Rodiče mě psychicky zničili

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.04.19 12:04
Rodiče mě psychicky zničili

Ahojte, jsem už sice dospělá, ale pořád se nemůžu vyrovnat se vztahy v naší „rodině“ a tak přemítám, jak jsou rodiče ti nejdůležitější v životě dítěte a co dokáží napáchat škody, se kterou se člověk třeba do smrti nevyrovná… Naši se rozvedli, když mi bylo 10. Otec se o nás extra nikdy nezajímal, jednou za půl roku nás vzal „aby se neřeklo“ na oběd nebo do kina a tím to haslo. Z jeho strany zájem jen naoko.. Matka si našla novýho chlapa, který mě nesnášel, pořád mě jen ponižoval, nic mu nebylo dost dobré, nikdy jsem nebyla 100%. Za nic mě nepochválil, když se mi něco povedlo, tak to okomentoval slovy „že to by ode mně teda nečekal“ :pocitac: Rodiče mi také vybrali těžkou školu, prostě u nás to jinak nešlo, musela jsem tam chodit, měli na mě vysoké nároky, nechtěla jsem je zklamat, v některých předmětech jsem excelovala ale jinde naopak propadala. Nikdy je nenapadlo, že bych mohla přejít jinam, nikdy mi třeba nezaplatily doučování, bratr tu stejnou školu zvládal, tak proč já bych nemohla? Tak jsem prostě na předměty, co mi nešly přestala chodit.. Navíc se mi narodila nevlastní sestra, připadalo mi to, jako bych stratila tu nejdůležitější osobu v životě - mámu, neprožívala se mnou dospívání, pubertu, neměla čas místo toho se zahrabala do plenek.. Neměla jsem nikoho, kdo by mě měl rád, kdo by se o mě plně zajímal, třeba si se mnou popovídal, dal najevo nějaký cit a prostě mě přijal takovou, jaká jsem, nedokonalou.. Vždyť přece matka by své dítě měla milovat pro to, že existuje a ne pro jeho úspěchy.. Doma mě jen odsuzovaly, za mé neúspěchy, otec mě nechtěl, vlastně mě nikdo nechtěl, ani to doma nebylo v pravém smyslu, neměla jsem prostě bezpečný přístav, byla jsem jen problémová černá ovce rodiny.. Doteď i v dospělosti, přesto že jsem vystudovala VŠ, trpím pocity méněcennosti, že nejsem dost dobrá, že spoustu věcí nedokážu, teď když si hledám práci, tak třeba hned při čtení požadavků si říkám, že na to prostě nemám.. Nemám se ráda, nedokážu komunikovat s lidmi, mám z nich obavy, že se na mě budou dívat skrz prsty a hned z kraje kontaktu mám dojem, že si o mně musí myslet něco špatného..Je ze mě akorát uzlíček nervů, nemám ani žádné přátele, i když bych chtěla, ale jsem hrozně introvertní.. Nedokážu se pořádně otevřít ani partnerovy, dát najevo své city..Vše v sobě dusím a nejlepší na tom je, že z pohledu rodičů si vlastně za vše můžu sama…

Stránka:  1 2 Další »
Reakce:
Sasanka jarní
Kecalka 385 příspěvků 01.04.19 12:20

A ty to s nima teď řešíš? 8o
Psychoterapie, šup, šup, mluv o tom..

monty.python
Kecalka 413 příspěvků 01.04.19 12:23

Nemůžeš si za to sama, určitě ti doporučuji nějakého odborníka. Mám taky z dětství trauma a poznamenalo to můj dospělý život, dostala jsem se do určité situace, kdy už to nešlo dál přehlížet. Terapie mi pomáhá, našla jsem si na druhý pokus někoho, kdo mi opravdu vyhovuje. Přeji hodně sil ;)

Ou
Kelišová 6905 příspěvků 01.04.19 12:28

Vystup do psychoterapie a nauč se mít se ráda. Začni teď hned - protože jinak dětem nechtěně předáš to samé, co ty si ne-dostala od své rodiny.

Sebepřijetí se od rodičů děti naučí jen do té úrovně, do jaké to zvládli jejich rodiče. Je jedno, co dětem říkáte, pokud sami sebe nemáte rádi, tak se to děti budou muset učit pracně až v dospělosti.

Pokud na svém vlastním sebepřijetí začneš pracovat teď - tvoje děti uvidí jak to vypadá a jak se to dá změnit k lepšímu. A upřímně - to je to nejcenenější, co jim můžeš předat.

Držím palce.

anupati
Kelišová 6788 příspěvků 01.04.19 12:34

Máš ve všem pravdu, ale teď už to musíš vzít do vlastních rukou. Já jsem na sobě taky hodně pracovala, hodně souvislostí a jak co dokáže ovlivnit jsem pochopila…ale víš co? Teď když mám vlastní děti, tak stejně chyby dělám. Kolikrát si říkám, co tak jednou budou holky řešit o mě/kvůli mě…protože prostě dokonalost neexistuje. Křivdy zůstávájí, i když se milujeme, i když se snažíme o to nejlepší v daný moment, co zvládneme. Nemusí to být dost pro druhého. Sama si uvědomuju, jak některé křivdy z mého dětství jsou jen domělé křivdy, teď když to vidím dnešníma očima…ale v srdci a pocitem…tam prostě jsou. Moje dcera taky nechápe, že jí NE řeknu z lásky a širších souvislostí, cítí jen tu křivdu, že jsem jí připravila o něco, co chtěla nebo že dostala přednost sestra…i když dle mě to tak vůbec není. Opravdu na sobě pracuj, pracuj s tím. Moje mamka se taky hodně zajímá, pracuje se sebou a přesto, když někdy vyplynulo při řeči něco…kdy jsem zmínila něco co TEĎ řeším a že jsem si uvědomila, že to vychází už z dětství (fakt vůbec ne jako výčitku, prostě fakt, že jsem si uvědomila, co zatím stojí), tak okamžitě šla do negace a ublížení Jo, my jsme ti nejhorší rodiče, jsme dělali všechno špatně…Přitom to nikdo neřekl, navíc se jí to třeba vůbec netýkalo, bylo to třeba já a táta vs já a vztahy k mužům. A to se opravdu těmahle věcma zabývá, ale v tu chvíli…to nedokáže nebrat neosobně, ale zase křivdu na sebe, že dělala nejlépe jak uměla - tím chci říct, že od rodičů opravdu nečekej, že tě "budou nějak žádat o prominutí, že ti dají nějaký pocit zadostiučinění. Musíš to zvládnout sama za sebe. A uvědom si, že oni si stejně tak nesli od svých rodičů…a oni od svých…

Lalelale
Závislačka 4104 příspěvků 01.04.19 13:03

Máš partnera, nejsi na to sama ;) jdi na psychoterapii, pomůže ti si vše v sobě srovnat. Rodiče bych plně odřízla, když si za vše tedy můžeš sama. Ono i jak tenhle typ lidí zjistí, že je člověk v životě nepotřebuje, tak začnou najednou sekat latinu.

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.04.19 13:06

Tady ti kazdy poradi psychoterapii… protoze to tak je, jsou stavy, ze kterych si clovek bohuzel nepomuze sam a akorat ho budou cely zivot szirat. Mne taky chybi rodice, o ktere bych se oprela a vim, ze jedine vychodisko je psycholog, ale porad mi tomu brani moje vlastni hrdost a tak se v tom kruhu placam sama. Tobe preji vic stesti a odvahu vyresit niterni problemy :mavam:

Anonymní
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.04.19 13:16
@Anonymní píše:
Ahojte, jsem už sice dospělá, ale pořád se nemůžu vyrovnat se vztahy v naší „rodině“ a tak přemítám, jak jsou rodiče ti nejdůležitější v životě dítěte a co dokáží napáchat škody, se kterou se člověk třeba do smrti nevyrovná… Naši se rozvedli, když mi bylo 10. Otec se o nás extra nikdy nezajímal, jednou za půl roku nás vzal „aby se neřeklo“ na oběd nebo do kina a tím to haslo. Z jeho strany zájem jen naoko.. Matka si našla novýho chlapa, který mě nesnášel, pořád mě jen ponižoval, nic mu nebylo dost dobré, nikdy jsem nebyla 100%. Za nic mě nepochválil, když se mi něco povedlo, tak to okomentoval slovy „že to by ode mně teda nečekal“ :pocitac: Rodiče mi také vybrali těžkou školu, prostě u nás to jinak nešlo, musela jsem tam chodit, měli na mě vysoké nároky, nechtěla jsem je zklamat, v některých předmětech jsem excelovala ale jinde naopak propadala. Nikdy je nenapadlo, že bych mohla přejít jinam, nikdy mi třeba nezaplatily doučování, bratr tu stejnou školu zvládal, tak proč já bych nemohla? Tak jsem prostě na předměty, co mi nešly přestala chodit.. Navíc se mi narodila nevlastní sestra, připadalo mi to, jako bych stratila tu nejdůležitější osobu v životě - mámu, neprožívala se mnou dospívání, pubertu, neměla čas místo toho se zahrabala do plenek.. Neměla jsem nikoho, kdo by mě měl rád, kdo by se o mě plně zajímal, třeba si se mnou popovídal, dal najevo nějaký cit a prostě mě přijal takovou, jaká jsem, nedokonalou.. Vždyť přece matka by své dítě měla milovat pro to, že existuje a ne pro jeho úspěchy.. Doma mě jen odsuzovaly, za mé neúspěchy, otec mě nechtěl, vlastně mě nikdo nechtěl, ani to doma nebylo v pravém smyslu, neměla jsem prostě bezpečný přístav, byla jsem jen problémová černá ovce rodiny.. Doteď i v dospělosti, přesto že jsem vystudovala VŠ, trpím pocity méněcennosti, že nejsem dost dobrá, že spoustu věcí nedokážu, teď když si hledám práci, tak třeba hned při čtení požadavků si říkám, že na to prostě nemám.. Nemám se ráda, nedokážu komunikovat s lidmi, mám z nich obavy, že se na mě budou dívat skrz prsty a hned z kraje kontaktu mám dojem, že si o mně musí myslet něco špatného..Je ze mě akorát uzlíček nervů, nemám ani žádné přátele, i když bych chtěla, ale jsem hrozně introvertní.. Nedokážu se pořádně otevřít ani partnerovy, dát najevo své city..Vše v sobě dusím a nejlepší na tom je, že z pohledu rodičů si vlastně za vše můžu sama…

Vím o čem mluvíš, rodiče se nerozvedli, žila jsem v úplné rodině, ale mamka ke mě měla podobný vztah..nic jsem neudělala dobře, velice přísná výchova, nekonečné kázání co dělám špatně, jak jsem nemožná (přitom jsem byla krásná holka, ani jsem to nevěděla)..to co jsem udělala dobře bylo samozřejmě, ale čím více mě kázali, tím více jsem byla větší lajdák…zkrátím to, s mámou si rozumíme až nyní, když jsem si udělala dálkově magistra a řeším doma dost těžké zdrav.problémy..ale stejně třeba co se týká vzhledu i nyní je mě při návštěvě schopná 15 min cpát dfo hlavy ,že chodím tak a tak a jsem oblečená tak a tak, že bych měla zhubnout, že to myslí dobře… ano máma je šik, vždy vzorně upravená, štíhlonká..jinak je moc obětavá, pomáhá mě, to jo..ale ten pocit nedoceněnosti celoživotní, že nejsem dost dobrá, milovaná, s tím bojuji i nyní..takový můj kostlivec ve skříni i teď mě občas dokáže rozhodit jako nikdo..

Renca8
Ukecaná baba ;) 1336 příspěvků 01.04.19 13:30

Ahoj, to je mi lito..takove detsvi :-/ podle me by ti hodne pomohlo o tom mluvit mluvit mluvit… s kymkoliv, proste dostat to ze sebe. Preji ti at mas plnohodnotneho partnera ktery te bude natolik milovat abys u nej mohla najit vsechny pocity ktery ti chybeli, jako laska, oprit se o nekoho, byt milovan. Ale budes muset svoje srdce otevrit. A taky ti preji aby az budes mit svoje deti jsi je nevychovavala po vzoru rodicu ale vzala si z toho ponauceni

warita
Echt Kelišová 9722 příspěvků 3 inzeráty 01.04.19 13:40
@Anonymní píše:
Ahojte, jsem už sice dospělá, ale pořád se nemůžu vyrovnat se vztahy v naší „rodině“ a tak přemítám, jak jsou rodiče ti nejdůležitější v životě dítěte a co dokáží napáchat škody, se kterou se člověk třeba do smrti nevyrovná… Naši se rozvedli, když mi bylo 10. Otec se o nás extra nikdy nezajímal, jednou za půl roku nás vzal „aby se neřeklo“ na oběd nebo do kina a tím to haslo. Z jeho strany zájem jen naoko.. Matka si našla novýho chlapa, který mě nesnášel, pořád mě jen ponižoval, nic mu nebylo dost dobré, nikdy jsem nebyla 100%. Za nic mě nepochválil, když se mi něco povedlo, tak to okomentoval slovy „že to by ode mně teda nečekal“ :pocitac: Rodiče mi také vybrali těžkou školu, prostě u nás to jinak nešlo, musela jsem tam chodit, měli na mě vysoké nároky, nechtěla jsem je zklamat, v některých předmětech jsem excelovala ale jinde naopak propadala. Nikdy je nenapadlo, že bych mohla přejít jinam, nikdy mi třeba nezaplatily doučování, bratr tu stejnou školu zvládal, tak proč já bych nemohla? Tak jsem prostě na předměty, co mi nešly přestala chodit.. Navíc se mi narodila nevlastní sestra, připadalo mi to, jako bych stratila tu nejdůležitější osobu v životě - mámu, neprožívala se mnou dospívání, pubertu, neměla čas místo toho se zahrabala do plenek.. Neměla jsem nikoho, kdo by mě měl rád, kdo by se o mě plně zajímal, třeba si se mnou popovídal, dal najevo nějaký cit a prostě mě přijal takovou, jaká jsem, nedokonalou.. Vždyť přece matka by své dítě měla milovat pro to, že existuje a ne pro jeho úspěchy.. Doma mě jen odsuzovaly, za mé neúspěchy, otec mě nechtěl, vlastně mě nikdo nechtěl, ani to doma nebylo v pravém smyslu, neměla jsem prostě bezpečný přístav, byla jsem jen problémová černá ovce rodiny.. Doteď i v dospělosti, přesto že jsem vystudovala VŠ, trpím pocity méněcennosti, že nejsem dost dobrá, že spoustu věcí nedokážu, teď když si hledám práci, tak třeba hned při čtení požadavků si říkám, že na to prostě nemám.. Nemám se ráda, nedokážu komunikovat s lidmi, mám z nich obavy, že se na mě budou dívat skrz prsty a hned z kraje kontaktu mám dojem, že si o mně musí myslet něco špatného..Je ze mě akorát uzlíček nervů, nemám ani žádné přátele, i když bych chtěla, ale jsem hrozně introvertní.. Nedokážu se pořádně otevřít ani partnerovy, dát najevo své city..Vše v sobě dusím a nejlepší na tom je, že z pohledu rodičů si vlastně za vše můžu sama…

juuuj, ty jses fakt chudinka. Ja myslela, buh vi co se ti nestalo a ono vlastne nic, jenom nimrani se ve vlastni ukrivdenosti.

Lalelale
Závislačka 4104 příspěvků 01.04.19 13:43
@warita píše:
juuuj, ty jses fakt chudinka. Ja myslela, buh vi co se ti nestalo a ono vlastne nic, jenom nimrani se ve vlastni ukrivdenosti.

tak tys to doma měla 100× horší a budu se opakovat, nechápu, jak se svým rodičům můžeš vůbec podívat do očí a půjčit jim děti, protože já bych je asi vzteky zkopla ze schodů, potom co ti udělali (pardon muselo to ven), ale zase bych nebagatelizovala problémy zakladatelky. Věřím, že dětství, kdy doma byla páté kolo u vozu, které nikdy neudělalo nic správně a nebylo v ničem dobré, se na člověku podepíše zrovna tak.

warita
Echt Kelišová 9722 příspěvků 3 inzeráty 01.04.19 13:50
@Lalelale píše:
tak tys to doma měla 100× horší a budu se opakovat, nechápu, jak se svým rodičům můžeš vůbec podívat do očí a půjčit jim děti, protože já bych je asi vzteky zkopla ze schodů, potom co ti udělali (pardon muselo to ven), ale zase bych nebagatelizovala problémy zakladatelky. Věřím, že dětství, kdy doma byla páté kolo u vozu, které nikdy neudělalo nic správně a nebylo v ničem dobré, se na člověku podepíše zrovna tak.

ale o tom zadna. Vsechno vyse popsane zakladatelkou je mi az duverne zname. Mam nämlich ty stejne problemy.

Vim o tom, neco resim, neco ne, protoze nektere skody se nedaji uplne odstranit, ale hlavne se v tom nevalim jako prase v bahne.

Mam problemy se sebevedomim? Ano, sedla jsem si, hoooodne intenzivne jsem se zamyslela, ucinila urcite kroky k uzdraveni a hlavne jsem se zacala mit rada, jak to jenom jde. Neprozivam stare krivdy, to totiz nikam nevede. Snazim se nedavat rodicum vinu, to totiz taky nikam nevede. Ano, staly se veci, ktere se stat nemely, ale o tom, jak bude probihat muj zivot dal, o tom rozhoduju JA a TED! Nesedim pasive na pr*deli a nefnukam, jak mi nekdo zpackal zivot. Aktivne pracuju na tom, aby muj budouci zivot byl jiny.

CO SE STALO; TO SE NEODSTANE! Dulezizte neni to, co bylo, ale to co bude. A proto je treba pozvednout hlavu a budovat lepsi zitrky, at uz to zni sebe kycovite.

Příspěvek upraven 01.04.19 v 13:52

monty.python
Kecalka 413 příspěvků 01.04.19 13:51
@warita píše:
juuuj, ty jses fakt chudinka. Ja myslela, buh vi co se ti nestalo a ono vlastne nic, jenom nimrani se ve vlastni ukrivdenosti.

Tohle mi přijde hodně zbytečné :nevim:

Lalelale
Závislačka 4104 příspěvků 01.04.19 14:09

@warita jenže ona ta fáze přemítání nad starým zlem je také důležitá. Stejně jako kdyby tvé mladé já mělo tvé nynější vědomí, asi bys také tehdy jednala úplně jinak. Já třeba zase nesouhlasím s tím, že dávat rodičům vinu nemá cenu. Abych byla plně upřímná, tak i když jsi asi nenapsala o vaší situaci doma všechno, tak na mě to působí stylem, že tví rodiče ze všeho vyšli vyloženě vysmátí - udělali ti peklo ze života, tys jim odpustila a ještě je necháš hrát si na prarodiče roku. Já bych třeba udělala na tvém místě pravý opak a v životě by mě ani vnučku už neviděli. Zakladatelka je velmi mladá. Potřebuje si to srovnat. Jestli si potřebuje postěžovat, ať to udělá. Nejhorší je dusit to v sobě a být na to sám. A časem se posune do další fáze.

warita
Echt Kelišová 9722 příspěvků 3 inzeráty 01.04.19 14:14

@Lalelale mozna mas pravdu...... nakonec k tomu musi clovek sam uzrat. Ja jen, ze znam hodne lidi, kteri se zasekli v te nimraci fazi… a neni na to pekny pohled. A hlavne tim sami sobe ublizuji.

Stránka:  1 2 Další »
Váš příspěvek
Reklama