Problematické dítě a svěření do péče otce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
- Citovat
- Upravit
@Lucy75 píše: Více
Mně přijde tedy hrozné, že tu některé královny vyčtou mezi řádky rovnou diagnózy…o tom, kdo fetoval, že musí být socka a i verze, že ji nový přítel zneužívá se tu objevila.
Nedivím se, že pak někteří nemají šanci na spravedlnost, protože jsou předem zaškatulkováni.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ach jo, to je smutné čtení. A dost chaotické a zmatečné, plné vykřičníků a dle mého dost nevyrovnaných výlevů.
Jsem příkladem problematického dítěte - puberťáka. Od 12 do zhruba tak 19 let jsme se s rodiči (zejména s matkou) dost nesnášely (já ji, ona mě asi ne, ale ten pocit o vzájemnosti tam byl). Na základce jsem tedy byla premiantka - i přesto problémová. Neuklízení, občas nějaké lhaní, když jsem dostala poznámku, tak jsem ji chtěla zatlouct, protože jsem se bála, že dostanu… no dostala jsem i tak. Měla jsem zákazy na počítač (psala jsem si tam s jedním člověkem a udělala bych cokoliv, abych si s ním mohla psát, protože to byla moje spása a naděje, když to doma nefungovalo).
Rodiče mě nikdy nemlátili (tak do 15 nějaká výchovná ano), ale nic extrémního. Co bylo extrémní je, že jsem od těch zhruba 12 nějak nepociťovala lásku, přijímání, myslím, že jsem měla pocit, že ode mě bylo vždycky velice vysoké očekávání, které mi nedávalo možnost chybovat, učit se z chyb. Myslím, že zhruba okolo toho 12. roku mi začaly deprese, ty samozřejmě pokračovaly až do období okolo dospělosti. Psychologem mi tehdy bylo vyhrožováno (ale k nikomu jsem vzata nebyla), sebepoškozovala jsem se, abych si získala přízeň/zájem u jiných lidí, než u rodičů.
Na střední jsem první dva roky měla vyznamenání. Pak jsem začala mít trojky, čtyřky, ve čtvrťáku jsem málem propadla z jednoho předmětu. Tehdy se mi dost výrazně zhoršily psychické problémy. Já jsem si rady nevěděla, nevnímala jsem to, nevěděla jsem, co to je. Z dospělých to nikdo neřešil (rodiče, pedagogové). Nikdy jsem tedy nebrala drogy, nekouřila jsem. Doma byly neshody. Pamatuji si, že byly doby, kdy jsme se s rodiči bavili třeba pár vět denně a jinak jsem byla zavřená v pokoji (a nechtěla jsem s nimi mít nic společného), zároveň se taky stávalo, že mi xkrát za den bez zaklepání přišel do pokoje otec, pod různými záminkami, bylo to stresující a rozčilující.
V 19 jsem odešla na VŠ do anonymního města. Našla jsem si psychologa. Později psychiatra. Na začátku byla diagnóza hraniční porucha osobnosti. Myšlenky na sebevraždu, pocity méněcennosti, nesnášenlivost sebe sama, světa, neporozumění. Nakonec to bylo neléčené ADHD (které může způsobovat úzkosti, deprese). Vystudovala jsem 3 VŠ, mám spokojené partnerství, práci. S rodiči si nakonec i rozumím a mnoho věcí jsme si společně vyříkali.
Domnívám se, že kromě nějakých potenciálních predispozic mělo na mě vliv to, jakým způsobem mě rodiče vychovávali (otec sic přítomen, ale ne ve výchově), matka spíše chladná, lásku moc nevyjadřovala, neuměla to, vysoké nároky, hádky a řev. Ty roky byly hrozně náročné, kolikrát jsem chtěla zemřít (a to jsem objektivně fakt tak hrozné dětství neměla, jen jsem zažívala „nelásku“, ale měla jsem materiální zajištění i třeba milující prarodiče). Nepřála bych to nikomu.
Pokud je celý příběh reálný, včetně dvanáctileté problémové holky… je mi nejvíc líto holčiny, protože ta musí být ztracená někde hluboko v pekle jménem „rodina“ a její vlastní „já“.
Otec alkoholik, bere/bral drogy, stalking tzn. psychicky nevyrovnaný, labilní, bůh ví jaké další vlastnosti a rysy má. Dítě v tom vyrůstalo nejméně 5 až 6 let (odhaduji podle mladšího dítěte, které má stejného otce). Otec se nestará, nezajímá (možná to tak bylo lepší), neplatí.
Prostřední dítě je OK, starší si vytáhla kratší sirku, komplikovanou povahu a dohromady s rodinným prostředím, výchovou a změnami to dává dokupy pravděpodobně neskutečnou nejistotu, úzkost a stres na denní bázi. Já ráda říkám, že co člověk do dítěte nezasel do puberty, to do něj pak už nevtluče.
Na mě ten text působí hrozně urputně a zároveň chaoticky, tak nějak bezbřehé, bez mantinelů, ale se snahou je tam někde protlačit. Zároveň tam skoro nevnímám pochopení pro tu holku.
Matka ví, že její dcera si píše s kamarádem, který vyhrožuje sebevraždou (pro dceru to je evidentně náročné, důležité, řeší to s ním a dokonce to řekne i matce…). Místo toho je řešení co, zakázat telefon, aby nebyla v kontaktu. Jenže ten zákaz kontaktu pro ni může třeba znamenat to, že neví, jak na tom ten člověk je, jestli je živý - řekla bych, že to by nenechalo chladného nikoho, natož dospívajícího, co má vlastní emocionální bouři.
Docela by mě zajímal nějaký ucelený a strukturovaný popis toho, jaká ta holka je, jaké má zájmy a koníčky, jaké má dobré vlastnosti, co ji jde ve škole. Má ve škole nějaké kamarády, kteří jsou neproblémoví?
Zamyslela bych se nad tím, co se kromě nástupu puberty před tím rokem změnilo. Co se stalo na té zahradě, kvůli které je nyní holka na blacklistu? Mě k tomu hodně sedí to narození mladšího nevlastního sourozence, které má u sebe svého otce, který asi pravděpodobně nebude tak nevyrovnaný a takový haj. l, jako její vlastní. Může tam být závist, žárlivost, pocit bezmoci, beznaděje, smutek,…
Hodně to na mě působí, že ji je mnoho věcí zakázáno a že je u vás asi permanentně řev - já osobně jsem po těch letech velice citlivá na řev a už jen „blbá výměna názorů“ je pro mou nervovou soustavu alarm, že se něco děje a jsem o to víc ve střehu a s nepříjemnými pocity. Ono se hodně blbě žije v prostředí, kde má člověk pocit, že cokoliv, co udělá/neudělá je špatně (a má náležitě hrozné pocity).
Možná bych třeba kontaktovala pana Tomáše Morávka, autora knihy „Nebuď pí*a“, nebo někoho dalšího, kdo se zabývá problémovým chováním dětí - zrovna on bych řekla, že chápe, že za problémovým chováním jsou problémy v duši…
Dalo by se toho napsat tolik… a zároveň mám pocit, že to stejně nemá moc velký smysl. Dokud si to rodič/e nesrovnají v hlavě, neprocitnou a neuvědomí si, že je to z velké většiny jejich chyba a jejich vina, nic se nezmění a holka bude na scestí a pravděpodobně skončí stejně jako její otec. Achjo.
Anonym, osobní informace.
- Citovat
- Upravit
To prostě nemá správné řešení. Když jí necháš umístit do diagnosťáku, což jde jedině soudně a není to žádná sranda, protože v ten moment je dítě v ústavní výchově a už nerozhodneš o tom, jestli si jí vezmeš domu nebo ne. Bude záležet opět na rozhodnutí soudu. Ano může se stát, že se ti holka vrátí, ale taky nemusí. Může být rozhodnuto, že skončí v dalším zařízení ústavní výchovy, třeba v DDŠ pravděpodobně. To je na způsob pasťáku pro mladší děti 15 let. Bude záležet na chování holky v fisgnosťáku a také na poměrech ve vaší rodině. Dále je otázkou zda to k něčemu bude, může a nemusí. Diagnosťák není opravna zlobivých děti. Může to být ku prospěchu, ale pokud se nezmění nic doma, ty se nezměniš, tak se to vrátí do starých kolejí. A to za předpokladu, že se vůbec domů vrátí. Pravděpodobně jo, ale jisté to není. Také se tam může zdokonalit. No a přemýšlet o tom, že bys jí dala feťákovi, no tak na to není vůbec co říct a dost to vypovídá, promiň. Zkus SVP, v jednom pracuju, máme tam přesně takové děti jako je tvá dcera. Diagnosťák už je vyšší level a dát tam 12ti letou holku, no za mě v životě nikdy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucy75 jenže z toho mála nic moc nedostaneš. nejspíš ona jako máma dělá to nejlepší co si myslí. A prostě to nestačí a jo ty geny dělají hodně. manžel když vypráví o některých co má v práci tak jo je to vtipné, ale jinak neštěstí. teď jednoho z nich dostal na starost a je to tragédie, samostatnost nula takže takový člověk je tam na nic. Manžel říká že je horší jak malé dítě, minulý týden najednou tam lítal že prasklo asi potrubí 
, jen orosená trubka a našel pár kapek vody 
Naposled ho manžel seřval že nemůže se zapalovačem chodit vedle plynových kotlů 
, vůbec nepochopil o co jde, ale už se šel přihlásit že by klidně zkusil vyšší pozici. prý koukat na obrazovky zvládne nepoužitelné osoby a tenhle naštěstí děti nemá, což je výhra pro všechny. jenže takových je co mají děti a pak se takové dítě chytí lehce špatné party a dopadá to blbě. když vidim dceru co je ve stejném věku tak takové chování si ani neumím představit. Jo 18letý někdy má blbý nápady, ale když se na něčem domluvíme tak to prostě platí. ten má v hlavě zase jen box a stravu Zakladatelky dcera se prostě nechá asi lehce ovlivnit a teď co s tím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Lucy75 píše: Více
Presne tak. Mezi radky se tu toho da vycist hrozne moc. Ale ne kazdy to vidi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@hanka.br. píše: Více
Normální pro mne, pro tebe (jestli se nepletu, jsi pedagog a zdá se, že v této oblasti poměrně edukovaný), pro některé odborníky, pro rodiče podobně postižených dětí atp., ale pro většinu běžné populace už to tak samozřejmě není. Být středem negativní pozornosti, zažívat dehonestaci skrze jakkoliv postižené dítě, žít v sociální izolaci a nakonec je vždy nejsnazším terčem rodič.
Nevím, zda je zakladatelka reálná. V běžném životě jsem se setkala pouze s jednou maminkou, která měla potíže s dítětem, které bohužel vyrůstalo ve velmi problematickém prostředí. Svěřovala se mi s tím a očekávala rady. Bylo by dobré si uvědomit, že ne všechny nestandardně se chovající děti vyrůstají v problematickém prostředí.
- Citovat
- Upravit
@Lucy75 píše: Více
Vždycky jde o kombinaci mnoha různých faktorů. Nikdo mi na toto neodpověděl nebo jen velmi všeobecně. Ústavní péče je jedna z variant, o kterých se diskutuje.
- Citovat
- Upravit
@krecik.dzungarsky píše: Více
zakladatelka je zcela určitě reálná, je autentická, a její dítě vyrůstá v hodně problematickém prostředí, to nemá s vaší rodinnou situací společné ani za nehet
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@BohunkaP píše: Více
Má to se mnou společné třeba to, že mohu být, v rámci neinformovanosti veřejnosti, jedním šmahem hozena do stejné kategorie jako zakladatelka. Stává se to a věř, že je to pro mě krutě zraňující. Dcera nemá zasažený intelekt ani řečové schopnosti. Na první pohled vypadá jako normální slečna.
- Citovat
- Upravit
@krecik.dzungarsky píše: Více
no tak to si myslím, že už se i podle oblečení, úpravy vzhledu, chování maminky pozná, jestli je to žena vzdělaná, slušná nebo někdo, kdo žije s feťákama a dělá si s nimi děti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Temnástranasíly píše: Více
Co konkrétně? Slovní a verbální agrese přišla s nástupem prepuberty. Ve třech letech jsem věděla jistě, že je dcera autistka. Měli jsme starší pediatričku, která veškerá moje upozornění pokaždé smetla ze stolu s tím, že je dcera chytrá, a že kdyby jí v budoucnu tuto diagnózu kdokoliv dál, nemáme to brát vážně. Nestandardní byla dcera už jako kojenec. Různých projevů, potíží bylo v rámci jejího vývoje nespočet. Nebyla schopná se přisát, pít z lahvičky. Byla krmená ve spánku (a to nesměl na zem spadnout ani špendlík) nebo ve bdělém stavu po lžičkách. V roce jsem věděla, že je něco sakra špatně. Nelidský řev, kdykoliv se do její blízkosti přiblížil někdo cizí. To těsně předcházelo agresivnímu chování. Fakt toho bylo moc a vypisovat všechno nechci. Ono ve výsledku, jestli je tady někdo, kdo nás zná, poznal mě už dávno.
- Citovat
- Upravit
@Al35 píše: Více
Doopravdy bys to dokázala? Mně se to příčí citově i morálně, ale diskutujeme o tom. Doma i jinde. Těžce přes sebe jdu už mnoho a mnoho let.
- Citovat
- Upravit
@stinga píše: Více
Nemám na situaci reálný náhled, to nepopírám. Ani nejsem schopná přemýšlet a vyvozovat z toho logické argumenty.
- Citovat
- Upravit
@krecik.dzungarsky píše: Více
Při veškeré úctě k tobě - někdo tady snad něco takového (že všechny nestandardně se chovající děti vyrůstají v problematickém prostředí) tvrdí? Řeší se tady tato konkrétní situace a ať je reálná nebo smyšlená, nepodnětné a problematické prostředí to bez veškeré pochybnosti je a jako takové se zcela jistě musí na chování dítěte projevit. A projevuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
@Venetia Hele asi rozmazlenost ze strany rodičů a částečně moje povaha.