Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Vztah s rodiči
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
15.10.15 15:05
A co třeba rodiče pozvat k sobě na oběd, na večeři, udělat z toho něco jako pravidlo jednou cca za 14 dní nebo za měsíc? tam si popovídat, co je kde u koho novýho, stačí dvě, tři hoďky a mohlo by to být hned lepší 
každopádně ti to nezávidím, je to takový divný, co to tu popisuješ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.10.15 15:18
Chybi tam cit, urcite projevovany a to nemohou nahradit zadne penize sveta. Prijde mi, ze rodice si vytvorili kolrm sebe nejakou bublinu a do ni muze jen to, co sami uznaji za vhodne. A to je vuci detem ponekud sobecke.
Nicmene @allluck ma dobry napad. Jeste bych ho rozvinula. Pozvi je k sobe domu a doma se chovej podle svych potreb a predstav. Kdyz budes mit chut nekoho obejmout, tak to udelej. Bez ohledu na jejich reakci. Kdyz budes neco chtit rict, tak to rekni. A opet se nepozastavuj nad tim, jak budou reagovat. Stridejte se po tydnu na obedy-jednou u nich podle jejich pravidel, jednou u vas podle tvych pravidel. Pokud nezacnou navstevy u tebe rusit, mohla by to byt spravna cesta. A treba jim tim pomuzes. Prasknes jejich bublinu a oni uvidi, ze deti jsou neco nenahraditelneho
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.10.15 15:30
@Halamka
souhlas, nenapsala bych lépe (už jen proto, že s rodiči jsem na tom byla hodně podobně)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.10.15 15:46
Je jen na tobě, jestli je chceš mít ráda nebo ne, přijmout je takové, jací jsou. Z nějakých důvodů to tak mají, no. Upřímně, neshledala jsem na tvém psaní nic závadného a trochu vděčnosti, úcty či tvé lásky si přeci jenom zaslouží, nemyslíš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.10.15 16:22
@allluck @Halamka @jruz Oni k nám jezdit nechtí. Když přijedeme k nim, je to OK a můžeme tam být klidně i několik dní. Když přijedou oni k nám, tak si nedají ani kafe. Po chvilce řeknou, že musí ještě jet nakoupit a jsou pryč. K ségře taky nejezdí. Nemají ani žádné přátele. Příbuzných máme málo a ani s nimi se nestýkají. Jen na Vánoce.
@LadyLada Právě z tohoto mám zmatek. Vím, že bych jim měla být vděčná za to jak mě zaopatřili. Materiálně. Jiní zdaleka neměli takovou pohodu a ještě vztahy na prd. Ale proč mám tedy v srdci takové prázdno? Navíc se u mě rozvinuly (ještě když jsem žila u našich) deprese, obsedantně kompulzivní porucha, sociální fobie, nulové sebevědomí a bulimie. Zkusila jsem chodit k psycholožce, dostala jsem za to vynadáno a už jsem tam nešla. Na jednu stranu říkali, že jsem šikovná, na druhou stranu - otec nezájem a mami mi neustále snižovala sebevědomí různými poznámkami. Pořád jsem si musela dávat pozor, co říkám. Co je dost vhodné a na úrovni. Až jsem raději neříkala nic a to bylo taky špatně. Pořád jen všechno špatně. A sleduju to i sobě - když o něčem mluvím tak taky vidím jen ty špatné vlastnosti.
- Citovat
- Upravit
Kamikadze
15.10.15 16:25
@Anonymní píše:
Ahoj, trápí mě vztah s mými rodiči. Vím, že je nezměním. Ale je mi to líto, tak jestli to třeba také tak někdo máte.Byli jsme naši já a starší ségra. Bydleli jsme i s babi a dědou. Byli jsme bráni jako slušná rodina. Taková střední třída. Měli jsme felicii, my se ségrou každá svůj počítač, mobil, kupovali jsme si oblečení přiměřených značek, vystudovaly VŠ. Nemusely jsme ani na brigády. Jedna až dvě dovolené ročně. Zdá se to jako idylka. Mnozí mi záviděli. Ale to je jen to, co bylo vidět - materiálno. Ale já mám s našimi nijaký vztah. Přijdou mi jako teta a strejda, jako nějací známí.
Nikdy žádné společné večeře. U oběda jsme seděli s babi a dědou. Naši jedli vedle v obýváku (do kuchyně se větší stůl nevešel). Nepamatuju si, že by se mě kdy otec zeptal: Jak se máš? Jaký jsi měla den? Nehádali jsme se. Jen mami párkrát za rok vyjela. Ale tak to je skoro všude.
Chtí abychom k nim jezdili každý týden (s dětmi). Klidně můžeme i na prázdniny. Materiálně by se stále rozdali. Ale není tam žádná upřímnost. Pořád si musím dávat pozor co smím a nesmím říct. Nesmím mít žádné problémy. Ale když se jim nesvěřím, tak jim to zase vadí. Když někoho vychválím, že je super, tak dřív nebo později mi mamina řekne, že ten člověk zas tak super není a že mě jen využívá. Se ségrou se taky moc nevídáme. Je hnusné to říct, ale kdyby se něco stalo, tak by mi ani nechyběli. Není tam žádný cit. Spíš bych si oddechla, že už nemusím myslet na to, co je a není vhodné. Ségra se k nim také chová odtažitě. Je to celé takové divné a i když už tam dávno nebydlím, tak mě to trápí.
Tak presne vetsinu toho co pises znam:-)))) To nezmenis. Ale zkusit to muzes:-))
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.10.15 16:27
@LadyLada Z toho mám ten zmatek - oni nás netýrali, zaopatřili, nekřičeli na nás. A přesto to prostě stálo za prd. Připadám si taky nevděčná. Měla bych být ráda za to všechno, co pro nás udělali. Ale oni mě taky nikdy nevzali taková, jaká jsem. Dokonce mi bylo vyčteno, že jsem úplně jiná než oni, že mám jiné názory, vkus atd. a že už bych měla mít rozum.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.10.15 16:31
@Kamikadze píše:
Tak presne vetsinu toho co pises znam:-)))) To nezmenis. Ale zkusit to muzes:-))
Nejhorší je, že mám tendence dělat některé věci jako oni. Co se týče rodinného života. Třeba se ptám dětí, jak se měly ve školce. manžela, jak se měl v práci. Ale přitom mě to vůbec nezajímá, stejně jako to nikdy nezajímalo je. Připadám si jako kus ledu.
- Citovat
- Upravit
15.10.15 16:41
@Anonymní píše:
@LadyLada Z toho mám ten zmatek - oni nás netýrali, zaopatřili, nekřičeli na nás. A přesto to prostě stálo za prd. Připadám si taky nevděčná. Měla bych být ráda za to všechno, co pro nás udělali. Ale oni mě taky nikdy nevzali taková, jaká jsem. Dokonce mi bylo vyčteno, že jsem úplně jiná než oni, že mám jiné názory, vkus atd. a že už bych měla mít rozum.
Moje prověřená rada zní, smiř se s tím, jací rodiče byli. Určitě měli/mají značné rezervy a věřím, že idylka to zrovna nebyla. Ale jiné rodiče než tyto nemáš. Pouč se z chyb svých rodičů a vynahraď si to na vztahu se svými dětmi. Něšťourej se v tom, nevracej se k tomu, prostě to bylo takové jaké to bylo. Tečka. Nic víc se s tím ani dělat nedá a pokud se s tím nesmíříš, nepřijmeš to jako fakt, bude tě to brzdit ve všem, v celém tvém životě. A to přeci za to nestojí, co ty na to?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.10.15 16:47
@LadyLada píše:
Moje prověřená rada zní, smiř se s tím, jací rodiče byli. Určitě měli/mají značné rezervy a věřím, že idylka to zrovna nebyla. Ale jiné rodiče než tyto nemáš. Pouč se z chyb svých rodičů a vynahraď si to na vztahu se svými dětmi. Něšťourej se v tom, nevracej se k tomu, prostě to bylo takové jaké to bylo. Tečka. Nic víc se s tím ani dělat nedá a pokud se s tím nesmíříš, nepřijmeš to jako fakt, bude tě to brzdit ve všem, v celém tvém životě. A to přeci za to nestojí, co ty na to?
Určitě. A také mi štve to, co jsem psala 16.31. Že kolikrát na sobě pozoruju, že jsem stejná. 
Jasně svůj život můžu změnit. Takže je to na mě.
Ono se to lehce řekne - smiř se. Jsou období, kdy se s tím cítím smířená. A znám i důvody, které je k tomu mohli vést. Ale pak jednou za čas je mi to líto a mám v tom zmatek.
- Citovat
- Upravit
15.10.15 17:03
@Anonymní píše:
Určitě. A také mi štve to, co jsem psala 16.31. Že kolikrát na sobě pozoruju, že jsem stejná.
Buď na sebe trochu přísná a sama sobě si nedovol se v tom topit. Věř mi. Hned jak se do toho začneš nořit, řekni si dost! To přece nejde, chci se zaměřit na něco jiného než na sebe a své křivdy. A vážně se ti uleví.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.10.15 18:32
@Anonymní píše:
Ahoj, trápí mě vztah s mými rodiči. Vím, že je nezměním. Ale je mi to líto, tak jestli to třeba také tak někdo máte.Byli jsme naši já a starší ségra. Bydleli jsme i s babi a dědou. Byli jsme bráni jako slušná rodina. Taková střední třída. Měli jsme felicii, my se ségrou každá svůj počítač, mobil, kupovali jsme si oblečení přiměřených značek, vystudovaly VŠ. Nemusely jsme ani na brigády. Jedna až dvě dovolené ročně. Zdá se to jako idylka. Mnozí mi záviděli. Ale to je jen to, co bylo vidět - materiálno. Ale já mám s našimi nijaký vztah. Přijdou mi jako teta a strejda, jako nějací známí.
Nikdy žádné společné večeře. U oběda jsme seděli s babi a dědou. Naši jedli vedle v obýváku (do kuchyně se větší stůl nevešel). Nepamatuju si, že by se mě kdy otec zeptal: Jak se máš? Jaký jsi měla den? Nehádali jsme se. Jen mami párkrát za rok vyjela. Ale tak to je skoro všude.
Chtí abychom k nim jezdili každý týden (s dětmi). Klidně můžeme i na prázdniny. Materiálně by se stále rozdali. Ale není tam žádná upřímnost. Pořád si musím dávat pozor co smím a nesmím říct. Nesmím mít žádné problémy. Ale když se jim nesvěřím, tak jim to zase vadí. Když někoho vychválím, že je super, tak dřív nebo později mi mamina řekne, že ten člověk zas tak super není a že mě jen využívá. Se ségrou se taky moc nevídáme. Je hnusné to říct, ale kdyby se něco stalo, tak by mi ani nechyběli. Není tam žádný cit. Spíš bych si oddechla, že už nemusím myslet na to, co je a není vhodné. Ségra se k nim také chová odtažitě. Je to celé takové divné a i když už tam dávno nebydlím, tak mě to trápí.
Zakladatelko, mam to s rodiči úplně stejne, Klidně napiš sz a můžeme to více probrat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.10.15 22:39
@Anonymní píše:
@LadyLada Z toho mám ten zmatek - oni nás netýrali, zaopatřili, nekřičeli na nás. A přesto to prostě stálo za prd. Připadám si taky nevděčná. Měla bych být ráda za to všechno, co pro nás udělali. Ale oni mě taky nikdy nevzali taková, jaká jsem. Dokonce mi bylo vyčteno, že jsem úplně jiná než oni, že mám jiné názory, vkus atd. a že už bych měla mít rozum.
Jak tohle dobře znám… 
teda od máti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.10.16 19:31
Ahoj, jdu se sem jen tak vypovídat a třeba si i poslechnout vaše názory na mou situaci. Jde o to, že od doby, kdy jsem si našla nového partnera, si rozumím méně s rodiči, se kterými jsem jinak měla naprosto skvělý vztah.
Jelikož máme dvougenerační domek a bydlíme zatím pospolu (partner zatím bydlí kvůli práci ve svém městě), byli zvyklí, že když jsem byla delší dobu sama, měla jsem na ně spoustu času. Zkrátka jsou na mě celkem fixováni.
Teď je ale situace taková, že přes týden chodím do práce, vidíme se akorát odpoledne na rychlé kafe nebo chvíli posedíme večer a o víkendu jezdím k partnerovi, vracívám se v neděli pozdě večer. Rodiče to asi vnitřně cítí jako takovou zradu, že nejsem schopná vytěžit občas nějaký čas i pro ně. A tak často dochází k situaci, že si ani u té kávy nijak zvlášť dobře nepopovídáme. Naši jsou takoví méně společenští, spíše samotáři, takže absolutně nechápou, že my s partnerem pořád jezdíme na nějaké výlety a moc doma neposedíme. Vidí náš vztah jako nezodpovědný, přijde jim, že neumíme šetřit a peníze jen vyhazujeme…
Já jsem s nimi prožila mnohé, vždy mě podrželi, snažím se jim to tedy vysvětlovat a být zadobře, ale hrozně mě ty „křivdy“ užírají. A pak se kvůli tomu trápím, brečím a občas odmítnu i partnera, přestože bych s ním chtěla být každou volnou minutu.
Ono to vypadá jako nic, ale mě to vážně trápí, cítím, že se snažím zavděčit všem (což samozřejmě nejde), jsem taková bez břinku, trochu jsem i zhubla…
Asi ani nečekám jinou radu, než abych si z toho nic nedělala, že si rodiče zvyknou, ale prostě jsem se potřebovala vypsat.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, trápí mě vztah s mými rodiči. Vím, že je nezměním. Ale je mi to líto, tak jestli to třeba také tak někdo máte.
Byli jsme naši já a starší ségra. Bydleli jsme i s babi a dědou. Byli jsme bráni jako slušná rodina. Taková střední třída. Měli jsme felicii, my se ségrou každá svůj počítač, mobil, kupovali jsme si oblečení přiměřených značek, vystudovaly VŠ. Nemusely jsme ani na brigády. Jedna až dvě dovolené ročně. Zdá se to jako idylka. Mnozí mi záviděli. Ale to je jen to, co bylo vidět - materiálno. Ale já mám s našimi nijaký vztah. Přijdou mi jako teta a strejda, jako nějací známí.
Nikdy žádné společné večeře. U oběda jsme seděli s babi a dědou. Naši jedli vedle v obýváku (do kuchyně se větší stůl nevešel). Nepamatuju si, že by se mě kdy otec zeptal: Jak se máš? Jaký jsi měla den? Nehádali jsme se. Jen mami párkrát za rok vyjela. Ale tak to je skoro všude.
Chtí abychom k nim jezdili každý týden (s dětmi). Klidně můžeme i na prázdniny. Materiálně by se stále rozdali. Ale není tam žádná upřímnost. Pořád si musím dávat pozor co smím a nesmím říct. Nesmím mít žádné problémy. Ale když se jim nesvěřím, tak jim to zase vadí. Když někoho vychválím, že je super, tak dřív nebo později mi mamina řekne, že ten člověk zas tak super není a že mě jen využívá. Se ségrou se taky moc nevídáme. Je hnusné to říct, ale kdyby se něco stalo, tak by mi ani nechyběli. Není tam žádný cit. Spíš bych si oddechla, že už nemusím myslet na to, co je a není vhodné. Ségra se k nim také chová odtažitě. Je to celé takové divné a i když už tam dávno nebydlím, tak mě to trápí.