Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Zemřela mi maminka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
20.2.15 15:30
@4maty tuhle písničku jsme nechávali hrát tatínkovi 
pouštím si jí hodně, uleví se mi u ní a maminky písnička byla zase : jednoho dne se vrátíš…já zase chodím každý druhý den do jejich bytu, jen na chvilinku a vzpomínám, hledám ani nevím co, asi nějaký vzkaz nevzkaz. Nejraději bych se někam odstěhovala, abych to neměla na očích. Čas už vrátit nejde, ale v mém srdci budou žít neustále. Drž se kočko 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 15:44
Ahoj holky, mrzí mě, že jsem tu dlouho nebyla a díky za všechny příspěvky. Je to blbé říct, teda napsat, ale jsem ráda, že máte stejné pocity, jako já…že žárlíte na ostatní kámošky, co mají maminky a babičky. Já nemůžu poslouchat kamarádky, kt. si švitoří, jak jim mamky pomáhají a jak je jejich děti milují. Moje mamka moje dítě zbožňovala a najednou tu není a už ji zbožňovat nemůže.
A taky buďte šťastné, že jste se s maminkami mohly rouzloučit tou hnusnou dlouhou nemocí (rakovinou), moje mamka se prostě neprobudila a bylo ji relativně dobře, ještě tátovi noc před tím vařila švestkové knedlíky a my si skypovaly s tím, že si zítra zavoláme. Tolik jsem se těšila, jak Terezku bude učit mluvit, jak jí bude vyprávět pohádky a ona prostě umřela…a už nic není.
Svírá mě u srdce, když vidím, že Terezka už poznává jen jednu babičku a to je tchýně, kt. k ní má vlažnej vztah. Jak jsou tchánovci na koni, protože jsem sama..i když mám tátu, ale to je taky komplikovaný. Připadám si sama a opuštěná, nikdo mi tu díru nemůže zacelit, na okolí se tvářím, jak jsem v pohodě a přitom jsem úplně rozsekaná. A taky chodím k psycholožce a ta se snaží mi říkat, že může být hůř, že je dobré, že umřela a nebyly jsme pohádané, že si to pak lidi vyčítají celý život. A že je dobré, že věděla, že ji mám ráda. Ale neřekla jsem ji to…nestihla jsem…kdyby ležela v nemocnici, kdybych měla víc času…
Je to půl roku od její smrti a já se cítím číl dál hůř.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 15:49
@4maty je mi to moc líto, že maminka umřela…vím, jak se cítíš, já jsem týden po mamčiné smrti nemohla dýchat, tak strašně jsem byla sevřená, že jsem se nemohla pořádně nadechnout, pak přišly měsíce, kdy jsem byla strašně unavená…a to je asi depka, jsem vlastně od té doby večer úplně ko, asi proto jak moc bojuju, abych to tady vše v klidu a bez emocí zvládala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 15:52
@handa30 píše:
@Nina Filipiděkuju
je mi jasné že tohle dříve či později potká nás všechny, o to více je bolavé, když je to nečekané 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 15:57
@mnaulinka my jsme se s manželem od léta (kdy mamka umřela) taky odcizili, nechci a nejde mi před ním brečet, vím že mi nemůže pomoci a že mi párkrát řekl, že musím fungovat kvůli malé, ať se nelituju. A já se nějak blokla a už mu vůbec nedokážu říct, že se mi stýská po mamce, co ve mně vyvolává smutek, prostě nic. My se o tom spolu nebavíme, děláme že existujou jen jeho rodiče. A taky mě psycholožka řekla, že je to špatně, že mám brečet, nahlas a pořádně, ať se mi uleví…ale já bulím jen večer sama v posteli a nebo když mi teď odpoledne Terka spí a já jsem tu sama. Někdy mě vidí brečet v posteli a ptá se, co se děje a já říkám, že nic..a taky se nic neděje, jen mi je smutno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 16:11
@handa30 Mně hrozně nebaví mu to pořád vysvětlovat, on se totiž pokaždé znovu zeptá, co se děje…no co by se asi dělo, je mi smutno pořád kvůli tomu samému. Jenže on si myslí, že je to kvůli něčemu novému a aktuálnímu. Když jsem mu tuhle řekla, že na ní myslím, odpověděl, že se jí pořád moc držím, že bych jí měla nechat odejít. Psycholožka zase naopak říká, že ne, že si jí mám připomínat v tom dobrém a že se mám vyplakat, vykřičet apod. Nevím, je to hrozně vyčerpávající. Stejně jí pořád v té hlavě mám, mluvím s ní a radím se. Neumím to jinak. Bez ní je všechno tak strašně těžké.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 17:27
Ahoj holky, moc na vás myslím. Já k psycholožce nešla, ale uvažuju o ní, protože já už nějak dál nemůžu. Je toho na mě strašně moc, 3 děti, 4té na cestě. Do toho smutek po našich, hlavně po mamce, byla mojí nejlepší kamarádkou a poslední dva dny když byla z nemocnice doma a už se nemohla ani pomalu pohnout budu mít v hlavě asi nadosmrti. Nedokázala jsem jí pomoci, zkoušeli jsme alternativy a vše. Moje jedinná radost ted jsou děti a nakupování na miminko. S přítelem jsme se také hrozně odcizili, přestal mě i bavit sex, není to ted hodnota mého života. Mam pocit, že nemam právo se jakkoliv bavit. Na hřbitově jsem nebyla měsíc…já nevím, mě se ty urny vůbec vidět nechce 
asi mam nějaké depresivní stavy, nechce se mi ani koukat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 20:59
@handa30 děkuji za projev lítosti, jsem úplně bezradná, je to 16 dní a je to horší a horší, když přijdu k našim do bytu a chci něco uvařit, vidím jak tam má mamka všechno na svém místě jak to brala do ruky ona. Hodinky leží na komodě, pantofle na chodbě, kozačky u botníku… nemám sílu začít s tím něco dělat. Bože proč to tak bolí???!!! Tak strašně mi chybí, chci se probudit a říct že se mi to jen zdálo @mnaulinka taky nechápu, když se mi zeptají co mi je, přesně tak, co by mi asi mohlo být?!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.2.15 22:32
Holky, je mi moc líto, co všechno prožíváte a bohužel se k vám přidávám. Před necelým rokem jsem přišla nečekaně o tatínka, moje dcera měla rok a půl. Tolik se zbožňovali a tak málo se užili. Když se teď malá vidí s tchánem, všechno ve mně pláče a křičí. Ten pravý dědeček byl jen jeden a už není. Vztah s manželem nám to také neutužilo, asi si myslí, že jsem slaboch, který se v tom moc plácá, když mě dřív viděl brečet, ptal se co se stalo stylem „co zase je?“. Děsí mě, že mě tohle čeká ještě s maminkou, že přijdu někdy ještě o ni, pokud neodejdu dřív, ale to by zase bylo zlé pro ni. Vždy jsem chtěla víc dětí a ted´ vůbec nevím. Strašně těžce nesu, že se tatínek nemůže radovat z mojí holčičky, vůbec si neumím představit, že bych měla dítě, které on nepozná. A také nevím, jestli mám vůbec někomu dalšímu dát život, který tak bolí - co když moje děti zažijí stejný nebo horší smutek, co když se stane něco hrozného nedejbože mým dětem… Trápí mě to, tatínek není, nesnesitelně to bolí a já nevím co dál se životem. Dusím se tou bolestí a je to nekonečné. Chodím i k psycholožce a beru antidepresiva, toho se také bojím, jak bych těhotná fungovala bez nich. Prosím, napište mi Váš názor na to mít/nemít dítě, které Váš nejmilovanější člověk nikdy neuvidí. Děkuji a hodně sil všem <3
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.15 09:08
Ahoj holky,
to je úplně neuvěřitelné, co všechno píšete - já vám tam absolutně ROZUMÍM!!!
Přesně, jak píšete o manželích - já mám to stejné!!! Nemůžu před ním dát najevo moc lítost, všechno ve skrytu a navíc jsem byla na něho kolikrát tak strašně naštvaná, protože - JÁ jsem byla ta, které odešel nejmilovanější člověk, JÁ jsem byla ta, která potřebovala utěšit nebo slyšet nějaké hezké slovo - a ON milostpán dělal toho největšího chudáčka, kterému nikdo nerozumí 
a aby tomu dal úplně korunu, tak začal doma „tajně“ chlastat tvrdý (vodku) - já kolikrát myslela vzteky, že ho fakt nakopu!! 
Žádný soucit se mnou, žádné utěšování, jenom ON je chudáček, kterému nikdo NEROZUMÍ a proto tady tajně chlastal a pak se tady motal před klukama po baráku, fakt hnus. On teda pivo pil vždycky, to jo, kór když makal/maká na domku, ale tvrdý NIKDY!! Navíc já totální abstinent..Já si pořád říkala - ještěže se toho maminka nedožila, jenomže - já bych jí tohle stejně nemohla říct, že chlastá, já se za něho hrozně styděla.
NIKDY jsem před ním nebrečela (a to je teda možná taky špatně - asi), žádné scény, nic takového a vloni v červenci mezi námi vypukla strašná hádka, ve které mi vyčetl, že „já se pořád plácám v té svojí tragédii a myslím si, že je to to nejhorší na světě“ - tohle mi řekl!! A to jsme manželé skoro 20 let a bez nějakých hádek, problémů a tak. Je to hrozný, ale i když je to mezi námi zase dobré, tak já mu tohle prostě nemůžu zapomenout. Nechápu, jak tohle ho vůbec mohlo napadnout, natož vyslovit.
Holky, škoda, že se nějak nemůžeme sejít a povykládat si 
(já jsem z Brna), protože to, jak píšete, to je jako bych to psala já, jak moc vám rozumím.
vím, že jsem to tu psala už mockrát, ale pro tebe je to strašně čerstvé, když maminka ti odešla teprve vloni na podzim - VĚŘ MI PROSÍM, že ten PRVNÍ ROK je opravdu ten NEJHORŠÍ. Pak už to pomalu, pomalinku je lepší a není to tak strašně bolavé…Já to mám tak, že v květnu to budou už 3 roky, co maminka odešla a když mi někdo tvrdil to, co já tobě - že jako časem to bude lepší - tak já se ZLOBILA a NECHTĚLA tomu UVĚŘIT!! říkala jsem si, co to jsou za nesmysly…ale opravdu po 3 letech musím dát za pravdu - jako ta obrovská díra v srdci je navždy, ale není to tak čerstvé, bolavé…jako pořád člověk myslí a vzpomíná, kolikrát mi stačí nějaký záblesk nějaké vzpomínky a tečou mi slzy, ale spíš je to taková moje melancholie, kterou mám asi vrozenou…Musíš to vydržet, opravdu, bude to časem LEPŠÍ!!!
Na hřbitov teda chodím moc ráda, je to pro mě pěkná procházka a vzpomínka - já chodila ráda i předtím - mám tam i svoje prarodiče, tak jsem to chodila upravovat a tak vždycky.
Jo a jak píšete o druhých babičkách, že jsou jako „na koni“ atd. (to je teda taky lahůdka, to je hrozný), tak já tohle tak naštěstí nemám - druhá babička (tchýňka) se o kluky nikdy moc nezajímala, neměla k nim takový vztah a v době maminčiné smrti bylo jednomu 12 a druhému skoro 5 let, takže už byli větší, takže to bylo jiné než když by byli batolata nebo předkoláčci. A říkám - nikdy neměla takový vztah a kluci pořád berou jako „opravdovou“ a „jedinou“ babičku JENOM moji mamku.
Taky kolikrát „závidím“ ostatním, že mají maminky a když si telefonují, ale říkám - není to už tak hrozné jako ten první půl rok nebo rok hned po mamčiné smrti. Třeba ten můj kolega, na kterého jsem byla tenkrát naštvaná, jak si vyvolával se svojí „maminečkou“ (jak on říkal) a mně tenkrát včera mamka zemřela…tak třeba jeho maminka je už teď taky dost nemocná, byla po 3 různých ústavech, než zakotvila v nějakém domově důchodců, ze kterého už se nikdy nedostane domů, takže tam za ní jenom jezdí a dost je z toho rozhozený, protože ona je na tom psychicky dost špatně…takže to je fakt těžký..kolega kolikrát jenom sedí a civí do prázdna, protože netuší, jak to celé skončí
Holky držte se, aspoň že je tu tato diskuze!! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.15 09:09
ahoj, já bych do druhého dítěte šla. Spíš jde o tvou psychiku, že jsi byla v takovém stavu, že bereš antidepresiva…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.15 14:40
@-Achillea- ahoj, díky že jsi napsala. Moc Ti rozumím, Terezce bylo 16 měsíců, když mamka umřela a taky se milovaly i když byla tak malinká. Když se díváme na fotky říká „Babí“ (mimochodem to ji taky ještě naučila mamka), ale když vidí auto říká „Babí“ a už myslí tu druhou babičku. To vím a je mi z toho moc smutno.
S manželem jsme zrovna teď po šílené hádce a zase mě vyčetl, že nemůže za mé psychické problémy a že nemůže za to, že jsem nešťastná. Nemůže za to, ale nepomáhá mi. Nikdy mě jen tak neobejme a neřekne: „musí to být pro Tebe těžký“ nic, jen mi vyčítá že jsem unavená a že nemám na nic náladu (to myslí sex). Ach jo, prostě začarovaný kolotoč
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.15 14:41
@-Achillea- taky bych chtěla druhé dítě, a taky se bojím, jak to zvládnu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
