Psychika rodiče při onemocnění nebo postižení dítěte

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Stránka: Předchozí 1 2 3 4 5

Napsat příspěvek

Velikost písma:

Anonymní

15.8.20 07:37

načítám...

@Anonymní píše:
Milé maminky,
už měsíc bojuji. Bojuji jako máma dítěte, které má zdravotní problém. Tinnitus. Neustále, neustále, pořád a pořád…(už třetí měsíc)můj chlapeček milovaný. Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.

Manžel je dost kliďas a dokáže zachovat chladnou hlavu, já propadám šílenství, zoufalství. Našla jsem si odreagování - dokážu u toho sedět třeba do jedné v noci. Dokážete si představit, jak vypadám ráno. Propadám beznaději, hledám, doufám. sednu si večer na zahradu, abych nabrala síly a zaposlouchám se do toho klidu kolem mě a najednou si uvědomím, že tohle můj syn neslyší. Neslyší ten klid, ale neustálý pískot.

Je mu 8, má svůj svět. hodně zahloubán do sebe a hodně tvoří, vymýšlí, chce být vědec. Je hodně citlivý, dušička čistá se každé ráno a večer chodí pomazlit, maluje mi srdíčka a říká krásné věci.

A já myslím na to, co bude dál - co když… V rodině mám historicky dost vážné duševní problémy, které podědil můj otec a je vysoká pravděpodobnost… Teď jako dítě si moc nestěžuje, večer pouštíme zvuky lesa. Ale až dospěje? Co bude dál?

Léčbu máme zatím znemožněnou. Hyperbarická komora pomohla, slyšel to méně intenzivněji, ale byl jen na 4 ponorech a pak dostal rýmu. V září nepůjde do školy, aby mohl odchodit tu komoru.

Vůbec mi nepomáhá vědomí, že jsou na tom někteří hůř. Ale vím, že s mnoha rodiči bych neměnila. Na mém stavu to však moc změnu nevyvolá. Vím, že musím být silná, vím, že to musím zvládnout, už kvůli němu…, ale jak?

V psychoterapii jsem už dlouhá léta a umím se sebou dost pracovat. Tohle je však něco, co jsem ještě nikdy nezažila.
Účelem této diskuze je vypsat to ze sebe a popovídat si o vašich pocitech rodičů, kteří mají dítě s nějakým onemocněním, postižením - o tom jak zvládáte ten psychický nápor, to, že jde o vaše dítě, jak to překonáváte, jak si ulevíte, jak žijete dál?

Ja te nepotesim, mam dospelou dceru tezkou schizofrenicku bydlim s ni a nedavam to. Bere leky, ale stejne se nemoc projevuje mimo jine silene, obrovskou zavislosti na me a dalsimi nenormalnosti, resim to, ze se snazim stale od ni utikat ven..vecer jsem grogy a presstavuji si, ze zije jinde na coz nikdy nepristoupi, jedine chvile kdy jsem v pohode, je kdyz je hospitalizovana v lecebne.Jsem na ni sama.Drz se, ver ze opravdu muze byt hure.

Citovat
Upravit

Anonymní

15.8.20 07:52

načítám...

@Anonymní píše:
@kalie Syn mě takto nevidí. Psychoterapeut za měsíc zázraky neudělá. Navíc nepotřebuji to řešit s ním, ale hledám někoho, s kým bych mohla sdílet pocity matky, která se dozví, že je nějaký problém s dítětem. Alternativy jsou, vím o nich, ale tinnitus nevyléčí, jen se to naučí nevnímat, existuje sluchadlo atd. A neplatí to ve všech případech. Existují horší věci, ale vědomí, že může být hůř moc nepomáhá, naopak. Děsím se, až půjde v říjnu do školy, jak to zvládne, jak se tam bude soustředit. K tomu terapeutovi dodám, že bolest se musí odžít - to je základem takové terapie. Terapii mám za sebou úplně v jiném případě.

Ahoj, mám podobné pocity. Synovi je 6 let a před rokem mu propukla Crohnova nemoc.
Je to šílená nemoc, která zatím nejde vyléčit, u někoho ani potlačit. Než se zjistilo a diagnostikovalo, brečela jsem každým den (aby mě neviděl). Neskutečný průjem, ve dne v noci a hlavně ta krev ve stolici mě srazily na kolena :,(
Teď pod jakousi léčbou, která pro tělo asi taky není úplně košer, ale aspoň, že může normálně žít.
V září jde do první třídy a já se bojím, že stresem se nemoc vrátí

Citovat
Upravit

Novak2

245

15.8.20 16:23

načítám...

@Anonymní píše:
@Novak2 Děkuji, právě proto to řeším tak, že se nejdřív dám dohromady. Mě pomáhá, to ze sebe dostat. Terapie mi hodně pomohla a proto vím, že pokud cítím bolest, musím si to odžít, odtruchlit, odplakat…prostě prožít tak, jak to je a být hlavně autentická. Vím, jak dítě cítí bolest matky, tak se snažím si fakt dávat majzla a když to ze sebe dostanu, je to pryč a já dovedu fungovat, smát se - ano, víc se směji, jinak - víc si to užívám, prostě se měním - asi to bylo znamení, že máme zpomalit, uvolnit se a nelpět na blbostech.
Hodně mi pomohla paní, která se mi svěřila, jak to ona měla s dcerou, která je vyléčená. měla stejné pocity. Sdílet s někým je také lék.
Doufám, že tvůj chlapeček bude v pořádku a operace proběhne jak má. Vnímám z tvého textu, že musíš jet jako robot, který nemá na emoce čas, nemá čas zahálet svým nitrem, protože musíš fungovat pro dítě a být v pohodě. Já se v terapii právě naučila dostat to ze sebe, chodívám ráno do přírody, ne každý den, ale bývám vždy venku, když ještě všichni spí - je to takový asi už rituál, kdy mám čas přemýšlet. Teď ten čas vyplňuji emocemi, které zpracovávám, racionalizuji a přicházím vyrovnaná. Zvládla jsem horší věci, to je fakt, ale do budoucnosti nevidím. Šlo mi jen o sdílení.

Jo, to mi došlo, že jsem vyzněla jako robot. Tak to není úplně, taky jsem si poplakala, ale stačilo mi opravdu pouze to třeba večer, a tech večerů bylo jenom pár, pomohla mi na fb skupina srdickaru, kde píši rodiče svoje pocity, ale nikdo je nepopisuje tak detailně a důrazně, to je trochu jiné než tvoje prizpevky. A když si člověk porovna, že ty řešíš tinitus a oni operace tepen, srdce hned po narození miminka, no nevím, jak to dál komentovat. :nevim:

Tinitus je hodně spojený s psychikou a děti bývají psychosomaticke houby celé rodiny. Já bych být tebou opravdu zapracovala na své psychické léčbě a docela bych vsadila na to, že synovi se tinitus výrazně zlepší.

načítám...
Citovat
Zmínit

KaterinaDo

128

15.8.20 17:36

načítám...

Já tě chápu, myslím, že bych reagovala podobne. Jakýkoliv dislomfort mych děti je pro mě nepříjemný, stresovy, natož nemoc. Zkušenost naštěstí nemám, ale přeji hodně štěstí! :hug: