Psychika rodiče při onemocnění nebo postižení dítěte

Anonymní
14.8.20 19:13

Psychika rodiče při onemocnění nebo postižení dítěte

Milé maminky,

už měsíc bojuji. Bojuji jako máma dítěte, které má zdravotní problém. Tinnitus. Neustále, neustále, pořád a pořád…(už třetí měsíc)můj chlapeček milovaný. Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.

Manžel je dost kliďas a dokáže zachovat chladnou hlavu, já propadám šílenství, zoufalství. Našla jsem si odreagování - dokážu u toho sedět třeba do jedné v noci. Dokážete si představit, jak vypadám ráno. Propadám beznaději, hledám, doufám. sednu si večer na zahradu, abych nabrala síly a zaposlouchám se do toho klidu kolem mě a najednou si uvědomím, že tohle můj syn neslyší. Neslyší ten klid, ale neustálý pískot.

Je mu 8, má svůj svět. hodně zahloubán do sebe a hodně tvoří, vymýšlí, chce být vědec. Je hodně citlivý, dušička čistá se každé ráno a večer chodí pomazlit, maluje mi srdíčka a říká krásné věci.

A já myslím na to, co bude dál - co když… V rodině mám historicky dost vážné duševní problémy, které podědil můj otec a je vysoká pravděpodobnost… Teď jako dítě si moc nestěžuje, večer pouštíme zvuky lesa. Ale až dospěje? Co bude dál?

Léčbu máme zatím znemožněnou. Hyperbarická komora pomohla, slyšel to méně intenzivněji, ale byl jen na 4 ponorech a pak dostal rýmu. V září nepůjde do školy, aby mohl odchodit tu komoru.

Vůbec mi nepomáhá vědomí, že jsou na tom někteří hůř. Ale vím, že s mnoha rodiči bych neměnila. Na mém stavu to však moc změnu nevyvolá. Vím, že musím být silná, vím, že to musím zvládnout, už kvůli němu…, ale jak?

V psychoterapii jsem už dlouhá léta a umím se sebou dost pracovat. Tohle je však něco, co jsem ještě nikdy nezažila.

Účelem této diskuze je vypsat to ze sebe a popovídat si o vašich pocitech rodičů, kteří mají dítě s nějakým onemocněním, postižením - o tom jak zvládáte ten psychický nápor, to, že jde o vaše dítě, jak to překonáváte, jak si ulevíte, jak žijete dál?

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
449
14.8.20 19:22

Myslím si, že problém máš především ty. Chlapec se s hendicapem naučil žít. Jestli to má od malinká, je to pro něj vlastně normální stav.
Horší pro něj je, že ty se hroutíš, potřebuje mít v tobě oporu. Jestli psychoterapie nepomáhá, doporučuji konzultaci u psychiatra.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1113
14.8.20 19:27

Prosim te…vzdyt ty jsi na dne. Tinnitus nechci zlehcivat, ake jsou mnohem, mnohem horsi veci. Navic se tinnitus da odstranit alternativni lecbou, takze doktory ani nepotrebujes. Pokud te syn vidi v tomto rozpolozeni, tak se nedivim, ze ma zdravotni potize. Ty mu mas byt oporou, ale evidentne nejsi. Psychoterapeuta bych zmenila, pritoze ti evidentne nepomaha.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
35873
14.8.20 19:30

Tinnitus nastesti neni vazny problem, drtiva vetsina dospelych si na to zvykne, natoz dite. Deti si zvyknou na vsechno, vcetne amputace koncetiny. Do lecby moc neinvestujte, nepomaha - trochu pomaha rehabilitace krku, jinak psychoterapie. Vsechny ty tablety a procedury jsou k prdu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
197
14.8.20 19:34

Taky si myslím že jsou horší nemocí. Známý měl Tinnitus a šlo to vyřešit operativní léčbou. A je teď úplně v pořádku bez následků. Chápu že pro dítě je to dost nepříjemné, ale podle nadpisů jsem čekala větší drama.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:36

Doteď jsem si myslela, že onemocnění syna, moc nedávám, ale teď jsem v klidu…

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:37

@Tojsemja3 Píšu, že to má 3 měsíce a je mu 8 (myšleno let). Od narození to nemá a žít se s tím zatím nenaučil. Pokud se do něčeho zabere, prý to tolik nevnímá, pokud se má soustředit, jít spát, je to problém sílí to. Psychoterapie je zcela v pořádku, tento problém se sebou řeším poslední měsíc, protože jsem se domnívala, že to, co se mu děje, zmizí, že to nic nebude. A vzhledem k tomu, že to řeším měsíc, terapie v tak krátkém čase nepomůže. Ta vyžaduje podstatně delší čas. Zatím mi pomáhá se jít vybrečet někam mimo. Ale i tak na to přes den myslím a zabolí to - ta bezmoc, že jako matka nemohu nic dělat. V domácnosti funguju perfektně, o děti se starám, vše v pořádku. Jen je to uvnitř mě. Psychiatra si šetřím na později, nejsem ten typ, co vyhledává náplasti, ale snažím se vždy vše nějak vyřešit. A toto mi připadá jako přirozená reakce matky, ne něco, na co musím zobat pilule.

Jak ty to zvládáš? Co tobě pomohlo na samotném začátku? Vím, že se to čas přeléčí a už to tak asi brát nebudu, ale pořád si říkám, čím to je a zda jsem udělala vše, co jsem mohla.

  • Citovat
  • Nahlásit
449
14.8.20 19:41
Nic dělat ne
@Anonymní píše:
@Tojsemja3 Píšu, že to má 3 měsíce a je mu 8 (myšleno let). Od narození to nemá a žít se s tím zatím nenaučil. Pokud se do něčeho zabere, prý to tolik nevnímá, pokud se má soustředit, jít spát, je to problém sílí to. Psychoterapie je zcela v pořádku, tento problém se sebou řeším poslední měsíc, protože jsem se domnívala, že to, co se mu děje, zmizí, že to nic nebude. A vzhledem k tomu, že to řeším měsíc, terapie v tak krátkém čase nepomůže. Ta vyžaduje podstatně delší čas. Zatím mi pomáhá se jít vybrečet někam mimo. Ale i tak na to přes den myslím a zabolí to - ta bezmoc, že jako matka nemohu nic dělat. V domácnosti funguju perfektně, o děti se starám, vše v pořádku. Jen je to uvnitř mě. Psychiatra si šetřím na později, nejsem ten typ, co vyhledává náplasti, ale snažím se vždy vše nějak vyřešit. A toto mi připadá jako přirozená reakce matky, ne něco, na co musím zobat pilule.Jak ty to zvládáš? Co tobě pomohlo na samotném začátku? Vím, že se to čas přeléčí a už to tak asi brát nebudu, ale pořád si říkám, čím to je a zda jsem udělala vše, co jsem mohla.

Nic dělat nemůžeš, prostě to přijmout. Jsem speciální pedagog a ač Ti to zřejmě nepomůže, tak toto je oproti jiným postižením opravdu banalita.
A navíc se může sama upravit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:43

@kalie Syn mě takto nevidí. Psychoterapeut za měsíc zázraky neudělá. Navíc nepotřebuji to řešit s ním, ale hledám někoho, s kým bych mohla sdílet pocity matky, která se dozví, že je nějaký problém s dítětem. Alternativy jsou, vím o nich, ale tinnitus nevyléčí, jen se to naučí nevnímat, existuje sluchadlo atd. A neplatí to ve všech případech. Existují horší věci, ale vědomí, že může být hůř moc nepomáhá, naopak. Děsím se, až půjde v říjnu do školy, jak to zvládne, jak se tam bude soustředit. K tomu terapeutovi dodám, že bolest se musí odžít - to je základem takové terapie. Terapii mám za sebou úplně v jiném případě.

  • Citovat
  • Nahlásit
22996
14.8.20 19:43
@Anonymní píše:
Milé maminky,

už měsíc bojuji. Bojuji jako máma dítěte, které má zdravotní problém. Tinnitus. Neustále, neustále, pořád a pořád…(už třetí měsíc)můj chlapeček milovaný. Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.

Manžel je dost kliďas a dokáže zachovat chladnou hlavu, já propadám šílenství, zoufalství. Našla jsem si odreagování - dokážu u toho sedět třeba do jedné v noci. Dokážete si představit, jak vypadám ráno. Propadám beznaději, hledám, doufám. sednu si večer na zahradu, abych nabrala síly a zaposlouchám se do toho klidu kolem mě a najednou si uvědomím, že tohle můj syn neslyší. Neslyší ten klid, ale neustálý pískot.

Je mu 8, má svůj svět. hodně zahloubán do sebe a hodně tvoří, vymýšlí, chce být vědec. Je hodně citlivý, dušička čistá se každé ráno a večer chodí pomazlit, maluje mi srdíčka a říká krásné věci.

A já myslím na to, co bude dál - co když… V rodině mám historicky dost vážné duševní problémy, které podědil můj otec a je vysoká pravděpodobnost… Teď jako dítě si moc nestěžuje, večer pouštíme zvuky lesa. Ale až dospěje? Co bude dál?

Léčbu máme zatím znemožněnou. Hyperbarická komora pomohla, slyšel to méně intenzivněji, ale byl jen na 4 ponorech a pak dostal rýmu. V září nepůjde do školy, aby mohl odchodit tu komoru.

Vůbec mi nepomáhá vědomí, že jsou na tom někteří hůř. Ale vím, že s mnoha rodiči bych neměnila. Na mém stavu to však moc změnu nevyvolá. Vím, že musím být silná, vím, že to musím zvládnout, už kvůli němu…, ale jak?

V psychoterapii jsem už dlouhá léta a umím se sebou dost pracovat. Tohle je však něco, co jsem ještě nikdy nezažila.

Účelem této diskuze je vypsat to ze sebe a popovídat si o vašich pocitech rodičů, kteří mají dítě s nějakým onemocněním, postižením - o tom jak zvládáte ten psychický nápor, to, že jde o vaše dítě, jak to překonáváte, jak si ulevíte, jak žijete dál?

No nevím…dala jsem si to do vyhledávače a žádné obrovské drama jsem tam nenašla. Moje nejstarší dcera ve 20 onkologicky onemocněla, než byla stanovena diagnóza, proběhly příšerné měsíce nejistoty a obavy z této nemoci, tak nějak jsem to věděla. Když to bylo jisté, prožívala jsem několik týdnů to, co ty. Svolila jsem k AD, že mě prý zbaví úzkostí, to ano, stalo se, ale zbavily mě i všech emocí, tak jsem je vysadila. Věřila jsem, že to dobře dopadne, pomohlo nám, že jsme věděli, s čím se potýkáme a samozřejmě pozitivní přístup dcery. Nejmladší se narodila s rozštěpem obličeje, no to byl taky zpočátku horor, ale spíš jenom v mé hlavě. Časem jsem zjistila, že obě tyto zkušenosti byly prostě potřeba. Tvoje trápení zlehčovat nechci, ale na druhou stranu mi fakt přijde, že je to trochu přehnané.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:46

@Tinamarie Známému našli příčinu, my tu příčinu neznáme. Komora po prvním ponoru výrazně pomohla a další ponor přinesl malinké zlepšení, teď nechodí a vše je zpět. Někdo se s tím naučí žít, někdo ne. To je fakt. Dozvídám se o lidech, kteří s tím bojují celý život, nepomáhá nic a trápí se, protože je to hodně silné.

  • Citovat
  • Nahlásit
31192
14.8.20 19:48
@Anonymní píše:
Milé maminky,

už měsíc bojuji. Bojuji jako máma dítěte, které má zdravotní problém. Tinnitus. Neustále, neustále, pořád a pořád…(už třetí měsíc)můj chlapeček milovaný. Jako nevěřící začínám se modlit, v noci pláču, nespím. Cítím obrovskou bolest na hrudi, mám pocit, že se mi celý hrudník roztrhne. Kdyby mi někdo nastavil nůž a řekl, že když zemřu, tak mu to skončí, udělám to.

Manžel je dost kliďas a dokáže zachovat chladnou hlavu, já propadám šílenství, zoufalství. Našla jsem si odreagování - dokážu u toho sedět třeba do jedné v noci. Dokážete si představit, jak vypadám ráno. Propadám beznaději, hledám, doufám. sednu si večer na zahradu, abych nabrala síly a zaposlouchám se do toho klidu kolem mě a najednou si uvědomím, že tohle můj syn neslyší. Neslyší ten klid, ale neustálý pískot.

Je mu 8, má svůj svět. hodně zahloubán do sebe a hodně tvoří, vymýšlí, chce být vědec. Je hodně citlivý, dušička čistá se každé ráno a večer chodí pomazlit, maluje mi srdíčka a říká krásné věci.

A já myslím na to, co bude dál - co když… V rodině mám historicky dost vážné duševní problémy, které podědil můj otec a je vysoká pravděpodobnost… Teď jako dítě si moc nestěžuje, večer pouštíme zvuky lesa. Ale až dospěje? Co bude dál?

Léčbu máme zatím znemožněnou. Hyperbarická komora pomohla, slyšel to méně intenzivněji, ale byl jen na 4 ponorech a pak dostal rýmu. V září nepůjde do školy, aby mohl odchodit tu komoru.

Vůbec mi nepomáhá vědomí, že jsou na tom někteří hůř. Ale vím, že s mnoha rodiči bych neměnila. Na mém stavu to však moc změnu nevyvolá. Vím, že musím být silná, vím, že to musím zvládnout, už kvůli němu…, ale jak?

V psychoterapii jsem už dlouhá léta a umím se sebou dost pracovat. Tohle je však něco, co jsem ještě nikdy nezažila.

Účelem této diskuze je vypsat to ze sebe a popovídat si o vašich pocitech rodičů, kteří mají dítě s nějakým onemocněním, postižením - o tom jak zvládáte ten psychický nápor, to, že jde o vaše dítě, jak to překonáváte, jak si ulevíte, jak žijete dál?

Nechci nemoc tvého kloučka zlehčovat ale co rodiče dětí s mentálním postižením, autismem nebo jinou vážnou nemocí :nevim:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:49
@Anonymní píše:
Doteď jsem si myslela, že onemocnění syna, moc nedávám, ale teď jsem v klidu…

No vidíš a jsi ta, kterou hledám. Čekala jsem, že mi někdo napíše - jo, bylo to hrozný, začátky takové jsou, pomohlo mi tohle…atd, prostě sdílet své zkušenosti s někým, kdo je na úplném začátku. Ale lepší je asi se poplácat po rameni, jak to dobře zvládám. :nevim:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
14.8.20 19:54
@Tojsemja3 píše:
Nic dělat neNic dělat nemůžeš, prostě to přijmout. Jsem speciální pedagog a ač Ti to zřejmě nepomůže, tak toto je oproti jiným postižením opravdu banalita.
A navíc se může sama upravit.

Děkuji. Je to banalita, ale nevím, jak to zvládne ve škole. Když ho něco baví a zabere se, je to ok, ale ve škole bude pruda - psaní nesnáší např. Upravit se může a nemusí. Bojím se, že začne být agresivní. Ale nechtěla jsem si psát o nemoci, ale o pocitech matky, bez ohledu na to, o co jde. Protože to, že někdo je na tom hůř, neznamená, že někdo jiný něco jiného nemůže prožívat stejně nebo silněji.

  • Citovat
  • Nahlásit
519
14.8.20 19:54

Kdyz ctu ty komentare, tak je mi normalne spatne. Ani kousek empatie tady v sobe lidi nemaji. Jak se rika, nesud nikoho, dokud neujdes mili v jeho botach.
Zkusenost nemam, ale drzim palce, at se vse zlepsi :kytka:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama