Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah s manželem - neumí mě emočně podpořit
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.3.23 15:39
Tohle neni pro emimino, ale pro nejakeho psychologa, terapeuta ci kouce.
Prijde mi, ze jsi silene vycerpana, rekla bych primo vyhorela a ze se snazis udrzet neco, co nelze.
Neni mozne, ze je manzel take na autistickem spektru? Tam byva zena velmi vycerpana, to manzelstvi neni o spolupraci, ale ten autista ti proste bude neustale hazet klacky pod nohy a vse schazovat a bojovatproti tobe.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 15:47
Nějak mi tam chybí sebereflexe, za všechno může on, případně oni. Ne, za svůj život jsi odpovědná primárně ty, jestli jsi demonstrativně chtěla páchat sebevraždu, tak se fakt nediv, že se rozjelo kolečko a že se on či oni nesnažili tě co nejdřív vytáhnout z psychiny.
Začni svůj život řídit sama a nevymlouvat se na ostatní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 15:52
@Jana525 píše:
Tohle neni pro emimino, ale pro nejakeho psychologa, terapeuta ci kouce.Prijde mi, ze jsi silene vycerpana, rekla bych primo vyhorela a ze se snazis udrzet neco, co nelze.
Neni mozne, ze je manzel take na autistickem spektru? Tam byva zena velmi vycerpana, to manzelstvi neni o spolupraci, ale ten autista ti proste bude neustale hazet klacky pod nohy a vse schazovat a bojovatproti tobe.
Ne, podle mě je tohle mýtus, nikdo z nás není autista, mentálně jsme jako rodiče oba v pořádku - normální… Hodně jsem se trápila, PROČ je malý autista, zřejmě je to prostě geny - odchylkou, která způsobila odchylku při vývoji mozku… (Má dva nálezy, ale genetici je hodnotí jen jako neznámého významu nebo benigní, to mě mimochodem taky dostalo…) On právě nikam nechtěl, byli jsme bohužel na to vyrovnání se s diagnózou sami, prostě máte „jakože“ zdravé dítě a najednou bum a je to úplně v háji a vyrovnejte se s tím sami, jak chcete, psychologové mají plno 
nevěděla jsem, kam jít, opravdu vás ani nikdo nevezme, že by vám řekl, jak se s tím vyrovnat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 15:59
@pohledzdruhestrany píše:
Nějak mi tam chybí sebereflexe, za všechno může on, případně oni. Ne, za svůj život jsi odpovědná primárně ty, jestli jsi demonstrativně chtěla páchat sebevraždu, tak se fakt nediv, že se rozjelo kolečko a že se on či oni nesnažili tě co nejdřív vytáhnout z psychiny.Začni svůj život řídit sama a nevymlouvat se na ostatní.
To se hezky řekne, ale jak jsme měla svůj život řídit, když jsem byla sama doma na dvě děti, jedno 3,5 roku a mentálně na úrovni mimina, pokakávající se x denně do postele nebo gatí… A druhé cca 4 měsíční kojenec… Myslela jsem, že určité věci bychom měli řešit společně, třeba i to pohlídání děti nebo „výchovu“, ale nejde to, nemám v něm oporu, to, co chci já - nechat pohlídat dítě, on odmítl… Až mi to i „zprotivil“, že si hlídat děti nechávají jen bohaté paničky nebo sobci, kteří se starají jen o sebe a ne o děti…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:03
@pohledzdruhestrany píše:
Nějak mi tam chybí sebereflexe, za všechno může on, případně oni. Ne, za svůj život jsi odpovědná primárně ty, jestli jsi demonstrativně chtěla páchat sebevraždu, tak se fakt nediv, že se rozjelo kolečko a že se on či oni nesnažili tě co nejdřív vytáhnout z psychiny.Začni svůj život řídit sama a nevymlouvat se na ostatní.
Demonstrativně asi ne, já jsem byla opravdu na dně, mohlo to dopadnout jinak, kdybychom bydleli třeba v 10. patře 
to nevím… ale nakonec jsem nic neudělala… Byla jsem hrozně unavená, vstávání ke kojenci + autisté mají taky špatný spanek… Já tady nečekám od všech podporu, jen se chci vypovídat, s ním nic řešit nejde, kamarádky nemám a je fajn poslechnout si jiné názory.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:07
@EmaKom píše:
To se hezky řekne, ale jak jsme měla svůj život řídit, když jsem byla sama doma na dvě děti, jedno 3,5 roku a mentálně na úrovni mimina, pokakávající se x denně do postele nebo gatí… A druhé cca 4 měsíční kojenec… Myslela jsem, že určité věci bychom měli řešit společně, třeba i to pohlídání děti nebo „výchovu“, ale nejde to, nemám v něm oporu, to, co chci já - nechat pohlídat dítě, on odmítl… Až mi to i „zprotivil“, že si hlídat děti nechávají jen bohaté paničky nebo sobci, kteří se starají jen o sebe a ne o děti…
Když ti doma nefunguje dlouhodobě vypínač, tak si ho oprav podle internetu nebo zavolej elektrikáře. Jsi svéprávná, není důvod aby to za tebe dělal manžel. To stejné zase tady, manžel nechce nechat hlídat dítě, fajn, až malému bude pul roku a tobě skončí mateřská bude to on, co půjde na rodičovskou a ty do práce 
je to tvůj život, řidiš ho ty, ne tvůj manžel 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:07
@Jana525 píše:
Tohle neni pro emimino, ale pro nejakeho psychologa, terapeuta ci kouce.Prijde mi, ze jsi silene vycerpana, rekla bych primo vyhorela a ze se snazis udrzet neco, co nelze.
Neni mozne, ze je manzel take na autistickem spektru? Tam byva zena velmi vycerpana, to manzelstvi neni o spolupraci, ale ten autista ti proste bude neustale hazet klacky pod nohy a vse schazovat a bojovatproti tobe.
Já už moc ani koučům, terapeutům, psychologům apod. nevěřím, oni vám neřeknou, jak se s tím vyrovnat, jsou věci, se kterými si neví rady a koneckonců jich se to netýká… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:10
@EmaKom píše:
To se hezky řekne, ale jak jsme měla svůj život řídit, když jsem byla sama doma na dvě děti, jedno 3,5 roku a mentálně na úrovni mimina, pokakávající se x denně do postele nebo gatí… A druhé cca 4 měsíční kojenec… Myslela jsem, že určité věci bychom měli řešit společně, třeba i to pohlídání děti nebo „výchovu“, ale nejde to, nemám v něm oporu, to, co chci já - nechat pohlídat dítě, on odmítl… Až mi to i „zprotivil“, že si hlídat děti nechávají jen bohaté paničky nebo sobci, kteří se starají jen o sebe a ne o děti…
Tak jasně, že je tam asi I jeho velká vina, prostě těžká životní situace, ale tvůj text vyznívá, že on a ostatní můžou za vše a ty za nic.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:14
@Sisika9 píše:
Když ti doma nefunguje dlouhodobě vypínač, tak si ho oprav podle internetu nebo zavolej elektrikáře. Jsi svéprávná, není důvod aby to za tebe dělal manžel. To stejné zase tady, manžel nechce nechat hlídat dítě, fajn, až malému bude pul roku a tobě skončí mateřská bude to on, co půjde na rodičovskou a ty do práce
Aha, a odkdy chlap umí kojit? máš děti? promiň, ale na tomhle mi hodně záleží… Navíc samozřejmě vydělává víc než já… Je fakt, že od chlapa bych čekala, že určité věci on zařídí, i když chápu, že jsem mohla i já - zavolat elektrikáře, možná byla chyba nechávat to na něm… Teď bydlíme jinde a je tady taky x nefunkčních věcí, prostě na to zřejmě nemá čas, ale mě to taky moc nebaví, hromadí se to, občas se něco dalšího pokazí, znáte to… Ale to už je to nejmenší, spíš jde o to, že mi neumí říct, co bych chtěla nebo potřebovala slyšet 
já vím… ale neumí mě emočně podpořit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:16
@pohledzdruhestrany píše:
Tak jasně, že je tam asi I jeho velká vina, prostě těžká životní situace, ale tvůj text vyznívá, že on a ostatní můžou za vše a ty za nic.
On vinu u sebe vůbec nevidí já nevím, co víc bych už měla dělat, řekla jsem, co potřebuju a on taky mohl vnímat, že by bylo fajn, kdybych šla k psychologovi a místo toho bum - zavřená na psychiatrii, myslím, že to nepomohlo nikomu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:17
@EmaKom píše:
Aha, a odkdy chlap umí kojit?
Tak není telepat, aby ti četl myšlenky . Jinak, on se postaral o děti, když si byla pryč? Z práce si vzal volno a byl doma?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:21
Já tomu moc nerozumím, ty jsi až ve 3,5 letech zjistila, že je syn "jiný "? Vždyť to muselo být poznat, ne.
Manžela je mi upřímně líto. Staví ten dům sám nebo vám staví firma? My stavíme svépomocí a je to záhul, manžel taky často nemá už kapacitu na nic, jak je unavený…
A proč jste nemohli dát dítě hlídat? Kam jako hlídat? Pokud za peníze, tak asi jich nemáte moc, když se to manželovi nezdálo, ne? Pokud k rodině, tak přece nepotřebuješ jeho požehnání, ses mohla domluvit s danou osobou sama.
Obviňovat manžela, že za všechno může, i za to, žes chtěla spáchat sebevraždu, je dost přehnané. A vyčítat mu, že tě nevzal z léčebny dřív? 
A co měl jako dělat, vzít tě nevyléčenou domů a čekat, až se zabiješ?
Víš, nechci být drsná, ale potřebuješ opravdu odbornou pomoc. Myslím, že by se nikdo nedivil, kdyby tenhle strašný tlak manžel nevydržel a od rodiny odešel, bacha na to..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:23
Při propuštění z psychiatrie jsi určitě dostala nějaké doporučení, jak se máš o sebe starat- na těch bych striktně trvala. Pokud ti doktoři řekli, že máš mít alespoň jednou týdně pár hodin volna, chodit na terapii a pod., tak bych si to prosadila i doma. Manžel asi taky nechce, abys tam skončila znova, nebo to dopadlo hůř. Jinak jsou i speciální školky pro postižené děti, nebo asistenti v běžných. Kojení si nevyčítej, někdy to prostě nevyjde tak, jak by si člověk přál. To se nic neděje. Kdo hlídal děti, když jsi byla hospitalizovaná?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.3.23 16:23
@pohledzdruhestrany píše:
Tak jasně, že je tam asi I jeho velká vina, prostě těžká životní situace, ale tvůj text vyznívá, že on a ostatní můžou za vše a ty za nic.
My jsme ani jeden z nás nevěděli, jak to chodí, jaké kolečko se rozjede, že mě tam budou nedobrovolně držet a cpát mi léky, jak dlouho oni chtějí, v jaké dávce oni rozhodnou… Jde o to, že on se mě nezastal, prý jen chtěl, abych byla v pohodě a šťastná zklamal mě, že se mě nezastane, tam jsem si sáhla na dno podruhé…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj. Chtěla bych slyšet nezávislé názory někoho třetího… S manželem jsem už strašně dlouho. Bohužel, narodilo se nám dítě s postižením mozku (autismus, těžší forma plus mentální retardace). To jsem bohužel zjistila až skoro v jeho 3,5 letech (pediatr prevent. prohlídku zanedbal atd.), byla jsem pár týdnů po porodu druhého dítěte… Samozřejmě jsem se z toho dost složila… Myslím, že manžel mi mohl být větší oporou, být v tu chvíli třeba se mnou doma, nabídnout hlídání dítěte, když jsem chtěla… Snažil se, ne že ne, ale prý nevěděl, jak mi pomoct, já jsem se obviňovala, že jsem to zdravotní postižení mozku mohla způsobit já v těhotenství (neví se přesně, proč to vzniklo), začátek byl náročnější, kvůli mé hrozné práci - kolegyním i klientům… No nakonec jsem řekla, že nechci žít (mám za sebou hodně zlého) a odešla z domu. On zavolal na policii a už se rozjelo kolečko… Já mu vyčítám, že to nemuselo tak daleko dojít, protože on už hodně dlouho ignoruje moje přání a potřeby, přijde mi, že si jede svoje, stavíme RD, ano, dělá to pro nás, pro rodinu, ale na prvním místě si myslím, že jsem měla být já a hlavně miminko… Nebere si nic z toho, co mu říkám, ještě předtím jsme kupříkladu řešili hlídání dětí, že bychom mohli zajistit, on to zcela odmítl, jinak jsme totiž bez pomoci prarodičů dětí, prakticky nejsou, nikdy nám nikdo nehlídal (a péče o autistické dítě byla opravdu náročná, třeba otočený režim spánku, noční děsy atd…) kojila jsem staršího nepřetržitě 3,5 roku,!!! i v těhotenství, takže toho na mě bylo prostě už moc… Měla jsem pocit, že jsem to dítě ztratila, a to jsem opravdu udělala maximum, i s tím kojenim… Strašně mě štve, že jsem toho malého - miminko nemohla skoro měsíc kojit, nedala mu to, co tomu staršímu, dva týdny jsem ho kojila částečně, odsávala v nemocnici na psychiatrii a pak tři týdny jsme mu mléko raději nedávali, jednak jsem toho zas tak moc neodsála, a hlavně mě „donutili“ užívat léky, jinak mě tam měli v hrsti, doslova, a mohli držet jak dlouho by chtěli, protože tvrdili, že jsem nadále nebezpečná sobě a okolí (dítěti s postižením, ano, byla jsem dost na dně…)… Já vím, je to story… Jsem na manžela naštvaná, že trochu nezatlačil, ať jdu domů, že se o mě postará, aspoň o ty tři týdny dřív… (Byla jsem tam celkem 5 týdnů) chtěla jsem jen to nejlepší pro své dítě - kojit ho… Mrzí mě to, že k tomu došlo… Dá se říct, že určitě sklony k sebevraždě mám od mládí ale prostě s tím žiju… Upřímně to také dávám za vinu i manželovi, protože mě v životě hodně ovlivnil, jsme spolu velmi dlouho, zažila jsem si s ním své… Je hodný, ale je to např. taková slibotechna… Roky jsme bydleli v ne moc vyhovujícím bytě v přízemí věžáku, vadil mi hluk, chtěla jsem, abychom se odstěhovali, ale nevyšlo to, roky tam bylo x věcí nefunkčních, nedodělaný vypínač, muselo se rozsvěcovat otočením žárovky!!! atd. Už se trochu „polepšil“, naučil se manuální zručnosti, ale i teď v bytě kde žijeme je x věcí po rekonstrukci ještě nedodělaných… To jsem trochu odbočila… Jen chci říct, že když mu něco vytknu, že mi není oporou, neumí mě povzbudit, nezajímá ho, co si přeji nebo potřebuji, tak to stejně nikam nevede, jen k hádce a že prý já nejsem normální a vytahuji minulost… Ale jak mu mám odpustit, že dopustil, abych byla zavřená na psychiatrii, bez dítěte, které potřebuje kojit a že mu nevadí, že jsem nucena brát léky, které jsou samozřejmě sra. čka… dnes jsme se pohádali… Manželství chci udržet, kvůli dětem, ale nemám k němu už důvěru, že se mě zastane, když se se mnou bude něco dít zdravotního, co mi nedělá dobře… Jako blázen se necítím, jen se mi v životě opravdu neděly moc dobré věci, to postižení dítěte to úplně „dodělalo“, širší rodina (hlavně jeho sourozenci) nám nijak nepomohli, ač mohli, třeba právě pohlídat, o to víc vše bolelo, že to prostě budeme mít hodně těžké a nikdo nám nepomůže… Můj život je teď samozřejmě úplně jinde a bude, do práce se už jen tak nevrátím… Nevím, jestli jít do manželské poradny, on to doteď spíš odmítal, klasicky, že problém mám jen já… u sebe žádné chyby nevidí. Vadí mi, že ten vztah je vyhořelý a nejvíc, že to „odnesl“ ten malý…