Vadí mi, že pije

@Anonymní píše:
@Burj Chalifa Čekala jsem, kdy to příjde, že se natáhne prst a bude se ukazovat na mě a na mojí vinu. Ale ano, uznávám, u zplození dítěte jsem byla dobrovolně, stejně tak jako on. Vína moje to také je. Bohužel jsem myslela, že po víc jak roce a půl, ho znám natolik, že mít dítě nebude „průser“. Měla jsem čekat déle, než se do něčeho takového pustit.
Ve svém příspěvku píšu, že nebyl abstinent. Ale když se zavelelo, šlo se dom. Ale určitě to v něm už někde hluboko bylo, to bezesporu a já jsem to jen neviděla, protože jsme spolu nežili. Je fakt, že taky změnil práci, před sestěhováním byl pořád pracovně mimo domov. Díky za tvůj názor.

Protože teď už má pocit, že si tě pojistil dítětem, takže se může odhalit naplno. Jak se říká, muži se nemění. Jen si dávají majzla a svou pravou tvář odhalí až mají své jisté. Ten tvůj to nevydržel ani do porodu.

@Kelsey Ne, to opravdu nemyslím.

@Anonymní píše:
Dobré ráno,
možná si budete říkat, že jsem naprosto pitomá, že to řeším tady. Já si tak taky připadám, ale opravdu ted momentálně nevím kudy kam a za každou malou radu budu vděčná. S přítelem jsme spolu dva roky. Žijeme spolu asi třičtvrtě roku, jsem na začátku šestého měsíce těhotenství (plánovaně). Téměř od začátku těhotenství sleduju, jak přítel víc a víc chlastá (tomu už se nedá říct pití). Neříkám, že na začátku vztahu byl abstinent, ale většinou když jsme spolu někam vyrazili, tak jsme v rozumné míře šli i domů. V podstatě mi ani nevadí, že si s klukama skočí na pivo. Jsem typ člověka, který potřebuje čas i sám pro sebe a tudíž mu nebráním. Co mi však vadí je to, že odejde v osm večer a vrátí se kolem 5-6 hodiny ranní, úplně pod obraz. Pak celý den prochrápe a vrcholem mého volného týdne je, že mu můžu uvařit a vyprat trenýrky. Veškeré výlety, plány tím tudíž padají. Tohle už se opakuje několik měsíců, víkend co víkend.. a doba návratu domů se prodlužuje a prodlužuje. Navíc už i v týdnu po večerech je schopný doma tak tři pivka loupnout.
Občas když s ním zajdu na bowling, tak je to v pohodě dokud nedojde na panáky. Pak je nesnesitelný a neví, kdy má dost. Takže já nasraně odcházím a on si vesele pije dál. Snažila jsem mu říct, že mi nevadí, že jde posedět, ale že bych ráda, aby vynechal tvrdý alkohol. To mi tak nějak odkýval, ale pak je to tak, že si dá jeden a už to frčí… Navíc další věcí je, že když dojde domů a neví o sobě, tak se ho bojím. Nikdy na mě nevztáhl ruku, ale jednou na mě spadl, když netrefil svojí část postele a občas sebou tříská ze spaní tak, že lítají facky a kopačky. Trpím kvůli tomu nespavostí, strachem o sebe a o svoje dítě. Minulý týden jsem zřejmě i měla panický záchvat, když jsem v půli noci nemohla popadnout dech a celá jsem byla sevřená. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, takže jsem se snažila příteli ve dvě ráno dovolat, napsat mu, on nijak nereagoval. Takže jsem šla ven na vzduch, kde to povolilo a domů jsem se vrátila až za několik hodin. Mezitím on přijel a vesele si spinkal v poseli - bohužel, ani si nevšiml, že nejsem doma.
Nemyslete si, že si doma brečím do polštáře, a čekám až se to samo vyřeší. Snažím se to řešit, mluvit s ním o tom, ale vždycky to skončí stejně - vyčítavě mi řekne, že má jako doma sedět na zadku? Tak mu řeknu, že ne, že chci po něm jen nějakou rozumnou míru. To mi odkýve a další týden vesele nanovo. Sbalit kufry a odejít - to prakticky moc nejde. Byt je můj. Zatahovat do svých problémů svoje rodiče nehodlám, takže bych neměla kam jít. A když jsem jednou spakovala tašku jemu, tak mi řekl, že jsem teda skvěla a že teda kam si myslím, že půjde? A prostě nikam nešel. Pořád čekám, že se domluvíme jako normální lidi, takže třeba to, že bych zavolala policii mě příjde strašný. A na druhou stranu, nena**ru si do bot jen já? Že zůstanu sama a budu máma samoživitelka? Nevím.
To bude asi vše, co jsem měla na srdci. Stále uvažuju o tom, co by mohlo tu situaci zlepšit. Napadlo mě, říct to jeho matce, jenže mě to prostě příjde hrozně na prd do toho zatahovat někoho dalšího - že popíjí o něm v okolí ví, jen určitě neví, v jakém stavu a v kolik se vrací domů. O tom, jak to máme mezi sebou taky ne. Já nejsem (až na dnešek) velký stěžovatel. Jestli jste to po mě dolouskali až sem, tak vám děkuji. Jestli máte nějaký nápad nebo návrh, budu ráda, když ho budete sdílet. Jen prosím a to, aby rýpálci zanechali ostrých komentářů, že jsem slabá ženská, vím i bez nich.

Já bych byla hrdá natolik, že bych mu sbalila kufry před dveře, neotevřela, je to tvůj byt, takže neodcházej ty, ale on. Neměla bych na tohle nervy. A nejhorší je, to vše dusit v sobě. Zastání bys měla hlavně hledat u svých rodičů, ne si stěžovat jeho matce. Ono totiž okolí si může myslet, jak na oko jste skvělý pár co čeká rodinu, ale pokud se někomu nesvěříš, nikdo neuvěří. Než se něco stane, už ted z něj máš strach. Nějak bylo, nějak bude, alimenty by měl platit, žití bez něj bude náročné, ale nějak to půjde, neboj. A udělěj to zavčas, dokud to dítě není na světě, protože už ani s dítětem se nebudeš moct na něj spolehnout, budete spolu žít, ty se stále stejně starat a strachovat a ještě budeš sdílet ty jeho opilecké dýchánky..A věř, bude hůř, může ti i ublížit!

@Anonymní píše:
Všem moc děkuju. Věděla jsem, že je to vážný, ale myslela jsem, že se k tý pomyslný hranici „alkoholismus“ zatím jen blíží a přitom už je dávno v ní. Mám tu sepsaný papír, natočené video a čeká mě dost nepříjemný rozhovor. Počítám tak za půl až třičtvrtě hodinku, to ho většinou budí hlad. Blbý, že k obědu dneska nic není, páč někdo neuvařil.
Už jsem uvažovala o tom, že bych zajela za jeho mamkou a řekla jí to. Je to rozumná ženská. Ted nevím, jestli úplně sama to zvládnu.

JE ALKOHOLIK, evidentne uz dlouho. Zadne minimalizovani piti. Bud prestane chlastat uplne nebo ho okamzite vyraz. Pokud mu za to stojite, bude se tvrde snazit.

Jsem take alkoholik, prestala jsem sama, nikdo me nenuti a vlastne ani nepoznal, jak velky mam problem. Ted jsem prosla recidivou, znovu nepiju opet po vlastnim rozhodnuti. Behem recidivy tim opet nikdo v okoli netrpel, skodila jsem si pitim pouze sama a zarazila.jsem to vcas. Ale casem bych skodit zacala. A rodinu mam radsi, nez alkohol a alkoholik si musi jednou pro vzdy vybrat.

Tvuj v tom jede daleko hur, nez jsem kdy jela ja. A skvela zprava pro nej je, ze kdyz chlastat nebude dele, zivot abstinenta je nadherny. Bohuzel je tu vzdy hrozba relapsu a selhani a to po i sakra dlouhe dobe, jako u me a zacina to velice nevinne. Proto nesmi pit nikdy. Neexistuje jedna sklenicka. Jen abstinence. Dozivotni, alkoholik se vyleci jen svou vlastni smrti. Vyleceny alkoholik neexistuje, jen abstinujici.

S alkoholikem nezij, pokud se nehodla stat abstinentem. Nic dobreho te neceka.

@Anonymní píše:
JE ALKOHOLIK, evidentne uz dlouho. Zadne minimalizovani piti. Bud prestane chlastat uplne nebo ho okamzite vyraz. Pokud mu za to stojite, bude se tvrde snazit.

Jsem take alkoholik, prestala jsem sama, nikdo me nenuti a vlastne ani nepoznal, jak velky mam problem. Ted jsem prosla recidivou, znovu nepiju opet po vlastnim rozhodnuti. Behem recidivy tim opet nikdo v okoli netrpel, skodila jsem si pitim pouze sama a zarazila.jsem to vcas. Ale casem bych skodit zacala. A rodinu mam radsi, nez alkohol a alkoholik si musi jednou pro vzdy vybrat.

Tvuj v tom jede daleko hur, nez jsem kdy jela ja. A skvela zprava pro nej je, ze kdyz chlastat nebude dele, zivot abstinenta je nadherny. Bohuzel je tu vzdy hrozba relapsu a selhani a to po i sakra dlouhe dobe, jako u me a zacina to velice nevinne. Proto nesmi pit nikdy. Neexistuje jedna sklenicka. Jen abstinence. Dozivotni, alkoholik se vyleci jen svou vlastni smrti. Vyleceny alkoholik neexistuje, jen abstinujici.

S alkoholikem nezij, pokud se nehodla stat abstinentem. Nic dobreho te neceka.

Ne, že bych to chtěla zlehčovat, ale, jak jsi přišla na to, že jsi alkoholik? Co to jako znamena? Já nepiju vůbec. Ale vím, že spousta lidí kolem mě má kladný vztah k alkoholu, pijou každý víkend, někdy i v týdnu a za alkoholiky je nepokládám. Resp., k tomu možná mají sklony, ale myslím, že jsou to lidé, co, když zrovna v pátek přijde něco, co jim ten drink znemožní, tak se z toho nehroutí a to je ten základní ukazatel,… Ty mi neprijdes, z toho, jak píšeš, ze by ses hroutila… ovšem, neznam tuhle problematiku, neznam ani tebe, tak se vazne ptam jen ze zvědavosti. Vzdycky jsem si myslela, ze alkoholik se pozná podle toho, ze se mu ten alkohol chybí pri jeho zabehlem rituálu bez ohledu na to, jak casto to je. 

@Anonymní píše:
Dobré ráno,
možná si budete říkat, že jsem naprosto pitomá, že to řeším tady. Já si tak taky připadám, ale opravdu ted momentálně nevím kudy kam a za každou malou radu budu vděčná. S přítelem jsme spolu dva roky. Žijeme spolu asi třičtvrtě roku, jsem na začátku šestého měsíce těhotenství (plánovaně). Téměř od začátku těhotenství sleduju, jak přítel víc a víc chlastá (tomu už se nedá říct pití). Neříkám, že na začátku vztahu byl abstinent, ale většinou když jsme spolu někam vyrazili, tak jsme v rozumné míře šli i domů. V podstatě mi ani nevadí, že si s klukama skočí na pivo. Jsem typ člověka, který potřebuje čas i sám pro sebe a tudíž mu nebráním. Co mi však vadí je to, že odejde v osm večer a vrátí se kolem 5-6 hodiny ranní, úplně pod obraz. Pak celý den prochrápe a vrcholem mého volného týdne je, že mu můžu uvařit a vyprat trenýrky. Veškeré výlety, plány tím tudíž padají. Tohle už se opakuje několik měsíců, víkend co víkend.. a doba návratu domů se prodlužuje a prodlužuje. Navíc už i v týdnu po večerech je schopný doma tak tři pivka loupnout.
Občas když s ním zajdu na bowling, tak je to v pohodě dokud nedojde na panáky. Pak je nesnesitelný a neví, kdy má dost. Takže já nasraně odcházím a on si vesele pije dál. Snažila jsem mu říct, že mi nevadí, že jde posedět, ale že bych ráda, aby vynechal tvrdý alkohol. To mi tak nějak odkýval, ale pak je to tak, že si dá jeden a už to frčí… Navíc další věcí je, že když dojde domů a neví o sobě, tak se ho bojím. Nikdy na mě nevztáhl ruku, ale jednou na mě spadl, když netrefil svojí část postele a občas sebou tříská ze spaní tak, že lítají facky a kopačky. Trpím kvůli tomu nespavostí, strachem o sebe a o svoje dítě. Minulý týden jsem zřejmě i měla panický záchvat, když jsem v půli noci nemohla popadnout dech a celá jsem byla sevřená. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, takže jsem se snažila příteli ve dvě ráno dovolat, napsat mu, on nijak nereagoval. Takže jsem šla ven na vzduch, kde to povolilo a domů jsem se vrátila až za několik hodin. Mezitím on přijel a vesele si spinkal v poseli - bohužel, ani si nevšiml, že nejsem doma.
Nemyslete si, že si doma brečím do polštáře, a čekám až se to samo vyřeší. Snažím se to řešit, mluvit s ním o tom, ale vždycky to skončí stejně - vyčítavě mi řekne, že má jako doma sedět na zadku? Tak mu řeknu, že ne, že chci po něm jen nějakou rozumnou míru. To mi odkýve a další týden vesele nanovo. Sbalit kufry a odejít - to prakticky moc nejde. Byt je můj. Zatahovat do svých problémů svoje rodiče nehodlám, takže bych neměla kam jít. A když jsem jednou spakovala tašku jemu, tak mi řekl, že jsem teda skvěla a že teda kam si myslím, že půjde? A prostě nikam nešel. Pořád čekám, že se domluvíme jako normální lidi, takže třeba to, že bych zavolala policii mě příjde strašný. A na druhou stranu, nena**ru si do bot jen já? Že zůstanu sama a budu máma samoživitelka? Nevím.
To bude asi vše, co jsem měla na srdci. Stále uvažuju o tom, co by mohlo tu situaci zlepšit. Napadlo mě, říct to jeho matce, jenže mě to prostě příjde hrozně na prd do toho zatahovat někoho dalšího - že popíjí o něm v okolí ví, jen určitě neví, v jakém stavu a v kolik se vrací domů. O tom, jak to máme mezi sebou taky ne. Já nejsem (až na dnešek) velký stěžovatel. Jestli jste to po mě dolouskali až sem, tak vám děkuji. Jestli máte nějaký nápad nebo návrh, budu ráda, když ho budete sdílet. Jen prosím a to, aby rýpálci zanechali ostrých komentářů, že jsem slabá ženská, vím i bez nich.

Ahoj, věř že nepřestane.. měla sem chlapa který pil stejně, sliboval a skutek utek.. akorát že on byl i agresivní když se napil..zbal ho vyhod ho ven.