Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sestra která lže a krade
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
18.2.20 20:32
Sestra která lže a krade
Dobrý večer všem,
zprvu řeknu, že osobně je mi to opravdu trapné a asi bych nikdy nic takového neřešila, ale nevím kudy kam. Je mi 20 let a žijí s nevlastním otcem a sestrou 17 let. Dříve jsme byly ve střídavé péči, ale vždy jsme se mohly svobodně rozhodnout kde chceme být. Matka vždy zastávala spíše přísnější roli a otec naprosto uvolněnou. Respektive když se řvalo nebo jsme dostávaly páskem, tak to nikdy nebylo od otce.
Už asi od sestřiných 13 let řešíme problém lží a krádeží. V 15 letech byla sestra měsíc na psychiatrii kvůli zveřejněné fotce, kde si pořezala ruce. Vím, že pro rodiče není vůbec lehké vidět tak své dítě, nejspíš i určitý pocit, že zklamali. Avšak to mám i já, když se o ni od svých 5 let starám se vším všudy. Dle mého měsíc tohoto “pobytu” bylo málo. Takový přístup vlezte mi na záda. Je to má sestra, takže pokaždé když mi ukradla ať už malou nebo nemalou částku peněz, stejně jsem odpustila. Stupňovalo se to na krádeže u ostatních v rodině, rozdávala mé oblečení kamarádkám a tak podobně. Dle mého je to také způsobené tím, že je opravdu je při těle a na základní škole když něco neměla, nikdo se s ní nebavil a je možné, že má stále takový pocit. Když se s ní člověk snaží mluvit, tak jen mlčí a kouká do země nebo brečí. To aby se člověk bál, aby si kvůli tomu náhodou neublížila, jak se vlastně můžeme proti ní “spojit” a osočovat jí.
Táta je opravdu flegmatik, rodiče mají dobrý vztah ale nekomunikují. Nevidí jak se to může vyvinout dál.
Opravdu moc prosím za nějaké doporučení co s ní. Neříká se mi to lehce, ale opravdu vše co vás napadne jsme zkoušeli a jediné co mě ještě osobně napadá je ji prostě dát znovu do nějakého ústavu ale na delší dobu. Podle mého se ten první měsíc ještě člověk hodně vzpouzí a když někdo tolik let krade a lže, tak se ani za měsíc změnit přeci nemůže, ale jak říkám, asi jsem u nás v rodině jediná co to chce řešit. Věci si musím zamykat nebo nechávat u přítele, sama jsem měla nějaké problémy a v tomto okamžiku jsem začínala být šťastná ale tohle mě trápí a nedá se s ní už ani žít, zatím nemám možnost se odstěhovat. Sestře bude v listopadu 18 let a tak si myslím, že je ještě čas aby ji rodiče prostě a jednoduše donutili dokud není plnoletá.
Opravdu to není vůbec lehké, prosím aby ji nikdo slovně nenapadal, kvůli šikaně na základní škole to může být tím a pro mě samotnou to není příjemné. Každý je nějaký, každý nějak prožívá emoce, reaguje na situace a každého může jedna a ta samá situace ovlivnit jinak.
Mockrát všem děkuji za odpověď a omlouvám se za tak široký obsah, bylo by toho více, ale to je spíše na deníček…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.2.20 20:47
Já bych na ni podala trestní oznámení, žádný ústav, který by lidi odnaučil krást není. Teda je - jmenuje se to nápravné výchovné zařízení
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 20:49
@stinga píše:
Já bych na ni podala trestní oznámení, žádný ústav, který by lidi odnaučil krást není. Teda je - jmenuje se to nápravné výchovné zařízení
Mě to také napadlo, jen jsem si teď říkala, když vidím ty případy jak státní zaměstnanci a úřady pracují, tak kdybych policii zavolala v okamžiku kdy mi ukradne třeba jen 500 Kč, i když případu bylo zpětné nespočet, zda by něco udělali. Jsem i smířená s tím, že mě bude nenávidět a že mi to bude mít rodina za zlé, ale jako sestry máme jiný vztah a vidím co oni ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 20:50
Pokud to nechtějí řešit rodiče nebo sestra, pak asi nezmůžeš. Umístění na psychiatrii mi nepřijde jako dobrá cesta v tomto případě, sestra potřebuje řešit, proč se tak chová, ne nadopovat práškama. Cesta by byla rodinná terapie, nebo aspoň terapie pro ni, ale opět za předpokladu, že k tomu budou všichni ochotní.
Co můžeš udělat ty sama, když zbytek rodiny situaci řešit nechce, je postarat se o sebe - odstěhovat se, najít si pomoc se zvládáním vztahu k sestře (psychologa, terapeuta), kde se naučíš nastavit hranice a případně se odpoutat. Nedá se moc pomáhat někomu, kdo to nechce a z toho co píšeš, mám pocit, že zbytek rodiny včetně sestry zatím řešení nechce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 20:53
@DeeSocialWorker píše:
Pokud to nechtějí řešit rodiče nebo sestra, pak asi nezmůžeš. Umístění na psychiatrii mi nepřijde jako dobrá cesta v tomto případě, sestra potřebuje řešit, proč se tak chová, ne nadopovat práškama. Cesta by byla rodinná terapie, nebo aspoň terapie pro ni, ale opět za předpokladu, že k tomu budou všichni ochotní.Co můžeš udělat ty sama, když zbytek rodiny situaci řešit nechce, je postarat se o sebe - odstěhovat se, najít si pomoc se zvládáním vztahu k sestře (psychologa, terapeuta), kde se naučíš nastavit hranice a případně se odpoutat. Nedá se moc pomáhat někomu, kdo to nechce a z toho co píšeš, mám pocit, že zbytek rodiny včetně sestry zatím řešení nechce.
Já jsem si i myslela, že něco takového tu najdu a všechno tohle mi běží v hlavě a vlastně s tím i souhlasím, jen je to pffff, nepopsatelný rozpolcený pocit.
Rodinnou terapií jsme prošli už dříve a vlastně opakovala jen má slova. Byla i sama, asi rok chodila, ale nikdo z ní nic nedostal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 20:55
Ale je pravda, že dokud jsem já sama nechtěla a problém jsem si plně uvnitř sebe nepřiznala a nepřijala to, taky semnou nikdo nehnul. V tomto máte určitě pravdu, dokud nebude chtít, nikdo ji nepomůže, takže vlastně teď už moc nevím co řeším. Jak to člověk řekne na hlas, v tomto případě napíše, hned to vyzní jinak a mám z toho i jiný pocit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 21:00
@HeriLu píše:
Já jsem si i myslela, že něco takového tu najdu a všechno tohle mi běží v hlavě a vlastně s tím i souhlasím, jen je to pffff, nepopsatelný rozpolcený pocit.
Rodinnou terapií jsme prošli už dříve a vlastně opakovala jen má slova. Byla i sama, asi rok chodila, ale nikdo z ní nic nedostal.
Jestli má za sebou nějaké trauma, tak je to těžké. Nemusíš ji házet přes palubu, jen se prostě nějak odpoutat, přestat ji řešit, dokud ona sama nebude chtít (a jít bydlet mimo domov, protože jinak krádežím asi nezabranis). Odpovědnost za ní neneses ty, ale ona sama a tvoji rodiče.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 21:04
@HeriLu no určitě bude lepší, když se zaměříš na svůj vlastní život, ať tě to nesemele. Nejsi fakt zodpovědná za svou téměř dospělou sestru. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 21:07
Ve vezeni ji nic neodnauci, tam se naopak spousta vecem priuci, policii na ni nevolej. Nehlede na to ze za tohle by ji vezeni ani nedali. Najit pro ni terapie a presvedcit aby to zkusila. Pokud nebude chtit, neudelas asi nic.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 21:13
Všechny vaše zprávy jsou pravdivé a otevíráte mi oči, moc děkuji. Cítila jsem se provinile, že chci žít vlastní život i když si také uvědomuji, že to přeci nemusím, možná jak to slyším i z jiných stran (od vás tady), tak už si nepřipadám jako sobec jak mi dávala většina v soukromí najevo.
Opravdu děkuji.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 21:28
@HeriLu píše:
Dobrý večer všem,
zprvu řeknu, že osobně je mi to opravdu trapné a asi bych nikdy nic takového neřešila, ale nevím kudy kam. Je mi 20 let a žijí s nevlastním otcem a sestrou 17 let. Dříve jsme byly ve střídavé péči, ale vždy jsme se mohly svobodně rozhodnout kde chceme být. Matka vždy zastávala spíše přísnější roli a otec naprosto uvolněnou. Respektive když se řvalo nebo jsme dostávaly páskem, tak to nikdy nebylo od otce.
Už asi od sestřiných 13 let řešíme problém lží a krádeží. V 15 letech byla sestra měsíc na psychiatrii kvůli zveřejněné fotce, kde si pořezala ruce. Vím, že pro rodiče není vůbec lehké vidět tak své dítě, nejspíš i určitý pocit, že zklamali. Avšak to mám i já, když se o ni od svých 5 let starám se vším všudy. Dle mého měsíc tohoto “pobytu” bylo málo. Takový přístup vlezte mi na záda. Je to má sestra, takže pokaždé když mi ukradla ať už malou nebo nemalou částku peněz, stejně jsem odpustila. Stupňovalo se to na krádeže u ostatních v rodině, rozdávala mé oblečení kamarádkám a tak podobně. Dle mého je to také způsobené tím, že je opravdu je při těle a na základní škole když něco neměla, nikdo se s ní nebavil a je možné, že má stále takový pocit. Když se s ní člověk snaží mluvit, tak jen mlčí a kouká do země nebo brečí. To aby se člověk bál, aby si kvůli tomu náhodou neublížila, jak se vlastně můžeme proti ní “spojit” a osočovat jí.
Táta je opravdu flegmatik, rodiče mají dobrý vztah ale nekomunikují. Nevidí jak se to může vyvinout dál.
Opravdu moc prosím za nějaké doporučení co s ní. Neříká se mi to lehce, ale opravdu vše co vás napadne jsme zkoušeli a jediné co mě ještě osobně napadá je ji prostě dát znovu do nějakého ústavu ale na delší dobu. Podle mého se ten první měsíc ještě člověk hodně vzpouzí a když někdo tolik let krade a lže, tak se ani za měsíc změnit přeci nemůže, ale jak říkám, asi jsem u nás v rodině jediná co to chce řešit. Věci si musím zamykat nebo nechávat u přítele, sama jsem měla nějaké problémy a v tomto okamžiku jsem začínala být šťastná ale tohle mě trápí a nedá se s ní už ani žít, zatím nemám možnost se odstěhovat. Sestře bude v listopadu 18 let a tak si myslím, že je ještě čas aby ji rodiče prostě a jednoduše donutili dokud není plnoletá.
Opravdu to není vůbec lehké, prosím aby ji nikdo slovně nenapadal, kvůli šikaně na základní škole to může být tím a pro mě samotnou to není příjemné. Každý je nějaký, každý nějak prožívá emoce, reaguje na situace a každého může jedna a ta samá situace ovlivnit jinak.
Mockrát všem děkuji za odpověď a omlouvám se za tak široký obsah, bylo by toho více, ale to je spíše na deníček…
Napadá mě k tomu spousta věcí, proč lže, krade, musíte být opatrní, co jí řeknete atd. Nevím, co se dělo u vás v rodině, ale bití páskem úplně ok není, šikana je také mazec, tloušťka po tomto všem to ještě zhoršuje. Necítí se nemilovaná? Nemá náhodou pocit, že je špatná a ošklivá a že si to ní všichni myslí? Pokud ano, pak se naučila žít s tím, že je špatná a vy, pokud jí tvrdíte, že jí máte rádi, jí lžete (tak si to myslí) a ona vám tím víc musí dokázat, že si vaší lásku nezaslouží, protože je špatná a dokazuje vám to krádežemi a lži. Takovéto chování je typické pro traumatizované děti a změna vyžaduje obrovskou trpělivost a změnu okolí. Většina lidí to nedá a dotyčné dítě zavře na psychiatrii, později do kriminálu a odepíše ho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 22:18
@Enmamma píše:
Napadá mě k tomu spousta věcí, proč lže, krade, musíte být opatrní, co jí řeknete atd. Nevím, co se dělo u vás v rodině, ale bití páskem úplně ok není, šikana je také mazec, tloušťka po tomto všem to ještě zhoršuje. Necítí se nemilovaná? Nemá náhodou pocit, že je špatná a ošklivá a že si to ní všichni myslí? Pokud ano, pak se naučila žít s tím, že je špatná a vy, pokud jí tvrdíte, že jí máte rádi, jí lžete (tak si to myslí) a ona vám tím víc musí dokázat, že si vaší lásku nezaslouží, protože je špatná a dokazuje vám to krádežemi a lži. Takovéto chování je typické pro traumatizované děti a změna vyžaduje obrovskou trpělivost a změnu okolí. Většina lidí to nedá a dotyčné dítě zavře na psychiatrii, později do kriminálu a odepíše ho.
U nás to bylo takové všelijaké a tak jsme byly vždy hlavně jedna pro druhou, všude jsem ji tahala sebou, aby se necítila špatně. Chodila jsem ji podporovat na kroužky a nikdy jí nevyčítala takové věci jako “já se o tebe starám a ty tohle, já tě beru všude a ty tamto”, proto jsem si přišla už bezradná. Samozřejmě vím že křik a mlácením není v pohodě, to jsem ovlivnit nemohla a sama jsem si z toho odnesla to, že když někdo začne křičet brečím, protože pro mě po křiku bylo zvykem dostat a snažím se s tím srovnat. Už jako menší vlastně měla víc, ale stačilo mi co mám, takže v tomto také žádné výčitky nebyly, ale je jisté, že se nemilovaná cítila, dřív určitě, takže ano, asi to tak bude i do teď. V tomto jsme se snažily spolu. Mluvit, mluvit a zase mluvit. A právě jsem myslela, že vše dobrý a že to přechází a zlepšuje, ale nějak do toho zase spadne a celý pokrok je v háji. Já přesně nevím jak to například s psychologem a penězi, to musím uznat, zda se hradí nebo ne a tak podobně. Osobně mám radši když se můžu jít někam zeptat přímo, než hledání informací na internetu, ale počet pacientů je bohužel vyšší než počet lékařů a dobrých lékařů, kteří už nejsou otrávení, no občas se člověk ani divit nemůže. Pro mě by to ji někam zavřít bylo úplně poslední zoufalé řešení, ale taky jsou okolo lidi kteří se jen zhoršili po takové zkušenosti. Tak jsem si říkala jen ji třeba někam vzít se podívat na takové lidi, no ale tak na procházku do ústavu vás asi nikdo jen tak nepustí.
Celé to bude psychické dle mého. To jak a v čem jsme vyrostli (ne že by tam šlo o krádeže a takové věci, ale vždy jsme měli méně než bylo třeba a nouze pro nás byla a občas je “klasikou”, což je smutné). Jen mi prostě vždy vrtá hlavou jak může udělat za několik měsíců pokrok a pak do toho zase spadnout jako nic. Změní postoj k lidem. Jako kdyby to byla droga asi tak nějak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 23:16
@HeriLu píše:
U nás to bylo takové všelijaké a tak jsme byly vždy hlavně jedna pro druhou, všude jsem ji tahala sebou, aby se necítila špatně. Chodila jsem ji podporovat na kroužky a nikdy jí nevyčítala takové věci jako “já se o tebe starám a ty tohle, já tě beru všude a ty tamto”, proto jsem si přišla už bezradná. Samozřejmě vím že křik a mlácením není v pohodě, to jsem ovlivnit nemohla a sama jsem si z toho odnesla to, že když někdo začne křičet brečím, protože pro mě po křiku bylo zvykem dostat a snažím se s tím srovnat. Už jako menší vlastně měla víc, ale stačilo mi co mám, takže v tomto také žádné výčitky nebyly, ale je jisté, že se nemilovaná cítila, dřív určitě, takže ano, asi to tak bude i do teď. V tomto jsme se snažily spolu. Mluvit, mluvit a zase mluvit. A právě jsem myslela, že vše dobrý a že to přechází a zlepšuje, ale nějak do toho zase spadne a celý pokrok je v háji. Já přesně nevím jak to například s psychologem a penězi, to musím uznat, zda se hradí nebo ne a tak podobně. Osobně mám radši když se můžu jít někam zeptat přímo, než hledání informací na internetu, ale počet pacientů je bohužel vyšší než počet lékařů a dobrých lékařů, kteří už nejsou otrávení, no občas se člověk ani divit nemůže. Pro mě by to ji někam zavřít bylo úplně poslední zoufalé řešení, ale taky jsou okolo lidi kteří se jen zhoršili po takové zkušenosti. Tak jsem si říkala jen ji třeba někam vzít se podívat na takové lidi, no ale tak na procházku do ústavu vás asi nikdo jen tak nepustí.
Celé to bude psychické dle mého. To jak a v čem jsme vyrostli (ne že by tam šlo o krádeže a takové věci, ale vždy jsme měli méně než bylo třeba a nouze pro nás byla a občas je “klasikou”, což je smutné). Jen mi prostě vždy vrtá hlavou jak může udělat za několik měsíců pokrok a pak do toho zase spadnout jako nic. Změní postoj k lidem. Jako kdyby to byla droga asi tak nějak.
Tvoje sestra se musí naučit mít sebe sama ráda, ale to se nenaučí, pokud nepochopí, že si zaslouží, aby ji měl někdo rád a že jí někdo má rád. To se učí už miminka, ona se to nenaučila z nějakého důvodu. Jaký měla vztah s matkou, resp. jaký k ní měla vztah matka?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.2.20 23:43
@Enmamma píše:
Tvoje sestra se musí naučit mít sebe sama ráda, ale to se nenaučí, pokud nepochopí, že si zaslouží, aby ji měl někdo rád a že jí někdo má rád. To se učí už miminka, ona se to nenaučila z nějakého důvodu. Jaký měla vztah s matkou, resp. jaký k ní měla vztah matka?
Jak už jsem zmínila tak máma byla ta přísná u které byla disciplína. Nedovolila by si nepřijít po škole domu, nebo jí v čemkoliv odporovat, stejně tak jako já, u táty by se dalo drsně říct, že mu s*re na hlavu protože je až moc hodný, neoznámit, že nepřijde domu je úplně v pořádku z jejího pohledu a jediné co se stane je, že jí táta řekne do mobilu “a že by jsi se nejdříve zeptala, dobrý tak čau”, máma by ji hnala. Ale i přes to, že u mámy byly pravidla a zpočátku často zle, byla milována. Máma měla až neuvěřitelně těžké dětství, takže mám pocit, že sama neví jak mateřskou lásku dávat najevo a že nás má ráda jsme slyšely takhle napřímo asi jen jednou, projevovala to svou péčí, vyptáváním se a staráním se, co se v našich životech děje. Jenže kvůli máminým reakcím na které jsme si zvykly i přes to, že se to za posledních několik let změnilo, jsme se jí třeba nemohly svěřit, kvůli strachu, ale stále mi přijde, že je sestra k mámě mnohem více upřímnější, možná proto, že si víc pamatuji, tak já mám z ní víc strach než respekt. Je těžké to takhle odhadnout, protože když se sestra odhodlá něco říct, je to takové smíšené. Často říká, že to má na jazyku, ale nedokáže to vyslovit aby to nevyznělo jinak. Říkala jsem, že to občas neví nikdo a je lepší to vyslovit a pak říct vydrž, to vyznělo úplně jinak, než jak se cítím, ale musí to aspoň zkusit. Vždycky jsem chtěla být psycholog, a tak jsem i jednu dobu zkoušela s ní napodobovat sezení by se dalo říci a to jsem měla pocit že se lepší.
Jinak ještě máma byla sice přísná na určité věci, ale také nám dovolovala to, co jiní v našem věku nemohli. V 15 letech do půl noci venku a tak. To mi zase přišlo, že má mamka pocit, že když nám takovéhle věci povolí, tak je to projevem určité lásky a že bude “nejlepší”, já to brala jako ale vždyť mi chybíš a mám z toho pocit, že ti jsme jedno, sestře se to líbilo.
V psaní jsem příšerná, asi skáču sem tam, ve slovním projevu bych to asi zvládla lépe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
19.2.20 00:44
@HeriLu píše:
Jak už jsem zmínila tak máma byla ta přísná u které byla disciplína. Nedovolila by si nepřijít po škole domu, nebo jí v čemkoliv odporovat, stejně tak jako já, u táty by se dalo drsně říct, že mu s*re na hlavu protože je až moc hodný, neoznámit, že nepřijde domu je úplně v pořádku z jejího pohledu a jediné co se stane je, že jí táta řekne do mobilu “a že by jsi se nejdříve zeptala, dobrý tak čau”, máma by ji hnala. Ale i přes to, že u mámy byly pravidla a zpočátku často zle, byla milována. Máma měla až neuvěřitelně těžké dětství, takže mám pocit, že sama neví jak mateřskou lásku dávat najevo a že nás má ráda jsme slyšely takhle napřímo asi jen jednou, projevovala to svou péčí, vyptáváním se a staráním se, co se v našich životech děje. Jenže kvůli máminým reakcím na které jsme si zvykly i přes to, že se to za posledních několik let změnilo, jsme se jí třeba nemohly svěřit, kvůli strachu, ale stále mi přijde, že je sestra k mámě mnohem více upřímnější, možná proto, že si víc pamatuji, tak já mám z ní víc strach než respekt. Je těžké to takhle odhadnout, protože když se sestra odhodlá něco říct, je to takové smíšené. Často říká, že to má na jazyku, ale nedokáže to vyslovit aby to nevyznělo jinak. Říkala jsem, že to občas neví nikdo a je lepší to vyslovit a pak říct vydrž, to vyznělo úplně jinak, než jak se cítím, ale musí to aspoň zkusit. Vždycky jsem chtěla být psycholog, a tak jsem i jednu dobu zkoušela s ní napodobovat sezení by se dalo říci a to jsem měla pocit že se lepší.
Jinak ještě máma byla sice přísná na určité věci, ale také nám dovolovala to, co jiní v našem věku nemohli. V 15 letech do půl noci venku a tak. To mi zase přišlo, že má mamka pocit, že když nám takovéhle věci povolí, tak je to projevem určité lásky a že bude “nejlepší”, já to brala jako ale vždyť mi chybíš a mám z toho pocit, že ti jsme jedno, sestře se to líbilo.
V psaní jsem příšerná, asi skáču sem tam, ve slovním projevu bych to asi zvládla lépe.
Neznám tvou rodinu, ale ta výchova, o níž píšeš, mi přijde jak na houpačce. Přijde mi, že se to na Vás podepsalo. Chtělo by to psychoterapeuta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
