Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Tak všechno se dá ošetřit - jestli by maminka byla svolná přepsat dům na vás, at´přepíše. Dřív, než se tam nastěhujete, at´nejsou dohady. Ovšem otázka zní, jestli to není jen sliby -chyby, přeci jen má muže, copak on na dům právo nemá?
Současný dům bych pronajala, budete mít peníze navíc a jistotu, že se stále máte kam vrátit.
Co je na tom těžkého? ![]()
Vrátit se a stávající dům prodat, pronajmout. Asi podle toho jak splácíte. Dobrý by byl pronájem co by platil hypotéku ![]()
Tohle vše bys měla probrat s mužem a maminkou. Neznáme důvody, proč se odstěhoval, jestli by ho mamka vzala zpět, jestli by dodržela to, co slibuje… vy ji znáte, znáte i poměry, odhadnete, co bude a co ne. A pokud bych se stěhovala, tak určitě až poté, co maminka přepíše ten dům na vás. Zároveň bych trvala na uzavření písemné dohody - aby bylo přesně dané, kdo má na co nárok, co maminka může ohledně domu a zahrady, co můžete vy, jestli vám bude platit na energie nebo ne, kdo bude platit opravy atd… lepší mít dohodnuté vše dopředu a i tak to bude vyžadovat určitý respekt k věcem, na který je maminka zvyklá a které nepředěláš.
Byla bych ráda, že jsem pryč a nevracela bych se. Sama bydlím s tchánovcema, mám e komplet horní patro, ale společný vchod a zahradu a topení. V bytě pohoda, ale na zahradě a s topením na prd. Proto radši s malým jdeme někam pryč než být s nimi na zahradě a poslouchat ty kecy a tak. S topením, oni so radši vezmou dva svetry a já jsem zvyklá být v tričku s 3/4 max. teplákama, takže radši teplo. Jenže jsme do baráku vrazili hodně peněz rekonstrukcí, tak z tohoto důvodu se manža nechce stěhovat, platíme jim 2500,– za měsíc. a navíc jim je už 70.
Takže za mě rada, buď ráda kde jsi, kámošky si časem najdeš, co třeba aktivity s dětmi, nejsou tam? Při nejhorším až nastoupíš do práce, bude vše jiné.
Za sebe bych vždycky dala přednost samostatnému bydlení oproti bydlení dvougeneračnímu. Mám ráda vyloženě to svoje. Aby to nedopadlo tak, že neshody budou a vy se za rok budete dívat zase po jiném ![]()
Nevrátila bych se ani za nic, bydlení s rodičema nefunguje nikde. Není nad vlastní bydlení navíc když máte děti. Kámošku si najdeš, stačí chtít.
Taky bych se nevrátila. Nebude to dělat nikdy dobrotu. Mluvím z vlastní zkušenosti. Před půl rokem jsem byla nucena se přestěhovat zpátky k rodičům, neměla jsem bohužel jinou možnost. První 3 měsíce v pohodě. Ale od té doby to je na palici. Minimálně rok tu ještě budu, ta představa mě děsí. Pomalu ob den se hádáme kvůli výchově moji dcery, naši ji děsně rozmazlujou. Mě se to nelíbí. A pořád něco dokola. Takže za mě už nikdy víc.
Z vlastni zkusenosti radim zustat ve svem. Take se muze stat, ze nakonec budete jeste utikat zpatky, k cemuz nemuzu dodat nic vic, nez ze je to hodne prijemna zkusenost. Osobne vam zavidim, ze mate svuj dum a nemate tchyni za zadkem kazdych pet minut
Vzdycky rikam, kazdy by si mel zit ve svym… bohuzel, vetsina lidi si to nejprve potrebuje vyzkouset…
Zůstat ve svém, do společného bydlení s rodiči bych se nikdy nevrátila, nedělá to dobrotu.
A taky nevíš, jak se vyvine časem to bydlení jeho rodičů, teď se odstěhoval, zítra může být zpátky.
Podle mého názoru - zkus to tam ještě vydržet
Není nad vlastní bydlení a věř, že i tchýně bude u vás každou chvíli, když bude mít děti pod jednou střechou.
Nevracet se. Proc jste se stehovali tak strasne daleko? Nejde najit neco bliz?
Zkus si dávat pozor na hrubky, špatně se to čte. Pokud píšeš :" domluvily, vrátily" není jasné. Pokud se jedná o Tebe a manžela je to s měkkým I.
Nevrátila bych se. Ani náhodou ne, protože stejně budeš mít tchýni věčně za zadkem a vyptávat se bude zas ![]()
Ahoj holky,
Jsme tu rok. Já si tu vůbec nezvykla, jsem pořád zavřená doma, žádní známí, žádné kamarádky
nejsem typ, co se snadno seznamuje a proto moc nevěřím, že si tu kamarádku najdu :/ manžel je jiný, je hodně společenský a jde na pivko a hned má kamarádů plno. Ale navíc je od rána do večera v práci a já pořád sama. Nemám si s kým povykládat, s kým zajít n vycházku, na kafčo. Do toho teď čekáme druhé mimi a představa, že tu budu sama s dětma tvrdnout ještě další 4 roky mě fakt děsí 
ale to nejde že…
píšu anonymně, chodí sem známí.
Chtěla bych poradit, popř. někoho, kdo zažil podobnou situaci…
Jde o bydlení. S manželem jsme bydleli u jeho rodičů asi 3 roky, nebyl žádný problém. Měli jsme půlku vrchního patra v domě, v druhé půlce bydlel manželův otec ( s maminkou spolu sice bydlí, ale nežijí jako manželé)
Potom nastaly trochu problémy. Narodila se nám dcera a společné patro začal být problém. Neměli jsme klid, pořád nějaké klepání, vyptávání apod.
Nakonec nám slíbily jeste jeden pokoj pro malou v tom vrchním patře, ale nakonec z toho sešlo. Manžel se s rodiči kvůli tomu hádal a tak jsme se domluvily, že se raději odstěhujeme. Až na tyto rodinné problémy jsme tam byly moc spokojení. Je to vesnice, kde mám půl rodiny a všechny kamarádky a známé. To stejné manžel.
Koupily jsme si rodinný domek. Je krásný, úžasný, je náš a máme klid. Ale v čem je problém
Já bych chtěla zpět tam, kde jsme byly předtím, nejlepší by bylo, kdyby náš domek šel přesunout tam
navíc s penězi teď vycházíme tak tak, takže nějak moc jezdit za kamarádkamitaky nemůžu
A teď se stala taková věc, že manželův otec se odstěhoval a maminka je tam sama, on přijede jen občas… a ona by chtěla aby sme se vrátily, protože je tam sama. Samozřejmě s tím, že nám nechá celé patro a celý dům na nás přepíše. A já teď nevím co dělat… strašně moc bych chtěla zpět, ale zase je mi líto tento domek prodat. Navíc mám strach, aby se nevrátil manželův tatínek, když se vrátíme a nezačal nám tam dělat nějaké naschvály… on je trochu potměpich. Proím o radu. Myslíte že se máme vrátit? Nezažil někdo podobnou situaci? Upřímně si myslím, že celé vlastní patro oddělené od rodičů by vyřešilo předchozí konflikty, ale zas na druhou stranu bydlení s rodiči má vždy svá úskalí. Beru na ohled také tu vesnici, kamarádky a známé. Co byste dělali vy?
Omlouvám se za takový román. Snad dočtete do konce