Tchyně, manžel a syn

Anonymní
11.9.21 08:41

Tchyně, manžel a syn

Ahoj, témat o tchýních je tu už mnoho, ale hodil by se mi nezaujatý pohled na naši situaci.
Můj muž v 17 odešel z domova. S rodiči se hodně hádali a on je takový dost svéráz, takže když opakovaně slyšel okřídlené „dokud jsi pod naší střechou“, šel. Velkou roli tam hrál fakt, že chtěl jít na gympl a pak vysokou (chtěl být učitelem a nebo studovat literaturu), ale rodiče ho donutili jít na učňák, protože tím pádem bude dřív vydělávat a celkově v dlouhém studiu nevidí smysl. Nenáviděl to tam, ale i podle vyprávění od jeho rodičů nedělal žádné velké průšvihy, spíš takovou běžnou pubertální revoltu. Po tom odchodu z domova si dodělal maturitu, šel i na vysokou a odstěhoval se do Prahy. Tím vším se ale od rodičů dost vzdálil. Jak fyzicky, tak emočně a mentálně. Respektive s tátou si to postupem času vyříkali a našli trochu společnou řeč, ale s mámou to nějak nedokážou. Nijak často se s rodiči nestýkal, občas zdvořilostní návštěva, jinak spíš jen telefonáty s tátou.
O nějakých 15 let později jsme se potkali spolu a velkou shodou náhod nakonec skončili bydlet ve stejném městě jako jeho rodiče. Muž si hodně padnul do noty s mojí mamkou a celkově mou rodinou a začalo mu být líto, že to s tou svojí mají takové divné. Navíc jsme se chtěli vzít a mít děti, tak jsme se snažili jeho mámu víc zapojovat do našeho života. Ale vždycky to dopadlo tak všelijak. Když by se to napsalo jednotlivě, byly by to vlastně možná jen úsměvné historky o matkách/tchýních, ale víte jak to je. Stokrát nic, umořilo vola.
Teď už máme i dítě a ona se samozřejmě chce angažovat. Nijak jsme jí ve styku s vnukem nebránili. Jenže je to pořád dokola. Něco se domluví, ona to nedodrží, má hloupé řeči a tak… Zatím to byly v podstatě maličkosti, syn je ještě miminko. Její návštěvy apod. domlouval vždycky manžel a čím dál častěji se snažil tu chvíli spíš oddálit, natož aby něco inicioval. Teď se mi svěřil, že ho ten uměle udržovaný vztah s mámou hrozně vyčerpává, nemá k ní ohledně malého důvěru a nejraději by se s ní vůbec nestýkal. Já jsem smířlivější a ještě bych tomu dala šanci, ačkoli už mě to taky unavuje, s tchýní si nemám vůbec co říct a myslím, že ona mě vlastně ani dvakrát moc nemusí.
Vlastně by mi to asi mohlo být úplně šumák, ale jak máme taky syna, člověk se nevyhne takovému tomu uvažování, jak to jednou budu s ním mít já…Navíc teda ještě podle mě docela důležitý fakt je, že manžel vůbec nezná prarodiče z otcovy strany, z toho co občas vyplynulo z poznámek se zřejmě přestali stýkat kvůli tchýni. Přesný důvod ale nevím. No a já se teď asi trochu bojím, aby se z toho nestala nějaká rodinná tradice. Chápete jak to myslím?
Nevím no, řeším blbosti a mám to nechat být? Nebo mám manžela zkusit ještě s mámou nějak dát dohromady? Přece jen je to pořád jeho máma a myslím že není úmyslně zlá, jen jí spousta věcí nedochází a moc se vlastně nesnaží svému synovi porozumět a poznat ho…

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
262
11.9.21 08:57

Chápu, jak to s rodinnou tradici myslíš.
To je vážně těžké, vy už neuvažujete jen za sebe, ale i za syna, brát mu babičku by mohla být škoda…
Já bych to ještě v pevných mantinelech taky nechala takto být, ale záleží hlavně na rozhodnutí manžela, je to jeho matka, se kterou se cítí značně diskomfortne. A občas prostě lidi dospějí do stadia, kdy je pro ně fakt lepší přetrhat vazby, než se neustále cítit špatně, na to by mělo mít právo, rozhodnout se.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6659
11.9.21 08:58
@Anonymní píše:
Ahoj, témat o tchýních je tu už mnoho, ale hodil by se mi nezaujatý pohled na naši situaci.
Můj muž v 17 odešel z domova. S rodiči se hodně hádali a on je takový dost svéráz, takže když opakovaně slyšel okřídlené „dokud jsi pod naší střechou“, šel. Velkou roli tam hrál fakt, že chtěl jít na gympl a pak vysokou (chtěl být učitelem a nebo studovat literaturu), ale rodiče ho donutili jít na učňák, protože tím pádem bude dřív vydělávat a celkově v dlouhém studiu nevidí smysl. Nenáviděl to tam, ale i podle vyprávění od jeho rodičů nedělal žádné velké průšvihy, spíš takovou běžnou pubertální revoltu. Po tom odchodu z domova si dodělal maturitu, šel i na vysokou a odstěhoval se do Prahy. Tím vším se ale od rodičů dost vzdálil. Jak fyzicky, tak emočně a mentálně. Respektive s tátou si to postupem času vyříkali a našli trochu společnou řeč, ale s mámou to nějak nedokážou. Nijak často se s rodiči nestýkal, občas zdvořilostní návštěva, jinak spíš jen telefonáty s tátou.
O nějakých 15 let později jsme se potkali spolu a velkou shodou náhod nakonec skončili bydlet ve stejném městě jako jeho rodiče. Muž si hodně padnul do noty s mojí mamkou a celkově mou rodinou a začalo mu být líto, že to s tou svojí mají takové divné. Navíc jsme se chtěli vzít a mít děti, tak jsme se snažili jeho mámu víc zapojovat do našeho života. Ale vždycky to dopadlo tak všelijak. Když by se to napsalo jednotlivě, byly by to vlastně možná jen úsměvné historky o matkách/tchýních, ale víte jak to je. Stokrát nic, umořilo vola.
Teď už máme i dítě a ona se samozřejmě chce angažovat. Nijak jsme jí ve styku s vnukem nebránili. Jenže je to pořád dokola. Něco se domluví, ona to nedodrží, má hloupé řeči a tak… Zatím to byly v podstatě maličkosti, syn je ještě miminko. Její návštěvy apod. domlouval vždycky manžel a čím dál častěji se snažil tu chvíli spíš oddálit, natož aby něco inicioval. Teď se mi svěřil, že ho ten uměle udržovaný vztah s mámou hrozně vyčerpává, nemá k ní ohledně malého důvěru a nejraději by se s ní vůbec nestýkal. Já jsem smířlivější a ještě bych tomu dala šanci, ačkoli už mě to taky unavuje, s tchýní si nemám vůbec co říct a myslím, že ona mě vlastně ani dvakrát moc nemusí.
Vlastně by mi to asi mohlo být úplně šumák, ale jak máme taky syna, člověk se nevyhne takovému tomu uvažování, jak to jednou budu s ním mít já…Navíc teda ještě podle mě docela důležitý fakt je, že manžel vůbec nezná prarodiče z otcovy strany, z toho co občas vyplynulo z poznámek se zřejmě přestali stýkat kvůli tchýni. Přesný důvod ale nevím. No a já se teď asi trochu bojím, aby se z toho nestala nějaká rodinná tradice. Chápete jak to myslím?
Nevím no, řeším blbosti a mám to nechat být? Nebo mám manžela zkusit ještě s mámou nějak dát dohromady? Přece jen je to pořád jeho máma a myslím že není úmyslně zlá, jen jí spousta věcí nedochází a moc se vlastně nesnaží svému synovi porozumět a poznat ho…

Když se máma jako máma nechová tak co? tohle já vůbec nechápu. To může být i masová vražedkyně a pořád je to máma musí se s ní děti nutně stýkat? Nikdo nic nemusí. To je v hodně rodinách, že se rodiče nevyvedou. No a co? je to smutné, ale papa je nutné, aby byl klid.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7465
11.9.21 09:10

Absolutne bych uz do toho nezasahovala. neco udrzovat silou nerinese nic dobreho.
A jinak tvuj manzle je borec, ze si sel za svym.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
53923
11.9.21 09:12

Asi bych iniciativu nechal na tchyni a uvidíte jaký vůbec bude zájem. Ty vztahy tam budou celkově špatný a ve výsledku možná lepší když se tak moc často ani neuvidíte. V téhle situaci bych rozhodnutí nechala na manželovi, on svojí mámu zná nejlíp. Já se se svojí rodinou neviděla hodně let a rozhodně mne nechybí ;)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Ou
17971
11.9.21 09:13

Nenuť muže, aby se v tom angažoval, převezmi komunikaci s tchyní ty, s tím že holt aktivitu nechte na ní a počítejte s tím, že spíš sliby nedodrží. Dítě je mrňavé, takže to vnímat nebude a uvidíš co to udělá s dynamikou.

Jako manželovi by dost ulevilo, kdyby zkusil vztahy k rodičům probrat v terapii, ale spíš chtít nebude, co? Docela mu to usnadní i jeho otcovství - až vaše děti budou dorůstat do věku, kdy on od svých rodičů dostával největší sodu, budou se v něm stará traumata ozývat a komplikovat vztah s dětmi.

Ideálně hlasuju za případnou postarší terapeutku, kde si bude moci dočistit právě to, že jeho matka prostě nikdy nenaplní jeho očekávání a nejspíš to nezvládla ani s jeho potřebama, když byl malý.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
8842
11.9.21 09:37
@Markéta80 píše:
Asi bych iniciativu nechal na tchyni a uvidíte jaký vůbec bude zájem. Ty vztahy tam budou celkově špatný a ve výsledku možná lepší když se tak moc často ani neuvidíte. V téhle situaci bych rozhodnutí nechala na manželovi, on svojí mámu zná nejlíp. Já se se svojí rodinou neviděla hodně let a rozhodně mne nechybí ;)

Souhlasím. Z mé zkušenosti ta psychická vyčerpanost a napětí převáží nad benefity. To dítě to začne časem cítit taky, i když se můžete tvářit, jako by nic. Nechala bych iniciativu na babičce, vztahy udržovala na zdvořilostní úrovni a neorganizovala nic na sílu.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
2846
11.9.21 10:41

Já myslím, že není nutné mít jeden ze dvou extrémů: Přetrhat vazby a nebo mít super hlídací babičku na kterou se jde spolehnout.
Osobně bych se snažila udržet něco mezitím - jednou za čas zdvořilostní návštěvu na dvě hodinky s kávou, pohrát si s vnukem za vaší přítomnosti.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
11.9.21 10:51

Děkuji všem za reakce. Přiznám se, že já sama s tchýní moc komunikovat neumím. Ona se moc nedokáže vyjádřit co chce, jaké má plány, pořád ve všem vidí problém, několikrát nám úplně nesmyslně přeorganizovala plány (včetně svatby, na které nakonec ani pořádně nebyla, protože musela jet domů venčit psy). Její představa je asi taková, že napíše, že by si zítra vzala vnuka na procházku a my si to tak zařídíme. Ale my máme samozřejmě svůj život, kamarády, koníčky, takže se často stane, že jsem třeba s malým na několik dní pryč. Několikrát jsme jí požádali, ať se s námi domlouvá dopředu. Asi jsme divní a málo flexibilní, ale prostě jsme zvyklí si alespoň rámcově plánovat. Já navíc občas pracuju (ne z nutnosti finanční, ale baví mě to a nechci vypadnout z oboru) a i kvůli tomu musíme mít ten čas trochu zorganizovaný. Jasně, dítko nám do toho občas hodí vidle, člověk nemůže naplánovat všechno, ale prostě se v tomhle absolutně míjíme.

@Jana525 On manžel teda tu vysokou nedostudoval. Jako dvacetiletý klacek nezvládl full time práci a ještě studium. Ale nevylučuje, že by se k tomu časem vrátil a já ho v tom moc ráda podpořím. Ostatně on teď podporuje mně, abych i s miminkem měla čas na sebe a svoje koníčky.

@Ou Také myslím, že by mu terapie pomohla. Ale jak říkáš, moc se mu do toho nechce. Já za sebou terapii mám a hodně mi to pomohlo.

@BlaZenkaB To by mi vyhovovalo, ale prostě nám to nějak nejde ani jedné straně.

Zakl.

  • Citovat
  • Nahlásit
1353
11.9.21 10:55

Z nějaké „rodinné tradice“ bych strach neměla. Někdy se tohle chovaní v rodině opakovat může a někdy je to právě naopak a změna je k lepšímu. Nema smysl se tím trápit, protože to nemáš jak ovlivnit.
Můj manžel svoje rodiče taky dvakrát nevyhledavá, ja si s nimi nemám co říct, jsme nastavení úplně jinak. Kvůli dceři jsme se snažili, fakt že jo. Ale bylo to neskutečně vyčerpávající (vymyslet něco aby to bavilo všechny, připravit a pak se jen dívat, jak je to pro ně vlastně vopruz a poslouchat samá negativa života), takže tvemu muži rozumím. No nakonec jsme eo toho hodili vidle a ono to bylo paradoxně tp nejlepší, co jsme mohli udělat. Prostě to neřesit, povznést se nad to. Pozvali jsme je na takove ty nutné akce - narozeniny, svátky a víc nic. Nejezdili jsme k nim, neposílali fotky, nepsali, nevolali. Prostě jsme to nechali na nich. Efekt to má ten, že si občas malou vezmou na 2 hodiny, pozvou nás sem tam na kafe. Nebudu zastírat, že mě to nemrzí, ale snažím se nad to povznést a snad se to daří :)

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
1353
11.9.21 11:02
@Anonymní píše:
Děkuji všem za reakce. Přiznám se, že já sama s tchýní moc komunikovat neumím. Ona se moc nedokáže vyjádřit co chce, jaké má plány, pořád ve všem vidí problém, několikrát nám úplně nesmyslně přeorganizovala plány (včetně svatby, na které nakonec ani pořádně nebyla, protože musela jet domů venčit psy). Její představa je asi taková, že napíše, že by si zítra vzala vnuka na procházku a my si to tak zařídíme. Ale my máme samozřejmě svůj život, kamarády, koníčky, takže se často stane, že jsem třeba s malým na několik dní pryč. Několikrát jsme jí požádali, ať se s námi domlouvá dopředu. Asi jsme divní a málo flexibilní, ale prostě jsme zvyklí si alespoň rámcově plánovat.

Na to je jednoduchá rada - musíte se domluvit, ze se maji ozvat alespon 3 dny (u nás týden) dopředu. Jinak to nejde a u nas to fakt nešlo - chodila jsem s malou plavat, na krouzky, domlouvala jsem se s kamaradkama na prochazky. Jednou tchyne rekla, ze si malou vezme do kocarku a ja cely tyden zrusila a ona se pak ani neozvala. Od te doby proste smula. "Muzu si ji vzit zitra? Ne, mame plavani, ale co treba pristi stredu? "Nejsem otrok sve tchyne a nebudu piskat dle jejiho rozmaru. Chvilku to trvalo (asi dva roky), ale uz to pochopili :lol:. Stejne tak jako to, ze kdyz rekne, ze prijede v 10, tak proste prijede nejdyl v 10:15 (tchyne bydli asi 10 minut cesty autem od nas) a ne ve 12.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
14789
11.9.21 11:23
@Anonymní píše:
Děkuji všem za reakce. Přiznám se, že já sama s tchýní moc komunikovat neumím. Ona se moc nedokáže vyjádřit co chce, jaké má plány, pořád ve všem vidí problém, několikrát nám úplně nesmyslně přeorganizovala plány (včetně svatby, na které nakonec ani pořádně nebyla, protože musela jet domů venčit psy). Její představa je asi taková, že napíše, že by si zítra vzala vnuka na procházku a my si to tak zařídíme. Ale my máme samozřejmě svůj život, kamarády, koníčky, takže se často stane, že jsem třeba s malým na několik dní pryč. Několikrát jsme jí požádali, ať se s námi domlouvá dopředu. Asi jsme divní a málo flexibilní, ale prostě jsme zvyklí si alespoň rámcově plánovat. Já navíc občas pracuju (ne z nutnosti finanční, ale baví mě to a nechci vypadnout z oboru) a i kvůli tomu musíme mít ten čas trochu zorganizovaný. Jasně, dítko nám do toho občas hodí vidle, člověk nemůže naplánovat všechno, ale prostě se v tomhle absolutně míjíme.

@Jana525 On manžel teda tu vysokou nedostudoval. Jako dvacetiletý klacek nezvládl full time práci a ještě studium. Ale nevylučuje, že by se k tomu časem vrátil a já ho v tom moc ráda podpořím. Ostatně on teď podporuje mně, abych i s miminkem měla čas na sebe a svoje koníčky.

@Ou Také myslím, že by mu terapie pomohla. Ale jak říkáš, moc se mu do toho nechce. Já za sebou terapii mám a hodně mi to pomohlo.

@BlaZenkaB To by mi vyhovovalo, ale prostě nám to nějak nejde ani jedné straně.

Zakl.

Moc to prozivate.
Zavola - muzeme/nemuzeme, ano/ne, hotovo vyreseno.
Nevymyslet, neorganizovat, neresit, nestresovat se.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
19895
11.9.21 11:44
@Anonymní píše:
Ahoj, témat o tchýních je tu už mnoho, ale hodil by se mi nezaujatý pohled na naši situaci.
Můj muž v 17 odešel z domova. S rodiči se hodně hádali a on je takový dost svéráz, takže když opakovaně slyšel okřídlené „dokud jsi pod naší střechou“, šel. Velkou roli tam hrál fakt, že chtěl jít na gympl a pak vysokou (chtěl být učitelem a nebo studovat literaturu), ale rodiče ho donutili jít na učňák, protože tím pádem bude dřív vydělávat a celkově v dlouhém studiu nevidí smysl. Nenáviděl to tam, ale i podle vyprávění od jeho rodičů nedělal žádné velké průšvihy, spíš takovou běžnou pubertální revoltu. Po tom odchodu z domova si dodělal maturitu, šel i na vysokou a odstěhoval se do Prahy. Tím vším se ale od rodičů dost vzdálil. Jak fyzicky, tak emočně a mentálně. Respektive s tátou si to postupem času vyříkali a našli trochu společnou řeč, ale s mámou to nějak nedokážou. Nijak často se s rodiči nestýkal, občas zdvořilostní návštěva, jinak spíš jen telefonáty s tátou.
O nějakých 15 let později jsme se potkali spolu a velkou shodou náhod nakonec skončili bydlet ve stejném městě jako jeho rodiče. Muž si hodně padnul do noty s mojí mamkou a celkově mou rodinou a začalo mu být líto, že to s tou svojí mají takové divné. Navíc jsme se chtěli vzít a mít děti, tak jsme se snažili jeho mámu víc zapojovat do našeho života. Ale vždycky to dopadlo tak všelijak. Když by se to napsalo jednotlivě, byly by to vlastně možná jen úsměvné historky o matkách/tchýních, ale víte jak to je. Stokrát nic, umořilo vola.
Teď už máme i dítě a ona se samozřejmě chce angažovat. Nijak jsme jí ve styku s vnukem nebránili. Jenže je to pořád dokola. Něco se domluví, ona to nedodrží, má hloupé řeči a tak… Zatím to byly v podstatě maličkosti, syn je ještě miminko. Její návštěvy apod. domlouval vždycky manžel a čím dál častěji se snažil tu chvíli spíš oddálit, natož aby něco inicioval. Teď se mi svěřil, že ho ten uměle udržovaný vztah s mámou hrozně vyčerpává, nemá k ní ohledně malého důvěru a nejraději by se s ní vůbec nestýkal. Já jsem smířlivější a ještě bych tomu dala šanci, ačkoli už mě to taky unavuje, s tchýní si nemám vůbec co říct a myslím, že ona mě vlastně ani dvakrát moc nemusí.
Vlastně by mi to asi mohlo být úplně šumák, ale jak máme taky syna, člověk se nevyhne takovému tomu uvažování, jak to jednou budu s ním mít já…Navíc teda ještě podle mě docela důležitý fakt je, že manžel vůbec nezná prarodiče z otcovy strany, z toho co občas vyplynulo z poznámek se zřejmě přestali stýkat kvůli tchýni. Přesný důvod ale nevím. No a já se teď asi trochu bojím, aby se z toho nestala nějaká rodinná tradice. Chápete jak to myslím?
Nevím no, řeším blbosti a mám to nechat být? Nebo mám manžela zkusit ještě s mámou nějak dát dohromady? Přece jen je to pořád jeho máma a myslím že není úmyslně zlá, jen jí spousta věcí nedochází a moc se vlastně nesnaží svému synovi porozumět a poznat ho…

Chápu, precedensu se bojím dost. Jenže ono to na sílu nejde. A hrát to taky dlouhodobě nejde. Bohužel ty děti to opravdu vnímají.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat