Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
@Loda píše:
A jak se chceš přestat stýkat s dítětem? A ano, ze začátku bych reagovala taky dotazem, ale pokud by si mě napadala opakovaně!, tak bych Ti to prostě a jednoduše vrátila. Je to opravdu normální reakce - jak tě někdo napadne, tak se přeci bráníš, ne.
Dítěti bych vzala ruku a držela ho za ni (jemně) tak dlouho, dokud by si neuvědomilo, že štípat není dobrý nápad (a zároveň bych mu vysvětlovala, proč je to špatné a proč ho držím za ruku - protože si nenechám ubližovat). To je podle mě přiměřená obrana, štípání je protiútok a ten mi připadá zbytečný.
@blobfish píše:
Dítěti bych vzala ruku a držela ho za ni (jemně) tak dlouho, dokud by si neuvědomilo, že štípat není dobrý nápad (a zároveň bych mu vysvětlovala, proč je to špatné a proč ho držím za ruku - protože si nenechám ubližovat). To je podle mě přiměřená obrana, štípání je protiútok a ten mi připadá zbytečný.
Ano, to zakladatelka dělá a je jí to houby platné, malý z toho má jen srandu. Když začne štípat a bouchat pěstmi děti ve škole, tak mu to taky budou vracet.
@Loda píše:
Ano, to zakladatelka dělá a je jí to houby platné, malý z toho má jen srandu. Když začne štípat a bouchat pěstmi děti ve škole, tak mu to taky budou vracet.
Děti si dělají různé věci, tím bych neargumentovala. Jestli to zakladatelka důsledně dělá a je to k ničemu, pak se vsadím, že ani štípanec nebo plácnutí na oplátku jí nepomůže. V lepším případě, v horším na to bude syn reagovat ještě důrazněji.
@blobfish píše:
Děti si dělají různé věci, tím bych neargumentovala. Jestli to zakladatelka důsledně dělá a je to k ničemu, pak se vsadím, že ani štípanec nebo plácnutí na oplátku jí nepomůže. V lepším případě, v horším na to bude syn reagovat ještě důrazněji.
Děti si tyhle věci dělají, páč je rodiče nezvládají. Buď si jistá, že pokud už několik měsíců útočí na zakladatelku a zvířata, když je s nimi o samotě a prochází mu to, tak je jen otázkou času, kdy takhle začne startovat na děti. A že by ses vsadila, že štípanec na oplátku nepomůže?? Tak si přečti zpětně ty příspěvky, kde spousta matek tu napsala, že to bylo právě to, na co to dítě konečně zareagovalo a přestalo to dělat. Ono sáhodlouhlé vědecké výzkumy jsou hezká věc, ale někdy není nad to prostě věřit zkušenostem ostatních
@Loda píše:
Děti si tyhle věci dělají, páč je rodiče nezvládají. Buď si jistá, že pokud už několik měsíců útočí na zakladatelku a zvířata, když je s nimi o samotě a prochází mu to, tak je jen otázkou času, kdy takhle začne startovat na děti. A že by ses vsadila, že štípanec na oplátku nepomůže?? Tak si přečti zpětně ty příspěvky, kde spousta matek tu napsala, že to bylo právě to, na co to dítě konečně zareagovalo a přestalo to dělat. Ono sáhodlouhlé vědecké výzkumy jsou hezká věc, ale někdy není nad to prostě věřit zkušenostem ostatních
Přesně tak. Ještě by mě zajímal zdroj těch „vědeckých výzkumů“. ![]()
@Loda píše:
Ono sáhodlouhlé vědecké výzkumy jsou hezká věc, ale někdy není nad to prostě věřit zkušenostem ostatních
Tak si to myslím i já. Věřit zkušenostem, instinktům a vlastnímu selskému rozumu.
@nostress píše:
Přesně tak. Ještě by mě zajímal zdroj těch „vědeckých výzkumů“.
Na některé studie jsem tu dávala odkazy.
@blobfish píše:
Na některé studie jsem tu dávala odkazy.
A mohu se zeptat, kolik máš dětí, a jak jsou staré?
@Loda píše:
Děti si tyhle věci dělají, páč je rodiče nezvládají. Buď si jistá, že pokud už několik měsíců útočí na zakladatelku a zvířata, když je s nimi o samotě a prochází mu to, tak je jen otázkou času, kdy takhle začne startovat na děti. A že by ses vsadila, že štípanec na oplátku nepomůže?? Tak si přečti zpětně ty příspěvky, kde spousta matek tu napsala, že to bylo právě to, na co to dítě konečně zareagovalo a přestalo to dělat. Ono sáhodlouhlé vědecké výzkumy jsou hezká věc, ale někdy není nad to prostě věřit zkušenostem ostatních
Taky mám zkušenosti, kterým věřím. A za sebou práci s dětmi a mladými dospělými, kteří se dostali na šikmou plochu a rozhodně u nich nebyl ten problém, že by málo dostávali na p***l, jak tu někdo psal.
@nostress píše:
A mohu se zeptat, kolik máš dětí, a jak jsou staré?
Nechci tu o sobě psát konkrétní informace, nezlob se. Dětí mám víc než „běžná česká rodina“ a první pubertu mají všechny za sebou ![]()
@blobfish píše:
Nechci tu o sobě psát konkrétní informace, nezlob se. Dětí mám víc než „běžná česká rodina“ a první pubertu mají všechny za sebou
V pohodě, to chápu.
Příspěvek upraven 27.03.19 v 22:21
Zakladatelko, nemyslím si, že je chyba v Tvem klouckovi, ale ve vasem vztahu.Jak bys chtěla popsat sama sebe? Jak by Tě popsalo Tvoje okolí? Na mne působís dojmem trosku nejisteho a nekonsekventniho/nedůsledneho člověka.
Mít trpelivost, přehlédnout tyhle osobní rysy jsme se, během života, naucili a jako dospěli dokážeme reagovat sympatií, empatii a trpělivosti. Děti jsou přímějsí a ještě se u nich tohle nevyvinulo a proto reagují nejistotou, podrážděním a možná že i zlobou.
Myslím, že fundamentální chyba se stala hned ze začátku. Nejsem přítelem spousty pravidel v rodine/domácnosti, ale myslím, že ty zakladni, co existuji snad v kazde rodine, jsou pro dite akceptovatelne, pokud se vždycky dodržují.
Tedy žádný zbytecny omilani, schovej si to na něco veleduleziteho a dohlídni na to, aby dite skutečně slyšelo co říkáš a následovalo Tve výzvy. Dítě vi na co se to vztahuje a cítí se bezpečne, jiste a má respekt. Dítě potřebuje dospělého, který mu vyznačí jeho prostor ve kterém se může volne pohybovat a pomáhá mu na cestě životem dohromady se spoustou lásky a povzbuzovani. To jsi Ty, kdo ho povede životem, tak se podle toho chovej. Jaká pravidle platí se liší od rodiny k rodině a ta, ktera určís, konsekventne dodržuj. Děti mají ohromnou schopnost se přizpůsobit, takže neunavuj dite omilanim prkotin, ale vlož svoji energii na „protlaceni“/omilani/vysvetlovani věci/situaci, ktere jsou důležité. Dej mu volnost v rozhodování určitých veci/situaci, kdy Ti jeho rozhodnutí, ať je jakekoliv, nevadí, ktere bez řečí akceptujes/respektujes. Přirozeně, že mezi tím vším musí existovat rovnováha, protoze jinak se při hodně autorativnim způsobu výchovy muze dite s pribyvajicim věkem postavit na zadni
.
Občas mu ale ukaž, že i Ty jsi člověk, který ma nedostatky a obcas dělá chyby.
Zda-li leží něco v tom, co Ti říkám, si rozhodni sama. Ale pokud mas pocit, ze to zkrátka nezvládás, pozadej o odbornou pomoc. Neresitelne to není. Je skvely, že kloučka neplacas/nebijes/nepohlavkujes/nerezes atd. Protoze děti se neplacaji, nebijou atd. nikdy!!! To je ten nějšpatnejsi podpis, který muze rodič na svém diteti zanechat.
@nostress píše:
V pohodě, to chápu. Vím, že to nemyslíš špatně, a taky nejsem pro tělesné tresty typu mlácení dětí. Jestli máš na mysli děti z problémových rodin, které byly svými rodiči týrané, pak to je zcela něco jiného. V žádném případě bych nezaměňovala výchovné plácnutí
s krutým mlácení a týráním dětí.
Tak to já taky ne. Právě že dneska už zas tolik dětí, které by byly bité jako žito, naštěstí není (alespoň v ČR). Ale když se podíváš na profily dětí z pasťáku, rváčů, dětí, které šikanují jiné děti, dětí, které se třeba v partě účastnili týrání zvířat, přepadávání apod., tak skutečně málokteré má za sebou liberální výchovu bez fyzických trestů, ve velké části případů je to prostě taková ta česká klasika. Ale v tomhle kontextu mě trochu rozčiluje, když někdo napíše (vím, žes to nebyla ty), že pár výchovných by snížilo dětskou kriminalitu, protože je to naprosto nepodložený dojem.
Jinak si nemyslím, že když dítě dostane v kritické situaci jednu na zadek, způsobí mu to nějaký problém - za předpokladu, že se jedná skutečně o kritické situace, ke kterým dochází maximálně několikrát za dětství (i když si pořád myslím, že neexistuje situace, kterou by vyřešil fyzický trest a nebyla by alternativa), a když je pak rodič schopný si s dítětem sednout a vysvětlit mu, co ho k tomu vedlo a že to není normální - ve smyslu běžná - reakce. Často ale v diskusích pozoruju, že když se objeví nějaký odpůrce fyzických trestů, zastánci se začnou obhajovat, že u nich jsou plácnutí naprosto výjimečná a popisují naprosto extrémní situace. Ale já fyzické tresty vídám celkem často, na ulici, nebo když jsem na společném víkendu s dalšími rodinami - příliš často na to, abych věřila tomu, že se jedná o výjimky.
@blobfish píše:
Tak to já taky ne. Právě že dneska už zas tolik dětí, které by byly bité jako žito, naštěstí není (alespoň v ČR). Ale když se podíváš na profily dětí z pasťáku, rváčů, dětí, které šikanují jiné děti, dětí, které se třeba v partě účastnili týrání zvířat, přepadávání apod., tak skutečně málokteré má za sebou liberální výchovu bez fyzických trestů, ve velké části případů je to prostě taková ta česká klasika. Ale v tomhle kontextu mě trochu rozčiluje, když někdo napíše (vím, žes to nebyla ty), že pár výchovných by snížilo dětskou kriminalitu, protože je to naprosto nepodložený dojem.
Jinak si nemyslím, že když dítě dostane v kritické situaci jednu na zadek, způsobí mu to nějaký problém - za předpokladu, že se jedná skutečně o kritické situace, ke kterým dochází maximálně několikrát za dětství (i když si pořád myslím, že neexistuje situace, kterou by vyřešil fyzický trest a nebyla by alternativa), a když je pak rodič schopný si s dítětem sednout a vysvětlit mu, co ho k tomu vedlo a že to není normální - ve smyslu běžná - reakce. Často ale v diskusích pozoruju, že když se objeví nějaký odpůrce fyzických trestů, zastánci se začnou obhajovat, že u nich jsou plácnutí naprosto výjimečná a popisují naprosto extrémní situace. Ale já fyzické tresty vídám celkem často, na ulici, nebo když jsem na společném víkendu s dalšími rodinami - příliš často na to, abych věřila tomu, že se jedná o výjimky.
Asi tak. Osobně jsem dětem vždy všechno vysvětlovala. Pokud už dojde k tak hraniční situaci, že rodič musí zvolit to plácnutí přes zadek, mělo by následovat i vysvětlení, proč dítě na zadek dostalo. Mluvím pořád o krajních situacích, a ne že matka-hysterka v jednom kuse po dětech vříská, a ještě jim pro lepší efekt sem-tam jednu přišije. Bez lásky a osobního příkladu je to k ničemu. Ideální je, pokud se výchova obejde naprosto bez plácnutí.
@nostress Ano
Ale obávám se, že tenhle přístup je u nás pořád celkem ojedinělý. Kdyby to všichni brali takhle, tak by asi těžko existovalo takové to „počítám do tří… jedna… dva… tři… plesk“. A to je, aspoň co vídám kolem sebe, celkem rozšířené. Nejde o žádní kruté týrání (alespoň fyzické), ale o výjimečnou situaci žádající výjimečná řešení také ne.