Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zemřela mi maminka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
8.9.14 14:09
@handa30 Upřímnou soustrast.
V sobotu to byly 4 roky, co odešla mamka mě.
Trápila jsem se hrozně, do toho jsem podstupovala IVF, takže hormony, no byla jsem úplně na srač*y. Musela jsem odejít z práce.
Rada není, musíš vydržet. Časem to otupí, ale když intenzivně vzpomínám, brečím ještě teď. Ale už je to dobrý.
Drž se, věnuj se rodině, dceři.
Tohle období se prostě musí přetrpět, přežít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 14:22
V den, kdy mi mamka zemřela, jsem byla asi týden po čtvrtém transferu embrya.
Podařil se až osmý transfer 
Mrzí mě, že moje rok a půl stará holčička babičku nepoznala.
Měj radost, že Tvoje holčička aspoň chvilku ano a že i babička si ji užila 
I za takové krátké období buď vděčná a vzpomínej s láskou 
@handa30 píše:
@pupykDoufám, že se aspoň IVF povedlo
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 14:58
Holky, naštěstí jsem tohle dosud nezažila, ale úplně se toho děsím. Posílám vám moc síly 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 16:38
Ahoj,
Tak se také já přidávám se smutným osudem….vždycky si říkám, ještěže existují tyhle diskuze, že si člověk přečte podobné nebo stejné osudy …V květnu to byly 2 roky, co mi odešla moje nejmilejší maminka – bez jediného slůvka rozloučení, bez toho, aniž bych ji před odchodem viděla – zemřela v nemocnici, byla tam pouhý týden, nikdo vlastně netušil ani nevěděl, co jí vlastně je…prostě se rozhodla odejít, nechtěla tu být, to vím jenom já, nikdo jiný. Ležela na infekčním a každý mě odrazoval, ať tam nechodím, „ať tam něco nechytnu“ apod., protože nikoho ani ve snu nenapadlo, že se už nevrátí, pořád jsme čekali, že ji přeloží někam jinam…nestalo se tak. Jediný za ní tedy chodil otec, ale já za ní nebyla – a s touto výčitkou budu žít já až do smrti. Zároveň ale vím a cítím, že by nechtěla, abych si ji pamatovala jinak než jak si ji pamatuju – veselou, energickou, hlavu plnou plánů na výlety s mými syny a se mnou…prostě ji mám navždycky v mysli takovou, jak se na mě směje a mává a ne, jak někde leží bezmocná….asi to tak opravdu chtěla.
Nedovedla jsem si to nikdy v životě představit, že nebudu mít maminku. Díkybohu zažila mého manžela – měli jsme akorát 15 let výročí od svatby a mého manžela měla moc ráda (jako jediná z rodiny, jinak nikomu „nesedl“ – je o 17 let starší než já a elektrikář, já VŠ, ale mezi náma je láska jako trám a ona jediná nám moc fandila), zažila moje chlapce – jednoho 12 let – ten měl babičku hrozně moc rád a mladšího 5 let – DÍKYBOHU!!! Vy ostatní jste na tom hůře, že vaše maminka (tatínek) nezažili, jak se třeba vdáváte a už vůbec ne vaše děti – líto, moc líto je mi to….já se můžu utěšit jedině tím, že viděla a zažila mě, že jsem dostudovala, vdala se, viděla moje děti, viděla, že jsem šťastná…
Mezi mnou a maminkou byl úžasný vztah – byla mou nejlepší kamarádkou a denně jsme si smskovaly. Nikoho takového jsem dosud nezažila, nepoznala, opravdu ne, byla to výjímečná osobnost po všech stránkách. To nebyl ani klasický vztah matka a dcera, neměli jsme žádné krize nebo problémy mezi sebou. Maminka mi nikdy nic „nevtloukala“ do hlavy jako nějaké pravdy, vždy jen poradila, pokud jsem se zeptala, ale nic mi nevnucovala, jen řekla svůj názor – a že měla vždycky pravdu!!! 
Taková je halt maminka.
Já tě moc chápu, ze začátku jsem se snažila taky pořád „fungovat“ tak, jako dřív, ale ono to moc nejde, viď?? Vím to sama, zažila jsem to taky, člověk pořád vzpomíná, pořád na to myslí. Píšeš, že je to 6 týdnů od odchodu tvojí maminky – je to moc ČERSTVÉ!! Najednou pochopit, že jí nemůžeš zavolat, že s ní nemůžeš mluvit, mě třeba šíleně chyběl/chybí její hlas, pořád si ho snažím vybavit, jak mluvila….moc ti rozumím a vím, jak se cítíš.
VĚR ALE, ŽE TO CHCE ČAS A ČASEM TO BUDE VŠECHNO LEPŠÍ. Já tomu nevěřila a ani nechtěla věřit, když mi to někdo vykládal, ale JE TO PRAVDA a já to můžu potvrdit. Nezapomeneš NIKDY, vždycky na maminku budeš myslet, ale opravdu už ne tak „čerstvě“, už to trochu přebolí. Já můžu říct, že teprve teď, 2 roky a půl asi po smrti maminky je to takové „lepší“ – dřív nebylo. Ono taky každá jsme jiná…..
Mám sice otce (86 let) a myslela jsem, že nás to nějak stmelí, ale opak je pravdou….sice za ním jezdím, ze začátku 1× týdně, pak už méně často, teď tak po 3 týdnech, vždycky mu vyperu, vyžehlím, ale nelíbí se mi, že od začátku jsme se ani jednou jedinkrát o mamince nebavili, nikdy na ni nevzpomněli, nic. A já bych o ní vykládala od rána do večera!! Prostě takový chlad, netečnost a odcizenost – to je povaha mého otce, bohužel. A já jsem tak citový člověk a vše prožívám!! Myslela jsem si bláhově, že se trochu spraví i vztah s mým bráchou, se kterým jsme se už před maminčinou smrtí odcizili a nestýkali kvůli jeho manželce (mojí švagrové) – ta mě a mou rodinu nenávidí a žárlí na mě jako na sestru manžela (prý je to v jejich kraji „běžné“ – no, pro mě jak z jiné planety 
). Z manželovy strany je vztah s tchýní nijaký. Prostě žádné hezké vztahy na obě strany nemáme.
Takže jsem vlastně zůstala sama – díkybohu mám manžela dobrého, sice občas nějaký mráček, ale nic zásadního zatím, žádná velká krize a 2 kluky jako buky – a pro ně musím žít, pro ně zde musím být, čas tak strašně letí….za chvilku dorostou, chci si užít každičký den – i když někdy jsem taky otrávená, ale vždycky to překonám a spěchám domů za nimi…
Nezbyly po tvojí mamince třeba nějaké poznámky, deníčky nebo tak něco??
Mojí záchranou bylo to, že jsem našla a vzala si k sobě domů maminčiny deníčky, které si celá léta zapisovala – a jenom já jediná vím, jak osamělá, nadaná a velice nešťastná to byla osobnost, vše jsem pochopila, je to 40 deníčků, půl roku práce mi to dalo, než jsem to celé přelouskala, ale díky tomu mám maminku tak nějak pořád „u sebe“ a když chci, tak si ty deníčky čtu – některá období mám moc ráda, některá méně z toho, co si psala…ale je to pro mě opravdový poklad…Dlouho jsem to ani nechtěla číst – i když jsem věděla, že si to psala, dokonce mi jeden sama přinesla ukázat – už věděla, že brzo odejde a jakoby mi naznačovala, že ty deníčky existují (měla je dost tajně schované, aby je nikdo nenašel, ale já o té skrýši věděla), protože jsou to i dost intimní věci a opravdu jsem se odhodlala je začít číst rok po její smrti.
Moc s tebou soucítím, věř, že BUDE LÍP!! Opakuju – já tomu NEVĚŘILA, ale potvrzuju, že ČAS TO VŠE ZMÍRNÍ!!! Taky se mi o mamince nic nezdává, ale vždycky, když se mi podaří něco dobrého nebo mám hezký den, tak mi hned v hlavě naskočí, že je to díky mamince. Já prostě VÍM, že se odněkud na mě pořád dívá, dává pozor na moje chlapce, je prostě SE MNOU, i když ne fyzicky. Cítím to. Taky hledám nějaká znamení a dokonce ji i někdy hledám na ulici – protože ona milovala město a vždycky na mě volávala, když jsme se potkali a mávala….
Posílám ti aspoň virtuální objetí
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 16:51
@Gerberka moc krásný příběh. Taky bych chtěla mít se svou maminkou takový vztah. Ale nemám bohužel, po tátově smrti to chvilku vypadalo, že se to zlepší jak s maminkou tak s bratrem, ale teď po dvou letech je to zase tam kde to bylo, nebo možná horší. Nejsem sama ještě matka, tak se to těžko soudí, ale z mého pohledu má maminka od malička raději mého staršího bratra, ještě dnes, v jeho 40 o něm mluví jako o Míšovi. Všechno s ním sdílí, radí se s ním, baví, vaří mu, pere, dává mu peníze a přitom byly roky kdy se choval k rodičům opravdu špatně, ale ona mu nic nezazlívá. A mě mrzí, že mají uzavřený svět, do kterého nemůžu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 17:06
těžko říct 
…na mě od začátku právě žárlila ta švagrová, jak píšu, že mě vlastně nenávidí - protože ona vlastně žárlila na ten náš = můj suprový vztah s mojí maminkou = švagrové vadilo dokonce i to, že já si se svou maminkou velice často smskuju, a pořád samé „co pořád řešíme“ a „proč“ apodobně - co jí bylo/je do toho, že?? 
- ona tohle zřejmě taky nezažila/nezažívá a proto to nesnese/nesnesla.
Já právě nedovedu rozumem pochopit, že jsem měla automaticky a skálopevně zato, že po smrti maminky se jako víc semkneme my, kteří jsme „zůstali“. Navíc maminka se poslední roky opravdu velice trápila tím odcizením, netečností mezi ostatními členy rodiny navzájem…sama byla jedináček a vždycky říkala, že to bylo její prokletí, že v dospělosti neměla za kým jít, nikoho neměla. A proto chtěla mít odjakživa aspoň 2 děti, tak měla bráchu a mě - otec mě vlastně ani nechtěl, jemu stačilo, že má „pokračovatele rodu“ a hotovo. A já jsem měla s bráchou odjakživa vztah velice dobrý, ženil se 10 let po mojí svatbě a všechno švagrová utnula. Brácha je tak pod jejím diktátem, že se jí radši podvolí, aby měl klid. Takže žádné stmelování, žádné odpuštění či narovnání vztahů…a abych řekla pravdu - já o to už teď ani nestojím…dřív, to ano, to bych o to moc stála, ale ubíhajícím časem je mi to jedno a jenom čekám, jak to ještě dopadne s mým otcem, protože ten se absolutně nevyjádřil ani slovem, co hodlá udělat se svým majetkem (obrovská vila, velká zahrada atd.) - a já nemám odvahu se zeptat, abych pak nebyl já ta „majetkuchtivá“. Už mi to začíná být dost jedno…
Možná, že takový uzavřený svět jsem měla i já se svou maminkou, když si tak uvědomuju a možná to některé lidi urazilo (viz moje švagrová) a našli se i tací, kteří to nechápali…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 19:30
@Gerberka moc děkuju, že jsi napsala. Je mi líp, když vím, že v tom nejsem sama. A že měl někdo tak vyjímečný vztah se svou mamkou, kterou ztratil 
a že dál může žít normálním životem.
Zůstala jsem taky sama, nemám sestry, jen dva bratry, ale jeden žije v cizině a má svůj život. A ten druhý žije trochu jinak a se švagrovou máme dobrý vztah, ale nejsme si nějak víc blízké. Ale myslím, že tak 4× do roka se všichni uvidíme. I za to jsem moc ráda.
A taky mi chybí její hlas a to jsem ji neslyšela teprve 6 týdnů, nevím co budu dělat za roky, snad si ten hlas budu stále vybavovat. Teď ji všude slyším a vidím ty naše známá místa. A bohužel závidím všem zdravé maminky a vím, že se to nemá. Ale když vidím všude na pískovištích to společné štěstí a já tam sedím sama a vím, že už to nikdy nezažiju. Asi se moc lituju 
Ale děkuju, že se můžu vypsat a že mi rozumíte. Moc děkuju!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 19:45
@handa30 nelituješ se, je to normální stav, kerý se děje, když odejde někdo hodně blízký…já vím, že to strašně bolí, věř mi, ale přebolí to, bolest se zmírní, časem, musíš vydržet…mě hodně pomohlo narození dcery, osud tomu asi tak chtěl, že jsem neměla jít na pohřeb, male přivést na svět dcerku a netrápit se ještě víc, protože vím, že bych to asi psychicky ani fyzicky v 9 měsíci nedala…už jen vybírat rakev, parte a hudbu bylo nad moje síly…myslela jsem, že se z toho nikdy nevzpamatuju, ale zvládla jsem to, přebolelo to…myslím na tátu skoro každý den, ale už nepláču, vím, že se má líp než na zemi(hodně ke konci života pil a něco ho nesmírně trápilo, ale nikomu se nesvěřil)a hlavně, že se zase jednou setkáme a na to mysli, ted žij pro ty co jsou tady s tebou, a až přijde čas s maminkou budete zase spolu, věř mi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 20:14
@handa30 děkuji, snad se zadaří a možná to zlepší i vztahy v naší rodině.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 20:28
Ahoj, tak já se přidávám.
Já už nemám ani jednoho rodiče. Táta zemřel před 4mi lety na rakovinu, týden před naší svatbou, synovi bylo 8měs. U táty jsme to teda dříve či později čekali. Loni před Vánocema mi zemřela mamka a ač byla už 6let po mrtvičkách, byla na tom celkem dobře a pak najednou během měsíce se zhoršila a jednoho dne jsme ji s e synama našli doma Mladšímu bylo paradoxně 8 měs. a staršímu 4r.
Musím říct, že vždy v tu danou chvíly ani třeba nebrečím, dojde mi to až po čase a nejvíc právě, když děti uměj něco nového nebo tak
U manžela moc podporu nemám, ale zato tchánovci jsou zlatí a maj mě jak vlastní
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 20:41
@Mili-lili já vlastně taky ani moc nebrečím, jen mám úzkostné stavy a je mi tak nějak bídně, ale moc nebrečím…asi už jsem se vybrečela
Je těžké, když člověk ztratí rodiče, nikdy jsem o tom před tím nepřemýšlela. Teď se na rodinu jako na celek dívám úplně jinýma očima.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.9.14 21:20
Ještě k té závisti - já také závidím ostatním maminky. Je to hrozné, ale když jenom kolegyně začnou v práci povídat, jak jim maminky navařily, kde spolu byly, tak to ani poslouchat nemůžu. Vím, že je to ode mě ohavné, ale nemohu si pomoct. Vzpomínám na tu svojí a jenom bych plakala.
Maminka bohužel nikdy neuvidí svoje vnoučata, ani mou svatbu, ale pořád doufám, že se dívá alespoň odjinud. Často mi přijde, že se lituju, nebo jsem spíše naštvaná, pořád si říkám, proč mě tu nechala, vždyť je mi teprve 25 a cítím se kolikrát ještě jako dítě, které by potřebovalo maminčinu náruč. Ale bohužel neštěstí nejsou věkově omezená…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
