Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Proč nás nemají rádi?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.2.21 19:55
Nevnucovat se. Navic toto by primarne mel s nimi resit manzel, a ne ty.
Berte jeho rodice jako doplnek vaseho zivota. Pokud tim doplnkem byt nechteji, je to jejich volba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.21 19:57
Nic bych neřešila ani neměnila 
ať si trhnou nohou 
A rozhodně bych jim nepodlézala! Nemají zájem? Jejich chyba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Hanka1
18.2.21 19:58
Nezmenis to, je lepsi se na to povznest nez se tim trapit. Rozhodne bych se nevnucovala a radeji o kontakt nestala, nez se citit nekde nechtena…
Ochuzuji se oni sami nejvic o vztah a kontakt s vlastnimi vnoucaty.
- Citovat
- Upravit
18.2.21 19:59
S tím nic nenaděláš. Většina rodičů má oblíbenější dítě a prarodičů vnouče. Jen ti hodně talentovaní to dokáží maskovat. Jedno z mých dětí se vyjádřilo doslovně takto: I kdybych vystudovalo Oxford a Cambridge s Harvardem dohromady, tak nejlepší bude vždycky X. A to se prarodiče opravdu snaží nedělat rozdíly.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.21 20:01
To znám 
máme to stejné. Byla jsem kvůli tomu naštvaná, bylo mi to líto a nakonec jsem rezignovala a prostě to neřeším. Jsou teda dny, kdy mě to štve nebo mrzí, ale už je to chvilkové. Malá má naštěstí super babi s dědou v mých rodičích a širší rodině.
Nicméně já jsem k nim už teď odměřená a chladná. Vtírat se nehodlám, občas přijedu na zdvořilostní návštěvu, ale spíš tam jezdí manžel sám nebo s malou + je zveme na oslavy narozenin, svatku a Vanoce, takze u nas jsou 7krat do roka a evidentne taky ze zdvorilosti - oni nic takoveho nedelaji. Asi před půl rokem jsem měla záchvat sbližování a rychle mě to přešlo. Takže já to vzdala, protože to prostě nejde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.2.21 20:04
Já vím no, pořád se nad to snažím povznést, ale když je pak ve městě potkáme na hřišti s ostatníma vnoučatama a přitom těm našim to nikdy ani nenabídli, tak mě to zas úplně dostane a je mi to líto. Racionálně si uvědomuju, že jejich škoda a nemůžu je k ničemu přinutit, ale jak říkám, trvá to už několik let a pořád jsem si nezvykla.
- Citovat
- Upravit
18.2.21 20:06
Není to jen u vás.
O dětech mého bratra se naši vyjadřují: ti naši.
O našich holkách: vaše holky.
Možná jsme si to zavinili sami, ale těžko říct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.21 20:07
Nemá to řešení. My se tchánovcům vnucovali dlouho a nic z toho. Když o tebe někdo nestojí, tak prostě nestojí. Já si říkám, že teď to mrzí nás a třeba jednou to bude mrzet je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.2.21 20:11
@Anonymní píše:
Jsem hrozně špatná ze situace s manželovou rodinou. Asi se z toho potřebuju jenom vykecat. Jsme spolu 10 let a bydlíme všichni ve stejném městě. Myslím, že dřív byly vztahy celkem dobrý. Jenže pak se před 5 lety narodilo manželovým rodičům první vnouče od švagrovců a na nás se nějak zapomnělo a od tý doby jsou vztahy tak nějak naprd. Přestože od švagrovců už mají další 2 vnoučata a od nás taky 2,situace se nijak nevyrovnala. Pořád o nás není zájem. Hrozně moc mě to mrzí a trápí a nevím co s tím dělat. Někdy mi přijde, že je to kvůli mně, protože oni vždycky byli hrozně poprděný ze švagrový. Připadám si jak prašivá nebo, že prostě nejsme dost dobrý jako druhá rodina. Hrozně mě to mrzí i kvůli dětem, protože pro mě jsou úžasný a babi a dědu zajímají asi o 80% míň než vnoučata od švagrovců. Já se pořád snažím, abysme se jim jako rodina nějak víc přiblížili, ale asi není zájem. Někdy mi přijde, že jim vyloženě lezem do zadku a vnucujeme se až je mi to už proti srsti. Jak si na to zvyknout a už to neřešit? Ještě dodám, že jsme o tom s nima i párkrát mluvili, jenže oni to bagatelizují, že to není pravda nebo se chvíli snaží a pak to zase sklouzne zpátky do starých kolejí. Jde vidět, že to z jejich strany není přirozené a musí se do toho nutit. Já jsem taková citlivá povaha a pořád si lámu hlavu, jak to změnit, ale asi to nemá řešení.
Nemá to řešení. Já jsem něco podobného před x lety zažívala bohužel s vlastními rodiči…no především s mamkou, protože ona prostě určitým věcem velela a táta jí tak nějak podléhal a důvěřoval.
Děti mého bratra prostě byly vždy TOP. U těch starších /věkový rozdíl 2 měsíce/ se protěžování neteře začalo projevovat až v jejich pozdějším věku. Jako malé do cca 4 let nechtěli hlídat ani jednu. U těch mladších/věkový rozdíl cca 2,5 roku -moje dítě mladší/ to jelo od útlého dětství. Neteř si poprvé vzali na chalupu, když jí bylo cca 1a 3/4 roku a to i se psem, a ty mamka nesnáší. Když jsem já chtěla aby si tam vzali moje 3 leté dítě na týden /bez psa 
/ byl to hrozný problém…nakonec jsem byla nejhorší já…mamka je zdatný manipulátor.
Mluvit se s nimi o tom nedalo…mamka se stáhla a nekomunikovala zato školila tátu jak mi má vyčinit v tom smyslu jak jí strašně křivdím
a co si to vlastně vůbec dovoluji 
.
Nechala jsem to úplně plavat…mám je oba moc ráda, jsou to rodiče, teď na starý kolena a po mém fakt hnusném rozvodu se mi snaží pomáhat jak mohou… život prostě není, to co chceme, ale to co máme 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.2.21 20:15
S naší babičkou to bylo taky tak. Milovala bratránka, protože on je takovej dokonalej. Dělá policistu a k tomu ještě vysokou školu, splněnej sen rodičů i prarodičů. Dokud se ale babi rapidně nezhoršila cukrovka. On byl první co se na ní vykašlal blbeček.. Tyhle vymazlený děcka jsou dost často nevděčný, tohle se jim dost dobře může vrátit.
- Citovat
- Upravit
18.2.21 20:23
@divine woman píše:
S tím nic nenaděláš. Většina rodičů má oblíbenější dítě a prarodičů vnouče. Jen ti hodně talentovaní to dokáží maskovat. Jedno z mých dětí se vyjádřilo doslovně takto: I kdybych vystudovalo Oxford a Cambridge s Harvardem dohromady, tak nejlepší bude vždycky X. A to se prarodiče opravdu snaží nedělat rozdíly.
Z toho ale zní dost komplex. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.21 20:27
@Anonymní píše:
Já vím no, pořád se nad to snažím povznést, ale když je pak ve městě potkáme na hřišti s ostatníma vnoučatama a přitom těm našim to nikdy ani nenabídli, tak mě to zas úplně dostane a je mi to líto. Racionálně si uvědomuju, že jejich škoda a nemůžu je k ničemu přinutit, ale jak říkám, trvá to už několik let a pořád jsem si nezvykla.
Nesmutni. Však není všem dnům konec.
Napadlo mě, jestli se k nim třeba vaše děti nechovají trochu jinak než to od švagrů.
A trochu v legraci si zkus představit, že by možná bylo i horší, kdybys o tchánovce nestála a oni se vnucovali. 
To by bylo taky dost zapeklité k řešení .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.21 20:35
To ti tady asi nikdo neřekne, proč. Prostě to tak je ( nebo není, jenom ty to tak cítíš). Tak buď se s tím smířit nebo ne a to pak je varianta snažit se ‚vnucovat‘ a zavďěčit se nebo kontakt omezit a zaměřit energii jinam. Jak to vidí manžel?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Jsem hrozně špatná ze situace s manželovou rodinou. Asi se z toho potřebuju jenom vykecat. Jsme spolu 10 let a bydlíme všichni ve stejném městě. Myslím, že dřív byly vztahy celkem dobrý. Jenže pak se před 5 lety narodilo manželovým rodičům první vnouče od švagrovců a na nás se nějak zapomnělo a od tý doby jsou vztahy tak nějak naprd. Přestože od švagrovců už mají další 2 vnoučata a od nás taky 2,situace se nijak nevyrovnala. Pořád o nás není zájem. Hrozně moc mě to mrzí a trápí a nevím co s tím dělat. Někdy mi přijde, že je to kvůli mně, protože oni vždycky byli hrozně poprděný ze švagrový. Připadám si jak prašivá nebo, že prostě nejsme dost dobrý jako druhá rodina. Hrozně mě to mrzí i kvůli dětem, protože pro mě jsou úžasný a babi a dědu zajímají asi o 80% míň než vnoučata od švagrovců. Já se pořád snažím, abysme se jim jako rodina nějak víc přiblížili, ale asi není zájem. Někdy mi přijde, že jim vyloženě lezem do zadku a vnucujeme se až je mi to už proti srsti. Jak si na to zvyknout a už to neřešit? Ještě dodám, že jsme o tom s nima i párkrát mluvili, jenže oni to bagatelizují, že to není pravda nebo se chvíli snaží a pak to zase sklouzne zpátky do starých kolejí. Jde vidět, že to z jejich strany není přirozené a musí se do toho nutit. Já jsem taková citlivá povaha a pořád si lámu hlavu, jak to změnit, ale asi to nemá řešení.