Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jasně že to tak funguje.
Když si srovnaná sama se sebou, tak se s blbci umíš snáze vyrovnat, zároveň si všímíš jiných věcí a z drobné nepříjemnosti si v hlavě nevytvoříš tragédii.
Stejně tak funguje, že jakej šel, takovou potkal - v rámci mezilidských vztahů se dávají dohromady lidi, kteří jsou polámaní tak nějak na stejné úrovni. Proto když je ti hodně zle, tak se spíš dáš dohoromady s někým, kdo je podobně netastný, zmatený a neví jak fungovat aby si neubližoval.
Když je člověk v pohodě, začnou ho najednou přitahovat úplně jiné typy a málo kdy jsou vyloženě rozbití.
Pěkné je, že vidíš, že to funguje a tudíž máš motivaci vydržet v nastavené cestě a nevracet se zpět do úzkostí a mindráků, když se zrovna nezadaří. Což je úplně přirozená součást života.
Ahoj zakladatelko,
ano, jistěže to tak je. Do značné míry je to vrozené, nebo získané, do značné míry se s tím dá pracovat (jak nakonec popisuješ sama sovu zkušenost).
Baví mě si takhle tiovat cizí lidi, nebo lidi, které potkávám při obědě, v práci apod. pravidelněji. Všímat si jejich chování, charisma, nálady apod. Je to trochu profesní deformce, trochu hra, a samozřejmě, když se to naučíš dobře vnímat, tak i víš, jak na ty lidi působit, aby jim to bylo příjemné, bylo v souladu s jejich vnímáním světa, života… a např. pracovně jsi z nich tak dostala maximum…
Ano. Sama si před lidmi nasazuji „masku“, aby mne neotravovali - působím pak jako šílená netykavka, vyhovuje mi to ![]()
To znám, od určitého momentu jsem začala být šťastnější a veselejší a celý svět se podle toho docela upravil
. Asi jsem přestala řešit blbiny…
Jo, souhlas. Jen třeba me se jeste stává, jak se s kdekym bavím „jako se sobě rovnym“, ze se na me pak občas lepej neodbytni zoufalci a když je taktně odmítnu, lépe řečeno si z nich nehodlám dělat své nove blízké, tak zkoušejí být zlí a nesmírně se jich to dotyka ![]()
Děvčata, je možné, že každý člověk má jakési „vyzařování“ a ostatní se k němu podle toho chovají?
Třeba já jsem si téměř celý život připadala jako méněcenná, měla jsem nulové sebevědomí a ve škole mi dělali zle a v práci jsem se taky potkala s šikanou. Pořád jsem o sobě pochybovala. Zajímavé ale je, že v době, když se mi věnovala psychoterapeutka a já si začala věřit, bylo mi jedno co si kdo o mě myslí, nabila jsem sebevědomí tak se mi začalo dařit a lidé se ke mně začali chovat jinak. Jistě, někdy se stane, že potkám pitomce, ale je to jiné než to bylo kdykoliv předtím.
Může to být tím, že jsem se začala mít ráda a věřit si? Stalo se Vám to také?