Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anonymní píše: Více
Spíš bych řešila, co to udělalo s dcerou. Nastěhovala jsi ji k psychopatovi po třech měsících známosti a ikdyž se jí od začátku nelíbil, ty jsi na ni nedala a skončilo to tak, že musela utíkat v noci v pyžamu
tebe to straší v noci? co teprve ona? jak je na tom? řešila jsi to s ní? vyhledaly jste odbornou pomoc? ![]()
“Byl rozvedený, dceru na VŠ. Nic víc jsem vlastně o něm nevěděla.”
Tak tomu říkám teda odvaha. A jak je na tom s psychikou dcera? Pro ni to muselo být taky šílené, hlavně když v tom vědomě žila a věděla jak je to mimo.
@Anonymní píše: Více
Uff, nastehovala ses k nekomu, o kom jsi nic nevedela, po trech mesicich a jeste s ditetem? ![]()
No to se ti nedivím, mě z toho taky mrazí co si to dítě muselo tvou hloupostí vytrpět.
Aneb jak matka zvládne zničit psychiku vlastního dítěte, protože má mozek v rozkroku a nový nabiječ je jí přesnější, než vlastní dítě. Chudák dcera.
@mado píše: Více
Přesně tohle mě taky napadlo. ![]()
Lituju to dítě. Zakladatelku ani trochu. ![]()
@Anonymní píše: Více
Ahoj, mrzí mě, že sis musela prožít něco takového. Takový zážitek poznamená každého. Dcera na to taky nejspíš nikdy nezapomene. Zamilovanost je lest přírody. Dávej si na ni pozor a zapojuj do toho i racionálné myšlení. Sleduj, jak se chová k lidem kolem sebe, jak řeší náročnější situace, jak pije, řeší finance…
Kamarádka zažila něco podobného. Taky to poznala, až spolu začali bydlet. Do té doby se spousta lidí přetvařuje a snaží se být svou nejlepší verzí. Na chvíli téměř každý dokáže být skoro dokonalý.
Dcera měla 12 let. Bylo to přes letní prázdniny a většinu času tak jako každý rok jezdila po babičkách, tábor, moře, žádných psych. následku si není vědoma, aspoň z toho, co jsme to rozebírali…
Tak teda Díky všem.
Zajímala jsem se o vaše zkušenosti, né, aby jste mne tu moralizovali! Mám průmerné IQ na to, abych věděla, co jsem udělala!
@Anonymní píše: Více
Ahoj, jasně. První manželství. Jestli jsem s tím po letech vyrovnaný? Dobrá otázka. Asi jo, nebo na 90% jo. Pomohlo asi pět věcí. Čas (roky), člověk, kterému věřím, že mě má rád a že úmyslně mi neublíží, rozhovory s psycholožkou, pochopení rodiny, když jsem se strachem řekl, že se rozvedu (vlastně spíš radost rodiny) a pak naprosto klidné přijetí dětí, když jsem jim řekl, že jsem už ženatej byl s někým jiným.
Jinak šlo o takovou klasiku - manipulace, psychické i fyzické ubližování, i když jsem dělal vše jak si přála, stejně to nikdy nebylo dobře.
A jak na to koukám dnes? Jako na bolestivou, ale cennou zkušenost. V žádném kontaktu nejsme. Doufám, že našla cestu, jak je spokojená a má se dobře.
@Anonymní píše: Více
Jo, tak TY jsi ta chudinka, kterou to strasi?
A co tva dcera? ![]()
@Anonymní píše: Více
Ja nemam potrebu te moralizovat. Taky mam za sebou urcite obdobi se „snurou“ spatnych nebo prinejmensim zvlastnich rozhodnuti. Dnes si rikam, co jsem blbla, jak me to nebo tamto mohlo vubec napadnout. Ale minulost nevymazu. Snazim se na to nemyslet, ale obcas to na me v mysli samozrejme vyskoci.
Utesuje me to, ze ziju normalne, v poklidu a vsechno se ustalilo.
@Anonymní píše: Více
Tady jsi na eMiminu, rad nebo porozumění se tady většinou nikomu nedostane. Mnoho lidí si tady na druhých léčí svoje mindráky a potom to tady vypadá, jak vypadá.
Musíš jít dál. Naštěstí se vám nikomu nic nestalo a prozřela jsi zavčas. Dopadlo to dobře, už se tím nezaobírej.
Nicméně chápu, chceš si o tom popovídat, ale to musíš najít ženy, které taky měly někdy co dočinění s psychopaty.
@Klopotkova píše: Více
Presne tak, někdy tady dokážou lide byt fakt hnusni…
Zakladatelko, jak napsala @Klopotkova, prozrela jsi celkem brzy. Ja myslim, ze sis to dodnes neodpustila a nezoracovala, proto na to musis porad myslet. Ano, udělala si chybu, ale kdo nikdy žádnou neudělal…zkus se podivat, jestli v okolí nemáte nejakou skupinu nebo neziskovku pro tyrane ženy, treba by ti to pomohlo tam, popovídat si s nekym s reálnou zkusenosti, zpracovat to a uzavřít
Ahoj.
…
Mívám období, kdy se mi vrací vzpomínky na jednoho ex. Už to bude cca 7,8let, ale stále mne mrazí. Bylo to období, kdy mi s dcerou končil podnájem a já se tedy sestěhovala k příteli, kterého jsem znala pouhé 3 měsíce a já si naivně myslela, že to bude fajn. Byl rozvedený, dceru na VŠ. Nic víc jsem vlastně o něm nevěděla. Nikdo mi dopředu nic neřekl, báli se ho, kdyby se dozvěděl, že mi někdo něco řekl o jeho psychice, měl by problém a to nikdo nechtěl… Do doby stěhování bylo všechno ok a to i finančně. Pak se to projevilo. Chlast a šílená agrese. Nakopnout štěně pro něj nebyl problém. Hysterické vzlyky a řev, že je chudáček, kterému všichni ubližují…
A pak to začalo přicházet jako ledová sprcha. Komunikace s jeho bývalou milenkou, dcerou
Dala jsem tomu chvíli, ale hlavně kvůli dceři jsme jednu noc utekly obě jen tak v pyžamách… Odstěhovat mne museli pak rodiče s kamarády, mě už tam nepustil, aby si mohl ukrást taky pár mích věcí a já nemohla přede všemi říct, jak to bylo. Že mne i obelhal, že má práci a přitom to byla pouze brigáda, takže jsem celou domácnost táhla sama. Že v období seznámení peníze měl, ale to jen proto, že zcizil vlastní dveří 100tis. bNaštěstí jsem brzy prozřela a utekla. Mladá ho prokoukla hned, že se jí vůbec nelíbil, ale já byla blbá a zamilovaná…
Bylo to tolik psychických traumat, že vypsat jen polovinu, měli by jste do večera co dělat…
Máte také takového bubáka zavřeného v mysli vzpomínek, co vás často probouzí v noci hrůzou? Za jak dlouho jste se s tím vyrovnali? Byl to můj opravdu první zlý a doufám že i poslední člověk, kterého jsem si pustila k tělu… A pořád mne straší…