Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Stagnuji, nevím co dál
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
1.2.15 15:57
Zažila…najdi si nový cíl a jdi za ním…nic jinýho ti nepomůže. Jestli čekáš nějakou jednoduchou radu, typu kup si kočku, tak toho se nedočkáš. Zvedni zadek, začni cvičit - zvýší se ti hladina endorfinů, začni hýbat s ´věcma ve škole a to i s učitelama, každej se k tobě bude chovat jen tak jak mu to dovolíš. 
A pokud tě chlap podváděl…tak to radši ať plave a podvádí jinou, o moc jsi nepřišla. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.2.15 16:01
A jak víš, že tou depresí třeba opravdu netrpíš? Měla jsem to podobně, ačkoli z jiných motivů (přičemž pár z nich stále trvá a jsou prostě rozumným způsobem neodstranitelné), a než jsem si tu depresi připustila a něco s tím začala dělat (relativně nedávno), uběhly 3 roky.. Stále je to náročný, mám štěstí, že mám oporu v příteli (tobě by mohla pomoci alespoň blízká kamarádka či kamarád), ale je to na dobré cestě. Jen to chtělo hodně síly mj. dokopat se a začít zkoušet něco dělat, i když se mi to z počátku zdálo jako bezcílný tah k ničemu. Zkusit jít do něčeho po hlavě - i když u toho třeba nevydržíš, je to zkušenost jako zkušenost, jedno jestli dobrá, či špatná - přinejmenším vyloučíš jednu z možností - což je myslím taky pohyb kupředu. I psycholog může pomoci (i kdyby se nejednalo o depresi) přinejmenším si tak nějak urovnat svoji vlastní životní filozofii, jen musí být opravdu schopný a ty mu musíš důvěřovat a nic před ním/ní neskrývat - ani to zač se jakkoli racionálně či iracionálně hluboce stydíš..
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.2.15 16:17
No s tím novým cílem je to asi tak, že se sama sebe snažím přesvědčit, že nejdřív bych měla dodělat „to staré“, ale prostě to nějak nejde 
Nečekám žádnou jednoduchou radu, spíš mi připadá - jak to tak řeším tohle téma už delší dobu, že ať dělám, co dělám, že jsem stále na začátku.
Dokud jsem byla v práci, tak se to dalo, protože jak mám, co dělat, tak nemusím přemýšlet nad nějakým hlubším smyslem. Ale teď už vím, že zase budu tak nějak doma bezcílně a jen ta představa mě děsí Prostě nevím, jak si jen tak z patra něco motivujícího nového vymyslet. Jako myslím, že když bych na něco přišla, že by šlo i to ostatní samo a nějak se to vyřešilo. Jenže do teď prostě vše přicházelo postupně a pořád bylo tak nějak něco, na co se šlo zaměřit. A teď mi přijde, že nemám nic.
Depresi diagnostikovali jednomu mému kamarádovi, v kontextu rozhovorů s ním sem si jistá, že ji nemám… protože jemu jsem i v tomto stavu přišla jako naprosto pozitivní bytost 
Depresi beru jako nemoc, kdy nemůžu svojí náladu jakkoliv ovlivnit a to já dokážu. Ale už jen tím, že chci se svým životem nějak pohnout, tak se musím zabývat tou bezcílností=že člověk u toho asi nebude skákat do stropu 
když nad tím uvažuje
Nemyslím si, že by mi přátelé v tomhle pomohli, ti můžou tak leda rozptýlit, ale určitě mi neřeknou, jak žít… 
Niki
- Citovat
- Upravit
1.2.15 16:18
No, sešlo se toho tedy dost a vše najednou musí být pořádný záhul. Do toho zima, žádné sluníčko, tma. Já na tvém místě bych přerušila studium a zakousla se do práce. Poznáš nové lidi, budeš mít nové prožitky, povinnosti. Blížící se jaro taky udělá své a věřím, že se pak budeš cítit líp. Za rok už budeš vědět, jestli chceš ve studiu pokračovat nebo budeš spokojená v práci, nebo budeš mít skvělého chlapa, nebo budeš bydlet na druhém konci světa… rok je dlouhá doba a nemá smysl koukat tolik dopředu..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.2.15 16:19
A můžu se zeptat, co konkrétně si našla za nový cíl života a co byl dřív pro tebe ten starý? Jestli to sem nechceš vypisovat, tak napíšu sz, pokud by si se mohla rozepsat. 
N.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.2.15 16:23
No já se trochu bojím, že když přeruším, že už nedodělám, ale dá se říct, že už přerušuji ty 3 měsíce, sice mám status studenta, ale nic jsem do školy neudělala, né že by nebyl čas, ale spíš chuť 
A od včera práci nemám, takže také abych nějakou našla… do níž by se dalo zakousnout…Je to takové nejisté v tomto ohledu teď pro mě. 
N.
- Citovat
- Upravit
1.2.15 16:27
Práci bys najít měla bez problémů, jsi mladá holka s praxí. Třeba tě to dostane do jiného města, kraje, kdo ví. Naše životní cesta nemusí vést vždy okolo rodného domu. Já jsem školu přerušovala dvakrát (2 porody) a nakonec jsem ji dodělala, ale hlavně proto, že bych jinak měla jen gympl a bez znalostí angličtiny bych nevěděla, kde skončím. Dnes jsem ráda, že jsem vydržela, mám skvělou práci a pracovní dobu, takže to nemusí být vždy tak, že prerušení rovná se konec. Nicméně to tak dopadnout může a nemusí to nutně být špatně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.2.15 16:32
Vážně? No nejhorší je, že mi toho stačí v poměru celého studia už strašně málo k dokončení + tedy státnice Což je ale zase pak hodně samostudia, že… Hlavně mě hrozně na jednu stranu štve, že kdybych studovala podle toho, jak jsem měla (nedělala přitom milion dalších věcí), tak už jsem mohla být hotová a měla po starostech. No jo, byla sem blbá a zamilovaná, takto mi přijde, že mi ten čas hrozně uteče a nic jsem nedokázala, přijde mi, že hrozně stárnu, žádný studentský život jsem nikdy neměla a teď když už bych měla končit, tak po něm docela prahnu.
Jo a ještě jsem zapomněla na jednu podstatnou věc ve své „zpovědi“, dlužím dost peněz rodičům. Takže ještě tento faktor bych měla do svých cílů zařadit. Ono se blbě studuje, když má člověk takovéto břímě za/před? sebou
N.
- Citovat
- Upravit
1.2.15 16:38
Studentský život jsem nikdy nepoznala, svého muže jsem potkala ve třeťáku na gymplu, bylo mi sedmnáct, je to skoro deset let. Na vejšku jsem šla kvůli němu do Prahy, takže jsem se vzdala studia, po kterém jsem toužila a vystudovala něco jiného. Po maturitě jsme spolu začli žít a ve třeťáku jem přerušovala studium kvůli prvnímu porodu. Když jsem se za rok vrátila, stihla jsem dokončit všechny předměty a přerušovala studium znovu. Po druhém porodu jsem napsala bakalářku a naučila se na státnice. Dvě jsem udělala v průběhu studia a na poslední tři předměty (99 otázek) jsem se učila 11 dnů při 11-ti měsíčním dítěti. Druhé tříleté bylo u babičky. Všechno jde, ale nesmí se z toho člověk pos… předem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.15 16:40
@Anonymní píše:
@ChochaRA můžu se zeptat, co konkrétně si našla za nový cíl života a co byl dřív pro tebe ten starý? Jestli to sem nechceš vypisovat, tak napíšu sz, pokud by si se mohla rozepsat.
N.
Napiš SZ
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.15 16:58
Určitě bych doporučila nemyslet jen na dodělání restů, ale začít i něco nového. Co třeba nějaký kurz? (cizí jazyk nebo třeba kresba, keramika, nějaké cvičení)
Já jsem měla před pár lety blbé období v práci, váhala jsem, zda odejít, plácala jsem se v tom, měla jsem šílený pocit stagnace, začala jsem pozorovat apatii. Tak jsem si řekla, že je potřeba něco změnit (mimo práci, kterou jsem měla přece jen ráda a nechtěla ji opouštět) - dala jsem si přihlášku na VŠ, úplně jiný obor, než jaký jsem vystudovala deset let předtím, a inzerát na seznamku. Zanedlouho jsem studovala a měla fajn partnera, s ním jsem podnikala spoustu věcí, ve škole se naučila hodně nového, pocvičila paměť, zvýšila si sebevědomí… bylo to hodně šťastné období… A zlepšilo se to i v té práci, dostala jsem jiného přímého nadřízeného a všechno zase super šlapalo, jsem tam dodneška, jen mám navíc hotového bakaláře. Vztah se mi bohužel po čtyřech letech rozpadl, ale hodně mi dal, hodně mě posunul a rozešli jsme se v dobrém, tak to určitě nevnímám jako špatný krok.
Takže myslím, že to chce prostě změnu. Nemůžeme ti tady poradit žádnou konkrétní, to je na tobě, co by tebe lákalo, zaujalo, bavilo… Věřím, že pro sebe něco takového objevíš. Držím palce!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.2.15 16:59
Kolik ti je?
Víš, ono studium je opravdu velmi náročná záležitost, zejména, když se u toho i živíš. A poslední rok studií, kdy se člověk blíží k cíli je opravdu již velmi unaven a vyčerpán. Určitě nepřerušuj a upni se ke krátkodobému cíli a to jest zdárné dokončení VŠ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.2.15 17:53
Cítím se naprosto stejně!
1.S přítelem spolu sice jsme, ale odstěhoval se jinam a vidina společného soužití je minimální, takže vím, že se plácám v ničem.
2.Práci nemám, ale hledám
3.Dělám VŠ, ale nejde mi to a ani mě to nebaví.
4.Mám dítě, ale žádné peníze..
5.Jsem v bytě sama a je mi smutno
6.Kamarádky mě momentálně nebaví, naopak na ně mám ´´ponorku´´
Kelly
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.2.15 18:00
Podle mne potřebuje nějakou pomoc zvenku, která ti pomůže utřídit si myšlenky a začít pracovat na svých cílech. Pokud bys měla štěstí, mohl by to být někdo blízký, ale je tam pravděpodobnost, že ten tě bude hodnotit, bude ti podsouvat svoje řešení, radit.
Druhá možnost je zaplatit si kouče a pracovat na tom s ním. Je to velmi efektivní způsob.
Setkání nejsou každý týden, spíše jednou za 2-4 týdny, takže finanční investice se rozloží.
Potřebuješ k tomu vlastní motivaci a chuť začít něco dělat, i když ti třeba teď není úplně jasné, co.
Anonymně, protože tohle je práce, kterou dělám.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Všechny Vás zdravím
Chci se zeptat, jestli jste měly někdy v životě období, kdy jste měly ve všem chaos a naprosto netušily, co dělat ve všech oblastech života. Prostě nevím, jak se rozhodnout, co dělat dál, nemám ráno vůbec chuť vstávat a do čehokoliv se pouštět, prostě ztratila jsem cíl. Tak nevím, zda hledat nový nebo se pokoušet probudit starý?
Právě jsem skončila v práci, studuji vš - ale i u ní to stagnuje, už dlouho jsem s ničím v ní nepohnula- chodila jsem do práce, přemýšlím nad jiným oborem, prostě moje počáteční nadšení ze školy vystřídala naprostá nechuť, spíš kvůli učitelům a zátěži než kvůli oboru, ten mě zajímá, ale nějak se nemůžu posunout dál, je to příliš těžké, když nemám najednou motivaci. O přítele jsem taky přišla, podváděl mě, prakticky jsem přišla i předtím o práci, protože jsme spolu podnikali. Bydlím sama v garsonce a vlastně nemám, co na práci, je mi tu smutno, ale zase je to komfortnější než bydlet s rodiči. Přemýšlela jsem, že bych se vrátila, ale už jsem docela dost dlouho z domu, tak nevím, zda by to vůbec šlo. Také jsem samozřejmě ztloustla pod tím vším stresem. Prostě všechno šlo do kelu, měla jsem všech - zajímavé studium, práci, přítele, vidinu budoucnosti a teď nemám nic. Samozřejmě jsem o vše přišla postupně… Uvědomuji si, že to je současně příležitost dělat cokoliv, ale ta nepřeberná vidina možností mě spíš ubírá energii než, že by mě to někam posunulo. Takto nad tím přemýšlím už asi tři měsíce, ale teprve teď jsem přestala chodit i do práce (podnik byl přesunut).
Jako netrpím žádnou depresí apod. - jen prostě se ráno probudím a nevím, co dělat (samozřejmě, mám pár nedodělaných věcí, kterým bych se MĚLA věnovat, ale to mě totálně demotivuje)… Nevím, zda by se tady našel někdo, komu bych mohla napsat víc detailů a kdo by mi mohl poradit (napsal názor asi přes sz), s čím bych měla začít, jak s tímto stavem pohnout kupředu, abych se zase cítila tak, že žiju?
Niki
Díky