Tchánovci - věčný problém

@Anonymní píše:
Skoro denně tu čtu různé diskuse o tom, jak ženám vadí, když si tchýně půjčuje jejich dítě, jak jim vadí, že se jim plete do života, jak jim vadí tohle a tamto… A na druhé straně tu zase spousta lidí píše o tom, jak je trápí, že žádné příbuzné nemají a jak je jim to líto.
Myslím, že je hodně těžké vzít se do té druhé situace, protože kolikrát i banální věci mohou člověku opravdu dokonale kazit život, i když to mnozí nechápou, protože „co oni by za to dali“…

Například ten „můj příběh“ - bohužel bydlíme s tchánovci v horním patře rodinného domu, ze začátku bylo málo peněz a znělo to jako super nápad - proč ne, celé patro pro sebe, neplatit nikde zbytečný nájem nebo hypo, prostě pecka. První 3 roky byly celkem fajn, svépomocí jsme si patro rekonstruovali, pohoda. Jenže pak přišlo dítě a pro mě se tím vše naprosto změnilo…
Jsem samotář, nemám moc ráda lidi, vždy mi stačil pouze přítel a samozřejmě případně děti. Narodilo se nám dítě a začalo pro mě peklo - neustále jsem zespoda slyšela „co děláš, kojíš“? Nebo za námi nahoru neustále chodili, bez pozvání, kolikrát ani nezaklepali, z kojení jsme začala mít panický strach, protože ráda kojím v soukromí, ani venku bych nekojila (nemám to ráda), takže hrůza. Partnerovi jsem to říkala, on jim to také několikrát říkal, ale prostě bez úspěchu. Po asi půl roce se to trochu uklidnilo, ale neustále „číhali“ dole na chodbě, jestli náhodou nejdu s mimčem ven, aby se na mě mohli vrhnout, když jsem ho dávala do auta, lepili se na mě, no prostě šílenost… Po nocích jsem brečela, s partnerem jsme se začali hádat, protože nechápal, že tam nechci bydlet. Kolikrát mě napadlo, že prostě vezmu dítě a odejdu, nechtěla jsem tam být. Prosila jsem ho, abychom si vzali nájem, hypo… Ale on nechtěl, že dům jednou bude jeho, že jsme do něj už dali plno peněz, že je to zbytečné vyhazování… což je samozřejmě pravda. Ale za cenu čeho?
Je to už další dva roky, já v noci brečím do polštáře, nic se nezměnilo. Partner o tom se svými rodiči mluvil několikrát, já si zase vytvořila naprosto hroznou a hlavně zbytečnou averzi - plížím se ven jako zloděj, bojím se, aby malej nezažvatlal, protože zespoda se hned ozve „jééé co si to tam povídá“ apod. hovadiny, jsem z toho unavená. Díky tomu žeru, tloustnu, jsem nešťastná a normálně cítím, jak umírám…

Je to možná přehnané? Je. Je to zbytečné? Asi ano. Ale věřte mi, že jsem se snažila už mockrát s tím něco dělat, radovat se z toho, jakou máme vlastně možnost a všechno, ale nejde mi to. Chodím k psychologovi, ale nemyslím si, že by to změnilo můj postoj. Jen se mám komu vypovídat. Je mi z toho smutno, protože jim naše krásné miminko nechci ani půjčovat, nechci je vidět, všechno mi vadí, i věci, které by mě třeba normálně netrápili…

Takže ano. Je pravda, že člověk se jen těžko dokáže vžít do jiné situace. Možná někomu přijdu jako kráva, co si ničeho neváží, někdo se v tom třeba vidí. Možná jsem opravdu hloupá. Ale jedno vím určitě - rodina by měla bydlet spolu sama. I kdyby měla platit nájem, nebo si vzít hypo - prostě by měla být jen spolu. Protože nejde jen o to, že si většinou nerozumíte (i díky věkovým rozdílům), ale také o to, že nikdy nebudete úplně dospělí, když za vás bude někdo jiný řešit věci (třeba placení účtů apod.).

Rodina na prvním místě. Hodně štěstí těm, co mi rozumí…

no ja te chapu..asi bych dopadla stejne, zblaznila bych se