Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
@siskaborova : Tak já jsem jedináček proto, že máma další dítě nechtěla (táta jo, ale bylo mu to prd platné). Máma je ze tří dětí a rodina třela bídu z nouzí, tak máma údajně nechtěla, aby se to opakovalo. Takže máš pravdu, že tam byly materiální důvody. Plus teda měla opravdu nelehké těhotenství, takže ji to, počítám, i dost vyděsilo. Když jsem byla malá, tak mi sourozenec nikdy nechyběl, protože u nás na sídlišti byly mraky dětí a vždycky bylo, s kým si venku hrát. Život šel jinak, když nebyly počítače a v telce nic. Poprvé jsem po sourozenci zatoužila někdy v pubertě - jakože by se hodil na pokec a svěřování. A jestli jedináčkovství zanechává následky? No v tom bych se určitě shodla, že zanechává, ale že rozmazlenost to není (ta souvisí s výchovou a povahou).
u nas byla situace naopak, mama moc chtela dalsi, ale tata se choval jako debil = neslo to. ja naopak bulela po nocich, ze sourozence chci..dost mi ta moje familie nevyhovovala, neustale se hadajici rodice a zadny sourozenec..tak jsem si zacala vytvaret blizka pratelstvi a sestavovala si vzdycky svoji „novou“ rodinu:))a pokud si uz jako capart mohla litat s bandou po sidlisti, tak to ti gratuluju, evidentne na tebe vasi nedozirali tak prisne jako na me..moje mama se o me desne bala a byla hodne prisna
jinak materialni duvody jsem nemela na mysli,spis neshody ve vztazich, nestastna manzelstvi..co se materialna tyka, nejvic deti meli vzdycky ty financne nejchudsi lidi..ja vsazim na milujici a miluijici se rodice..ostatni je podradny(vyplyva to z myho detstvi logicky)
při pátku „materiální hodnoty“ asi není to pravé ořechové pro mě, hojte kočeny
@siskaborova : Moji rodiče byli (a jsou) hrozně fajn, takže u nás bylo harmonično a veselo. Myslím, že se o mě taky báli, ale drželi to na uzdě, protože jim místy ani nic jiného nezbývalo. Oba chodili od 6 do 14h do práce, takže v první třídě jsem vyfasovala klíče od bytu a do školy/ze školy chodila sama (včetně přechodu přes silnici). A odpoledne mě vždycky pustili ven, když jsem chtěla a úkoly byly hotové. Přišlo mi to tehdy úplně normální, přesněji řečeno na tom našem sídlišti to normální bylo. Sluší se dodat, že nejsem z Prahy, ale do 19 jsem žila v průmyslovém menším městě na severu Moravy - hned vedle velké fabriky. Ve fabrice pracovali téměř všichni obyvatelé našeho malého sídliště a všichni měli děti v podobném věku a venku bylo fakt živo. Bylo normální zazvonit na pár „spřátelených“ zvonků a tutově se někdo chytil, kdo si chtěl taky hrát. Scénář vždy stejný: „Dobrý den, může jít Barča/Hanka/Petra/Markétka … ven?“ Rodič volá do dětského pokoje, odkud vylézá dítko a z 99% projevuje zájem. Rychlý převlek do tepláků a jde se. Nepamatuju si, že by některý rodič, řekl, že ho ven nepustí (pokud neměli nějakou rodinnou akci třeba).
Mám z dětství spousty fantastických zážitků a vzpomínek, jak jsme pořád blbli. Myslím, že o tuhle pospolitost jsou děti z domečků (a děti přecitlivělých rodičů) ochuzeny. Sama jsem zvědavá, jestli seberu vnitřní sílu být vůči svému vlastnímu dítěti takhle velkorysá. Ale budu se snažit.
@Motýlice píše:
@siskaborova : Moji rodiče byli (a jsou) hrozně fajn, takže u nás bylo harmonično a veselo. Myslím, že se o mě taky báli, ale drželi to na uzdě, protože jim místy ani nic jiného nezbývalo. Oba chodili od 6 do 14h do práce, takže v první třídě jsem vyfasovala klíče od bytu a do školy/ze školy chodila sama (včetně přechodu přes silnici). A odpoledne mě vždycky pustili ven, když jsem chtěla a úkoly byly hotové. Přišlo mi to tehdy úplně normální, přesněji řečeno na tom našem sídlišti to normální bylo. Sluší se dodat, že nejsem z Prahy, ale do 19 jsem žila v průmyslovém menším městě na severu Moravy - hned vedle velké fabriky. Ve fabrice pracovali téměř všichni obyvatelé našeho malého sídliště a všichni měli děti v podobném věku a venku bylo fakt živo. Bylo normální zazvonit na pár „spřátelených“ zvonků a tutově se někdo chytil, kdo si chtěl taky hrát. Scénář vždy stejný: „Dobrý den, může jít Barča/Hanka/Petra/Markétka … ven?“ Rodič volá do dětského pokoje, odkud vylézá dítko a z 99% projevuje zájem. Rychlý převlek do tepláků a jde se. Nepamatuju si, že by některý rodič, řekl, že ho ven nepustí (pokud neměli nějakou rodinnou akci třeba).Mám z dětství spousty fantastických zážitků a vzpomínek, jak jsme pořád blbli. Myslím, že o tuhle pospolitost jsou děti z domečků (a děti přecitlivělých rodičů) ochuzeny. Sama jsem zvědavá, jestli seberu vnitřní sílu být vůči svému vlastnímu dítěti takhle velkorysá. Ale budu se snažit.
no na tvuj popud jsme se vcera s muzem vzdelavali na youtube;))no mam zaludek na vode..nedelam si iluze, ze to neni od nervu;) tak uvidime co uvidime no..pa a dekuju!jo a ty webovky jsou mumsstuff…ne mum-to-be,kdyby nahodou;) ![]()
ahoj holky, dele jsem tu nebyla a hlasim se sem zpet, protoze me v pondeli ceka zastavovaci injekce pri dlouhem protokolu u Apoli ![]()