Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Psychika rodiče při onemocnění nebo postižení dítěte
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
14.8.20 21:13
@Anonymní píše:
@kalie Děkuji, o akupunktuře vím, ale zatím čekáme, až dochodí barokomoru. Když se vypláču, jsem pak úplně v pohodě, vnitřně se cítím úplně v klidu a jak píšu výše, jsem pak úplně jiná. Každý člověk se musí naučit nějak dostat ze sebe to napětí a já to dělám takhle. Paradoxně mě teď všichni říkají, že na to co řeším jim přijdu najednou děsně v klidu a jsme ráda, že to slyším zvenčí, protože to dělám kvůli synovi.
Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.
Tomuhle říkáš, že jsi vnitřně úplně v klidu, jo? 
Výjimečně souhlasím s @Ou, řeš to v psychoterapii, případně si nech něco napsat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.8.20 21:22
@Platanka píše:
Takhle se litovala a hroutila moje máma, když mi cokoliv bylo. Bylo to fakt hrozný, často horší než původní zdravotní problém.Zněla úplně stejně, „věděla, že musí být silná“, tvářila se, že je všechno ok - ale takovým tím děsným způsobem „hrdinně trpím, ale pro tebe můj broučku, všechno překonám“, eh, blee.
Tinnitus je určitě nepříjemný a doufám, že to tvému klukovi ustoupí, ale důvod „nalehnout na nůž“ to jako zase není.
Negoogli tinnitus, řeš se svým psychologem tyhle histrionský sklony. Jestli to fakt nedáváš, nech si předepsat něco na uklidnění (NE Lexaurin, Neurol), to dítě toho musí mít plný zuby (a to si piš, že ví, jak děsně trpíš)
To je mi tě líto, co jsi zažívala. Ale jak píšu několikrát výše, pláču úplně mimo a přicházím domů s dobrou náladou. Psychoterapie mě hodně naučila. Ostatní mě hodnotí jako úplně jinou, klidnější, pohodovější. Vypsala jsem se ze svých pocitů, když je mi ouvej a chtěla jsem si s někým napsat o pocitech, jaké měl on a co pomáhalo jemu. O tom noži, je to tak, že se říká, že matka za dítě položí život, vezme si na sebe bolest dítěte - určitě jsi o tom už někdy slyšela tak zatím prosím nehledej, co za tím není. Neuvěřitelně mě to nakoplo a funguji teď dá se říct, mnohem víc - zvolnila jsem. A díky za příspěvek, když na podobné reaguji, uvědomuji si, že mě vlastně celá tahle pro někoho banální věc neuvěřitelně posílila, i když si občas chodím pobrečet do přírody. Moje máma se také litovala a lituje dodnes, proto to svým dětem nedělám.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.8.20 21:31
@Anonymní píše:
Já tě chápu. Mě dokáže položit i když dítě kašle a myslím, že bych na tom byla stejně jako ty. Na psychoterapii chodíš, to je fajn, snad to časem pomůže. Pokud mas pocit že to nedáváš, zkus na přechodnou dobu léky.
tinnitus sama mám. Hodně mi pomohla akupunktura (ale jasný do 8 leteho jehly píchat asi ne). Mluvené slovo k usninání. Mám i dvě známe co to mají a obě si zvykly.
Držím palce ať to synovi přejde a tobě ať to zvládáš.
Prosím anonym.
Děkuji. Jsme s léčbou na samém začátku. Mám pozjišťované možnosti a je pravda, že jehly by asi nedal - stačí, když vyndaváme třísku Nikdy jsem nic moc neprožívala - píchání učí, horečky, vyndavání mandle a opravdu závažné a život ohrožující věci, ale tohle beru, že to může zůstat a musím udělat vše proto, aby to tak nebylo, nebo aby se to eliminovalo co nejvíc. Bohužel v počátku jsem narazila na špatného doktora, nebyla jsem dostatečně informovaná a pokud by měla barokomora pomoci, mohl ji mít už za sebou.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.8.20 21:36
@Platanka tak čti další komentáře, píšu o pocitech, které cítím, když pláču
Právě díky psychoterapii se dokážu vyrovnat tímto způsobem, terapie mi pomohla. Jen jsem chtěla pocity s někým sdílet - což je ostatně také jedná z technik, které pomáhají v takových časech.
- Citovat
- Upravit
14.8.20 21:36
Nedá mi to nereagovat, souhlasím s Oú i s Platankou a jinými. Dítě vycítí hodně věcí a tinitus je zrovna dost svázány s psychikou a tímhle synovi rozhodně nepomaháš, naopak. Šla bych za psychiatrem a na intenzivní psychoterapii.
A jak jsem se smiřovala s postižením syna? Nijak, není na tom nic k smíření, racionálně řeším věci tak, abych mu zajistila co nejlepší podmínky, ochránila ho od zbytečných úrazů a nachlazení a psychicky se pripravuji na dobu, kdy mu bude srdeční chlopeň selhávat, on bude spis polehavat než něco dělat a půjde na operaci. Prostě řeším věci krok za krokem, co je potřeba udělat teď, co zítra, jak mu jednou řeknu, že musí na operaci. Normálně o tom mluvím s okolím, všichni to kolem nás ví, není to tabu.
Já sama jsem se narodila s fyzickým postižením a věř mi, že dítě to samo od sebe bere tak, jak to je, moc to neřeší. Pokud se z toho ale budeš hroutit, tak bude přebírat tvůj přístup a tam vidím průser i jak potom bude brát další překážky v životě. A jestli se hroutíš za rohem, tak si piš, že dítě vidí i za roh.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.8.20 21:40
@Platanka píše:
Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.Tomuhle říkáš, že jsi vnitřně úplně v klidu, jo?
Ještě k tomu modlení - ano, opravdu se modlím. Jako dítě jsem se modlila, když táta mámu bil a přišel k nám starosta obce a zastavil to. Když manžel ležel v nemocnici, a nevědělo se…byla jsem v kostele a v ten den se ozval známý a dohodil nám odborníka, který manželovi pomohl. Naprosto iracionální berlička, obranný mechanismus - nic objevného.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.8.20 21:41
@Anonymní píše:
Moc se omlouvám za smajlíka na úvod, ale padl tam omylem.
- Citovat
- Upravit
14.8.20 21:46
Moje dcera ma od 5 let diagnostikovane jedno neuropsychiatricke onemocneni, ktere nejde vylecit, ktere ji nekdy zpusobuje bolesti, bude ji ovlivnovat socialne…me nejvic pomohlo zjistit, co ji vlastne je, pred zjistenim dg.jsem byla na nervy o dost vic. Tinnitus muze byt peklo, vubec bych to nezlehcovala, chapu zakladatelku, chce to cas a uvedomit si, ze synovi nejvic pomuzete, kdyz budete vy v poradku. Klidne bych se ve vasem pripade uklidnila leky. Ja treba ukazuji dceri, ze jsou na svete lidi s ruznymi hendikepy, ucim ji s tim zit. Zrovna vcera jsem si rikala, kez bych tu nemoc mohla vzit na sebe, mam obavy, jak v puberte, ale pak si rikam, ze lepsi nez resit leukemii aspol. A taky vidim i tu odvracenou stranu hendikepu, ktera cloveka proste posune a ten se muze stat vic citlivejsim, lidstejsim..proste to beru jako vyzvu, ne jako problem, nesnazim se to silou zmenit, bojovat proti tomu…Pomohlo mi taky videt kamaradku s ditetem se stejnou nemoci, ktera se z toho moc nehroutila..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.8.20 21:49
@martina.se píše:
Myslim, ze že hlavní problém máš ty.. Můj chlap má tinitus od mala a fakt žije normlane.. Sama mám dítě, které se narodilo s těžkým postižením ledvin, stupeň 4..nerikam, že to vždy bylo lehké.. Hlavně, jak ho chtěli uspavat v 6 týdnech atd.. Ale takhle jsem nesilela… A to mu hrozila i transplantace.. Mám kolem sebe lidi, co mají autista, těžké fyzické postižení a všichni jsou mnohem víc v pohodě, než ty u tinitusu..
No jo, jenže já jsem takhle fakt jen když pláču a naučila jsem to tak ze sebe dostat, abych byla v pohodě. Je zajímavé, že o tom nikdo nemluví. Ale jak to někde zmíním, hned se dozvím, že někdo zná někoho… syn ví, že není na světě sám s tímto problémem a taky jsem mu řekla, že tohle měli i hodně výjimeční lidé. Snažím se, aby to bral tak, jak to je a měním sebe pro něj. Co mě do budoucna děsí je to, že syn je introvert a v rodině máme jisté problémy, které v jednom případě skončily sebevraždou. On sám je hodně citlivý. Bojím se, abych někde neudělala chybu a ve výchově neselhala.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.8.20 21:58
Muj tata dela cinskou medicínu od roku 1993. Mel nemalo pacientu s tinitem a mnohým pomohl a to předevsim cinskymi bylinami v lekove forme. Podle me si to hodne beres a já tě chápu. Taky jsem citlivejsi. Asi ne tolik,..podle me bys ses mela kazdy den smát, aby to bylo aspon trochi vyvážený. Misto place si pusť komedii a delej veci, které te bavi a u kterych jsi vesela. Vyhledavej pohodu a radost a lidi, kteri ti v tom pomohou. Pokud muzes jen hodiny sedet a brecet, tak uz je to podle me na antidepresiva. Moc drzim palce at se uzdravi syn a ty jsi v pohode.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.8.20 22:03
@Novak2 Děkuji, právě proto to řeším tak, že se nejdřív dám dohromady. Mě pomáhá, to ze sebe dostat. Terapie mi hodně pomohla a proto vím, že pokud cítím bolest, musím si to odžít, odtruchlit, odplakat…prostě prožít tak, jak to je a být hlavně autentická. Vím, jak dítě cítí bolest matky, tak se snažím si fakt dávat majzla a když to ze sebe dostanu, je to pryč a já dovedu fungovat, smát se - ano, víc se směji, jinak - víc si to užívám, prostě se měním - asi to bylo znamení, že máme zpomalit, uvolnit se a nelpět na blbostech.
Hodně mi pomohla paní, která se mi svěřila, jak to ona měla s dcerou, která je vyléčená. měla stejné pocity. Sdílet s někým je také lék.
Doufám, že tvůj chlapeček bude v pořádku a operace proběhne jak má. Vnímám z tvého textu, že musíš jet jako robot, který nemá na emoce čas, nemá čas zahálet svým nitrem, protože musíš fungovat pro dítě a být v pohodě. Já se v terapii právě naučila dostat to ze sebe, chodívám ráno do přírody, ne každý den, ale bývám vždy venku, když ještě všichni spí - je to takový asi už rituál, kdy mám čas přemýšlet. Teď ten čas vyplňuji emocemi, které zpracovávám, racionalizuji a přicházím vyrovnaná. Zvládla jsem horší věci, to je fakt, ale do budoucnosti nevidím. Šlo mi jen o sdílení.
- Citovat
- Upravit
14.8.20 22:03
Nebudu posuzovat závažnost problému. To si myslím že může reálně pouze tím postižená osoba (takže syn).
Nicméně tvoje reakce nejsou normální. Je super že chodíš na terapii a říkáš že to máš podchycené. Ale upřímně nemáš.
Mluvíš o duševních problémech v rodině v kontextu syna, já si myslím že je tam spíš spojitost s tebou. Zcela určitě máš psychiatrickou diagnózu. Návštěva psychiatra co nejdříve je žádoucí. A ne, psychiatr nedává vždy léky, ale jako jediný je kompetentní říct jasnou diagnózu a ideální léčbu.
Mluvit o strachu ze sebevraždy u dítěte kterému je osm let a zřejmě zatím problém nemá (že je citlivý neznamená že je labilní) je až patologický.
A to že psychiatra nechceš navštěvovat je vlastně taky příznak duševního onemocnění.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.8.20 22:06
@Anonymní píše:
No jo, jenže já jsem takhle fakt jen když pláču a naučila jsem to tak ze sebe dostat, abych byla v pohodě. Je zajímavé, že o tom nikdo nemluví. Ale jak to někde zmíním, hned se dozvím, že někdo zná někoho… syn ví, že není na světě sám s tímto problémem a taky jsem mu řekla, že tohle měli i hodně výjimeční lidé. Snažím se, aby to bral tak, jak to je a měním sebe pro něj. Co mě do budoucna děsí je to, že syn je introvert a v rodině máme jisté problémy, které v jednom případě skončily sebevraždou. On sám je hodně citlivý. Bojím se, abych někde neudělala chybu a ve výchově neselhala.
@Anonymní píše:
Moc se omlouvám za smajlíka na úvod, ale padl tam omylem.
V pohodě
Na modlení nevidím nic špatného, já jenom prostě že ty sice píšeš, jak jsi hrozně vyrovnaná a v klidu, ale z toho, co a jak píšeš, to prostě tak nevypadá, no. Působíš jako moje máma, která si taky vždycky myslela, že brečí, jenom když tam nejsem, takže je vsechno v pořádku. Doteď, když vidím, jak už zase TRPÍ, prchám. Já už s ní hru „jsem statečná tváří v tvář protivenství“ hrát nechci, hrozně mě to rozčiluje. Byla bych mnohem radši, kdyby furt tak statečně netrpěla, ale byla prostě normální.
Obavě, jak nepoškodit dítě svojí výchovou, naprosto rozumím, mám ji taky. Dělám, co můžu, snad to nějak vyjde, zbytečný se tím trápit předem 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.8.20 22:08
@Bela111 píše:
Moje dcera ma od 5 let diagnostikovane jedno neuropsychiatricke onemocneni, ktere nejde vylecit, ktere ji nekdy zpusobuje bolesti, bude ji ovlivnovat socialne…me nejvic pomohlo zjistit, co ji vlastne je, pred zjistenim dg.jsem byla na nervy o dost vic. Tinnitus muze byt peklo, vubec bych to nezlehcovala, chapu zakladatelku, chce to cas a uvedomit si, ze synovi nejvic pomuzete, kdyz budete vy v poradku. Klidne bych se ve vasem pripade uklidnila leky. Ja treba ukazuji dceri, ze jsou na svete lidi s ruznymi hendikepy, ucim ji s tim zit. Zrovna vcera jsem si rikala, kez bych tu nemoc mohla vzit na sebe, mam obavy, jak v puberte, ale pak si rikam, ze lepsi nez resit leukemii aspol. A taky vidim i tu odvracenou stranu hendikepu, ktera cloveka proste posune a ten se muze stat vic citlivejsim, lidstejsim..proste to beru jako vyzvu, ne jako problem, nesnazim se to silou zmenit, bojovat proti tomu…Pomohlo mi taky videt kamaradku s ditetem se stejnou nemoci, ktera se z toho moc nehroutila..
Děkuji, máš pravdu, že nevědět co to vlastně je, je daleko horší. Vidím, že právě díky tinnitu se mění dost věcí v naší rodině k lepšímu - víme, že některý věci jsou prkotiny. Dokonce i manžel se zdá, že trochu zvolní. Přeji ti, ať dcerka žije co nejpříjemnější život. 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
