naopak.
Od té doby co jsme se vzali, jsem já přestal existovat. Otec našel v mém manželovi ztraceného syna, matka si z něj udělala benjamínka, manžel našel své druhé rodiče, no jenom na mě jaksi nezbylo. Takže od té doby co jsme svoji už nejezdíme na výlety jako dřív, netrávíme spolu veškerý čas, není na mě závislý jak tomu bylo dřív. Teď je sobota odpoledne a jak už to tak bývá chtělo by to někam na výlet. Naše rodina jela na výlet, ale beze mě. Moje matka, otec a můj manžel. Já jsem nejela, nemám pocit že by mě tam chtěli.
Když se po obědě začali oblékat a chystat jak pojedou na nějaký hrad tak jsem se začala oblékat taky, manžel přišel do naší ložnice, podíval se na mě a s údivem se mě zeptal… Ty bys chtěla jet taky? .. Moje jediná odpověď na to byla že raději asi ne. Nikdo mě nepřemlouval, nikdo se mě vlastně ani nezeptal. Mám pocit že semnou se už v této rodině nepočítá. Mám strach o našeho malého až se narodí, aby mi ho taky nevzali (obrazně řečeno), nejdřív jsem si myslela že konečně až se narodí nebudu tak sama, jenže teď když je tak poslouchám tak se začínám bát. Možná kdybych ho porodila a domů už se nevrátila asi by si toho nikdo ani nevšiiml… Nevím jak dál