Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Společné bydlení s tchány
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
15.3.13 13:13
- Citovat
- Upravit
pst007
15.3.13 13:56
Pokud manžel pracuje, je možné pˇepsat rodičák na něj, aby byl vyšší. Jinak se přimlouvám za odchod do podnájmu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.9.13 13:40
Bydlení s přítelovým otcem
Ahoj holky, potřebovala bych poradit, pomoct, poradit, říct názor, hlavně se potřebuju vypsat, tak se omlouvám za román… Sice mám blbý pocit, ikdyž je to doufám anonymní, aby to někdo nezvaný nečetl, dost lidí části příběhu ví, ale už to nedokážu dál neřešit. Nevím zda je vůbec na to nějaká rada… Také se omlouvám zakladatelce původní diskuze, nechce mě to anonymně pustit založit novou diskuzi, když nemám 100 příspěvků. Ale problém je podobný…
Před 3 lety jsem se poznala s přítelem, se kterým teď čekám mimčo. Moc se se na něj těšíme (snad oba), dokonce už je to druhý, o první jsme přišli na začátku těhotenství, ale to je jiný příběh.
Problém je s naším bydlením, ze kterýho asi pramení veškerý další zádrhely. Bydlíme s přítelovým otcem v jednom domě. Otec je sobec, který má rád akorát sám sebe, nestýká se s žádnými kamarády, s příbuznými, pouze jezdí za jeho nemocnou matkou, a pořád jezdí po doktorech s nějakými „nemocemi“ a odpoledne jde k televizi a kouká na seriály. Občas něco kutí v garáži nebo na zahradě. Se svojí ženou nežije už spoustu let, jeho žena bydlí v paneláku se sestrou mého přítele, původně v tom paneláku bydleli všichni. K příteli jsem se odstěhovala asi po 2 měsících, když jsme spolu začali chodit, teď bych tam asi odešla později, jestli vůbec, ale kdo to mohl vědět… Na začátku bylo vše docela v pohodě, nějak jsme vycházeli. Střídali jsme se ve vaření, já jeden den o víkendu, otec druhý den. To nakonec skončilo, navzájem jsem si vůbec nevyhovovali, otec musí mít oběd přesně ve 12:00 na stole, a když jsem to nestihla, bylo zle.
Měli tam psa, kterého pořídil otec, moc hodného, ale asi po roce, co jsem tam bydlela, tak umřel. Protože tam ani nepřijde žádná návštěva, bylo nám tam s přítelem smutno, tak mi pořídil k narozeninám nového, já jsem si ho tak nějak vykecala 
. Bylo tam všechno pro psa zařízený, takže zdánlivě bez problému. Ale otec začal dělat všechno proto, aby tam náš nový pes nemohl být. Nejdřív nařídil, že pes nesmí na zahradu, tak jsem ho měli jen na dvorku, kde není tráva, pořídili jsme tam plot. Potom už ani to, a vrcholem bylo, že vydal zákaz, že už tam prostě pes nebude, že se nebude z okna koukat, jak tam pes na zahradě kadí, když on obědvá. S otcem jsem se pohádala, řekla jsem mu, že nemá rád nikoho, jen sebe, že když nemá rád naše zvíře, tak nebude mít rád ani naše děti. Tak jsem nakonec s mým milovaným hafíkem přemýšlela nad útulkem, ale nemohla jsem to udělat, tak jsem hafíka ubytovala u mých rodičů, kteří ho taky původně nechtěli, ale kde je doteď. Je tam spokojený, mamka ho má dokonce doma, což jsme nikdy předtím hafany neměli, ale v domě u přítele je opět to smutno… Kdybych přítele neměla tak ráda, tak hned zdrhnu domů za hafíkem.
Bohužel přítel je v něčem po otci, já jsem vyrůstala mezi spoustou lidí, pořád se se všemi příbuznými vídáme, máme spoustu známých, pořád máme nějaké návštěvy, a přítel by nejradši byl sám se mnou doma, nebo samostatné výlety, ale na různé akce abych ho přemlouvala a tahala tankem. Nakonec si ale celkem zvyknul, už byl se mnou i u kamarádky. Zase je fajn, že nechodí do hospody, nepije, nikde netrajdí, no zase druhý extrém…nemohla jsem si na tu samotu ale zvyknout.
Nad situací ohledně bydlení jsme několikrát přemýšleli, často se kvůli tomu hádáme, ale zatím jsme nedospěli k žádnému závěru, který by byl rozumným východiskem z týhle situace. Nechce se nám do hypotéky, já mám práci, u které není jisté, že za rok ještě bude, pokud tahle práce ale bude, jde naštěstí dělat i z domova při mateřský, přítel by měl mít práci jistou, ale platově bychom byli pak, že pomalu celý plat půjde na hypotéku, navíc s dítětem? Do bytu se nám moc nechce, ale asi by to bylo jediný dobrý řešení. Přítele tam ale nedostanu, mě se teda taky nechce, jsem zvyklá celý život na vesnici v domě se zvířaty. Přes všechno tohle by tam ani kvůli mně nešel, to už jsem mu taky zkoušela několikrát říct.
Přítel se k tomu všemu staví tak, že si myslí, že barák mu jednou asi připadne, ikdyž to není vůbec jistý a o stěhování už nechce dokonce ani slyšet. Myslí si a to já taky, že pokud by se odstěhoval, otec ho tuplem potom vydědí. Barák zrekonstruovali ze staré chatičky spolu téměř vlastními silami, nikdo z příbuzenstva jim podle mě moc nepomohl. Přítel má ještě dva sourozence, nikdo ale neví, jak hodlá otec s domem naložit. Na jednu stranu údajně příteli tvrdí, že druhým dvěma sourozencům by dům nedal, že tam nikdy nic neudělali, jediný, kdo tam bydlí a maká, je přítel, na druhou stranu je ale podle mě schopen barák třeba prodat a přítel (a my) budeme nakonec taky bez bydlení. Tomu ale přítel nechce věřit, doufá, že dům bude jeho. Otec ale nechce ani slyšet o tom, že by na něj alespoň část přepsal už teď, abychom měli aspoň nějakou jistotu.
Nakonec jsme se rozhodli, že v domě si přistavíme vlastní kuchyň ze staré garáže, která bude mít i samostatný vchod a taky do dalších místností, které bychom my užívali. Chceme i svůj kotel, elektroměr, vodu s vodoměrem, protože na poplatcích jsou také neustálé dohady. Stavební úpravy si děláme sami, aby byly minimální náklady, já jsem řekla, že do toho baráku nedám ani korunu, tak vše financuje přítel, já kupuju jen věci, které by se případně daly odvézt - spotřebiče, jídlo, drogerie, atd. Práce jdou ale taky ukrutně pomalu, je tam spoustu problémů, barák je nešťastně postavenej, tak se musí všechno předělávat, tak se spíš pořád bourá než staví. Otec navíc přítelovi do všeho kecá, je to přece jeho barák. Radši se do toho moc nemontuju, jen jsem si řekla, jak bych chtěla kuchyň rozestavěnou, kde světla a zásuvky a tím to haslo. A pracovně pomáhám když je možnost a přítel maká sám, s otcem bych to nedala.
Teď je už delší dobu období, že otec moc neprudí krom těch stavebních úprav, které řeší přítel, mě se to moc nedotkne naštěstí, v podstatě nemá kvůli čemu, ale moje problémy tím nekončí. Odchodem našeho hafíka jsem se „zasekla“, v tu ránu jsem si v tom baráku opět připadala jako na návštěvě, uvědomila jsem si, že tam nebudeme nikdy bydlet „po svém“, odvezla jsem si zpět k rodičům velkou většinu věcí, a vozím si tam jen oblečení a mám tam pár věcí do kuchyně, která je zatím stále společná. Nádobí mám uskladněné v ložnici. Snažím se vařit, ale abych vždy začala tak v 6 ráno, protože mi tam jak naschvál, když jdu něco dělat, přijde, že nutně potřebuje vařit nebo si tam něco klohní. Musí jíst přesně ve 12:00 hodin, jak jsem už psala. Ze začátku od té hádky kvůli psovi jsem odmítala i sedět venku na zahradě, abych ho nepotkala, když jsme tam byli přes víkend, celou dobu jsem se nehla z pokojíčku kromě vaření. Trochu se to zlepšilo postupem času, teď už vyjdu i ven na lavičku, ale nervy z toho mám pořád.
Vždycky když přijíždím z práce do baráku, před vraty se mi sevře žaludek, začnu se klepat, a nejsem schopná pořádně fungovat. Moc jsem se tím pobytem tam změnila, kamarádky mi taky říkají, že mě nepoznávají, dřív jsem bývala úplnej flegmatik, a teď mě rozhodí každá blbost, už ani v práci se pořádně nedokážu soustředit. Jakmile ale ráno nasednu do auta a jedu do práce, na chvíli ze mě všechno spadne, a to je taková úleva…, ale myslím na to pořád. Když jedu domů k našim, to je v tu chvíli pohodička. Tam si to moc užiju, je mi fajn, pokecám si s našima, jdu s pejskem na procházku, ale když se vrátím, je to zase nanovo.
Teď navíc v těhotenství se to všechno díky těm hormonům znásobilo, není mi zrovna moc dobře, mívám hrozný křeče v břiše, stavy úzkosti, že se z toho někdy až rozbrečím. Přítel s tím nic ale nedělá, nevím jestli nechce, nebo neví co by měl dělat. Jediné, co chce, abych za ním jezdila co nejčastěji, když ho tam nechám samotného, vyčítá mi, že mu je tam samotnému smutno a že jsem pořád pryč. Navíc, že si klidně jedu pryč a nemám uklizeno. Koho by to ale bavilo, v tomhle prostředí uklízet? Tohle má po otci, ten nesnese nikde ani flíček.
Zatím jsme domluvený, že až se mimino narodí, tak se přestěhuju zpátky k rodičům, protože být tam sama celý dny bych asi nezvládla už vůbec, a že mi mamka v začátcích pomůže. Tak se už hrozně moc těším. Přítel tvrdí, že by až budu u našich, bude z práce dojíždět za mnou. Mám ale obavu, že se tam budu muset jednou vrátit, začne to všechno nanovo a já se tam už chtít vrátit nebudu, když si vzpomenu na ty pocity tam.
Vím, že jsem asi neudělala moc dobře v tom, že si pořizuju mimino do takovýhle situace, navíc plánovaný, ale už takhle je mi dost let, tak jsem se bála, že pak už by mohly být komplikace. Naštěstí mám rodiče, u kterých v případě nouze můžu být, máme docela dům velkej a vejdeme se, ale doživotně tam taky zůstat nechci. U žádnýho psycho-mudra jsem se zatím radit nebyla, ale sama si taky rady nevím.
- Citovat
- Upravit
6.9.13 14:13
Ahoj tam je potíž v tom, že přítel se z baráku nechce hnout. viď? Mě to přijde divný bejt někde jen kvůli tomu, abych něco zdědila. Tak mi to aspoň přijde.
Nikdo přece neříká že musíte hned stavet domek a brát si hypotéku. Co takhle se odstěhovat k tvým rodičům nebo někam do bytu ( panelák ).
A to jsi teprve těhotná, nechci té strašit, ale az budete mít mimi, bude to horší s tchánem.. Vztahy jsou různé někomu to vyhovuje a někomu ne. Sami jsme s přítelem bydleli cca pul roku u mých rodičů, miluju je a oni mě, ale byli radi ( i my ) že bydlíme uz ve svým.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.9.13 14:16
Za mě… když se tam doma necítíš teď, pochybuju, že do budoucna se to změní. My máme samostatnej byt v domě tchánovců. Ač je dům psanej na manžela, já tu doma nikdy nebudu. Tchánovci jsou hodný, ale já chci svůj klid, chci si zvát návštěvy a nepotřebuji, aby se mě někdo na něco furt vyptával. Do bytu jsme vrazili dost peněz, ale byla to naše blbost, že jsme se k tomu nechali dotlačit. Já už měla nervi nadranc a jediný, co donutilo manžela to vidět z mé strany, byla moje máma. Vyslechla si nás oba a ač jsem o nečekala, souhlasila se mnou. Takže když to dobře dopadne zažádáme příští rok o hypotéku a najdem vlastní bydlení. Ač manžela vážně miluju, tak kůli samostatnýmu bydlení bych byla schopná i s dcerou odejít. Rozhodně bych už do bytu neinvestovala. Nebýt blbá a věřit vlastním instinktům a nenechat se od někoho ukecat, mohli jsme dávno spokojeně bydlet ve svým.
- Citovat
- Upravit
6.9.13 14:21
Tak ještě, že máš ty rodiče. Situace je to nezáviděníhodná. Jediné řešení, je skutečně se domluvit na vašm vlastním bydlení. Protože tohle rozhodně fungovat nebude a bude to jen horší a horší, jak otec bude stárnout. A spoléhat se na to, že jednou ten dům příteli možná připadne? Kdy je to jednou, za 20, 30, 40 let?? A co když vůbec. Pokud jste šikovní, když si děláte vše svépomocí a nežijet-li v oblasti s předraženými pozemky, tak si postavte něco svého, třeba maličkého, ale budete mít klid. A ty buď zatím u rodičů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.9.13 14:36
Jojo, přítel se hnout nechce, že to tam vybudovali a taky nechce do paneláku, bydlel v paneláku v dětství a nerad na to vzpomíná, což ho chápu, já si bydlení v paneláku taky neumím představit, potřebuju k životu zahradu, zvířata, stromy. Možná bych se baráku taky vzdala a na panelák si zvykla, ale přítele asi nezlomím. On se s otcem sice pořád hádá, ale vždy ho pošle někam a jde si po svým. Ale to já neumím…sice se s ním pohádám, ale nemá to smysl, a hlavně jsem pak spíš nešťastná já než on.
U našich budu bydlet až bude mimino a právě mám obavu, zda budu mít vůbec odvahu se pak s větším miminem event. vrátit zpátky do tohohle domu. To, že to bude s dítětem ještě horší, je mi úplně jasný. On děti nemá rád, starší brácha přítele má dceru a viděl ji jednou jen aby se neřeklo. Přítel mi vyprávěl, že se otec ženil, jen aby utekl z domu, že nevydržel ani s rodičema nebo oni s ním? Asi to bylo stejné jak u nás, přítel říká, že ti jeho rodiče byli totál to samý co je on. Babča už je stará a ani jsme se společně nikdy nepotkali, jen tam jedem 1× za rok na hodinu pozdravit, tak nevím, jak to tam je.
Zatím jsme se nebavili o tom, jak dlouho s miminem u našich zůstanu. Přítel má za mnou jezdit, ale prakticky si to celé taky nějak zatím neumím představit. Já budu s miminem doma, na baráku bude práce, která bude stát, když přítel bude s náma u našich, co víkendy? Pendlovat se mi taky s miminem zrovna moc nechce, prostě nevím jak z toho ven…
Bydlení u našich jsme taky zvažovali, dočasně se tam bydlet dá, ale taky to není napořád, přistavit se tam nedá, na trvalé bydlení pro další rodinu to není. Já se tam s miminem naskládám mýho dětskýho pokojíku, ale taky tam nemáme kuchyň, budeme u mamky, pokojíček by dítě nemělo, u našich bydlí ještě brácha, ten zatím nemá rodinu, ale třeba za rok bude jiná situace. No nevím jak to dopadne…
- Citovat
- Upravit
6.9.13 14:50
To je cesta do pekla, pokud se z miminem prestehujes k rodičům a s tím že se pak vratis, tak s tím bych moc nepočítala…
Pokud odejdes k rodičům, uz se ti zpátky chtít nebude. Přítel je trosku sobeček, chápu že do toho vrazil peníze, ale měl si to on se svým otcem domluvit ( jak to bude dál z domem - nechat ho prespsat na přítele ). A pak tam něco budovat. A ted jak si psala že otec nema vztah k dětem… To se ti tam vážně chce vracet??? A že přítel by panelák nepřežil??? Pokud chce být dobry rodič a manžel, tak to udělá kvůli rodině! Chce být s rodinou přece a nejde o to kde.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.9.13 14:51
Co na to říct? Blbá situace. Až bude dítě na světě, bude to stokrát horší. To ale zřejmě slyšet nechceš. Lepší to nebude, budeš se trápit, budeš nervózní, dítě to vycítí a bude taky protivné. S přítelem se budete hádat. Úpravy neúpravy, jiná možnost než do bytu na půjčku podle mě není. Dělej jak myslíš, ale z vlastní zkušenosti ti říkám, že když přijde na svět dítě, bude jeho pohodlí a spokojenost na prvním místě. Jenomže jen u tebe, u přítelova otce ne, pro toho se nic nezmění.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.9.13 14:56
Holky, díky za podporu, já to cítím stejně, zatím jsem ale neměla odvahu utéct. Pořád jsem si říkala, že jsem asi hysterka, že jsou na tom lidi hůř, ale proč se takhle trápit a trpět? Právě že vím, že to bude s otcem stále horší a horší, nedokážu si představit, že bychom se o dědka třeba měli starat 
no děs… to už bych šla fakt do toho paneláku i s dítětem.
Mám obavu, že už se nebudu mít sílu se tam s dítětem vrátit, tak si myslím, že buď přítel na nějaké řešení přistoupí nebo zůstaneme s prckem sami. Vážně nevím.
Vlastní soukromí je pro mě taky hrozně důležité, taky bych si chtěla zvát návštěvy, ale sem to fakt nejde, a plně si to všechno uvědomuju, proto mě to tak trápí. Přítele miluju, ale trápení je veliké. Taky vím, že sami bychom bydleli třeba za 30 let, ale k čemu nám to bude, když budeme v důchodu…
Bohužel pozemky tu máme drahý, sice vesnice, ale nedaleko města. Takže jen hypo na pozemek by byla raketa. Naši nic nemají, doteď sami splácejí barák, sice prd peníze, stavělo se ještě za minulého režimu, hrozně rádi by nám pomohli, ale krom poskytnutí bydlení u nich nebo případné pomocné práce na stavbě by nám finančně moc nepomohli.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.9.13 15:05
@Marion84 přepsat na přítele jsme už taky zkoušeli, ale právě že s otcem domluva není, kdyby byla, bylo by to něco jiného. Přítel si to nedokázal vydupat, a podle mě ani nedokáže. Otce k tomu nic netlačí, proč by to dělal… on své pohodlí má.
Obávám se toho, co si myslím už nějakou dobu, a to že skončím s dítětem u rodičů.
Bohužel geny dělají asi své, a přítel je v tomhle opravdu docela sobec…
- Citovat
- Upravit
6.9.13 15:10
@Anonymní píše:
@Marion84 přepsat na přítele jsme už taky zkoušeli, ale právě že s otcem domluva není, kdyby byla, bylo by to něco jiného. Přítel si to nedokázal vydupat, a podle mě ani nedokáže. Otce k tomu nic netlačí, proč by to dělal… on své pohodlí má.
Obávám se toho, co si myslím už nějakou dobu, a to že skončím s dítětem u rodičů.
Bohužel geny dělají asi své, a přítel je v tomhle opravdu docela sobec…
Blbý je, že jsi to zjistila, když máš už dítě v břiše.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.13 15:17
Musíš vědet co chces ty a podle toho se zařídit… Tvoje moznosti jsou
Odstěhovat se i z přítelem a hold nejakej ten rok bydlet v paneláku ( bytovce )
Domluvit se z otcem, aby dum přepsal na přítele a udělat např. Věcné břemeno ( aby měl jistotu že ho nevyhodite )
Vydržet a čekat nez zaklepe bačkorami a pak se modlit, aby ten dum zdědil pouze přítel ( a né i sourozenci - další problém ), ale do domu bych neinvestovala ani korunu ( respektive přítel )
Nebo se odstěhovat k rodičům, ale váš vztah tím zahodiš…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
6.9.13 15:26
@00000 já bych mimčo chtěla i tak, přežila bych, kdybych měla mimčo vychovávat sama, ikdyž jsem si to představovala jinak, no… A to že je trochu sobec, jsem věděla i předtím, to ne až teď když čekáme mimčo.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
6.9.13 15:35
@Marion84 Díky, možnosti jsou ideální, bohužel o všech vím a o žádné další.
Na první nejspíš nikdy nepřistoupí přítel, na druhou nepřistoupí otec, třetí je reálná tak za 30 let (otec má v 67 letech ještě matku, ten nás ještě přežije…+ problém sourozenci), do té doby život vedoucí k Chocholouškovi.
Vidím to bohužel buď na Chocholouška nebo na čtvrtou možnost… Radši jdu myslet na něco jiného, za chvíli se tam budu muset vrátit. 
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Podle mě je jediný výhodisko, aby zakročil tvůj manžel. Jenže s opilcem toho asi stejně moc nezmůže. Možná bych zkusila zvážit nějaký levnější podnájem, pokud by k tomu muž svolil, což by měl pokud mu na tobě záleží. Vím, že to není nejlepší východisko ve vaší finanční situaci. Na druhou stranu si myslím, že člověk tu nežije proto, aby mu někdo druhý ničil nervy. Podepíše se to i na Vašem synovi. A když to napíšu hnusně, dokud tchán neumře a vy tam budete žít, bude to stejné. Mám podobnou zkušenost z mého blízkého okolí. Sice trošku jiná situace, kdy je tchán buzeroval v jejich vlastním baráku, ale dotyční tak žili 30 let. Ulevilo se jim až když ta osoba zemřela. Jednalo se o dědu mého manžela. Já ho zažila poslední 3 roky a to se mě manžel od toho snažil separovat, protože děda pro něj neexistoval. Zlejšího člověk jsem snad ještě nepotkala. Myslím, že i trpěl nějakou duševní chorobou. A zažila jsem tu takové scénky, které by si snad ani nejlepší spisovatel nevymyslel. Pokud nechceš mít zničenej život začněte to nějak řešit. Radši anonymně kůli rodině