Změna povahy po životní tragédii - normální?

4.12.19 17:29

Změna povahy po životní tragédii - normální?

Pěkný podvečer,
možná jen v předvánočním čase zbytečně moc přemýšlím, ale ráda bych se zeptala místních, se kterými se osud nebabral (každý považuje za osobní tragédii něco jiného, jistě), jestli na sobě i po uplynutí jisté doby, let, odžití, vyrovnání, pozorujete změny v povaze? Něco, co se vám na sobě třeba ani nelíbí, ale je to tam jako takový pozůstatek všeho? Je to podle vás normální?

Jsem mladá žena, cca. 25 let, kdysi dávno jsem si asi nevytáhla nejšťastnější životní kartu, tedy aspoň pro první životní dekády, optimisticky doufám, že mám vybráno a čekají mne samé lepší zítřky ????. Byla období, kdy bylo hodně těžko, kdy si člověk jako hodně mladý sáhl na samé dno, kdy neměl chuť ani pokračovat, když viděl ze života jen tu odvrácenou část. To vše už je pryč, v řádu let, ale jde o věci nenávratné, úmrtí nejbližších, s tím spojená ekonomická stránka věci apod.

Myslím si, že v tuhle chvíli jsem již s minulostí srovnaná. Neznamená to, že si nevzpomenu, ať na to dobré, nebo zlé, že nepřijdou slzičky do očí. Občas se tomu člověk neubrání, ale podle mne je toto už v normě. Žiju si teď takový běžný fajn život, po svém boku mám muže, o kterém si troufám tvrdit i přes můj kritický pohled na život, se kterým do sebe zapadáme jak dílky skládačky, věřím, že takhle je to správně. Začínáme si budovat společný život, bavíme se o budoucnosti, rodině. Jeho rodina se ke mně chová moc hezky. Mám pár opravdu blízkých přátel, se kterými jsme si toho dost zažili, nedám na ně dopustit, ale bohužel jsme ve věku, kdy si každý zařizuje to svoje a času je méně. Až sem je to vše v pořádku. Ale čím dál tím si na sobě všímám, že když pominu to nejbližší okolí, se od lidí, společnosti, distancuju. Není to o tom, že by mne nezajímali, byli mi protivní, nevím, čím to je, dříve jsem taková nebývala. Je mi lépe samotné nebo s těmi mými, jinak toho moc nenamluvím, nezapojuji se. Napadlo mne, že se možná bojím, že cizí lidé otevřou Pandořinu skříňku a vytáhnou témata, ke kterým se nechci vracet, možná je to jen sebeobrana, po všech těch zkušenostech, nepouštět si lidi moc k tělu. Možná se jen moc pozoruju a prožívám.

Jak to máte prosím vy, kteří máte také nenávratné jizvy, zvládli jste jít dál s radostí do života? Já jsem v přítomnosti moc šťastná, něco nezměním a nebude to nikdy ok, ale s tím se nedá nic dělat. Nebo je normální, že si to člověk v sobě stejně někde hluboko nese a trochu se kvůli tomu změní?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

35787
4.12.19 17:38

Tragédie tě určitě změní. Já třeba už nikdy nebudu řídit auto…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
835
4.12.19 17:44
  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4.12.19 18:00

@mrav
To chápu a je mi líto, ale ty máš sakra důvod to všechno zvládnout. Vyjma toho, neuzavřel ses třeba víc před okolím? Nevadí, že se ptám?

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
35787
4.12.19 18:08
@Violkafiala píše:
@mrav
To chápu a je mi líto, ale ty máš sakra důvod to všechno zvládnout. Vyjma toho, neuzavřel ses třeba víc před okolím? Nevadí, že se ptám?

Ze začátku jo- hledal jsem i kopii své ženy. Každá žena je ale jiná- není od věci ani vyhledat psychologa. Co se mi ale objevuje před očima jako zlý sen… Nedivím se lidem, kteří něco podobného zažili, že mají zábrany…

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4.12.19 18:09

Mam za sebou tezke obdobi, ktere vyzkouselo mj. i hranice meho charakteru. Nezmenilo me to povahove, jen bych rekla, ze nektere slozky osobnosti dozraly, trochu vice si sebe vazim a jsem sebevedomejsi, tim padem i vyrovnanejsi.

Hodne stesti do zivota :kytka:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2607
4.12.19 18:10

Ja za sebou žádné tragédie nemám, je mi 35, a s novými lidmi se taky nechci bavit, stačí mi ti, co znám dlouho. Jsem čím dál uzavrenejsi. Vyhovuje mi to, přičítám to věku, proste se mi nechce vynakladat energie na seznamování a budování nových přátelství.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
271
4.12.19 18:14

Na druhou stranu tyhle příšerný věci mohou dělat člověka i silnějším. Ale asi až po delší době… :andel:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.12.19 18:16

Nemohu se vyjádřit k životní tragédii, jaká potkala tebe. Naštěstí mě nic takového nepotkalo, ale mohu ti říct, že se přesto takové pocity objevují i v mém životě. Každý si v sobě neseme i své malé osobní životní tragédie, které z nás dělají člověka, jakým jsme dnes …

Jsem o něco starší a někdy byla doba, kdy jsem kolem sebe měla víc lidí a víc jsem si je „pouštěla k tělu“ a pak zase byla doba, kdy jsem raději byla sama a málo jsem okolí důvěřovala. Celkově mi přijde, že takové smíření se sama se sebou a s životními osudy přišlo po mých 30tých narozeninách. S tím souviselo i ujasnění si toho, koho chci pustit do svého života a přijetí toho, že ho tam pustím a nebudu se toho přijetí bát. Mám pocit, že do té doby jsem se tak nějak hledala ve všem včetně pocitů, které popisuješ. Možná teď ty pocity prožíváš díky svému osudu o něco intenzivněji, ale časem to bude určitě jiné :) A rozhodně je normální, že si v sobě zrovna teď něco neseš a že to vnímáš:)

  • Nahlásit
  • Citovat
300
4.12.19 18:23

Myslím, že každá tragédie člověka změní a nějakým způsobem ho změní i na stálo. Je to uložené hluboko v nás a i když se zapomenout nedá, tak žít se dál dá, pro ty všechny, co máme kolem sebe a kteří mají rádi nás. Okolí možná nechápe a možná nikdy nepochopí některé chování, ale ta zkušenost člověka změní.
U mě není po životní tragédii příliš dlouho, ale změny na sobě cítím. I když „mezi svými“ žiju už celkem normálně, tak vzdálenějšího okolí se straním. Nechodím nikdy do mého města sama, když už tam tedy musím. A vlastně celkově sama dokážu být jen doma. Všechno chce svůj čas, to ano. Já se bojím neempatičnosti lidí, toho jak dokážou jen slovy ublížit aniž by si to třeba vůbec uvědomili a také, protože na malém městě se ví všechno, tak i lidí, kteří chtějí ublížit záměrně. Doma si žiju už svůj částečně šťastný a částečně smutný život, o kterém ví jen nebližší. Ale jak říkám, není to dlouho, co se mi obrátil život naruby a ztratil smysl a já teď nemám sílu a ani chuť posouvat ho dál mezi širší okolí. Pro okolí jsem prostě ze dne na den zmizela.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4.12.19 18:39

Mě zemřel můj jediný sourozenec, skaredou smrtí. Pořád ho mám před očima, jak tam leží. Je to ale už více let. Událost mě hodně poznamenala, rodiče mi tenkrát nezvládli být podporou. Ztratila jsem úctu k sobě samé a veškeré sebevědomí a to i přes to, že jsem pěkná. Dnes už to vím, ale tenkrát ne. Našla jsem si nejhoršího partnera jakého sem mohla, bil mě jak koně a já neuměla odejít. Potom jsem to dokázala. Pak mě potkala vážná nemoc. Všechny tyhle věci se spojili ve finále tak, že mě udělali neskutečně silnou. Mě prostě už nic neporazi. Jsem úspěšná v práci, získala jsem nějaký majetek, mám skvělého manžela a dvě krásné děti. Dneska jsem silný a vyrovnaný člověk, ovšem cca 9 let zpět jsem ležela na dně. Držím ti všechny pěsti ať se přes to přeneseš, my ženské toho vydržíme :srdce:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4.12.19 18:39

@HrozTaj
To asi ano, z hovadin si vrásky dávno nedělám, tohle má pak člověk asi posunutý někam jinam.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
4.12.19 18:43
@Anonymní píše:
Nemohu se vyjádřit k životní tragédii, jaká potkala tebe. Naštěstí mě nic takového nepotkalo, ale mohu ti říct, že se přesto takové pocity objevují i v mém životě. Každý si v sobě neseme i své malé osobní životní tragédie, které z nás dělají člověka, jakým jsme dnes …Jsem o něco starší a někdy byla doba, kdy jsem kolem sebe měla víc lidí a víc jsem si je „pouštěla k tělu“ a pak zase byla doba, kdy jsem raději byla sama a málo jsem okolí důvěřovala. Celkově mi přijde, že takové smíření se sama se sebou a s životními osudy přišlo po mých 30tých narozeninách. S tím souviselo i ujasnění si toho, koho chci pustit do svého života a přijetí toho, že ho tam pustím a nebudu se toho přijetí bát. Mám pocit, že do té doby jsem se tak nějak hledala ve všem včetně pocitů, které popisuješ. Možná teď ty pocity prožíváš díky svému osudu o něco intenzivněji, ale časem to bude určitě jiné :) A rozhodně je normální, že si v sobě zrovna teď něco neseš a že to vnímáš:)

Já když se nad tím víc zamyslím, tak i v tomhle období se mi pár lidiček „vecpalo“ do života svojí nekonečnou trpělivostí, umanutostí a dobrým srdíčkem, ale jednoduchý to se mnou neměli :D. Třeba máš pravdu a je to jen období a zas ta moje nedůvěra v lidi přejde.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymní
4.12.19 18:45
@Violkafiala píše:
Pěkný podvečer,
možná jen v předvánočním čase zbytečně moc přemýšlím, ale ráda bych se zeptala místních, se kterými se osud nebabral (každý považuje za osobní tragédii něco jiného, jistě), jestli na sobě i po uplynutí jisté doby, let, odžití, vyrovnání, pozorujete změny v povaze? Něco, co se vám na sobě třeba ani nelíbí, ale je to tam jako takový pozůstatek všeho? Je to podle vás normální?

Jsem mladá žena, cca. 25 let, kdysi dávno jsem si asi nevytáhla nejšťastnější životní kartu, tedy aspoň pro první životní dekády, optimisticky doufám, že mám vybráno a čekají mne samé lepší zítřky ????. Byla období, kdy bylo hodně těžko, kdy si člověk jako hodně mladý sáhl na samé dno, kdy neměl chuť ani pokračovat, když viděl ze života jen tu odvrácenou část. To vše už je pryč, v řádu let, ale jde o věci nenávratné, úmrtí nejbližších, s tím spojená ekonomická stránka věci apod.

Myslím si, že v tuhle chvíli jsem již s minulostí srovnaná. Neznamená to, že si nevzpomenu, ať na to dobré, nebo zlé, že nepřijdou slzičky do očí. Občas se tomu člověk neubrání, ale podle mne je toto už v normě. Žiju si teď takový běžný fajn život, po svém boku mám muže, o kterém si troufám tvrdit i přes můj kritický pohled na život, se kterým do sebe zapadáme jak dílky skládačky, věřím, že takhle je to správně. Začínáme si budovat společný život, bavíme se o budoucnosti, rodině. Jeho rodina se ke mně chová moc hezky. Mám pár opravdu blízkých přátel, se kterými jsme si toho dost zažili, nedám na ně dopustit, ale bohužel jsme ve věku, kdy si každý zařizuje to svoje a času je méně. Až sem je to vše v pořádku. Ale čím dál tím si na sobě všímám, že když pominu to nejbližší okolí, se od lidí, společnosti, distancuju. Není to o tom, že by mne nezajímali, byli mi protivní, nevím, čím to je, dříve jsem taková nebývala. Je mi lépe samotné nebo s těmi mými, jinak toho moc nenamluvím, nezapojuji se. Napadlo mne, že se možná bojím, že cizí lidé otevřou Pandořinu skříňku a vytáhnou témata, ke kterým se nechci vracet, možná je to jen sebeobrana, po všech těch zkušenostech, nepouštět si lidi moc k tělu. Možná se jen moc pozoruju a prožívám.

Jak to máte prosím vy, kteří máte také nenávratné jizvy, zvládli jste jít dál s radostí do života? Já jsem v přítomnosti moc šťastná, něco nezměním a nebude to nikdy ok, ale s tím se nedá nic dělat. Nebo je normální, že si to člověk v sobě stejně někde hluboko nese a trochu se kvůli tomu změní?

Ano zmenila, neduveruji lidem. I kdyz jsem. extrovert, tak nevyhledavam yz velkou spolecnost, necitim se dobre, jako by mimo. Deprese chodi. a odchazeji ,to.same uzkosti, prislo.to ale at par let po. traumatu

  • Nahlásit
  • Citovat
4.12.19 18:48

@Katy488
To mne mrzí, že máš takové trápení. Posílám sílu :hug:. Já už mám od nejhoršího celkem dost let, je pravda, že čas tu bolest zmírní a je aspoň snesitelná. Ale to širší okolí to prostě jednou za čas připomene no. Tím, že nemají tu zkušenost, tak je ani nenapadne, že by se mohli určitou otázkou, poznámkou dotknout citlivého místa. Ať je brzy lépe.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama